ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.803.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 803/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců: a) Autoklub Brozany – Autokempink, spol. s r. o., se sídlem v Brozanech nad Ohří 372, a b) JUDr. P. R., zastoupeni JUDr. Vilémem Peřinou, advokátem v Ústí nad Labem, Brněnská 4, proti žalovanému V. V zastoupenému JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou v Roudnici nad Labem, Karlovo náměstí 72, o určení právního vztahu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 24/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2008, č. j. 14 Cmo 133/2007-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 2006, č. j. 33 Cm 24/2004-96, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že druhý žalobce je statutárním zástupcem Autoklubu Brozany nad Ohří v AČR, a to ve funkci předsedy výkonného výboru. Odvolacím soudem byla dále žalobcům uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 14.029,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky JUDr. M. B..
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Dovodili přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uplatnili nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu však v dovolání nevymezili. Dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně - a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Pokud je však řešení konkrétní právní otázky spojeno s posuzováním jedinečného skutkového základu, nečiní to rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/1999). O takový případ se v dané věci nepochybně jedná.
Předpokládá se navíc, že dovolací soud bude při posouzení této přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Při přezkumu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani následném přezkumu podle dovolacích důvodů nelze brát v úvahu právní otázky (tvrzení) opírající se o dovolací důvod procesní povahy, nebyla-li formulována právní otázka (viz výše). Námitky k nesprávnému hodnocení důkazů tudíž nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009).
Nejvyšší soud navíc shledal rozhodnutí nižších instancí jako věcně správná, a to jak v otázce posouzení nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení na straně prvního žalobce, tak v neunesení důkazního břemene ohledně prokázání platnosti a řádnosti volby druhého žalobce za člena sdružení a potažmo tedy i do funkce jeho statutárního zástupce. Nejvyšší soud by mohl jen konstatovat, že naléhavý právní zájem (§80 písm. c) o. s. ř.) není dán ani na straně druhého žalobce, neboť požadavek určit, že je statutárním orgánem shora uvedeného občanského sdružení, uplatňoval vůči subjektu, který v dané věci není pasivně věcně legitimován. Ve věci tedy jde o to, že se obchodní společnost a fyzická osoba domáhají určení, že tato osoba je (skrze volbu) statutárním zástupcem občanského sdružení, které – srov. nedostatek pasivní legitimace žalovaného – není ani účastníkem řízení. S ohledem na přímý vztah obsahu věci k právní problematice občanského sdružení přijal senát 28 Cdo Nejvyššího soudu věc k řízení a rozhodnutí.
Ze všech výše uvedených důvodů nebylo možno shledat judikatorní přesah projednávané věci a dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců odmítl.
Žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní, žalovanému však v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu