ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.192.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 192/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) S. F., a b) O. F., obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem v Kyjově, Jungmannova 24, proti žalovaným 1) P. S. , a 2) M. S., oběma zastoupeným Mgr. Aloisem Coufalíkem, advokátem v Luhačovicích, Masarykova 175, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 250/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. 6. 2009, č. j. 60 Co 172/2009-279, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně shora označeným byl v napadené části (tj. ve výroku II. a III.) potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 3. 2009, č.j. 6 C 250/2003-261, kterým byla ve výroku II. zamítnuta žaloba o určení, že S. F. starší byl ke dni své smrti vlastníkem ideálních 7/8 pozemku parc.č. 505/20 o výměře 706 m2 (pastvina), zapsaného na LV č. 381 pro obec a k.ú. L. u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj. Ve výroku I. bylo soudem prvního stupně žalobcům částečně vyhověno a jejich právní předchůdce S. F. starší tak byl pravomocně ke dni svého úmrtí určen vlastníkem ideální 1/8 předmětného pozemku. Odvolacím soudem nebyla žalovaným přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalovaných a jejich právních předchůdců byly v případě ideálních 7/8 výše specifikovaného pozemku splněny veškeré nutné předpoklady pro nabytí vlastnického práva z titulu vydržení, a proto předmětnou určovací žalobu v této části zamítl (výrok II.). Odvolací soud tento výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, avšak důvod, na jehož základě tímto způsobem rozhodl, byl od soudu první instance odlišný. Odvolací soud totiž shledal, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., který je nutnou podmínkou úspěšnosti určovací žaloby. Uvedl, že v dané věci bylo na straně žalobců namístě uplatnit své nároky výhradně podle speciálního právního předpisu a postupovat tak v intencích ustanovení §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovodili přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uplatnili nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu nevymezili zcela dostatečně. V rámci vylíčení dovolacího důvodu zpochybňovali dobrou víru žalovaných a jejich právních předchůdců, a tvrdili, že z tohoto důvodu nemůže být na straně žalovaných dovozována existence vlastnického práva k předmětné části sporné nemovitosti. Dovolatelé proto žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobců nesplňuje.
Nejvyšší soud se již ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými jak v podaném dovolání, tak v rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto směru je třeba předně odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2166/2006, v němž bylo konstatováno, že z povahy zákona o mimosoudních rehabilitacích je třeba dovodit, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li tento předpis určité předpoklady a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť by tento předpis stanovil některé podmínky, resp. předpoklady (uplatnění nároku) odchylně. Proto se oprávněná osoba nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř., mohla-li žádat vydání věci podle restitučního zákona (viz též rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 931/2005).
Řešené právní problematiky, spojené zejména s institutem obcházení restitucí, se výrazným způsobem dotýká i stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05. V tomto nálezu bylo především stanoveno, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství – jak se tomu stalo v předmětné věci.
Vzhledem ke specifikům daného případu je dále vhodné zmínit též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 198/2004, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že nelze souhlasit s tím, že by se zrušením výroku o trestu propadnutí majetku (k čemuž došlo též na straně právního předchůdce žalobců) obnovilo vlastnictví původního vlastníka ex tunc, neboť restituční judikatura umožňuje v těchto případech nápravu některých majetkových a jiných křivd až na podkladě výzev oprávněných osob vůči osobám povinným k vydání věci. Z uvedeného vyplývá, že se princip navrácení majetku uplatňuje pouze při splnění určitých podmínek a není tak možné usuzovat na aplikaci principu automatického obnovení vlastnických práv bez dalšího řízení, jak konstatoval též Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 344/98.
V posuzované věci rovněž nelze opomenout právní názor obsažený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41/2009), tj. že osoba oprávněná žádat vydání věci podle restitučních předpisů se nemůže úspěšně domáhat určení vlastnictví svého zemřelého právního předchůdce k takové věci – jak se tomu chybně stalo v daném případě na straně žalobců.
Na podkladě shora citovaných rozhodnutí lze tudíž jasně dovodit, že odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru, když uzavřel, že žalobci měli svůj nárok uplatnit podle ustanovení §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb., tedy na základě speciálního právního předpisu restitučního charakteru. Určovací žaloba jimi podaná proto nemohla být úspěšná.
Předpokládá se navíc, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. Pokud je tedy formulování právní otázky zásadního významu nedostatečné, tak, jako je tomu v předmětné věci, nelze ani v takovém případě shledat podané dovolání přípustným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a otevřít tak cestu pro věcný přezkum napadeného rozhodnutí.
Ze všech výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců pro nedostatek zásadního právního významu projednávaných právních otázek odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobci nebyli v dovolacím řízením úspěšní a žalovaným v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu