ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4566.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4566/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. J. J. , zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 57, PSČ 110 00, proti žalované BONECO a. s. , se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 27 40 32 38, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 3, nám. W. Churchilla 2, PSČ 130 00, o zaplacení 359.344,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 138/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2009, č. j. 14 Cmo 260/2008-98, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2009, č. j. 14 Cmo 260/2008-98, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2007, č. j. 26 Cm 138/2007-54, s výjimkou části výroku, jíž Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobci částku 19 344,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 16. února 2005 do zaplacení, se zrušují .
II. V rozsahu nároku na zaplacení mzdy za měsíc prosinec 2004 ve výši 70.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 1. února 2005 do zaplacení se věc postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 4 jako soudu věcně příslušnému a ve zbývajícím rozsahu se vrací zpět soudu prvního stupně.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudek ze dne 4. října 2007, č. j. 26 Cm 138/2007-54, kterým Městský soud v Praze uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 359.344,- Kč s příslušenstvím.
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalobce byl v období od 2. ledna 2004 do 24. ledna 2005 místopředsedou představenstva právní předchůdkyně žalované, společnosti ALIMA značková prodejna, a. s., identifikační číslo osoby 25 73 28 46 (dále jen „společnost“).
2) Dne 2. ledna 2004 uzavřeli žalobce a společnost smlouvu o výkonu funkce člena orgánu společnosti a společnost se zavázala vyplácet žalobci měsíční odměnu ve výši 45.000,- Kč.
3) Dne 1. září 2004 byl žalobce jmenován do funkce provozně-ekonomického ředitele a zástupce generálního ředitele společnosti a ve smlouvě o mzdových podmínkách uzavřené téhož dne se společnost zavázala vyplácet žalobci měsíční mzdu ve výši 70.000,- Kč.
4) Společnost nezaplatila žalobci odměnu za výkon funkce člena představenstva za období od ledna do června roku 2004 a za leden roku 2005.
5) Za měsíc listopad 2004 obdržel žalovaný mzdu ve výši dvakrát 70.000,- Kč, za měsíc prosinec 2004 nebyla žalobci mzda zaplacena.
Na takto ustaveném základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož žalobci svědčí jak nárok na zaplacení odměny za výkon funkce člena představenstva za období od ledna do června 2004 ve výši 270.000,- Kč, tak i nárok na zaplacení mzdy za prosinec 2004 ve výši 70.000,- Kč.
Odvolací soud zdůraznil, že „ze smlouvy o výkonu funkce člena orgánu společnosti (jejíž platnost zpochybněna nebyla) vyplývá nárok žalobce na měsíční odměnu za výkon funkce místopředsedy představenstva ve výši 45.000,- Kč“. Poukazuje na ustanovení §66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), uzavřel, že „žádné další schválení odměny valnou hromadou nebylo nutné“.
K nároku žalobce na zaplacení mzdy za měsíc prosinec 2004 pak odvolací soud konstatoval, že za uvedené období žalobce mzdu nedostal. „Žalovanou namítaná okolnost, že za listopad 2004 dostal žalobce omylem mzdu 70.000,- Kč dvakrát, nemá na jím uplatněný nárok za prosinec 2004 žádný vliv. Zákoník práce nezná zánik dluhu započtením“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že „napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když ve věci odměny za výkon funkce člena představenstva řeší právní otázku, která nebyla dosud vyřešena a právní otázku nevyplacené mzdy řeší v rozporu s hmotným právem“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně (s výjimkou částky 19.344,- s příslušenstvím) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka „pokládá za zásadní pro rozhodnutí ve věci o zaplacení 270.000,- Kč s příslušenstvím posouzení, zda ke stanovení odměny člena představenstva akciové společnosti postačí uzavření smlouvy o stanovení výše této odměny dle ustanovení §66 odst. 3 obch. zák., kdy společnost jedná předsedou představenstva, či musí být v souladu s ustanovením §187 odst. 1 písm. g) obch. zák. o výši této odměny rozhodnuto valnou hromadou“.Zdůrazňuje, že valná hromada společnosti o odměně žalobce za období od ledna do června 2004 nerozhodla. Až na jednání dne 18. června 2004 schválila vzorové znění smlouvy o výkonu funkce člena orgánu společnosti. Na tomto základě byla se žalobcem uzavřena dne 30. června 2004 smlouva o výkonu funkce, jíž byla žalobci přiznána odměna ve výši 25.000,- Kč měsíčně. Žalobce měl tudíž nárok na odměnu v této výši, a to až od 1. července 2004. Smlouvu o výkonu funkce ze dne 2. ledna 2004 uzavřel se žalobcem předseda představenstva společnosti, který ale nebyl oprávněn o výši odměny žalobce rozhodnout. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je „pro určení výše odměny žalobce rozhodující a postačující tato smlouva“, považuje dovolatelka za nepřijatelný. Jeho akceptací totiž „dochází k absurdní situaci, kdy samo představenstvo v osobě předsedy představenstva JUDr. M. K. rozhoduje o výši odměn“.
K nároku na zaplacení mzdy za měsíc prosinec 2004 ve výši 70.000,- Kč dovolatelka uvádí, že žalobce své tvrzení, podle něhož převzal částku 70.000,- Kč v dobré víře, že „se jedná o vyplacení mimořádní odměny za výkon sjednané práce za listopad 2004“, neprokázal.
Dovolání Nejvyšší soud shledal přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
1) K nároku žalobce na odměnu za výkon funkce člena představenstva.
Podle ustanovení §66 obch. zák. vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy. Smlouva o výkonu funkce musí mít písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou (případně, volí-li členy představenstva v souladu s ustanovením §194 odst. 1 obch. zák. dozorčí rada, dozorčí radou) nebo písemně všemi společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně (odstavec druhý).
Jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce (odstavec třetí).
Podle ustanovení §187 odst. 1 písm. g/ obch. zák. náleží do působnosti valné hromady i rozhodování o odměňování členů představenstva a dozorčí rady,
V této podobě platila citovaná ustanovení ke dni uzavření smlouvy o výkonu funkce, z níž podle odvolacího soudu plyne nárok žalobce na odměnu za první pololetí roku 2004 (tj. k 2. lednu 2004), a dosud nedoznala změn.
Nejvyšší soud se otázkou odměňování členů statutárního orgánu opakovaně zabýval. Tak např. v usnesení ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 414/2003 (jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) uzavřel, že rozhodování o odměňování členů představenstva a dozorčí rady akciové společnosti patří do působnosti valné hromady, a proto není možné, aby smlouva uzavřená mezi společností a členy orgánů společnosti stanovila způsob odměňování členů orgánů společnosti, aniž by tento způsob schválila, ať již před jeho začleněním do smlouvy, nebo po něm, valná hromada společnosti. Teprve schválením valnou hromadou se mohlo stát smluvní ujednání o odměňování členů orgánů společnosti pro společnost závazným. Nedostatek schválení příslušného ujednání smlouvy však nezpůsoboval jeho neplatnost, ale pouze neúčinnost.
V usnesení ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3009/2007 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2009, pod číslem 169), pak Nejvyšší soud uvedený závěr, učiněný při výkladu citovaných ustanovení ve znění účinném do 31. prosince 2000, vztáhl i na právní úpravu účinnou od 1. ledna 2001.
Jestliže odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož pro vznik nároku žalobce na zaplacení odměny za výkon funkce ve výši 45.000,- Kč měsíčně za období od ledna do června 2004 postačovalo ujednání této odměny ve smlouvě o výkonu funkce, maje za to, že „žádné další schválení odměny valnou hromadou nebylo nutné“, je jeho právní posouzení v rozporu s citovanými ustanoveními obchodního zákoníku i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Závěr odvolacího soudu by se prosadil pouze tehdy, schválila-li by valná hromada smlouvu o výkonu funkce; další schvalování odměny ve smlouvě uvedené by již v takovém případě potřebné nebylo. Nebyla-li však smlouva o výkonu funkce ze dne 2. ledna 2004 schválena valnou hromadou, nemohla účinně založit žalobci nárok na odměnu za výkon funkce ve výši 45.000,- Kč měsíčně.
2) K nároku žalobce na mzdu ve výši 70.000,- Kč za prosinec 2004.
Žalobci měl vzniknout pracovní poměr jmenováním do funkce provozně-ekonomického ředitele. Nárok na mzdu pak odvozuje ze „smlouvy o mzdových podmínkách“. Pro posouzení, zda žalobci tento nárok svědčí, je však významné, zda žalobci pracovní poměr platně vznikl.
Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, v rozsahu, v němž společnost uzavře s členem svého statutárního orgánu pracovní smlouvu na výkon činností spadajících do působnosti představenstva, jsou tyto smlouvy neplatné pro rozpor se zákonem (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 13/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. září 2004, sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005, jež jsou dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, či rozsudek ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2009, pod číslem 83). Uvedené závěry se beze zbytku prosadí i pro posouzení vzniku pracovního poměru jmenováním.
Nezabýval-li se odvolací soud z tohoto pohledu platností právních úkonů, na jejichž základě měl žalobci vzniknout nárok na mzdu ve výši 70.000,- Kč měsíčně (jmenování a „smlouvy o mzdových podmínkách“), je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.
Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Takovou vadou je i nerespektování ustanovení §219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., podle něhož odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně i tehdy, rozhodoval-li věcně nepříslušný soud (viz obdobně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K projednání a rozhodnutí žaloby o zaplacení mzdy (tj. nároku plynoucího z pracovněprávního vztahu) přitom není dána věcná příslušnost krajských soudů. Městský soud v Praze přesto rozhodl i o tomto nároku meritorně a odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil. Tím soudy zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně (v rozsahu dotčeném odvoláním proti napadenému rozsudku, tj. s výjimkou části výroku, jíž soud prvního stupně rozhodl o nároku žalobce na odměnu za výkon funkce člena představenstva za leden 2005 ve výši 19 344,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 16. února 2005 do zaplacení) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Současně Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §243b odst. 3 o. s. ř. věc v části nároku na zaplacení mzdy za prosinec 2004 ve výši 70.000,- Kč s příslušenstvím postoupil věcně příslušnému okresnímu soudu (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) a ve zbývající části (nároku na zaplacení odměny za výkon funkce člena představenstva za období od ledna do června 2004 ve výši 270.000,- Kč s příslušenstvím) věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení soud prvního stupně ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení odměny za výkon funkce nepřehlédne závěry, jež Nejvyšší soud formuloval (pro poměry společnosti s ručením omezeným) v rozsudku ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2007, pod číslem 90.
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu