ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4605.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4605/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Ivy Brožové v právní věci žalobců a/ K. K., b/ J. K., proti žalovaným 1. ŠAFÁŘ s.r.o. se sídlem v Jilemnici, Geologa Pošepného 380, IČ: 63218631, zastoupenému Mgr. Pavlem Šmídem, advokátem se sídlem v Brně, Pellicova 1, a 2. R. S ., o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 609/2006, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. dubna 2008, č. j. 24 Co 380/2007-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 22. května 2007, č. j. 6 C 609/2006-82 uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 500.000,- Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok I.), v části o zaplacení úroku z prodlení proti prvému žalovanému i za dobu od 1. 3. 2005 do 2. 3. 2005 a proti druhému žalovanému i za dobu od 1. 3. 2005 do 27. 11. 2006 žalobu v uvedeném rozsahu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že prvý žalovaný porušil §750 obč. zák., neboť nevrátil na výzvu žalobců zálohu 500.000,- Kč, kterou získal v souvislosti se zprostředkovatelskou smlouvou, jíž se prvý žalovaný zavázal pro druhého žalovaného zprostředkovat zájemce o koupi nemovitostí druhého žalovaného, a na základě smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 12. 10. 2004 a následně kupní smlouvy ze dne 15. 10. 2004, uzavřených mezi žalobci a druhým žalovaným, jejichž předmětem byl převod nemovitostí druhého žalovaného po složení uvedené částky, která byla zaplacena zčásti na účet prvého žalovaného a zčásti jemu v hotovosti, jako zálohy na kupní cenu. Druhému žalovanému pak vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť tuto částku od prvého žalovaného přijal v době, kdy žalobci již odstoupili od kupní smlouvy na koupi nemovitostí.
K odvolání obou žalovaných Krajský soudu v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. dubna 2008, č. j. 24 Co 380/2007-113, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve společné odpovědnosti žalovaných, ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, vyjma odvoláním nedotčeného výroku II. o částečném zamítnutí žaloby, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a po té dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je opodstatněné toliko zčásti. Okresní soud zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro právní hodnocení věci a jeho skutkové závěry jsou úplné a správné. Zásadně, s výhradami dále uvedenými, které však výsledek řízení neovlivnily, krajský soud sdílí i právní závěry okresního soudu.
Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že smlouva o budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitostí, která nemá ujednání o tom, do kdy bude vlastní kupní smlouva uzavřena, tudíž v ní absentuje jedna z nezbytných obsahových náležitostí (to se týká i následné smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 11. 11. 2004, která byla s týmž předmětem a za shodnou cenu uzavřena), nevznikla, neboť takovou smlouvu je třeba hodnotit se zřetelem k §39 obč. zák. jako absolutně neplatnou.
Odvolací soud dále sice sdílí názor okresního soudu, že částka, jež je předmětem řízení, nebyla ve vztahu k prvému žalovanému zálohou na kupní cenu, protože hmotněprávní vztah z kupní smlouvy mířil vůči druhému a nikoliv prvému žalovanému, avšak nejednalo se ani o vztah ze smlouvy o úschově podle §747 až §753 obč. zák., jak dovodil okresní soud, neboť předmětem smlouvy o úschově je movitá individuálně určená věc a nikoliv peněžitá částka. Krajský soud proto shledal, že se mohlo jednat o tzv. nepravidelnou schovací smlouvu, jejímž předmětem jsou i movité věci určené druhově, tedy i peníze, a takovou smlouvu je třeba ve smyslu ustanovení §853 obč. zák. (podle něhož se občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny tímto ani jiným zákonem, řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší) posuzovat podle ustanovení o smlouvě příkazní (§725 až §732 obč. zák.). Jestliže se tedy prvý žalovaný odchýlil od pokynu žalobců, kteří po odstoupení od kupní smlouvy požadovali vrácení složené částky, pak prvý žalovaný odpovídá za škodu v částce žalobou uplatněné podle §725 obč. zák. a druhému žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák., neboť přijal předmětnou částku od prvého žalovaného v době, kdy žalobci od kupní smlouvy odstoupili, jak správně dovodil okresní soud.
Odlišně od okresního soudu krajský soud dovodil, že v posuzovaném případě nelze s ohledem na §511 odst. 1 obč. zák. pokládat společnou povinnost žalovaných plnit za nerozdílnou, protože takováto povinnost neplyne ze smlouvy, z právního předpisu, ze soudního rozhodnutí ani z povahy plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu (proti všem jeho výrokům) podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má podle jeho názoru ve věci samé po právní stránce zásadní význam (rozpor s hmotným právem). Důvodem dovolání je pak skutečnost, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Z obsahu dovolání je přitom zřejmé, že zpochybňuje pouze závěr odvolacího soudu, na základě něhož mu byla uložena povinnost zaplatit žalobcům předmětnou částku (proti formě odpovědnosti žádných konkrétních námitek nevznáší).
Dovolatel má za to, že podstata otázky zásadního právního významu je v tom, zda může dojít k bezdůvodnému obohacení mezi subjekty (tj. mezi žalobci a druhým žalovaným), mezi nimiž nevznikl (v dané věci) žádný právní vztah, přičemž odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 24 Co 211/2003. Odpovědnost druhého žalovaného vůči žalobcům proto neměla být vůbec shledána, neboť žalovanou částku mu vydal prvý žalovaný a nikoliv žalobci.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání druhého žalovaného nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že druhý žalovaný, původně zastoupený advokátem (§241b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.), podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Druhý žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal jen v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jenž v tomto případě přichází v úvahu, dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 103 a 111).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005, usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena , pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v §242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou , a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 19).
Nejvyšší soud neshledal obsahové vymezení otázky provedené dovolatelem zásadně právně významné, bylo-li sporováno, zda může dojít k bezdůvodnému obohacení mezi subjekty (tj. mezi žalobci a druhým žalovaným), mezi nimiž nevznikl (v dané věci) žádný právní vztah, neboť k bezdůvodnému obohacení z velké části dochází právě v těchto případech. V tomto směru je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Podle §451 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného obohatí, musí obohacení vydat. Došlo-li tedy na úkor jednoho subjektu k obohacení druhého subjektu bez právem uznaného důvodu, vzniká mezi nimi závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení. Prospěchem z právního důvodu, který odpadl, je pak oproti tomu typicky přijetí zálohy na plnění podle smlouvy, která se neuskutečnila. Záloha přijatá na plnění podle smlouvy (obvykle kupní), kterou účastníci uzavřeli, se v okamžiku, kdy je smlouva dodatečně zrušena odstoupením, stává bezdůvodným obohacením (Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol., Občanský zákoník I., Komentář, 1. vydání , vyd. C.H. Beck v Praze r. 2008, str. 1181). V posuzovaném případě přitom není rozhodné, vydal-li předmětnou částku fakticky druhému žalovanému prvý žalovaný, který jednal jako příkazník, podstatná je však skutečnost, že druhý žalovaný částku bez právního důvodu přijal. Jelikož prvý žalovaný odpovídá žalobcům za škodu v částce žalobou uplatněné podle §725 obč. zák., soudy přiléhavě rozhodly, že žalovaní jsou povinni zaplatit předmětnou částku žalobcům oprávněným společně a nerozdílně.
Pokud dále dovolatel napadá i výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu, pak je zde nutné zdůraznit, že dle §237 o. s. ř. nemůže být dovolání proti těmto výrokům přípustné už proto, že výroky rozhodnutí o nákladech řízení nejsou rozhodnutími ve věci samé. Přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení §238 až §239 o. s. ř., protože tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Žalobcům vzniklo podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložili.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu