ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3730.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3730/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, zastoupené JUDr. Pavlem Virágem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 6/1550, PSČ 130 00, proti žalovanému JUDr. M. Š., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně GOTEX, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 45 47 71 41, zastoupenému Mgr. Tomášem Váchou, advokátem, se sídlem v Brně, Panská 12/14, PSČ 602 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 48/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. března 2008, č. j. 7 Cmo 11/2007-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. března 2008, č. j. 7 Cmo 11/2007-116, potvrdil rozsudek ze dne 21. září 2006, č. j. 3 Cm 48/2003-90, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobkyně v částce 200,000.000,- Kč „z důvodu nezaplacené směnečné sumy přihlášené dne 19. června 2002 do konkursního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod č. j. 28 K 65/2000 proti úpadci společnosti GOTEX, spol. s r. o. je po právu jako pohledávka druhé třídy“.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že smlouva o převodu cenných papírů uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně (INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, akciovou společností – dále jen „banka“) a GOTEX, spol. s r. o. (dále jen „úpadkyně“) dne 26. října 1998 (dále jen „smlouva o převodu cenných papírů“) je „právní úkon nedovolený, zákon obcházející“ a ujednání v této smlouvě obsažené, jímž si smluvní strany dohodly smluvní pokutu ve výši 200,000.000,- Kč pro případ odstoupení od smlouvy ze strany banky z důvodu, že úpadkyně neuhradí včas některou ze splátek kupní ceny, vyhodnotil jako rozporné s dobrými mravy.
V situaci, kdy předmětem řízení bylo určení existence pohledávky ze směnky, která sloužila k zajištění pohledávky z titulu smluvní pokuty sjednané v dohodě o převodu cenných papírů, odvolací soud uzavřel, že „kauza směnky byla shledána nedovolenou a přihlášenou směnečnou pohledávku nelze označit za platnou“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, a to ustanoveními §1, §265 a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných papírech a zákonem č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“).
Uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především akcentuje, že se odvolací soud odchýlil od závěrů vyslovených v předchozím usnesení ze dne 4. dubna 2006 (jde o usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 7 Cmo 74/2006-70, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2003, č. j. 3 Cm 48/2003-42, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), když se zabýval pouze právním důvodem vzniku pohledávky z titulu sjednané smluvní pokuty dle smlouvy o převodu cenných papírů a „nikoli vlastní směnkou vystavenou úpadkyní“. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz prvopisem směnky a „neposoudil právní důvod vzniku přihlášené pohledávky z citované směnky“, ačkoli pravost směnky žalovaný „výslovně uznal“. Kauzální námitky proti směnce na rozdíl od soudů obou stupňů považuje dovolatelka za „spekulativní“ a z hlediska čl. I §17 směnečného zákona za bezvýznamné.
Dále polemizuje se závěry soudů nižších stupňů ohledně (ne)platnosti smlouvy o převodu cenných papírů (jako celku) a (ne)platnosti v této smlouvě obsažené dohody o smluvní pokutě, zdůrazňujíc, že dohoda o zaplacení kupní ceny předem (tj. před předáním cenných papírů) odpovídá ustanovení §450 odst. 1 větě druhé obch. zák. a takové ujednání nelze považovat za odporující zásadám poctivého obchodního styku. Jelikož obchodní zákoník ani zákon o cenných papírech nestanoví pro dohodu o způsobu určení kupní ceny žádná omezení (a umožňuje tak určit cenu „i z části jako přirážku ve formě obdobné úrokové sazbě“), považuje právní posouzení věci soudy nižších stupňů, které možnost takového ujednání o kupní ceně zpochybňuje, za rozporné s hmotným právem. Současně s poukazem na ustanovení §267 odst. 2 obch. zák. dodává, že v projednávané věci šlo o vztah mezi podnikateli, přičemž vyjadřuje podiv nad tím, že „konstantní judikatura neshledala nic závadného na ujednáních o placení dohodnuté kupní ceny kupujícím předem ve splátkách rozložených na dobu pěti let bez jakéhokoli protiplnění prodávajícího“, a to ani ve spojení s vysokými smluvními pokutami. Za stavu, kdy výše smluvní pokuty (200,000.000,- Kč) nepředstavuje ani jednu čtvrtinu z kupní ceny (rozuměj částky 750,000.000,- Kč a příslušenství v „úrokové míře“ smlouvou o převodu cenných papírů určenou), shledává ujednání o smluvní pokutě platným.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z hlediska námitek, podle nichž se soudy nižších stupňů nezabývaly „vlastní směnkou“ vystavenou úpadkyní (a to v rozporu se závěry formulovanými v předchozím kasačním rozhodnutí), nelze na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat již proto, že odvolací soud založil své právní posouzení věci na tom, že „kauza směnky byla shledána nedovolenou a přihlášenou směnečnou pohledávku nelze označit za platnou“. Možnost odvolacího soudu změnit právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím usnesení navíc Nejvyšší soud připustil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Zásadně právně významným Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu neshledává ani z hlediska výhrady ohledně bezvýznamnosti kauzálních námitek. Vyjma odkazu na ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona totiž uvedená námitka nebyla nijak odůvodněna, přičemž není pochyb o tom, že kauzální námitka neplatnosti smlouvy, podle níž měla vzniknout směnkou zajištěná pohledávka, správci konkursní podstaty úpadkyně (výstavkyně vlastní směnky) ve vztahu k žalobkyni, jež směnku nabyla od banky smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 po splatnosti směnky (po datu 12. listopadu 1999), bez jakýchkoli pochybností náleží. K podmínkám převodu listinného cenného papíru při prodeji podniku (§476 a násl. obch. zák.) viz např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a k účinkům převodu směnky po protestu pro neplacení nebo uplynutí lhůty k protestu obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1636/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2007, pod číslem 151.
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu závěrů formulovaných odvolacím soudem při posouzení otázky (ne)platnosti ve smlouvě o převodu cenných papírů obsaženého ujednání o smluvní pokutě podle ustanovení §3 a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Je tomu tak již proto, že zmíněná ustanovení občanského zákoníku používají relativně neurčitý pojem „dobré mravy“ jež jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí jistý morální obsah v prostoru a čase musí být posuzován z hlediska konkrétního případu a také právě v daném čase na daném místě a ve vzájemném ujednání účastníků právního vztahu (srov. např. důvody rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 729/2006 a ze dne 23. října 2008, sp. zn. III. ÚS 1228/2008, jež jsou dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). Soudní praxe je rovněž jednotná v závěru, že pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; je věcí soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 53, ve spojení s důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 5/2001 a 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoli lze souhlasit s dovolatelkou v tom, že obchodní zákoník nebrání dohodě stran, podle níž bude kupní cena zaplacena předem (k dispozitivnosti ustanovení §450 odst. 1 obch. zák. viz rozhodnutí uveřejněné pod číslem 26/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a že takové ujednání samo o sobě nemůže být důvodem pro závěr o neplatnosti smlouvy pro obcházení zákona či rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák. ve spojení s ustanovením §3 obč. zák.), v poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že soudy nižších stupňů ze shora vymezených obecně přijímaných právních názorů vycházely a závěr o tom, že dohoda o smluvní pokutě, na základě které měla vzniknout směnkou zajištěná pohledávka, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná, učinily po komplexním posouzení všech okolností dané věci (časový odstup mezi postupnou úhradou kupní ceny a převodem cenných papírů, dohodnuté „úročení“ jednotlivých splátek kupní ceny a výše smluvní pokuty určená pevnou částkou bez ohledu na intenzitu porušení povinnosti k úhradě jednotlivých splátek kupní ceny). V tomto směru pak konečný závěr odvolacího soudu ohledně neplatnosti ujednání o smluvní pokutě odpovídá i závěrům formulovaným v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 89/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu