ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.137.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 137/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele J. J. , zastoupeného JUDr. Irenou Schejbalovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Bubeníčkova 3, PSČ 615 00, za účasti družstva CÍL, stavebního bytového družstva ve Šlapanicích, se sídlem ve Šlapanicích, Nádražní 249, PSČ 664 51, identifikační číslo 00 04 86 07, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem, se sídlem v Brně, Musorgského 1, PSČ 623 00, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 161/2002, o dovolání družstva CÍL, stavebního bytového družstva ve Šlapanicích proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2007, č. j. 5 Cmo 182/2006-73, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2007, č. j. 5 Cmo 182/2006-73 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2005, č. j. 9 Cm 161/2002-50, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 8. prosince 2005, č. j. 9 Cm 161/2002-50, Krajský soud v Brně zamítl „žalobu o určení členství žalobce v žalovaném družstvu“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně zejména uvedl, že navrhovatel byl přijat Stavebním bytovým družstvem občanů Bílovice nad Svitavou, jež bylo právním předchůdcem družstva CÍL, stavebního bytového družstva ve Šlapanicích (dále jen „družstvo“), za člena družstva 4. února 1975, následně 2. ledna 1978 mu byl přidělen byt č. 18 v domě na Obřanské 615 v Bílovicích nad Svitavou (dále jen „byt“) a 5. května 1980 byla uzavřena dohoda o užívání bytu. Navrhovatel v roce 1982 emigroval. Poté byla navrhovateli přípisem z 20. října 1982 dána výstraha před vyloučením z družstva, protože byt neužívá a neplatí úhradu za jeho užívání. Dopisem z 20. října 1983 družstvo oznámilo navrhovateli, že rozhodnutím představenstva byl vyloučen z družstva, když přes výstrahu neužívá přidělený byt a neplatí úhradu za užívání. Družstvo však neprokázalo, že přípis obsahující výstrahu před vyloučením a oznámení o rozhodnutí o vyloučení z družstva navrhovateli odeslalo. Nenastaly tak účinky vyloučení a navrhovatel zůstal členem družstva. Pro tento závěr nepovažoval za rozhodné, zda byl vykonán případný trest uložený za trestný čin nedovoleného opuštění republiky spočívající v propadnutí majetku, a to členského podílu navrhovatele v družstvu, ve prospěch státu. Uvedl, že je nepochybné, že navrhovatel od emigrace v roce 1982 neplatil nájemné, jehož součástí byla i splátka investičního úvěru, družstvo nemohlo nechat byt prázdný a navrhovatelem neplněnou „úvěrovou povinnost“ přenést na ostatní členy družstva. Byt proto přidělilo jiné osobě a následně jej převedlo do vlastnictví této jiné osoby podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.
S odkazem na ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) soud prvního stupně uzavřel, že určení členství navrhovatele v družstvu by bylo zásahem do práv a oprávněných zájmů této jiné osoby. Přitom z právní úpravy rehabilitace osob odsouzených před rokem 1989 je zřejmé, že takový úmysl neměl ani zákonodárce. Podle ustanovení §13 a §20 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, navrhovateli náležela pouze finanční náhrada.
K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že určil, že navrhovatel je členem družstva (první výrok), změnil je ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho závěr, že navrhovatel má naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že nepřestal být členem družstva, nesouhlasil však s aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Zdůraznil, že v řízení o určení právního vztahu nebo práva je použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vyloučeno, neboť podání návrhu na určení netvoří překážku litispendence a pravomocné rozhodnutí o takovém návrhu není ani překážkou věci pravomocně rozsouzené pro návrhy související s právy navrhovatele, která vyplývají z jeho členství v družstvu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť se nezabýval - stejně jako soud prvního stupně - skutečnostmi týkajícími se osobního stavu navrhovatele. Přitom již z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že navrhovatel se zdržoval od roku 1982 na území Rakouska a o státní občanství České republiky požádal až v roce 1995. Nebylo tak zjištěno, zda a jaké trestně právní popř. jiné důsledky podle ustanovení §453a odst. 1 a 2 obč. zák., ve znění účinném od 1. dubna 1983, byly vůči navrhovateli tehdejšími státními orgány vyvozeny, nebyl proveden důkaz listinou o navrhovatelem tvrzeném udělení státního občanství České republiky. Především se však odvolací soud nezabýval otázkou, zda nedošlo k zániku členství navrhovatele právní mocí rozsudku, jímž byl podle příslušných ustanovení trestního zákona odsouzen pro trestný čin opuštění republiky k trestu propadnutí majetku. Soud prvního stupně vyslovil názor, že pro závěr o tom, že účinky vyloučení navrhovatele z družstva nenastaly, není rozhodující výkon vedlejšího trestu propadnutí majetku, resp. majetkové části členského podílu navrhovatele ve prospěch státu. Proto se nezabýval otázkou, zda došlo k propadnutí (nebo k přechodu majetkového práva podle ustanovení §453a obč. zák.) členského podílu navrhovatele v družstvu ve prospěch státu a tedy jiným, tehdy zákonným, způsobem k zániku členství navrhovatele v družstvu. Nezabýval se ani zjištěním, zda navrhovatel byl soudně rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a zda žádal podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, o finanční náhradu za případně ve prospěch státu propadlý členský podíl v družstvu, když podle ustanovení §3 tohoto zákona byl oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské Federativní Republiky.
Je-li pravděpodobné, že členství navrhovatele v družstvu zaniklo buď právní mocí odsuzujícího trestního rozsudku s výrokem o propadnutí majetku nebo ze zákona přechodem majetkového práva na stát podle ustanovení §453a obč. zák., soudy obou stupňů se však těmito skutečnostmi rozhodnými pro posouzení návrhu na určení členství navrhovatele v družstvu nezabývaly, přestože byly tvrzeny, byl naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř.
Důsledkem tohoto pochybení je i nesprávné právní posouzení věci. Soudy obou stupňů se zabývaly pouze okolnostmi vzniku členství navrhovatele a otázkou doručení rozhodnutí družstva o vyloučení, nikoliv už okolnostmi po jeho návratu z emigrace a možným zánikem členství v družstvu z jiných zákony upravených důvodů. Za nesprávný považuje i závěr o naléhavém právním zájmu navrhovatele na požadovaném určení s tím, že i při zjištěném skutkovém stavu nemůže jít o naléhavý právní zájem na určení, že je členem družstva, uplynulo-li od rozhodnutí o vyloučení osmnáct let.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Navrhovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné. Odkaz na ustanovení §453a obč. zák. považuje za nesprávný s tím, že toto ustanovení bylo do občanského zákoníku začleněno až zákonem č. 131/1982 Sb., s účinností od 1. dubna 1983, kdežto skutečnosti, jež vedly k rozhodnutí o vyloučení, nastaly před touto dobou. Ustanovením §453a obč. zák. byl upraven zánik osobního užívání bytu, včetně užívání družstevního bytu, tedy zánik užívacího, resp. nájemního vztahu k bytu, a nelze je aplikovat na zánik členského poměru k bytovému družstvu. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Odo 104/2005.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal zejména správnost právního posouzení věci.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Z ustanovení §453a odst. 1 obč. zák. (v rozhodném znění, tj. ve znění účinném od 1. dubna 1983 do 31. března 1991) vyplývá, že dopustil-li se vlastník věci takového protiprávního jednání, jímž se trvale zbavil možnosti věc obvyklým způsobem užívat, připadá věc do vlastnictví státu, pokud je v rozporu se zájmem společnosti, aby vlastník s věcí dále nakládal. Obdobně přecházejí na stát i jiná majetková práva občana, s výjimkou práva dědického, . . .
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že navrhovatel má naléhavý právní zájem na určení, že je členem družstva, a v řízení o určení právního vztahu nebo práva nelze aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. K otázce aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v řízení o žalobě o určení, zda tu je právní vztah nebo právo podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., se Nejvyšší soud již vyjádřil v rozsudku ze dne 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99. V něm dovodil, že rozhodnutí o žalobě o určení je deklaratorní povahy, jímž se žádná práva a povinnosti nezakládají, pouze se jím konstatuje, zda určitý právní vztah či právo existují. Žaloba o určení nesměřuje k výkonu práva, proto ji nelze zamítnout s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Závěr odvolacího soudu je s uvedeným rozhodnutím v souladu.
Odvolací soud se však při právním posouzení věci nezabýval otázkou, zda členský podíl v bytovém družstvu není jiným majetkovým právem, zda se na ně vztahuje ustanovení §453a obč. zák. a jaké to může mít případně důsledky pro členství v družstvu. Tuto otázku dosud neřešil ani dovolací soud, když v rozsudcích ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 1079/2005, ze dne 9. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 1504/2000 a ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Odo 104/2005 (jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) se zabýval jen důsledky ustanovení §453a pro právo užívání bytu.
Odvolacímu soudu lze vytýkat i to, že se nevypořádal se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož pro posouzení věci není významné, zda došlo k uložení trestu propadnutí majetku, byl-li navrhovatel odsouzen pro trestný čin opuštění republiky, zda byl soudně či mimosoudně rehabilitován podle příslušných zákonů a jaký vliv měly tyto rehabilitace na členství navrhovatele v družstvu.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tím i nesprávné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). Tvrzenými vadami řízení a nesprávností skutkových zjištění se dovolací soud již nezabýval, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu