ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5232.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 5232/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně Rezidence Zátiší v Podbabě , s.r.o. , IČ 27652751, se sídlem v Praze 1, Železná 4982/18, zastoupené JUDr. Josefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, 110 00, proti žalovaným 1) Ing. Z. Č., a 2) J. Č., zastoupeným Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, o zaplacení částky ve výši 2.200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 140/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, č.j. 25 Co 223/2009-97, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, č.j. 25 Co 223/2009-97, se zrušuje.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 2. 2009, č.j. 7 C 140/2008-45, se zrušuje a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 12. 12. 2007 domáhala na žalovaných zaplacení částky 2.200.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedla, že se žalovanými dne 30. 1. 2007 uzavřela smlouvu o budoucí kupní smlouvě, kterou měly být převedeny dům č.p. 1076 na pozemku parc. č. 1616/3, pozemek parc. č. 1616/3 a pozemek parc. č. 1616/1, vše v kat. území B. (dále jen „předmětnou smlouvu“), a po té uhradila žalovaným zálohu kupní ceny ve výši 2.200.000,- Kč. Předmětná smlouva dále obsahovala ujednání, že finální kupní smlouva bude uzavřena do šedesáti dnů od uzavření předmětné smlouvy. Žalovaní však posléze porušili své smluvní povinnosti, neboť neposkytli dostatečnou součinnost při sjednávání úvěru, prostřednictvím kterého měla žalobkyně uhradit zbývající část kupní ceny – resp. žalovaní odmítli uzavřít zástavní smlouvu na předmětné nemovitosti, ačkoliv jejich zastavení bylo nutnou podmínkou pro poskytnutí úvěru žalobkyni. Žalobkyně uzavřela, že vzhledem k neuzavření finální kupní smlouvy ve stanovené lhůtě, právní důvod pro poskytnutí zálohy na kupní cenu odpadl a záloha tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaných. Nadto žalobkyně namítla neplatnost předmětné smlouvy a to z důvodu formálních vad plné moci udělené žalovanými, na základě které předmětnou smlouvu uzavřel jejich zmocněnec. Žalobkyně konečně namítla neplatnost ujednání o smluvní pokutě, které zavazovalo žalobkyni k zaplacení částky 2.200.000,- Kč žalovaným v případě neuzavření finální kupní smlouvy, s odůvodněním, že výše smluvní pokuty odporuje dobrým mravům.
Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby. Potvrdili, že dne 30. 1. 2007 se žalobkyní uzavřeli předmětnou smlouvu a že žalobkyně posléze uhradila zálohu na kupní cenu ve výši 2.200.000,- Kč. Dále uvedli, že zbývající část kupní ceny ve výši 40.000.000,- Kč měla žalobkyně podle smlouvy uhradit ve lhůtě 60 dnů. Na úhradu doplatku kupní ceny žalobkyní měl být sjednán úvěr, pro jehož zajištění měli žalovaní zřídit zástavní právo na převáděné nemovitosti ve prospěch poskytovatele úvěru. Žalobkyně zaslala žalovaným návrhy smlouvy o zřízení jistotného účtu a smlouvy zástavní, které však byly koncipovány pro zajištění pohledávky ve výši 113.000.000,- Kč. Žalovaní uvedené návrhy dne 26. 3. 2007 odmítli s tím, aby smlouvy byly přepracovány k zajištění pohledávky v odpovídající výši, tj. 40.000.000,- Kč a současně požádali o zaslání návrhu úvěrové smlouvy. K zaslání požadovaných dokumentů však ze strany žalobkyně nedošlo a sjednaná lhůta pro uzavření finální kupní smlouvy marně uplynula. Protože pro případ neuzavření kupní smlouvy ze strany žalobkyně byla v předmětné smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 2.200.000,- Kč a neuzavření finální kupní smlouvy způsobila žalobkyně, která nezískala úvěr pro doplacení kupní ceny, je třeba právo na smluvní pokutu započíst proti právu žalobkyně na vydání zaplacené zálohy na kupní cenu ve shodné výši.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně žalobkyni vyhověl a rozsudkem ze dne 5. 2. 2009, č.j. 7 C 140/2008-45, žalovaným uložil zaplatit částku ve výši 2.200.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně a žalovaní uzavřeli dne 30. 1. 2007 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, na základě které žalobkyně poskytla žalovaným zálohu ve výši 2.200.000,- Kč. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že dodatečné upřesnění výše úvěru přesahující úhradu zbytku kupní ceny, nesouhlasné stanovisko žalovaných k návrhu zástavní smlouvy pro zajištění úvěru ve výši 113.000.000,- Kč, jakož i skutečnost, že žalobkyně úvěr nezískala, je nutné považovat za takovou změnu okolností, za kterých nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat uzavření finální kupní smlouvy. Soud prvního stupně rovněž konstatoval, že ujednání předmětné smlouvy neobsahují přesnou výši úvěru a nelze tudíž dovozovat, že by zástavním právem nemohla být zajištěna pohledávka vyšší, než činí nedoplatek kupní ceny ve výši 40.000.000,- Kč. Soud prvního stupně konečně shledal nedůvodným nárok žalovaných na zaplacení smluvní pokuty, když konstatoval, že k neuzavření kupní smlouvy nedošlo z důvodů na straně žalobkyně. Uzavřel, že pokud by žalovaní poskytli dostatečnou součinnost, žalobkyně by úvěr pravděpodobně získala a svým smluvním povinnostem by dostála. Soud prvního stupně následně odmítl i námitku neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu formálních vad plné moci, neboť smlouva splňovala všechny náležitosti stanovené v §31 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 7. 2009, č.j. 25 Co 223/2009-97, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Odvolací soud uvedl, že v souzené věci nelze dovodit, že by nastala taková změna objektivních okolností, která by vylučovala povinnost účastníků předmětné smlouvy kupní smlouvu uzavřít; k zániku závazku z předmětné smlouvy ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák. tudíž nedošlo. Odvolací soud dále konstatoval, že vzhledem k čl. III předmětné smlouvy (podle níž má žalobkyně zájem čerpat část kupní ceny prostřednictvím úvěru) nelze klást žalovaným k tíži, pokud odmítli uzavřít zástavní smlouvu na zajištění úvěru na částku téměř třikrát vyšší, než činil doplatek kupní ceny. Rovněž zohlednil, že žalobkyně předložila žalovaným návrhy zástavní smlouvy a smlouvy o jistotním účtu pouze 8 dnů před koncem sjednané šedesátidenní lhůty pro uzavření finální kupní smlouvy. Na druhé straně však odvolací soud s odkazem na e-mailovou komunikaci vytkl žalovaným, že žalobkyni neposkytli adekvátní součinnost, když nesouhlasné stanovisko zaslali pouze zaměstnankyni banky poskytující úvěr a nikoliv přímo žalobkyni. Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že v souzené věci nelze jednoznačně stanovit, která ze stran způsobila neuzavření finální kupní smlouvy, a žalovaným proto nárok na zaplacení smluvní pokuty nepřiznal. Následně uzavřel, že žalovaní jsou za této situace povinni žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení představující zaplacenou zálohu na kupní cenu v celé výši, tj. 2.200.000,- Kč.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť i přes potvrzující výrok a poučení v rozhodnutí odvolacího soudu jsou rozsudky soudů nižších stupňů nesouhlasné z hlediska právního posouzení, přičemž tento odlišný právní názor je třeba zohlednit ve vztahu k zásadě dvojinstačnosti řízení. Žalovaní nadto v souladu s poučením odvolacího soudu dovozují přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu, která nebyla v judikatuře dovolacího soudu doposud řešena. Jako dovolací důvod uvedli vady v řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., dále nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jakož i skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle §241a odst. 3 o.s.ř. Konkrétně uvedli, že:
a) odvolací soud nemohl za situace, kdy zcela změnil právní posouzení věci, aniž by na takovou změnu byly strany upozorněny, rozhodnout ve věci tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí,
b) odvolací soud založil právní posouzení o porušení povinnosti na straně žalovaných spočívající v neposkytnutí součinnosti s odkazem na zjištění, že žalovaní své připomínky k textu zástavní smlouvy nesdělili přímo žalobkyni, ale zaměstnankyni banky (poskytovatele úvěru), přestože tuto skutečnost žalobkyně v průběhu řízení netvrdila a tak v uvedeném směru neproběhlo ani žádné důkazní řízení,
c) rozhodnutí odvolacího soudu lze označit za překvapivé (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04), neboť účastníci řízení nebyli přes odlišný právní názor odvolacího soudu poučeni dle §118a o.s.ř.,
d) odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval dle §213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. dokazování doplnil; zejména postavil svůj právní závěr na skutkovém zjištění opírajícím se o e-mailovou zprávu ze dne 26. 3. 2007, aniž by důkazně zohlednil dosavadní e-mailovou komunikaci a časovou tíseň, v níž žalovaní své výhrady adresovali bance (poskytovateli úvěru),
e) žádná ze stran se nedovolávala skutečnosti, že žalovaní své negativní stanovisko k návrhu zástavní smlouvy adresovali pouze zaměstnankyni banky a nikoliv žalobkyni, a nedovozovala z tohoto důvodu nedostatečnou součinnost žalovaných ani neuzavření kupní smlouvy ve sjednaném termínu,
f) pokud odvolací soud neumožnil zkoumání alespoň tvrzení či důkazních návrhů v dovolání detailně popsaných, nebylo možné ve věci spolehlivě aplikovat relevantní hmotné právo,
g) e-mailová komunikace nebyla správně právně posouzena z hlediska zavedené techniky komunikace a jejího vlivu na marné uplynutí lhůty a následného neuskutečnění zamýšlené transakce; odvolací soud navíc za účinný projev vůle žalobkyně považoval předávání informace prostřednictvím banky (poskytovatele úvěru) vůči žalovaným, ale projev vůle žalovaných při předávání informace prostřednictvím banky vůči žalobkyni jako účinný odmítl, ačkoliv se žalobkyně, jak vyplývá z jejího skutkového tvrzení i ze zavedené komunikační praxe stran, o tomto projevu neprodleně dozvěděla.
Žalobkyně prostřednictvím svého vyjádření k dovolání namítla, že přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. není v souzené věci dána, neboť odvolací soud zaujal v otázce, která je rozhodující pro posouzení věci samé, shodný právní názor jako soud prvního stupně. Dále se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že v souzené věci nelze určit, který ze smluvních účastníků výlučně zavinil neuzavření finální kupní smlouvy. Rovněž připomněla, že pro získání úvěru splňovala všechny podmínky stanovené poskytovatelem úvěru a pokud by žalovaní zástavní smlouvu na předmětné nemovitosti uzavřeli, dostála by svým smluvním závazkům. Konečně odmítla i tvrzení žalovaných, že soud prvního stupně neprovedl všechny žalovanými navržené důkazy bez odůvodnění, neboť soud prvního stupně vydal dne 29. 1. 2009 usnesení, ve kterém uvedl, že nebude dokazování doplňovat, neboť rozhodné okolnosti byly dostatečně prokázány listinnými důkazy. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhla, aby podané dovolání odmítl pro nepřípustnost, příp. zamítl pro nedůvodnost.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Dovolací soud nejprve posoudil otázku, zda je dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je měnícím takové rozhodnutí odvolacího soudu, které odlišně vymezuje obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, příp. odlišně stanovuje jejich práva a povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/1999). V souzené věci však soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru v tom směru, že žalovaným nevzniklo právo na smluvní pokutu, neboť dle nalézacího soudu to byli výlučně žalovaní, kteří způsobili neuzavření finální kupní smlouvy, a dle soudu odvolacího se žalovaní „pouze“ na neuzavření kupní smlouvy podíleli – oba soudy nicméně shodně shledaly příčiny neuzavření finální kupní smlouvy v chování žalovaných. Za této situace se z hlediska obsahového vymezení a určení práv a povinností jedná o rozhodnutí potvrzující (srov. přiměřeně závěr rozhodnutí ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000, publikovaného v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 190/2003).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu . Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) dán tehdy, řeší-li soud „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Z obsahu podaného dovolání dovolací soud dovodil, že žalovaní uvádí následující otázku zásadního právního významu, která dle jejich názoru zakládá přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.:
Poskytne smluvní strana smlouvy o budoucí kupní smlouvě, podle níž uzavření finální kupní smlouvy závisí na získání úvěru, dostatek součinnosti i tehdy, pokud své výhrady k návrhu úvěrové smlouvy sdělí dle zavedené komunikační praxe poskytovateli úvěru a nikoliv přímo druhému účastníku smlouvy?
Protože shora položená otázka nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu doposud řešena, dovolací soud dovodil zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí a tím shledal podané dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vzhledem k přípustnosti dovolání se současně zabýval všemi dovolacími důvody uplatněnými v dovolání, tj. včetně těch, kterými byly namítány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
I. K uplatněným dovolacím důvodům dle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (ad a, b, c, d)
1. Dle §213 odst. 3 o.s.ř. zopakuje odvolací soud provedené důkazy „vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.“ Podle ustanovení §213 odst. 4 o.s.ř. „[o]dvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly v řízení uplatněny, ukazuje-li se, že je to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež má jimi být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.“
2. Z ustanovení §213b odst. 1 o.s.ř. se podává, že „[v] odvolacím řízení se postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a o.s.ř.“ Dle §118a odst. 2 o.s.ř. „[m]á-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností.“ Dle §205a odst. 1 písm. d) o.s.ř. lze v odvolacím řízení uvádět důkazy, jimiž „má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl správně poučen podle §118a odst. 1 až 3 o.s.ř.“
3. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, publikovaném v Soudních rozhledech, 2006, č. 1, s. 12, vyložil, že účastníci řízení jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1 o.s.ř.). Návrh na provedení důkazu, jemuž soud nevyhoví musí zamítnout usnesením (§119a odst. 2 o.s.ř), a ve svém rozhodnutí o věci vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o.s.ř.). Především neprovede důkazy, kterými mají být prokázány tvrzené skutečnosti, jež nejsou právně významné z hlediska skutkové podstaty právní normy, která má být ve věci aplikována. Tato norma zásadně určuje i rozsah důkazního břemene účastníka řízení, spočívající v okruhu právně významných skutečností, jež musí ve svém zájmu prokázat a ke kterým je povinen navrhnout důkazy. O povinnosti navrhnout k prokázání rozhodných tvrzení důkazy je soud povinen účastníka poučit ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Zákon (po novelizaci občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1.1.2001) stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný. Tento postup soudu je spojen s požadavkem určitosti důkazního návrhu, aby bylo vždy zřejmé, k prokázání jaké konkrétní skutkové okolnosti je důkaz navrhován (srov. též Bureš, J. in Bureš, J. – Drápal, L. Občanský soudní řád I. §1 – 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 830).
4. V souzené věci dospěl odvolací soud oproti soudu prvního stupně k závěru, že za účinnosti předmětné smlouvy o smlouvě budoucí nedošlo k podstatné změně okolností a tudíž na straně žalobkyně vznikla povinnost uzavřít finální kupní smlouvu. Odvolací soud však následně postavil své rozhodnutí ve věci samé na vyřešení otázky, zda žalovaným vznikl nárok na sjednanou smluvní pokutu, resp. zda bylo vinou žalobkyně, že k uzavření finální kupní smlouvy nedošlo. Přitom konstatoval, že v řízení nebylo s ohledem na důkazy provedené před soudem prvního stupně prokázáno, že by neuzavření finální kupní smlouvy způsobil výlučně jeden ze smluvních účastníků. Uvedený postup odvolacího soudu je však nesprávný. Za situace, kdy odvolací soud přesunul důkazní rovinu z otázky existence povinnosti žalobkyně uzavřít finální kupní smlouvu na otázku, která ze stran předmětné smlouvy zavinila neuzavření finální kupní smlouvy, měl s přihlédnutím k zásadě předvídatelnosti soudního rozhodování účastníky poučit dle §118a odst. 2 o.s.ř. a dokazování doplnit tak, aby byla v řízení účastníkům dána možnost navrhnout další důkazy k prokázání či vyvrácení tvrzení, že žalobkyně zavinila neuzavření finální kupní smlouvy (§213 odst. 4, věta první o.s.ř.). Pokud by pak odvolací soud dospěl k závěru, že v souzené věci mělo být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, neboť k dané otázce dosud nebylo provedeno dokazování žádné nebo zcela nedostatečné (§213 odst. 4, věta za středníkem o.s.ř.), měl napadené rozhodnutí dle §219a odst. 2 o.s.ř. zrušit a věc vrátit se závazným právním názorem soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K otázce zavinění dovolací soud výslovně uvádí, že se jednalo o otázku rozhodnou z hlediska výsledku sporu, uváží-li se, že v souzené věci se proti nároku žalobkyně na vrácení zálohy ve výši 2.200.000,- Kč brání žalovaní nárokem na vyplacení sjednané smluvní pokuty ve shodné výši, pro níž v souladu s §545 odst. 3 obč. zák. platí, že nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník (žalobkyně) povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil. Jak vyplývá ze shora uvedeného, jestliže odvolací soud nedal účastníkům řízení možnost skutkově i právně reagovat na právní názor odvolacího soudu, zatížil řízení vadou projevující se vydáním tzv. překvapivého rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03; příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2474/2006, nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008).
I.
II. K uplatněnému dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o.s.ř. (ad e)
5. Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. „[j]e-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. [...], lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.“
6. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1013/2009, uvedl, že „[u] dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nemá dovolatel k dispozici dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o.s.ř.“ V souzené věci (vzhledem k přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) proto dovolací soud nemohl k uplatněné dovolací námitce přihlédnout.
III. K uplatněnému dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (ad f, g)
1. 7. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu „[n]esprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 1998, sp. zn. 23 Cdo 140/98, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č. SJ 112/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 34/2001).
8. Pokud se jedná o uplatněnou dovolací námitku, podle níž nebylo možné na vadně zjištěný skutkový stav spolehlivě aplikovat relevantní hmotné právo a dojít k uvedenému právnímu posouzení (ad f), dovolací soud uvádí, že se nejedná o uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale o konstatování důsledku vyplývajícího z nesprávně zjištěného skutkového stavu a v tomto směru plně odkazuje na výše uvedené (viz D. I. tohoto rozhodnutí).
9. Dále pokud se jedná o nesprávné právní posouzení otázky, zda žalovaní poskytli či neposkytli dostatečnou součinnost při kontraktaci tím, že své výhrady k návrhu úvěrové smlouvy sdělili pouze zaměstnankyni banky a nikoliv přímo žalobkyni, dovolací soud dospěl k závěru, že hmotněprávní hodnocení mu nepřísluší. Skutkový stav totiž nemůže v řízení před dovolacím soudem doznat změny a dovolací soud musí vycházet z těch skutkových zjištění, ze kterých vycházel soud prvního stupně a odvolací soud, jak jsou zachyceny ve spise a vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1121/2007). Pokud však pro zjištěné vady řízení není postaven na jisto skutkový základ věci, jak je tomu v souzené věci z důvodů rozvedených ad D.I., nemůže dovolací soud spolehlivě posoudit, zda odvolací soud při aplikaci hmotného práva pochybil či nikoliv. Dovolací soud v tomto směru konstatuje, že zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění zákona č. 7/2009 Sb., prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 neřeší situaci, kdy dovolatelem vznesená otázka nejprve založí zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí (dovolání je shledáno přípustným dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), avšak při zohlednění dovolacích důvodů dle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dojde k takovému zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů, že je vyloučeno, aby dovolací soud spolehlivě rozhodl o správnosti právního posouzení dané otázky. Vzhledem k povinnosti dovolacího soudu šetřit ústavně-konformní výklad zákonných ustanovení a s přihlédnutím k hlavnímu účelu soudnictví, kterým je ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky poskytnutí ochrany právům jednotlivců (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98), dospěl dovolací soud k závěru, že zákon nebrání dovolacímu soudu, aby dovolání shledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a současně nerozhodl o správnosti hmotněprávního posouzení otázky zakládající zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí právě z důvodu, že pro vady řízení byl zcela zpochybněn skutkový základ, od něhož se hmotněprávní posouzení věci odvíjí.
Dovolací soud uzavřel, že z důvodu shora uvedených jsou naplněny uplatněné dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., přičemž tyto důvody vylučují soudní přezkum důvodu uplatněného podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí obdobně i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud současně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Iva Brožová, v.r.
předsedkyně senátu