ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3890.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3890/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce BOB & TOM, s.r.o., se sídlem v Plzni, Jateční 2690/34b, zastoupeného Mgr. Tomášem Kudějem, advokátem v Plzni, Habrmannovo náměstí 794/5, proti žalované H. T. , zastoupené JUDr. Petrem Morongem, advokátem v Plzni, Brojova 16, o zaplacení částky 170.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 16 C 375/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2010, č. j. 12 Co 9/2010-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným byl v napadené části (tj. ve výroku I. a III.) potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 2. 2009, č. j. 16 C 375/2008-77, kterým byla ve výroku I. žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 140.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta Mgr. T. K. Výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 10. 2006 do zaplacení. Odvolací soud dále žalovanou zavázal k povinnosti nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 19.020,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta Mgr. T. K.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o existenci bezdůvodného obohacení na straně žalované ve výši 140.000,- Kč. Uvedená částka představovala kupní cenu podle kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 5. 6. 2006, která byla v tomto řízení shledána absolutně neplatnou. Nižší instance tedy vycházely z ustanovení §457 obč. zák., na základě něhož platí, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal; a to s ohledem na synallagmatický charakter tohoto závazkového právního vztahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovodila přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezila dostatečně. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdila, že předchozí ujednání mezi M. K. (právní předchůdkyní žalované) a Jaroslavem Divišem ml. není možné považovat za zajišťovací smlouvu ve smyslu ustanovení §553 obč. zák., jak dovodily nižší instance. Dle názoru dovolatelky tudíž není možné souhlasit ani se závěrem soudů obou stupňů o absolutní neplatnosti této smlouvy z důvodu nedostatku její písemné formy, a nelze se tak ztotožnit ani se shodným právním posouzením ohledně následně uzavíraných kupních smluv (tj. včetně předmětného ujednání mezi žalobcem a žalovanou ze dne 5. 6. 2006). Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně - a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předpokládá se navíc, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. Pokud je tedy formulování právní otázky zásadního významu nedostatečné, tak, jako je tomu v předmětné věci, nelze v takovém případě shledat podané dovolání přípustným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a otevřít tak cestu pro věcný přezkum napadeného rozhodnutí.
Pro závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, jakož i pro další dovolací přezkum v případě přípustnosti dovolání, jsou relevantní jen právní otázky (a následná tvrzení) s vymezením v rámci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolatel je tu tedy oprávněn vymezit právní otázku (vylíčit podle ní dovolací důvod) jen v rámci daném procesní vadou nebo nesprávným právním posouzením věci. Při přezkumu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani následném přezkumu podle dovolacích důvodů nelze brát v úvahu právní otázky (tvrzení) opírající se o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (nesoulad výsledků dokazování se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí vycházelo). Blíže k tomu již shora citované usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 541/2004, též usnesení sp. zn. 29 Odo 751/2003, v neposlední řadě pak nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 650/06 a celá řada dalších nálezů téhož soudu v obdobných věcech. Námitky k nesprávnému hodnocení důkazů, bez vymezení pro věc rozhodné právní otázky, tudíž nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009).
Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.).
Ačkoli se tedy dovolací soud ze shora naznačených příčin nemohl zabývat věcnou stránkou sporu, přesto v tomto směru dodává, že nižší instance dospěly ke správnému právnímu závěru, když uzavřely, že žalovaná je na základě neplatné kupní smlouvy povinna zaplatit žalobci příslušnou peněžitou částku představující vrácení plnění z titulu takto vzniklého bezdůvodného obohacení. V daném případě totiž byla předmětná kupní smlouva správně posouzena jakožto absolutně neplatná, čímž tak byly naplněny veškeré podmínky pro aplikaci ustanovení §457 obč. zák.
Ze všech výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízením úspěšná a žalobci v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2010.
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu