ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.622.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 622/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně N. P. T. H. , zastoupené JUDr. Vladimírem Iblem, advokátem se sídlem v Mnichovicích, Průběžná 715, proti žalovaným 1. R. N., a 2. M. N., oběma zastoupeným JUDr. Romanem Kozlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 47, o zaplacení částky 769.968,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 449/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2009, č. j. 64 Co 163/2009-381, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 3. 2008, č. j. 55 C 449/2004-272, rozhodl o povinnosti v záhlaví uvedených žalovaných zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 769.968,- Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok IV.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení částky 22.000,- Kč s příslušenstvím, a v části, v níž se domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 331.200,- Kč, z částky 318.252,- Kč i z částky 142.516,- Kč (výrok V.), a rozhodl o povinnosti žalovaných nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení (výrok VI.). Tímto rozsudkem rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 zároveň i o povinnostech dalších třech žalovaných a zastavil řízení vůči zbylým čtyřem žalovaným, proti nimž směřovala táž žaloba. Žalobkyně se domáhala vydání uvedeného plnění z titulu bezdůvodného obohacení, které bylo žalovanými nabyto užíváním bytové jednotky vlastněné žalobkyní bez právního důvodu. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaní užívali předmětný byt na základě podnájemní smlouvy uzavřené se společností PIKANT II s. r. o., tato smlouva ovšem zanikla ke dni 31. 5. 1995 výpovědí, kterou dal vlastník domu, společnost Izolace Ústí nad Labem a. s., nájemci domu. V roce 1998 byly na základě prohlášení ze dne 20. 2. 1998 učiněného podle §4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (dále jen zákon o vlastnictví bytů), společností PROTRADESTAV, a. s., v té době v katastru zapsané jako vlastník budovy, vymezeny v předmětném domě bytové jednotky a jako jejich vlastník byla v katastru zapsána uvedená společnost. Později však společnost PROTRADESTAV, a. s., učinila prohlášení ve formě notářského zápisu, ve kterém bylo najisto postaveno, že vlastníkem předmětného domu byla a je společnost Izolace Ústí nad Labem a. s. „v likvidaci,“ která poté dne 10. 10. 2002 prohlášením vlastníka ve smyslu §4 zákona o vlastnictví bytů vymezila v předmětném domě bytové jednotky. Tyto jednotky získala na základě kupní smlouvy ze dne 11. 12. 2002 do vlastnictví žalobkyně. Po zjištění, že žalovaní obývali v žalovaném období od 12. 12. 2002 do 31. 10. 2007 bytovou jednotku č. 3 bez jakéhokoliv titulu, shledal soud nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení důvodným a po přihlédnutí k obvyklému tržnímu nájemnému za užívání obdobných bytů a k částce, kterou již dříve žalovaní zaplatili žalobkyni, stanovil výslednou výši bezdůvodného obohacení, kterou jsou žalovaní povinni vydat žalobkyni.
Rovněž z podnětu odvolání v záhlaví uvedených žalovaných přezkoumal rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 3. 9. 2009, č. j. 64 Co 163/2009-381, potvrdil napadený vyhovující výrok IV. rozsudku a rovněž tak napadený výrok VI. rozsudku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že již nájemní smlouva uzavřená mezi vlastníkem domu, společností Izolace Ústí nad Labem a. s., a společností PIKANT II s. r. o. byla neplatná, tudíž nemohl vzniknout ani platný podnájemní vztah mezi nájemcem a žalovanými, kteří tak užívali předmětný byt už od počátku bez právního důvodu. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru o platném vymezení bytových jednotek v domě a o jejich řádné koupi žalobkyní, která tak byla v projednávané věci aktivně legitimována k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nadto podle odvolacího soudu by i v případě neplatného vymezení jednotek došlo na základě uzavřené kupní smlouvy k platnému převodu nemovitosti jako celku, což opět potvrzuje správnost závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně v projednávaném sporu. Odvolací soud shledal rovněž správně určenou výši bezdůvodného obohacení, a tudíž rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným potvrdil.
Proti uvedenému rozhodnutí podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce v judikatuře Nejvyššího soudu doposud neřešené. Tuto otázku dovolatelé spatřují v posouzení, zda je aktivně legitimována k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytové jednotky osoba, která koupila bytové jednotky, ač jejich vymezení bylo učiněno nevlastníkem a vlastník pouze přejal prohlášení nevlastníka budovy, a zda tedy vlastník může přijmout za své prohlášení nevlastníka učiněné podle §4 zákona o vlastnictví bytů a platně tak vymezit bytové jednotky. Nesprávné právní posouzení, kterého se soudy obou stupňů řešením této otázky podle dovolatelů dopustily, pak naplňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobkyni nemohla ve sporu příslušet aktivní věcná legitimace, neboť nenabyla vlastnictví k neexistujícím bytovým jednotkám. K platnému vzniku bytových jednotek přitom nemohlo dojít, protože jednotky byly původně vymezeny prohlášením ze dne 20. 2. 1998 učiněným nevlastníkem – společností PROTRADESTAV, a. s., a přejal-li dne 10. 10. 2002 toto prohlášení vlastník – společnost Izolace Ústí nad Labem a. s. „v likvidaci,“ nebyly ani tímto bytové jednotky platně vymezeny, neboť zmíněným prohlášením bylo pouze přejato původní neplatné prohlášení i všechna práva a povinnosti z původního prohlášení vyplývající. Z absolutně neplatného právního úkonu však nelze převzít žádná práva ani povinnosti, a proto převzetím prohlášení učiněného nevlastníkem nemohly vzniknout ani žádné právní následky pro vlastníka. Dovolatelé dále zpochybňují názor odvolacího soudu, že v případě neplatnosti prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek došlo k platnému prodeji domu jako celku a neplatné prohlášení vlastníka nemá vliv na platnost smlouvy o převodu nemovitosti. Podle dovolatelů nelze zaměňovat bytové jednotky a dům jako celek, a činí-li tak odvolací soud, popírá tím existenci zákona o vlastnictví bytů, přičemž jeho výklad kupní smlouvy zároveň odporuje i judikatuře Nejvyššího soudu zdůrazňující, že výkladem vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat projevenou vůli účastníků, čehož se odvolací soud záměnou bytových jednotek a domu jako celku dopouští (dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2615/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 26 Cdo 159/2006). S ohledem na uvedené skutečnosti dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve vztahu k jejich osobám i výroky IV. a VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů o neexistenci platného právního titulu dovolatelů k užívání předmětné bytové jednotky a navrhla dovolání odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Spatřují-li dovolatelé zásadní právní význam rozhodnutí v otázce aktivní věcné legitimace žalobkyně, která nabyla kupní smlouvou vlastnictví k bytovým jednotkám vzniklým na základě prohlášení učiněného nevlastníkem, které bylo později pouze převzato vlastníkem budovy, nelze jim přisvědčit, že by tato otázka mohla v projednávané věci založit přípustnost dovolání. V řízení bylo zjištěno, že bytové jednotky byly původně zapsány do katastru nemovitostí na základě prohlášení nevlastníka, absolutní neplatnost tohoto prohlášení konstatovaly soudy obou stupňů, později však došlo po vyjasnění vlastnických vztahů k budově i k novému prohlášení o vymezení bytových jednotek ze dne 10. 10. 2002 podle §4 zákona o vlastnictví bytů učiněným nyní nezpochybňovaným vlastníkem budovy. Pro posouzení toho, zda bylo prohlášení vlastníka o vymezení jednotek učiněno platně, je rozhodující, zda splňovalo ke dni prohlášení veškeré náležitosti vyžadované §37 a násl. obč. zák. Bylo-li prohlášení učiněno způsobilým subjektem, v souladu se zákonem a zároveň i v zákonem vyžadované formě, svobodně a vážně, je třeba se zabývat především tím, zda bylo i dostatečně určité a srozumitelné, zvláště pokud byl jeho obsah vymezen pomocí odkazu na dřívější neplatné prohlášení učiněné nevlastníkem. V tomto ohledu se sluší zmínit závěry obsažené v dřívějších rozhodnutích Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že ke splnění požadavku určitosti právního úkonu postačí, je-li jeho předmět vymezen odkazem na jinou listinu, ze které je ovšem tento předmět objektivně seznatelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 6237, sešit 8/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 899/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4405, sešit 4/2007). Bylo-li tedy v prohlášení vlastníka odkázáno na určitou listinu obsahující veškeré náležitosti vyžadované ustanovením §4 zákona o vlastnictví bytů pro platné prohlášení vlastníka o vymezení jednotek, není důvodu pro závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti takto učiněného prohlášení, přičemž není ani rozhodující, zda listina, na níž bylo odkázáno, zachycuje platný či neplatný právní úkon, ale skutečnost, zdali tato listina dotváří posuzovaný právní úkon tak, aby jej bylo možno považovat za určitý a srozumitelný, a tudíž i platný. Platnost prohlášení vlastníka ze dne 10. 10. 2002 tedy nelze zpochybnit pouze tím, že pro vymezení bytových jednotek vlastník odkázal na prohlášení nevlastníka zapsané na příslušných listech vlastnictví u Katastrálního úřadu Praha – město, neboť ani u takto projevené vůle nelze pochybovat o jejím obsahu a zaměření. Dovolatelům lze sice přisvědčit, že z absolutně neplatného právního úkonu (prohlášení nevlastníka) nemohly vzniknout žádná práva a povinnosti, které by mohly být vlastníkem převzaty, což však není překážkou toho, aby byl neplatný právní úkon využit pro vymezení obsahu pozdějšího právního úkonu – prohlášení vlastníka odkazem na listinu obsahující tento dříve učiněný neplatný právní úkon. Rozhodnutí odvolacího soudu respektující uvedené závěry tedy nelze považovat za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a nelze proto ani dovodit přípustnost podaného dovolání.
Obstojí-li rozhodnutí odvolacího soudu již z toho důvodu, že bytové jednotky byly v předmětné nemovitosti platně vymezeny, a tudíž mohly být i platně převedeny na základě kupní smlouvy na žalobkyni, která tedy byla v projednávaném sporu aktivně legitimována, nemůže k závěru o přípustnosti dovolání vést ani další dovolateli předestřená otázka, zda by bylo možno neplatnou kupní smlouvu na bytové jednotky vyložit i jako platně uzavřenou kupní smlouvu na celou nemovitost. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu totiž není dán, spočívá-li rozhodnutí na více důvodech a pro jeho vydání postačil důvod, který nečiní rozhodnutí zásadně právně významným, neboť řešení další otázky již nemůže ovlivnit výsledek sporu a dovolací řízení by se tak v rozporu se svým účelem stalo pouhým prostředkem řešení teoretických problémů bez dopadů na konkrétní spor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2878, sešit 30/2004, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2006 civ., sešit 6/2006).
Z výše uvedeného vyplývá, že zde není důvodu pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaných tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl
Žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §224 odst. 1 o. s. ř. ustanovení §146 odst. 3 téhož právního předpisu s tím, že dovolací soud tu přihlížel k obsahu jejího vyjádření, jež se netýká dovolateli zpochybňovaných závěrů odvolacího soudu ale otázek, jimiž se zabýval dovolací soud v jiném řízení žalobkyně týkajícím se téže nemovitosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008. sp. zn. 33 Odo 854/2006), a proto takové vyjádření nepovažoval ze účelné uplatňování nebo bránění práva a náhradu nákladů žalobkyni nepřisoudil.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu