ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4267.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4267/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, PhD., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva zemědělství České republiky, Zemědělské agentury a pozemkového úřadu v Prostějově , se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 4, proti žalovanému Ing. V. Ch. , zastoupenému JUDr. Josefem Augustinem , advokátem se sídlem v Prostějově, Hlaváčkovo nám. 1, o zaplacení částky 281.369,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 136/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2008, č. j. 21 Co 332/2007-215, takto:
I. Dovolání do výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2008, č. j. 21 Co 332/2007-215, pokud jím byl změněn výrok II. rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 5. 2007, č. j. 7 C 136/2005-184, o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 113.369,66 Kč s příslušenstvím, se zamítá .
II. Ve zbývající části se dovolání žalovaného odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 5. 2007, č. j. 7 C 136/2005-184, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 168.000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Ohledně zaplacení částky 113.369,66 Kč spolu s požadovaným úrokem z prodlení však byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto též o odnětí osvobození od soudních poplatků a záloh na straně žalovaného, a to se zpětnou účinností od zahájení řízení (výrok III.), a stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.), náklady řízení ve výši 45.361,11 Kč hradí stát (výrok V.) a soudní poplatek ve výši 6.720,- Kč je povinen zaplatit státu žalovaný (výrok IV.).
Žalobkyně se po žalovaném domáhala náhrady nákladů účelně vynaložených na nemovitost (dům č. p. 100, stojící na p. č. 175 v katastrálním území a obci L.) ve smyslu ust. §8 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen ,,zákona o půdě“), s odůvodněním, že tuto částku na základě rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 4. 2003, č. j. 7 C 233/2001-261, zaplatila manželům L. a T. B., z nichž přešlo vlastnické právo na žalovaného, který byl oprávněnou osobou dle ust. §8 odst. 1 zmiňovaného zákona o půdě.
Soud I. stupně provedl dokazování mimo jiné též znaleckým posudkem znaleckého ústavu Qualiform, a. s., dle něhož byly účelně vynaložené náklady, investované ze strany manželů T. a L. B. do modernizace předmětné nemovitosti v době od 6. 6. 1988 do 13. 7. 2000, spočteny na částku 168.000,- Kč. Z této výše tedy vycházel i soud prvního stupně, a proto zbytek požadované částky ve výši 113.369,66 Kč žalobkyni nepřiznal a v tomto rozsahu žalobu zamítl.
K odvoláním obou účastníků přezkoumal shora označené rozhodnutí soudu I. stupně Krajský soud v Brně a rozsudkem ze dne 7. 10. 2008, č. j. 21 Co 332/2007-215, je potvrdil ve výrocích I., III. a VI. (výrok I.), ve výroku II. rozsudek změnil tak, že žalovaný byl na jeho základě povinen zaplatit žalobkyni částku 113.369,66 Kč spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve zbytku příslušenství z částky 281.369,66 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení i o soudním poplatku (výroky III. až VI.).
Odvolací soud shledal důvodným pouze odvolání žalobkyně a dospěl k závěru, že ve výroku II. rozhodnutí soudu I. stupně věcně správné není. Uvedl, že bylo-li o výši nákladů účelně vynaložených na nemovitost již jednou soudem pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 4. 2003, č. j. 7 C 233/2001-261, je třeba z tohoto rozhodnutí vycházet i v předmětném řízení. Jiný výklad dle názoru odvolací instance nepřichází v úvahu, neboť by ve své podstatě vedl k právní nejistotě. Pokud tedy soud I. stupně opětovně prováděl dokazování ke zjištění výše nákladů účelně vynaložených na nemovitost, činil tak dle závěru odvolacího soudu nesprávně a nadbytečně .
Proti rozhodnutí odvolacího soudu (pouze do výroků I. a II.) podal žalovaný dovolání, z jehož obsahu je přitom zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nenapadá v části výroku II., v níž byla žaloba částečně zamítnuta. Namítá, že právní názor odvolacího soudu o nutnosti vycházet při ukládání povinnosti žalovanému ze stejné výše účelně vynaložených nákladů na předmětnou nemovitost, jaká byla uhrazena ze strany žalobkyně předcházejícím vlastníkům této nemovitosti, není správný. Dovolatel upozorňuje na skutečnost, že uvedená nemovitost je neobyvatelnou a byla také v důsledku vlastního (svépomocného) řemeslného provedení některých prací ze strany původních vlastníků značně znehodnocena. Žalovaný se tak brání platbě nákladů, jejichž výše dle jeho názoru nebyla správně určena, neboť v každém znaleckém posudku byla uvedena jiná hodnota tzv. účelně vynaložených nákladů, s tím, že soudem I. stupně nebylo povoleno provedení revizního znaleckého posudku. Dále dovolatel uvádí, že navíc neměl možnost obrany ve sporu vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 233/2001, kde vystupoval v pozici vedlejšího účastníka a jeho odvolání bylo vzhledem k nesouhlasu žalobkyně (v daném řízení vystupující na straně žalované) soudem odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu ust. §218 písm. b) o. s. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání byla žalovaným dovozována z ust. §237 odst. 1 písm. a) i z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Uplatněný dovolací důvod lze pak podřadit pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Ve vztahu k částce 113.369,66 Kč s příslušenstvím (výrok II.) tedy Nejvyšší soud shledal dovolání žalovaného přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu proto Nejvyšší soud co do této části vymáhaného plnění přezkoumal z důvodů uvedených v dovolání, vztahujících se k uvedenému právnímu hodnocení.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudil projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O takový případ v této věci nejde.
Dle ust. §8 odst. 3 zákona o půdě platí, že fyzická osoba, jejíž vlastnické právo přešlo na oprávněnou osobu podle odstavce 1, má vůči státu nárok na vrácení kupní ceny a na úhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost. Nárok se uplatňuje u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Stát má v takovém případě vůči oprávněné osobě nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost, kterou uhradil fyzické osobě podle věty první.
Na základě interpretace výše uvedeného ustanovení lze dojít k závěru, že jelikož zákonodárce užívá pojmu účelně vynaložených nákladů v téže právní normě a navíc ve stejném zákonném ustanovení, je nutné jej vykládat shodně. Žalovaný, který je oprávněnou osobou ve smyslu ust. §8 odst. 1 zákona o půdě, má tudíž dle shora citovaného ustanovení povinnost nahradit státu náklady v té výši, v jaké je tento subjekt uhradil fyzické osobě, tj. předchozímu vlastníku nemovitosti. Odvolací soud tedy rozhodl správně, když uvedl, že je v dané věci třeba vycházet z částky účelně vynaložených nákladů, stanovené již v rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 4. 2003, č. j. 7 C 233/2001-261.
K uplatněné námitce dovolatele týkající se znehodnocení předmětné nemovitosti je navíc vhodné upozornit na závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 164/2003, že náklady účelně vynaložené na nemovitost ve smyslu příslušných ustanovení zákona o půdě nelze automaticky srovnávat s výší zhodnocení či znehodnocení nemovitosti. Dále bylo ve zmíněném usnesení rovněž určeno, že výklad pojmu náklady účelně vynaložené na nemovitost je otázkou právní. Dovolací soud je proto k jeho interpretaci oprávněn.
Jelikož právní posouzení provedené odvolacím soudem ohledně závěru o uložení povinnosti žalovanému k zaplacení částky 113.369,66 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) považoval Nejvyšší soud za správné, neshledal dovolání v této části důvodným a dovolání žalovaného podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Pokud se však jedná o potvrzující výrok I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé, pak je třeba uvést, že pro shledání přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínky přípustnosti však v této části rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalovaného nesplňuje. Za problém zásadního právního významu nelze totiž považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí způsobem, jenž plně odpovídá znění citovaného zákonného ustanovení.
S ohledem na výše uvedený závěr dovolacího soudu o zamítnutí dovolání do výroku II. rozsudku odvolacího soudu není v této části možné usoudit na jakýkoli judikatorní přesah projednávané věci (resp. zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), a nelze tudíž ani dovodit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dále je třeba upozornit, že nesouhlas dovolatele s potvrzením výroku VI. rozsudku soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení, učiněným ze strany odvolací instance, je zcela bez významu. V tomto směru totiž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 5002/2007) platí, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu s účinností od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího.
Stejně tak je tomu i v případě potvrzujícího výroku ohledně odnětí osvobození od soudních poplatků a záloh, vztahujícího se na žalovaného se zpětnou účinností od zahájení řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 170/2002).
Vzhledem ke shora uvedenému proto Nejvyšší soud v této části dovolání žalovaného dle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobkyni vzniklo podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložila.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu