ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.517.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 517/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, PhD., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce F. K., zastoupeného Mgr. Jaromírem Funiokem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Sládkova 20, proti žalovanému A. K. , o zaplacení částky 80.230,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C 395/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 2009, č. j. 8 Co 290/2009-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. prosince 2008, č. j. 82 C 395/2004-127, částečně vyhověl žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 86.730,- Kč s příslušenstvím, a uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 6.500,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbylé částce 80.230,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobce se podle svého tvrzení se žalovaným dohodl, že pro něj obstará vyřízení restituce, za což mu bude náležet odměna ve výši poloviny ceny restituované nemovitosti. Soud konstatoval, že právní úkony upravující vztahy mezi účastníky, jmenovitě pak „plná moc“ udělená žalobci ze dne 27. září 1995, „veřejný příslib“ ze dne 30. července 1997 a „zápis z jednání konaného dne 30. dubna 2000“ jsou pro duševní poruchu žalovaného v době, kdy je učinil, absolutně neplatné a že „dohoda o narovnání“ ze dne 15. října 1991 nebyla platně sjednána, neboť tato je podepsána pouze žalovaným, příčí se dobrým mravům a narovnává vztahy, které do té doby nevznikly. Okresní soud tedy uzavřel, že mezi účastníky neexistoval platný smluvní titul, na základě nějž by bylo možno žalobci přiznat náhradu za výdaje vynaložené v souvislosti s vyřizováním restitucí, bylo-li však současně prokázáno, že činností žalobce v restitučním řízení vznikl žalovanému prospěch, posuzoval nárok žalobce jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. Bezdůvodné obohacení žalovaného přitom spočívá v nákladech, které nemusel vynaložit za smluvní zastupování v restitučním řízení. Výši bezdůvodného obohacení pak určil soud podle své úvahy na základě ustanovení §136 o. s. ř. částkou 6.500,- Kč, ve zbytku neshledal žalobní nárok důvodným a žalobu v tomto rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě a rozsudkem ze dne 18. srpna 2009, č. j. 8 Co 290/2009-160, odmítl odvolání žalobce v části, v níž směřovalo proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 6.500,- Kč s příslušenstvím, ve zbylých výrocích napadený rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně netrpělo vadou, která by vedla k zmatečnosti rozhodnutí či nesprávnému rozhodnutí ve věci, a uzavřel, že skutková zjištění stejně jako právní úvahy soudu prvního stupně o neplatnosti právních úkonů a o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného jsou správné.
Proti potvrzující části (vyjma výroku o povinnosti žalovaného nahradit státu náklady řízení) rozsudku Krajského soudu v Ostravě i proti výroku o nákladech odvolacího řízení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel se domnívá, že soudy obou stupňů pochybily, když neprovedly všechny navržené důkazy a především nevyhověly návrhu žalobce na provedení revizního znaleckého posudku k určení ceny restituovaných pozemků (a tudíž i odměny příslušející žalobci) i přesto, že dvěma různými znaleckými posudky byla cena vyčíslena rozdílně. Dále uvádí, že dohoda o narovnání ze dne 15. října 1991 byla podepsána oběma účastníky, avšak soud prvního stupně nehodnotil a odvolací soud se odmítl zabývat důkazem navrhovaným k prokázání, že tato dohoda byla podepsána i žalobcem. Dovolatel rovněž zpochybňuje znalecký posudek zdravotního stavu žalovaného s odkazem na tvrzení ošetřující lékařky, že v době od září 1997 do dubna 2000 netrpěl žalovaný psychotickými projevy, a upozorňuje zároveň na to, že jsa obeznámen se zdravotním stavem žalovaného od začátku podmínil výkon své činnosti prostřednictvím zástupce žalovaného JUDr. Jana Kuchaře. Rozsudek odvolacího soud tedy spočívá na nesprávném a neúplném zjištění skutkového stavu věci, s ohledem na to dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2008, č. j. 28 Cdo 1988/2008-261, jímž bylo rozhodováno v obdobné věci mezi totožnými účastníky, a navrhl odmítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolateli nelze přisvědčit, je-li podle něj přípustnost dána ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení nelze tudíž dovodit, neboť dovoláním napadený rozsudek potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti právním závěrem odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že v daném případě se nejedná ani o měnící rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zbývá posoudit, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s důsledky založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve vztahu k §237 odst. 3 téhož zákona. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněnými dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovoláním napadené rozhodnutí v dané věci zásadní právní význam nemá. Zpochybňuje-li dovolatel správnost znaleckých posudků a závěrů na základě těchto posudků učiněných, napadá tak správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, jež lze úspěšně napadat jen důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř . , ke kterému však dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné. V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky proti rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit. Namítá-li dovolatel, že soudy obou stupňů pochybily, když nevyhověly jeho návrhu na provedení revizního znaleckého posudku, zpochybňuje opět skutková zjištění (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09) a opomíjí, že soudy nejsou vázány důkazními návrhy účastníků a nemusí provést všechny navrhované důkazy. V souladu s ustanovením §120 odst. 1 o. s. ř. je na úvaze soudu, jak posoudí důkazní návrhy a které z nich provede. Pokud soud nedospěje k závěru, že posudky obsahují relevantní nedostatky, nemusí přistoupit k jejich přezkoumání posudkem jiného znalce. Závěrům soudu prvního stupně vtěleným do odůvodnění jeho rozsudku, jež byly následně přejaty odvolacím soudem, přitom nelze v tomto směru ničeho vytknout (viz strana 6 rozsudku soudu prvního stupně).
Uvádí-li dovolatel jako další pochybení odvolacího soudu skutečnost, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz k prokázání toho, že dohoda o narovnání byla podepsána oběma účastníky, nemůže ani tento argument vést k závěru o přípustnosti dovolání. Neprovedení důkazu k prokázání skutečnosti podstatné pro řešení daného sporu totiž může představovat vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 510/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 27/2004, pod C 2265) a naplnit tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ten však v souladu s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a vést tak k dovození přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K tomu lze dodat, že již dřívější judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu dovozovala, že zásadní právní význam rozhodnutí může být dán výlučně nesprávným právním posouzením věci (tj. dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ), neboť konkrétní vada řízení (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) nemá potřebný judikatorní přesah pro dovození zásadního právního významu rozhodnutí (k tomu. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Ani dřívější znění zákona by tedy neumožňovalo dospět k závěru pro dovolatele příznivějšímu.
Nadto je možno uvést, že provedení navrhovaného důkazu, jímž chtěl dovolatel osvědčit, že se žalovaným uzavřel dohodu o narovnání, by nijak nemohlo ovlivnit závěr o neplatnosti právního úkonu, neboť soud prvního stupně (jehož závěry posléze převzal i soud odvolací) uzavřel, že dohoda o narovnání nebyla platná již z toho důvodu, že narovnáním se nově upravují již existující a sporné vztahy či nároky mezi stranami, které však v době jejího uzavření mezi účastníky neexistovaly, a v případě „sjednané“ odměny by se navíc příčila dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.). Okolnost, že tento důkaz nebyl proveden, tedy nijak nemohla ovlivnit závěry soudů obou stupňů v tomto směru.
Dále lze říci, že Nejvyšší soud se již ve svém usnesení ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1988/2008, zabýval obdobným sporem mezi týmiž účastníky, na shodné závěry obsažené v tomto usnesení lze v dalším odkázat.
Bylo-li dovolání ve vztahu k meritu věci shledáno nepřípustným, pak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není přípustné ani dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, svazek 1/2002).
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nelze považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř..
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu