ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4911.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4911/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a/ M. S. , a b/ D. S. , proti žalovanému V. Š. , zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1.100.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 254/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, č. j. 37 Co 150/2007-210, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali po žalovaném zaplacení částky 1.100.000,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, resp. plnění bez právního důvodu. Žalobci se žalovaným jednali o odkoupení nemovitosti v k. ú. M. v lokalitě B. Kupní smlouva byla uzavřena dne 17. 12. 1999 a v dodatku k této smlouvě ze dne 11. 2. 2000 bylo sjednáno, že žalobci do dne 28. 2. 2000 zaplatí prodávajícímu zálohu na kupní cenu ve výši 1.600.000,- Kč. Pokud záloha nebude v uvedené lhůtě zaplacena, má prodávající právo na smluvní pokutu ve výši 1.500.000,- Kč. Dne 28. 2. 2000 měla být uzavřena zástavní smlouva a při této příležitosti byl žalovaný vyzván, aby do zálohy na kupní cenu zúčtoval částku 1.100.000,- Kč, kterou od žalobců získal v den podpisu kupní smlouvy. Žalovaný odmítl uvedenou částku vydat, načež žalobci stejně jako žalovaný učinili právní kroky k odstoupení od smlouvy.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 9. 2006, č. j. 13 C 254/2001-150, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 1.100.000,- Kč s přísl. (výrok I.), zamítl žalobu, pokud jde o část příslušenství (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobců i žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 6. 2009, č. j. 37 Co 150/2007-210, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1.500.000,- Kč je vzhledem k tomu, že zajišťuje zaplacení částky ve výši téměř 100 % (1.600.000,- Kč), v rozporu s dobrými mravy podle ust. §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a tedy neplatné. Žalovanému se v tomto směru nepodařilo prokázat, že žalobci sami navrhli smluvní pokutu v uvedené výši. Z uvedených důvodů žalovaný nemohl provést započtení takové neexistující pohledávky proti pohledávce žalobců ve výši 1.100.000,- Kč z bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. či jako vratné kauce dle §51 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost blíže nespecifikuje a důvodnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný ve svém dovolání po obsáhlé rekapitulaci průběhu soudního řízení napadá soudem zjištěný skutkový stav věci, když uvádí, že to byli sami žalobci, kdo navrhl včlenění smluvní pokuty v uvedené výši do smlouvy, že nebyl prokázán závěr soudu o tom, že by se žalobci pokoušeli vyzvat jej k zaúčtování částky 1.100.000,- Kč na první splátku kupní ceny, když naopak se žalobci pouze snažili dovolateli předat písemné odstoupení od smlouvy namísto toho, aby plnili první splátku kupní ceny, či že je nepravdivé tvrzení, podle kterého žalovaný odmítl nabízené plnění, a tím žalobcům znemožnil plnění dle sjednaných podmínek, atd. Závěrem žalovaný požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a navrhl, aby jej dovolací soud zrušil.
Žalobci ve svém vyjádření uvedli, že dle jejich názoru není dovolání přípustné, přičemž dovolatel ani neuvedl, na základě čeho by přípustné mělo být či v čem tkví nesprávné právní posouzení, kterého se měl odvolací soud dopustit. Setrvali na stanovisku, že smluvní pokuta sjednaná v uvedené výši je v rozporu s dobrými mravy, a domnívají se, že nejsou dány důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný přípustnost dovolání nijak nekonkretizuje, avšak vzhledem k tomu, že v daném případě byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu toliko přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolání by tak bylo přípustným pouze za situace, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí ve věci samé. Dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se zde však nejedná.
Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. V souzené věci dovolatel otázku, jež má podle jeho názoru mít zásadní právní význam, neformuloval a dovolací soud tak nemá na co odpovědět.
Zásadní právní význam nemůže být vůči rozhodnutí nižší instance (právní otázce pro ně určující) dovolacím soudem přiznán také tehdy, jestliže tvrzení dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tímto skutkovým základem je však dovolací soud, jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“, resp. nalézacím, vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů zejména k §243a o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci. K námitkám, resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), tj. vady řízení (v daném případě nejsou namítány) a skutkové námitky (dovolání jiné než skutkové námitky neobsahuje), v zásadě nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (viz např. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání náklady vznikly (vyjádření nebylo sepsáno advokátem).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu