ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1158.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1158/2010 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. listopadu 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný Z. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 9 To 161/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 73/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. 1 T 73/2009 , byl obviněný Z. P. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se dopustil tím, že „dne 30. 3. 2009 v době kolem 22.00 hod. v P. na ulici K. na chodníku před domem, bezdůvodně nejprve slovně vulgárními výrazy a poté i fyzicky napadl B. N., tím způsobem, že ji udeřil otevřenou dlaní do levého ucha, čímž jí upadla na zem náušnice z bílého kovu, poté ji kopl do stehna a shodil na zem, a když ležela na zemi, následně jí vytrhl z ruky mobilní telefon zn. Samsung černé barvy, jímž si chtěla přivolat pomoc, tahal ji za vlasy a z vnitřní kapsy bundy jí vzal MP4 přehrávač, následně ji chytil za pravou ruku a z prstů jí strhl tři prsteny z bílého kovu, když takto poškozené způsobil odcizením věcí škodu ve výši 3.950,- Kč“. Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 9 To 161/2010 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný Z. P. podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazuje pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Z. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 224 - 225) opírající se o výslovně uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), l ) tr. ř.
Obviněný především odvolacímu soudu vytýká, že v jeho rozhodnutí chybí výrok, kterým by bylo rozhodnuto o jeho odvolání ve vztahu k napadeným výrokům o vině a výši trestu, jelikož obviněný podal odvolání do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, a dále, že napadený rozsudek nesplňuje zákonné požadavky a určitost a přezkoumatelnost, přičemž strohé odůvodnění napadeného rozhodnutí působí dojmem, že se odvolací soud námitkami obviněného vůbec nezabýval, neboť odůvodnění je tvořeno pouze zcela obecným a nic neříkajícím konstatováním. Obviněný má proto za to, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Na podporu svého tvrzení obviněný ocitoval vyjmuté pasáže z nálezů Ústavního soudu. Dále obviněný namítl, že došlo k porušení zásady presumpce neviny, neboť pochybnosti o skutkovém stavu soudy vyložily v jeho neprospěch a důkazy hodnotily nesprávně. Má za to, že v jeho případě je intenzita pochybení při hodnocení důkazů natolik vysoká, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1, písm. l ) tr. ř., jelikož odsuzující rozhodnutí bylo postaveno na jediném důkazu, a to výslechu poškozené, kterýžto obsahoval mnoho rozporů.
Obviněný dále namítl nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Uvedl, že i kdyby se stal skutek tak, jak byl popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, má za to, že byl nesprávně právně posouzen, neboť z popisu skutku neplyne, že by se dopustil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, ale mohl takový úmysl pojmout až v průběhu incidentu, poté, co násilí již bylo užito. Závěrem ještě uvedl, že má za to, že na rozhodnutí soudu prvního stupně se podílel soudce, který měl být z jejího projednání vyloučen, a to konkrétně předseda senátu, který podal podnět k zahájení trestního stíhání svědkyně K., družky obviněného, pro křivou výpověď, a to ještě před pravomocným skončením řízení v této věci. I tato okolnost v obviněném vzbuzuje obavu, že řízení neprobíhalo nestranně.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 9 To 161/2010, a případně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 6. 2010, sp. zn. 1 T 73/2009, zrušil a příslušnému soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Pokud by tímto soudem měl být Okresní soud v Prostějově, navrhuje, aby bylo přikázáno projednání věci v jiném složení senátu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K námitce obviněného, že rozhodnutí soudu druhého stupně neobsahuje výrok o tom, jak bylo naloženo s jeho odvoláním proti výrokům o vině a výši trestu, uvedl, výrokem o změně způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody rozhodl odvolací soud o celém odvolání s tím, že v této části mu vyhověl a ve zbývající nikoli. Odvolací soud nemůže částečně odvolání vyhovět a částečně je zamítnout, navíc obviněný vůbec neuplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, který by obsahu této námitky odpovídal. Státní zástupce taktéž nepřisvědčil námitce nedostatečného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl, že napadené rozhodnutí svou stručností skutečně stojí na samé hranici akceptovatelnosti, je v něm však uvedeno vše, co v takovém rozhodnutí uvedeno býti má, navíc námitku této povahy nelze podřadit pod žádný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů. K námitce, v rámci níž obviněný vytýká soudům porušení zásady presumpce neviny, uvedl, že v této části obviněný napadá oblast zjišťování skutečného stavu věci, čili proces dokazování, který žádným z dovolacích důvodů napadat nelze, nevykazuje-li znaky extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich učiněnými závěry nebo jiné vady této povahy. Toto však obviněný nenamítá a státní zástupce ani takovou vadu neshledal.
Státní zástupce dále uvedl, že obviněný fakticky uplatnil i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť jej popsal pouze slovně, a to v souvislosti s tvrzením, že i kdyby se stal skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku, byl nesprávně právně posouzen, neboť z popisu skutku neplyne, že by se dopustil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, ale mohl takový úmysl pojmout až poté, co násilí již bylo užito. Shledal ji však nedůvodnou, neboť užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí s cílem zmocnit se cizí věci má za cíl poškozeného zastrašit, překonat jeho případný odpor a vůbec jej dostat do takového psychického stavu, kdy nebude pachateli bránit v tom, aby se zmocnil věcí z jeho majetku, které má zpravidla u sebe. Z popisu skutku a zejména z výpovědi poškozené je zcela zřejmé, že násilím ze strany obviněného byla vystavena takovému psychickému tlaku, že neměla odvahu a sílu se bránit, když jí částečně během trvajícího ataku a zčásti bezprostředně po vykonaném násilí odnímal věci popsané ve výroku rozsudku, a činil tak při vědomí, že poškozená má z jeho násilného chování strach a nebude mu zřejmě klást žádný zásadní odpor.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., v rámci něhož uplatnil obviněný námitku, předseda senátu soudu prvního stupně byl z projednávání věci vyloučen, neboť podal podnět k zahájení trestního stíhání svědkyně K., družky obviněného, pro křivou výpověď, a to ještě před pravomocným skončením řízení v této věci, státní zástupce uvedl, že tato námitka byla uplatněna opakovaně, a nebyla akceptována ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím. Podnět předsedy senátu, aby státní zastupitelství, poté co rozsudek nabude právní moci, zvážilo její trestní stíhání, nelze považovat za nepřiměřené opatření.
S ohledem na výše uvedené závěry státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 9 To 161/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, a současně jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Z. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Obviněný uplatnil výslovně dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a l ) tr. ř. Současně uplatnil toliko slovně i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Pod žádný z výše uvedených důvodů však nelze podřadit námitky, jimiž obviněný brojí proti absenci výroku, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání ve vztahu k napadeným výrokům o vině a výši trestu, proti nedostatečnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a údajným pochybnostem o skutkovém stavu.
Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení §256 tr. ř. a §258 odst. 1, 2 tr. ř., vyplývá, že zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle §256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo rozsudku. Odvolání není důvodné, jestliže napadený rozsudek plně odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva. Odvolací soud proto odvolání zamítne mj. v případech, kdy neshledá důvod ke zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části. Je-li vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Přitom platí, že pokud zruší, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Jestliže soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně (jako je tomu v daném případě), ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, č. 417, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23/2003, č. 531).
Ačkoli je odůvodnění odvolacího soudu strohé a lze jej jistě shledat velmi formalistickým, z hlediska ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. obsahuje vše, co má rozhodnutí odvolacího soudu obsahovat.
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání nejspíše domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že předpokladem jeho existence je současné splnění dvou podmínek.
Podle první z nich se vyžaduje, aby ve věci samé rozhodl vyloučený orgán (tj. vyloučený soudce), o jehož vyloučení nebylo rozhodnuto postupem podle §31 tr. ř., ač se tak mělo stát. Pro úspěšné uplatnění citovaného dovolacího důvodu je nezbytné, aby rozhodnutí napadené dovoláním učinil (nebo se na něm podílel jako člen senátu) soudce, který byl z důvodů uvedených v §30 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované věci. V takovém případě by ovšem nepostačovalo, jestliže z úkonů v trestním řízení by byla vyloučena kterákoli další osoba vyjma soudce (např. státní zástupce). V obecné rovině se přitom za vyloučený orgán ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. považuje soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u nichž lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemohou nestranně rozhodovat. Důvody k vyloučení soudce z rozhodování podle §30 odst. 2 a 3 tr. ř. zde nepřicházejí v úvahu a obviněný je ani ve svém dovolání nenamítá. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Povinností orgánu, jehož se důvod vyloučení týká, je rozhodnout podle §31 odst. 1 tr. ř. o svém vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodů uvedených v §30 tr. ř., a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát i bez návrhu.
Druhá podmínka, která musí být současně splněna ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., spočívá v tom, že o důvodech k vyloučení soudce, který rozhodl ve věci samé, dovolatel buď nevěděl v době konání původního řízení, anebo tuto okolnost dovolatel namítl ještě před rozhodnutím soudu druhého stupně, ale nebylo mu vyhověno. Jestliže tedy dovolatel věděl, že soudce, který ve věci meritorně rozhodl, je podjatý, a tuto okolnost nenamítl v původním řízení, nýbrž až v podaném dovolání, nelze úspěšně uplatňovat dovolací důvod podle citovaného ustanovení.
Jak vyplynulo ze spisového materiálu, námitku podjatosti předsedy senátu Okresního soudu v Prostějově JUDr. Petra Vrtěla obviněný uplatnil již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, který také usnesením ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. 1 T 73/2009, rozhodl podle §31 odst. 1 tr. ř. o nevyloučení předsedy senátu z vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované věci. Následnou stížnost obviněného odvolací soud neshledal důvodnou (č. l. 187).
Pokud obviněný založil své námitky o tvrzené podjatosti předsedy senátu Okresního soudu v Prostějově JUDr. Petra Vrtěla v podstatě na tom, že tento podal podnět k zahájení trestního stíhání svědkyně K., družky obviněného, pro křivou výpověď, a to ještě před pravomocným skončením řízení v této věci, není taková námitka způsobilým důvodem pro vyloučení soudce podle §30 tr. ř. Podání podnětu předsedy senátu, aby státní zastupitelství, poté co rozsudek nabude právní moci , zvážilo její trestní stíhání, nelze považovat za nepřiměřené opatření. Předseda senátu dospěl k závěru, že z porovnání dvou svědeckých výpovědí svědkyně Kristové bylo zcela zřejmé, že navzdory řádnému a opakovanému zákonnému poučení o trestních následcích křivé výpovědi v té či oné výpovědi vědomě uváděla nepravdu o skutečnostech, které měly zásadní význam pro objasnění trestní věci. Obviněný svým vystupováním v soudní síni při hlavním líčení budil pohoršení a předsedou senátu mu byla za nevhodné chování uložena i pořádková pokuta (č. l. 85). Z obsahu spisu, především pak protokolu o hlavním líčení, se však nepodává ničeho, co by naznačovalo, že postup předsedy senátu byl veden zaujatostí vůči osobě obviněného.
Ze všech shora konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného, z nichž dovozuje existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. za neopodstatněné.
Dle obsahu dovolání uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Jak bylo řečeno výše, Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, neboť vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů.
Z daného vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného o nesprávné právní kvalifikaci skutku podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. jako trestného činu loupeže, neboť z popisu skutku neplyne, že by se dopustil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, ale mohl takový úmysl pojmout až poté, co násilí již bylo užito. Nejvyšší soud neshledal danou námitku důvodnou.
Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo, proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. R 1/1980). Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci. Užije-li pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí potom, co se věci zmocnil, aby si věc uchoval, zakládá to znak trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), resp. §205 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“). Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele.
Úmysl pachatele (srov. §4) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998–1). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle §8 odst. 3, protože čin byl již dokonán (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1374 – 1377).
V daném případě Nejvyšší soud zastává názor, že při posuzování skutkového děje se nelze omezovat na pouhé slovní vyjádření jednotlivých znaků skutkové podstaty slovy zákona, nýbrž je nezbytné se zabývat i vnitřní kauzální strukturou tohoto deliktu. Obviněný nepopírá, že vůči poškozené použil násilí. Z popisu skutku i ze samotné výpovědi poškozené je zcela zřejmé, že tato byla násilným jednáním ze strany obviněného vystavena psychickému tlaku, že nebyla sto jakkoliv se obviněnému bránit. Nejdříve ji udeřil otevřenou dlaní do levého ucha, následně ji kopl do stehna, shodil na zem a když ležela poškozená na zemi, vytrhl jí z ruky mobilní telefon, jímž chtěla volat o pomoc, tahal ji za vlasy, načež jí z vnitřní kapsy bundy vzal MP4 přehrávač a z prstů jí stáhly tři prsteny z bílého kovu. Jednání obviněného bylo rychlé a agresivní, a jeho účelem bylo poškozenou zastrašit, resp. zabránit jí v kladení odporu.
K odnímání věcí, kterých se obviněný během svého jednání zmocnil, došlo jak během ataku samotného, tak i bezprostředně po něm. Proto lze souhlasit se závěrem státního zástupce, že i pokud se obviněný rozhodl zmocnit se věcí poškozené až během doby, kdy se vůči ní dopouštěl násilného jednání, učinil tak s vědomím, že poškozená má z jeho násilného chování strach a z tohoto důvodu mu nebude klást žádný zásadní odpor, resp. nebude mu bránit v odejmutí věcí. Tímto jednáním poškozený naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť využil násilí ke zmocnění se věcí poškozené.
Obviněný uplatnil taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval v převážné části námitky uvedené v odvolání obviněného za nedůvodné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v této části nemohl být naplněn.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (kteroužto podle obsahu dovolání obviněný nejspíše shledává), Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byly uplatněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci výše zmíněných dovolacích důvodů a nezbývá mu nic jiného, než na tato odůvodnění odkázat.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (jak namítá obviněný). Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Prostějově, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Ačkoli je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu celkově strohé, z odůvodnění vyplývá, že se ztotožnil se závěry soudu nalézacího. Z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. 1 T 73/2009, resp. z příslušné části odůvodnění plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly (viz závěr soudu při hodnocení výpovědi svědkyně K.). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. P. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a