ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.669.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 669/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. M. , adresa pro doručování: Vimperská 213, Kašperské Hory, zastoupeného JUDr. Otto Mrňavým, advokátem se sídlem v Praze 3, Tachovské náměstí 649/3, proti žalované H. P. , o zaplacení částky 82.119,89 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 216/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009, č. j. 17 Co 66/2009-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, které měla žalovaná získat plněním z neplatného právního úkonu - kupní smlouvy, uzavřené dne 14. 8. 1995 mezi žalovanou a dalšími restituenty na straně prodávající a žalobcem a jeho manželkou na straně kupující. Podle názoru žalobce získala žalovaná nemovitosti, jež byly předmětem této smlouvy, neoprávněně, neboť restituční rozhodnutí, jímž byly vydány, je třeba považovat za paakt.
Z pravomocného a vykonatelného směnečného platebního rozkazu ze dne 1. 7. 1997, č. j. Sm 287/97-8, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2001, č. j. 50 Cm 260/97-261, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2002, č. j. 5 Cmo 272/2001-291, rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1997, č. j. 50 Cm 260/97-16, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1999, č. j. 5 Cmo 294/98-89, vyplývá pro žalobce a jeho manželku povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně částku 480.000,- Kč s přísl. Žalobce podal u Okresního soudu v Klatovech žalobu na popření pravosti směnky, avšak tato byla rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 10. 2005, č. j. 7 C 297/2003-114, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2006, č. j. 13 Co 8/2006-137 (následně pak i ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 20 Cdo 3094/2007-193), zamítnuta. Jelikož žalobce neuhradil pohledávku žalované, vyplývající z výše uvedeného směnečného platebního rozkazu, byla ohledně tohoto dluhu pravomocně nařízena exekuce a v rámci této exekuce byla vymožena částka 82.119,89 Kč, kterou žalobce považuje za bezdůvodné obohacení žalované.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 10. 2008, č. j. 25 C 216/2007-75, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť vymožením předmětné částky se žalovaná na úkor žalobce neobohatila.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2009, č. j. 17 Co 66/2009-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uzavřel, že žalovaná částka nemůže být bezdůvodným obohacením podle ust. §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), protože její vymožení bylo podloženo exekučním titulem, a nemůže se tak jednat o plnění bez právního důvodu. Navíc by nebyl důvodným ani požadavek žalobce na zaplacení uvedené částky z titulu plnění z neplatné smlouvy (odvolací soud poukazuje na to, že v daném případě se jedná o synallagmatický závazek, kdy restituční povinnost by stíhala nejen žalovanou, ale i žalobce). Městský soud rovněž vyložil, proč se dle jeho názoru v případě restitučního rozhodnutí nejedná o rozhodnutí nulitní, a zdůraznil, že soud není v tomto řízení oprávněn přezkoumávat správnost namítaného správního rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce obsáhlé dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost pak v postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel uvádí, že mu v odvolacím řízení nebylo umožněno, aby se jej osobně zúčastnil, a dále se obšírně vyjadřuje k většině jednotlivých odstavců napadeného rozsudku. Žalobce odvolacímu soudu především vytýká, že jen povrchně konstatoval „pravomocnost“ restitučního rozhodnutí, namítá, že žalovanou v odvolacím řízení zastupovala stejná advokátka jako v řízení restitučním osobu povinnou, zpochybňuje průběh restitučního řízení a v jeho rámci vydané konečné rozhodnutí, prezentuje názor, podle kterého „vymáhat plnění, jež by musela tzv. oprávněná osoba vrátit z titulu neoprávněného obohacení, je zcela nepřípustné“, a to bez ohledu na exekuční titul, a vysvětluje, proč je dle jeho názoru i přes zápis v katastru nemovitostí vlastníkem nemovitostí stát, který se „může kdykoliv svého vlastnictví ujmout“, neboť „nerozhoduje zápis, ale právní stav“. Závěrem pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolání by tak bylo přípustným v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se zde však nejedná.
Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. V souzené věci dovolatel otázku, jež má podle jeho názoru mít zásadní právní význam, neformuloval, a dovolací soud tak nemá na co odpovědět.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci. K námitkám, resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), tj. vady řízení (námitka, že dovolatel nebyl přizván k ústnímu jednání) a skutkové námitky, v zásadě nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Tvrdí-li dovolatel, že žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované i přesto, že byla vymožena na základě platného exekučního titulu, nelze s takovým tvrzením souhlasit. V souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu zde stále existuje právní důvod, na jehož základě žalovaná předmětné plnění získala.
Tento závěr je podpořen zněním následujících ustanovení a závěry dovozenými v judikatuře Nejvyššího soudu.
V §489 obč. zák. je stanoveno, že „závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.“
Podle §451 odst. 1 obč. zák. „kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ Podle odstavce 2 téhož ustanovení „bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“
Bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (případně i jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod, a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 1181, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007).
Z uvedeného vyplývá, že spočíval-li právní důvod plnění v hmotném právu, pak trvá i v případě zrušení pravomocného a vykonatelného rozsudku, který ho deklaroval, a poskytnuté plnění bylo od počátku i nadále podloženo právním důvodem; nemůže proto být posuzováno jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl. Jestliže však právní důvod pro plnění dán nebyl, a původní rozsudek tak byl nesprávný, spočívá právní důvod plnění jen ve vykonatelném soudním rozsudku; jeho zrušením do té doby existující právní důvod odpadá a dříve zaplacené plnění se stává bezdůvodným obohacením (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007).
Z naposledy citovaného rozsudku Nejvyššího soudu výkladem a contrario nepochybně vyplývá závěr, že plnění poskytnuté v souladu s povinností uloženou v pravomocném rozhodnutí příslušného státního orgánu (v daném případě ve směnečném platebním rozkazu vydaném soudem) není až do zrušení takového rozhodnutí plněním bez právního důvodu nebo plněním z důvodu, jenž následně odpadl.
V těchto souvislostech se navíc jeví jako nezbytné připomenout, že soudy jsou obecně vázány předchozím (soudním) rozhodnutím o tom, že účastníku řízení vznikla platební povinnost vůči jinému účastníku řízení. Tuto otázku si soud v dalším řízení nemůže odlišně posoudit ani jako otázku předběžnou. Nejvyšší soud již v minulosti konstatoval, že „ten, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí ukládající mu platební povinnost, je tímto výrokem vázán (§159 odst. 2 o. s. ř.), a nemůže proto v jiném řízení úspěšně uplatňovat nárok na vrácení částky zaplacené podle tohoto rozhodnutí s tvrzením, že ve skutečnosti žádnou platební povinnost neměl. Ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 48/2001, číslo sešitu 7, ročník 2001).
Odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ze dvou samostatných důvodů, když jedním je nemožnost vzniku bezdůvodného obohacení vzhledem k tomu, že vymožená částka byla podložena dosud nezrušeným exekučním titulem, a druhým pak platnost kupní smlouvy, na jejímž základě byl žalobce povinen zaplatit žalované kupní cenu nemovitostí. Jelikož pak první z uvedených důvodů založit zásadní právní významnost napadeného rozhodnutí (jak vyloženo výše) nemůže a sám o sobě postačil k potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně, není dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani ze žádného z dalších důvodů, které žalobce uplatňuje, a dovolací soud se jimi tedy v souladu se svou rozhodovací praxí dále nezabýval (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, číslo sešitu 6, ročník 2006).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu