ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1170.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1170/2010 -35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. prosince 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný V. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 4 Tmo 7/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – soudu pro mládež pod sp. zn. 10 Tm 49/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – soudu pro mládež ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 10 Tm 49/2009, byl obviněný V. Č. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednak:
1) spolu s mladistvým tím, že „ dne 25. 6. 2009 kolem 00.10 hodiny v K.–R., okres K., na ul. B. poblíž domu, vedeni záměrem získat její peníze a věci, společně znenadání přiběhli ke zde procházející H. M., po které obž. V. Č. požadoval vydání tašky, kdy současně uchopil za uši její sportovní plátěnou tašku béžové barvy v hodnotě 208,- Kč, obsahující koženkovou peněženku béžové barvy v hodnotě 84,- Kč s finanční hotovostí ve výši nejméně 750,- Kč, MP3 přehrávač včetně sluchátek nezj. zn. v hodnotě 448,- Kč, dámský parfém, platební kartu Visa České spořitelny, a. s., vystavenou na její jméno, průkazní lístek k účtu u České spořitelny, a. s., a plastové pouzdro s doklady - občanským průkazem, cestovním pasem, průkazem pojištěnce zdravotní pojišťovny a dalšími písemnostmi, kterou měla zavěšenou přes rameno, a když mu tuto tašku odmítla vydat, přičemž si ji držela druhou rukou, o tuto tašku se s ní přetahoval, a když tašku nechtěla pustit a křičela o pomoc, udeřil ji pěstí do obličeje, v důsledku čehož jí spadly brýle na zem, které na místě již nenašla a dále upadla na zem, kde se mu následně podařilo jí tašku z ramene strhnout, načež s touto taškou společně z místa utekli, následně takto získané peníze a věci společně zčásti použili ve svůj prospěch a zčásti vyhodili, vyjma pouzdra s doklady, které ztratili ve vozidle TAXI, a způsobili tak H. M. škodu ve výši nejméně 1.490,- Kč, přičemž v důsledku pádu a úderu pěstí utrpěla drobné zranění - pohmoždění obličeje, jež si kromě prvotního ošetření nevyžádalo další léčení “,
2) spolu s mladistvým, a mladistým, tím, že „ dne 25. 6. 2009 kolem 03.30 hodiny v K.-R. okres K., na ul. H. na chodníku před budovou mateřské školy, vedeni záměrem získat její peníze a věci, společně znenadání zezadu přiběhli ke zde procházející V. Ž., které obž. V. Č. skočil na záda a povalil ji na zem, kde si na ni klekl a snažil se jí z ruky vytrhnout koženkovou tašku šedé barvy v hodnotě 14,- Kč, obsahující koženkovou peněženku vínové barvy v hodnotě 93,- Kč s finanční hotovostí ve výši 456,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 1600, šedé barvy, se SIM kartou operátora T-Mobile v hodnotě 442,- Kč, tři obálky s finanční hotovostí ve výši 5.000,- Kč, 3.000,- Kč a 1.000,- Kč, svazek 5 ks klíčů a doklady - občanský průkaz a průkaz pojištěnce zdravotní pojišťovny, a když tašku, kterou při pádu na zem přilehla svým tělem, pevně držela v ruce, o tuto tašku se s ní přetahoval, poté, co volala o pomoc, další z nich na pokyn obž. V. Č. jí rukama přikryl ústa, a obž. V. Č. se s ní o tašku dále přetahoval, až se mu podařilo utrhnout jedno ucho tašky a v důsledku toho tuto tašku jí z ruky vytrhnout, načež s touto taškou všichni společně z místa utekli, následně si takto získané peníze a věci společně rozdělili a použili je ve svůj prospěch, a způsobili tak V. Ž. škodu ve výši nejméně 10.005,- Kč, přičemž v důsledku pádu na zem utrpěla drobné zranění - oděrky v obličeji a na horních končetinách, se kterým nevyhledala lékařské ošetření “,
3) trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „ dne 11. 7. 2009 kolem 05.00 hodiny v K.-M., okres K., na ul. T. na chodníku mezi panelovými domy, veden záměrem získat její peníze a věci, znenadání přistoupil ke zde procházející S. J., uchopil její látkovou kabelku světle hnědé barvy v hodnotě 112,- Kč, obsahující rozkládací deštník hnědé barvy v hodnotě 77,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 2760, červené barvy, se SIM kartou operátora Vodafone, a. s., v hodnotě 1.653,- Kč s kreditem ve výši 100,- Kč a svazek 4 ks klíčů FAB, kterou měla pověšenou na pravém rameni, tuto kabelku se jí snažil z ramene strhnout, a když kabelku rukama držela za ucho a nechtěla ji pustit, o tuto kabelku se s ní po dobu několika minut přetahoval, až došlo k přetržení ucha kabelky, v důsledku čehož ztratila stabilitu a upadla na zem, načež s touto kabelkou z místa utekl, a způsobil tak S. J. škodu ve výši nejméně 1.942,- Kč, přičemž v důsledku pádu na zem utrpěla drobné zranění - oděrky kolena, se kterým nevyhledala lékařské ošetření “,
přičemž obviněný V. Č. se jednání popsaného pod body 1), 2) a 3) dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné - soudu pro mládež ze dne 10. 5. 2007, č. j. 3 Tm 25/2007-249, který nabyl právní moci dne 4. 7. 2007, odsouzen mj. pro provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně, přičemž výrok o tomto trestním opatření byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně - soudu pro mládež ze dne 15. 8. 2007, č. j. 1 Tm 30/2007-145, jenž nabyl právní moci dne 2. 10. 2007, kterým byl odsouzen pro provinění šíření toxikomanie dle §188a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a bylo mu uloženo souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců nepodmíněně, jež vykonal dne 1. 9. 2008, přičemž usnesením téhož soudu ze dne 15. 10. 2008, č. j. 1 Tm 30/2007-177, jež nabylo právní moci dne 14. 2. 2009, bylo rozhodnuto, že se mu toto odsouzení nezahlazuje.
4) A dále byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. jehož se dopustil tím, že „ dne 27. 6. 2009 kolem 06.15 hodiny v K. – H., okres K., na ul. R. u zastávky MHD poblíž domu, nejprve oslovil zde čekající E. K., pod záminkou žádosti o cigaretu, a poté, co mu odmítla cigaretu dát a otočila se k němu zády, znenadání jí strhl z pravého ramene zavěšenou koženkovou kabelku černé barvy v hodnotě 84,- Kč, obsahující koženkovou peněženku hnědo-béžové barvy v hodnotě 84,- Kč s finanční hotovostí ve výši 280,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia, nezjištěného typu a IMEI, se SIM kartou operátora T-Mobile v hodnotě 270,- Kč s kreditem ve výši 100,- Kč, čipovou kartu MHD ČSAD, a. s., s kreditem ve výši 100,- Kč, doklady - občanský průkaz a průkaz pojištěnce zdravotní pojišťovny, svazek 6 ks klíčů a drobné písemnosti, načež s touto kabelkou z místa utekl, takto odcizené věci použil ve svůj prospěch, a způsobil tak E. K. škodu ve výši nejméně 918,- Kč “,
a jednání pod bodem 4) se obviněný V. Č. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné - soudu pro mládež ze dne 10. 5. 2007, č. j. 3 Tm 25/2007-249, který nabyl právní moci dne 4. 7. 2007, odsouzen mj. pro provinění loupeže a krádeže podle §234 odst. 1 a §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně, přičemž výrok o tomto trestním opatření byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně - soudu pro mládež ze dne 15. 8. 2007, č. j. 1 Tm 30/2007-145, jenž nabyl právní moci dne 2. 10. 2007, kterým byl odsouzen pro provinění šíření toxikomanie dle §188a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a kterým mu bylo uloženo souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců nepodmíněně, jež vykonal dne 1. 9. 2008, přičemž usnesením téhož soudu ze dne 15. 10. 2008, č. j. 1 Tm 30/2007-177, jež nabylo právní moci dne 14. 2. 2009, bylo rozhodnuto, že se mu toto odsouzení nezahlazuje.
Obviněný V. Č. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §25 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“), a dále za použití §42 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků a 3 (tří) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Současně byl zrušen výrok o trestním opatření z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov - soud pro mládež ze dne 14. 9. 2009, č. j. 104 Tm 35/2009-114, jenž nabyl právní moci dne 30. 9. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněným V. Č. a ml. uloženo společně a nerozdílně zaplatit poškozené H. M., škodu ve výši 1.490,- Kč. Současně bylo obviněným V. Č. a ml. a ml. podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo společně a nerozdílně zaplatit poškozené V. Ž., škodu ve výši 9.456,- Kč. Obviněnému V. Č. bylo taktéž uloženo podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozené S. J., škodu ve výši 189,- Kč a poškozené E. K., škodu ve výši 918,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené H. M., S. J. a E. K. odkázány se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně byl podle §226 písm. c) tr. ř. obviněný V. Č. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné, sp. zn. 1 ZT 250/2009 pro skutek, že „ dne 24. 6. 2009 kolem 17.00 hodiny v K.-M., okres K., na ul. U. u domu, společně s další nezjištěnou osobou, znenadání zezadu přiběhl ke zde procházející M. H., pohybující se s pomocí hůlky, a z levé ruky jí vytrhl koženkovou tašku černé barvy v hodnotě 14,- Kč, obsahující koženou peněženku černé barvy v hodnotě 76,- Kč s finanční hotovostí ve výši nejméně 30,- Kč, dámský deštník hnědé barvy v hodnotě 56,- Kč a svazek 4 ks klíčů, přičemž M. H. v důsledku vytržení kabelky ztratila stabilitu a upadla dopředu na ruce na zem, načež s touto kabelkou z místa společně s další osobou utekl, takto odcizené věci použil ve svůj prospěch, a způsobil tak M. H. škodu ve výši nejméně 176,- Kč, přičemž v důsledku pádu na zem utrpěla zranění - oděrky na prstech pravé ruky, jež si kromě prvotního ošetření nevyžádalo další léčení “, čímž měl spáchat dílčí útok pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená M. H., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – soudu pro mládež podal obviněný V. Č. odvolání, které zaměřil proti výroku o vině pod body 1) a 3) a výroku o trestu. Obviněný ml. podal odvolání toliko do výroku o vině pod bodem 2) a do výroku o trestním opatření, a státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného V. Č., ml. a ml. a vymezil jej do výroku o trestu, resp. trestním opatření.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež rozsudkem ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 4 Tmo 7/2010, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušil výrok o trestu obviněného V. Č. a výrok o trestním opatření ml., a s přihlédnutím k ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému V. Č. uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2, §42 odst. 1 tr. zák. a §25 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb., souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Ve výrocích o vině a náhradě škody zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Současně byl zrušen výrok o trestním opatření z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově - soudu pro mládež, ze dne 14. 9. 2009, č. j. 104 Tm 35/2009-114, který nabyl právní moci dne 30. 9. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Mladistvému uložil při nezměněném výroku o vině přísnější trestní opatření odnětí svobody.
Podle §256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce ve věci ml. a obviněného V. Č. a ml. zamítnuta.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 393 + 416 - 419) opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný především brojí proti závěru soudu o aplikaci ustanovení §41 tr. zák. Namítl, že Okresní soud v Karviné vzal předchozí odsouzení obviněného jako splnění kvalifikačního znaku jednání dosouzeného popsaných pod body 1) - 3) rozsudku Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, jako zvlášť nebezpečného recidivisty. S tímto závěrem se obviněný neztotožňuje a to následujících důvodů. V obou výše zmiňovaných rozsudcích byl shledán vinným a odsouzen v postavení osoby mladistvé, tedy v intencích zvláštního zákona, kterým je zákon č. 218/2003 Sb. Dle ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. se na mladistvého, kterému bylo uloženo trestní opatření ve formě odnětí svobody v délce nepřevyšující jeden rok hledí, jako by nebyl odsouzen a to jakmile bylo vykonáno. Z rozsudku Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, sp. zn. 3 Tm 25/2007, je patrno, že pouze toto odsouzení z hlediska hmotně právního naplňuje formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy dle §41 tr. zák. a s tím související postup dle §42 odst. 1 tr. zák. Následující odsouzení pro trestný čin dle §188a odst. 1 odst. 2 písm. a) tr. zák. není, zejména pak s poukazem na výši horní hranice trestní sazby, která činí 5 let, již odsouzením, které by naplňovalo hmotně právní předpoklad pro posouzení nyní vytčených skutků jako skutků, jichž se dopustil zvlášť nebezpečný recidivista, přičemž nebýt tohoto odsouzení, které samo o sobě není odsouzením kvalifikujícím postup podle §41 tr. zák., bylo by odsouzení pro skutek z citovaného rozsudku Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, sp. zn. 3 Tm 25/2007, zahlazeno. Proto má za to, že odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, sp. zn. 3 Tm 25/2007, je odsouzením, které v kontextu §35 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. není odsouzením splňujícím předpoklady pro postup dle §41 tr. zák. a tím spíše pak tato podmínka není splněna v podobě odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, soudu pro mládež, sp. zn. 1 Tm 30/2007, když skutek, pro nějž byl v tomto řízení uznán vinným, nesplňuje podmínky vytčené v ustanovení §41 odst. 2 tr. zák.
Obviněný dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 7 Tdo 410/2004 a 7 Tdo 1244/2006, namítá, že se odvolací soud neřídil kritérii a úvahami v citovaných rozhodnutích vyřčenými, tj. závěrem, že ani samotné naplnění formálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy samo o sobě nestačí, nýbrž je třeba brát zřetel i na jejich závažnost, tzn. s jakou intenzitou byly formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny.
Obviněný taktéž uvádí, že vzhledem ke skutečnosti, že ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě již nová právní úprava podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) neobsahuje a postup podle §59 tr. zákoníku, který tento institut nahradil, není obligatorním, nýbrž vždy záleží na úvaze soudu, zda uloží trest v horní polovině trestní sazby, jejíž horní hranici postupem v intencích §59 tr. zákoníku, upravujícího institut zvlášť mimořádného zvýšení trestu, zvýší, měla být ve věci aplikována právní úprava provedená tr. zákoníkem, neboť je pro obviněného příznivější.
Na základě výše uvedených důvodů proto obviněný V. Č. navrhl, aby Nevyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil ve vztahu k němu výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 10 Tm 49/2009, a výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 4 Tmo 7/2010, a následně podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. postoupil věc Okresnímu soudu v Karviné k opětovnému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného V. Č. se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že lze s obviněným souhlasit v tom smyslu, že, hypoteticky vzato, pokud by nespáchal další trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 1 Tm 30/2007, mohlo být ve věci aplikováno ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., a jeho odsouzení pro dříve spáchaný zvlášť závažný úmyslný trestný čin mohlo být zahlazeno. Při posuzování, zda došlo k naplnění podmínek ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., je ovšem nutné vycházet nikoli z hypotetických situací, ale z reálného stavu. Podle něj potom odsouzení obviněného (mimo jiné) za provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. zahlazeno nebylo a tudíž je možné, resp. nutné, k němu přihlížet, aniž by tak došlo k pochybení při hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. zák. Státní zástupce vyslovil přesvědčení, že v tomto ohledu soudy dříve činné ve věci nepochybily.
K námitce materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 tr. zák. státní zástupce uvedl, že soudy dříve činné ve věci se danou podmínkou dostatečně zaobíraly, zejména zohlednily všechny okolnosti týkající se související trestné činnosti. Státní zástupce se ztotožnil s úvahami soudů při posuzování osoby obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivity, neboť nebezpečnost obviněného je určována nejen dobou, která uplynula od výkonu posledního trestu, objektem, který byl činem dotčen, užitím násilí, chováním obviněného ve výkonu trestu, způsobem života obviněného a pácháním také jiných trestných činů, ale také absencí jakékoliv snahy obviněného po nápravě a absence naděje o tom, že v budoucnu povede řádný život. S námitkou obviněného se proto neztotožnil.
Státní zástupce dále zkoumal námitku chybného posouzení časové působnosti trestního zákoníku, resp. námitku obviněného, že ve věci mělo být případně aplikováno ustanovení §59 tr. zákoníku coby pro něho příznivější následek. Aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 tr. zák. a institutu mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 tr. zákoníku je vázána na dvě podmínky, kteréžto jsou v projednávané věci v případě obou institutů v zásadě naplněny shodně. Pokud jde o trest, jenž je pachateli případně při užití citovaných institutů ukládán, jeho výměra je v obou právních úpravách vymezena stejně, s výjimkou horní hranice, která je u zvlášť nebezpečné recidivy stanovena na 15 let (resp. na 25 let v případě výjimečného trestu), zatímco u mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody na 20 let (resp. na 30 let v případě výjimečného trestu). Z tohoto pohledu je tak s ohledem na určení horní hranice trestu příznivější úprava provedená trestním zákonem, ovšem v posuzovaném případě je naznačená limitace irelevantní, neboť obviněnému je ukládán trest ve zvýšené sazbě od 7 let a 8 měsíců do (pouze) 13 let a 4 měsíců. Státní zástupce došel k závěru, že Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, jenž rozhodoval dne 24. 2. 2010, a tedy byl nucen se vyrovnat s příznivostí nově účinné právní úpravy, bez jakéhokoli bližšího odůvodnění toliko konstatoval, že příznivější je pro obviněného úprava provedená trestním zákonem, čímž dle závěru státního zástupce při hmotně právním posouzení příznivosti výše naznačených institutů pro obviněného pochybil, neboť je toho názoru, že pro obviněného je příznivější aplikace trestního zákoníku, resp. jeho §59, který především je užit podle uvážení soudu a nikoli obligatorně (a tedy v předmětné věci teoreticky vzato aplikován být nemusí), přičemž v případě užití v sobě neobsahuje žádné dopady v rovině viny.
Z výše uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, a to v částech týkajících se obviněného V. Č., a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 4 Tmo 7/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, a současně směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. Č. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Za to bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let .
Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Za to bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let .
Trestného činu loupeže se obviněný měl dopustit jednáním popsaném pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 10 Tm 49/2009, kdy zjednodušeně řečeno společně s dalšími spoluobviněnými dne 25. 6. 2009 kolem 00.10 hodin a kolem 3.30 hodin přepadli v K. poškozené H. M. a V. Ž., které zejména obviněný fyzicky napadl (úderem pěstí do obličeje, povalením na zem) a proti jejich vůli a fyzické obraně jim odcizil tašky s penězi a dalšími věcmi, čímž jim způsobil škodu ve výši 1.490,- Kč, resp. 10.005,- Kč. Obdobného jednání se obviněný dopustil i jednáním bod bodem 3) výroku o vině z předmětného rozsudku Okresního soudu v Karviné, kdy dne 11. 7. 2009 kolem 5.00 hodin v K. sám přepadl poškozenou S. J. a opět proti její vůli a obraně jí odcizil tašku s věcmi, čímž jí způsobil škodu ve výši 1.942,- Kč, a naplnil tak skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Daného jednání se měl dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 tr. zák.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§42 odst. 1 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Zvlášť závažnými trestnými činy jsou přitom trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Podle §42 odst. 1 a 2 tr. zák. horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody. Horní hranice trestní sazby však nesmí ani po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nesmí horní hranice převyšovat dvacet pět let.
Kriminálně politickým smyslem institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy, dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Mimořádná přísnost trestu je zde zdůvodnitelná tím, že pachatel, ač se mu již v minulosti dostalo trestem náležitého varování, tvrdošíjně opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost mu musí být notoricky zjevná. Uložení zostřeného trestu lze v těchto případech ospravedlnit hledisky generální a individuální prevence (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
Citované zákonné ustanovení takto vymezuje základní podmínky, za jejichž kumulativního splnění může být pachatel kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista.
První podmínka (formální) spočívá v tom, že pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přestože již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán , tedy přesto, že již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán (čímž se rozumí alespoň částečný výkon trestu, z povahy věci – srov. §41 odst. 2 tr. zák. - trestu odnětí svobody) a k tomuto potrestání lze přihlížet.
Rozhodující zde bude výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení pachatele. Uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu je však i otázkou, která se týká posouzení viny , proto nebude soud rozhodující později bezpodmínečně vázán rozsudkem soudu, který už v minulosti uznal pachatele vinným ze spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Otázka předchozího odsouzení tedy bude předběžnou otázkou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř.
Další podmínka (materiální) předpokládá, že okolnost opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu přes potrestání pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost .
Při posuzování splnění tohoto předpokladu musí být, jak ostatně (demonstrativně) vyplývá z ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., zhodnocena především délka doby od posledního odsouzení do spáchání posuzovaného trestného činu. Přitom délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (viz rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). V průběhu výkonu tohoto (posledního) trestu měl totiž pachatel značně ztíženou možnost páchání další trestné činnosti. Při zkoumání podmínek, zda se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, je délka doby, která uplynula od posledního odsouzení jenom jedním, nikoliv však jediným hlediskem, které je nutno hodnotit v souvislosti s otázkou, zda stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je podstatně zvýšený (viz rozhodnutí č. 33/1968 Sb. rozh. tr.).
Materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy totiž navazuje na tzv. materiální pojetí trestného činu a dalších okolností [např. §34 písm. k), §88 odst. 1 tr. zák.]. Tato podmínka znamená, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v §41 odst. 1 tr. zák.
Pro úplnost je namístě připomenout, že při posuzování podmínek pro uznání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě . Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestného činu . Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
V rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu jednak předchozího, jak byl v minulosti soudem zjištěn, jednak i trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. může vykazovat v konkrétních případech v rámci typové společenské nebezpečnosti podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti. To plyne již z rozpětí trestních sazeb stanovených za některé ze zvlášť závažných úmyslných trestných činů. K naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy by nemuselo dojít v případech, kdy některé skutečnosti ovlivňují charakter, závažnost a následky dřívějšího nebo nyní souzeného trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. anebo hodnocení osoby pachatele, který má být označen za zvlášť nebezpečného recidivistu.
V projednávaném případě Nejvyšší soud došel k závěru, že obviněný naplnil formální podmínky pro aplikaci ustanovení §41 tr. zák., jelikož se opakovaně dopustil útoků (dne 25. 6. 2009 dvou útoků a dne 11. 7. 2009 jednoho útoku), kdy v nočních hodinách opakovaně přepadal osamělé ženy, kterým za užití násilí odcizoval tašky s penězi a dalšími věcmi, což bylo posouzeno jako dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Dne 27. 6. 2009 se pak dopustil i dalšího útoku, kdy za obdobných okolností další poškozené odcizil kabelku, kterou se mu však podařilo znenadání strhnout jí z ramene, a tedy skutek byl v konečném důsledku kvalifikován jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. Nelze odhlédnout ani od té skutečnosti, že obviněný páchá trestnou činnost opakovaně, během let 2006 až 2009 byl celkem 5krát soudně trestán, a to vždy pro útok proti cizímu majetku. Obviněný byl jako mladistvý uznán rozsudkem Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 3 Tm 25/2007, mimo jiné ze spáchání provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jehož se dopustil tím, že dne 2. 3. 2007 v Karviné kolem 13.00 hodin za užití nože přepadl poškozenou E. P., prodavačku v prodejně smíšeného zboží, kterou donutil k vydání peněz z pokladny ve výši 1.400,- Kč, za což byl ve spojitosti s další projednávanou trestnou činností odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody nepodmíněně ve výměře jednoho roku. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, soudu pro mládež, ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 1 Tm 30/2007, kterým byl obviněný uznán vinným ze spáchání provinění šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., byl popsaný výrok o trestním opatření zrušen a obviněnému bylo uloženo souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, které obviněný vykonal dne 1. 9. 2008. K tomuto potrestání přitom lze přihlížet, neboť usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 1 Tm 30/2007, bylo rozhodnuto, že se zmíněné odsouzení nezahlazuje, tedy nedošlo k jeho zahlazení, a to ani tzv. fikci zahlazení. Navíc je nutno zdůraznit, že se obviněný předmětného jednání dopustil ani ne rok po vykonání trestního opatření.
Dále Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §41 tr. zák. a navazující judikaturou konstatuje, že vedle formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy byly v posuzovaném případě naplněny i podmínky materiální , spočívající v odpovídajícím (podstatně zvýšeném) stupni nebezpečnosti činu obviněného pro společnost. Dovolací soud bral přitom v potaz také judikaturu Ústavního soudu tendující ke spíše restriktivnímu výkladu uvedeného ustanovení jen na případy, které si skutečně žádají zpřísněné potrestání pachatele (viz např. IV. ÚS 396/03, III. ÚS 747/06). Z ní mimo jiné vyplývá, že při posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je potřeba přihlížet vedle délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, také ke způsobu provádění trestné činnosti, ke způsobeným škodám, k počtu, druhu a výši dříve uložených trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly pachatele k recidivě. Závažným hlediskem je podle této judikatury i osobní profil pachatele, jeho věk, charakterové vlastnosti. Vyzdvihuje se přitom, že smyslem právního institutu zvlášť nebezpečné recidivy je přísněji postihnout nepoučitelné delikventy, kteří tvrdošíjně opakují zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky.
V projednávaném případě Nejvyšší soud shodně s nižšími soudy zdůrazňuje, že obviněný spáchal identickou trestnou činnost ani ne rok po vykonání trestního opatření. Trestné činnosti se nyní dopustil prakticky stejným způsobem jako při předchozím loupežném přepadení, za které byl odsouzen, kdy použil násilí vůči atakovaným osobám (údery pěstí do obličeje, povalení na zem, nikoli např. toliko pohrůžku), kterými byly osamělé ženy. Všechny tyto skutečnosti zcela jistě zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a vedou k závěru, že se obviněný ze svého předchozího odsouzení nijak nepoučil. Nebezpečnost obviněného je tedy určována nejen uvedenými okolnostmi, tedy dobou, která uplynula od výkonu posledního trestu, objektem, který byl činem dotčen, užitím násilí, chováním obviněného ve výkonu trestu, způsobem života obviněného a pácháním také jiných trestných činů, ale také absencí jakékoliv snahy obviněného po nápravě a absence naděje o tom, že v budoucnu povede řádný život.
Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že obviněný spadá do kategorie „nepoučitelný delikvent“ definované judikaturou Ústavního soudu a tudíž posouzení jeho jednání dle §41 odst. 1 tr. zák. a potrestání dle trestní sazby zpřísněné v souladu s ustanovením §42 odst. 1 tr. zák. je v jeho případě zcela namístě.
Obviněný taktéž napadl posouzení časové působnosti trestního zákoníku, když má za to, že ve věci mělo být aplikováno s ohledem na fakultativnost jako příznivější ustanovení §59 tr. zákoníku.
Podle §59 odst. 1 a 2 tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena. Horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody může po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat dvacet let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nesmí horní hranice převyšovat třicet let.
Smyslem mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 tr. zákoníku je důraznější postup proti recidivistům a jejich citelnější trestání za opětovné spáchání zvlášť závažného zločinu po předchozím potrestání za takový zločin. V tomto směru nahradilo v dřívější úpravě zejména institut zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 a §42 tr. zák. a částečně i rozšířenou možnost uložení trestu odnětí svobody na doživotí podle §29 odst. 4 tr. zák.
Mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku vychází z opětovného spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku – tj. zločinu, za který tr. zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let) týmž pachatelem, pokud již byl za předchozí takový zločin potrestán.
U zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je formální podmínka naplněna ve stejné míře jako u institutu zvlášť nebezpečného recidivisty podle ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., přestože v obecné rovině je vymezení formální podmínky přísnější podle úpravy dle trestního zákona.
Co se týče materiální podmínky, trestní zákoník stanovuje navíc oproti úpravě podle trestního zákona v rámci aplikace institutu mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody i alternativu zjištění, že možnost nápravy pachatele je ztížena. I zde však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že materiální podmínky jsou pro oba instituty v zásadě shodné, neboť i institut zvlášť nebezpečné recidivy podle trestního zákona rovněž zohledňuje osobu pachatele.
Úprava mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 tr. zákoníku se významně odlišuje od dřívějšího institutu zvlášť nebezpečné recidivy zejména v těchto směrech:
a) zvýšení trestní sazby není spojeno se žádným zvláštním označením pachatele, které by bylo otázkou viny a součástí výroku rozsudku o vině, ale jde jen o otázku trestu
b) zvýšení horní hranice příslušné zákonné sazby trestu odnětí svobody a uložení trestu odnětí svobody v horní polovině takto zvýšené trestní sazby není ani za splnění všech zákonných podmínek obligatorní , ale vždy záleží na úvaze soudu
c) horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody po uvedeném zvýšení může převyšovat 20 let , tedy jinak obecně platnou nepřekročitelnou nejvyšší výměru trestu odnětí svobody.
Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Při porovnání přísnosti či příznivosti dříve účinné a následně účinné právní úpravy ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku je namístě vzít v úvahu právní úpravu jako celek (srov. rozhodnutí publikované pod č. 73/1951 Sb. rozh. tr.), přičemž však otázku příznivosti je nezbytné řešit individuálně, podle konkrétních okolností případu (srov. analogicky usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 290/2010).
Z výše rozvedených ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zákoníku je zřejmé, že nová právní úprava zakotvená v ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku, byť výslovně hovoří o možnosti mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody, není pro obviněného příznivější. Obviněný by totiž nepochybně splňoval podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody ve smyslu §59 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jak bylo výše řečeno, formální i materiální podmínky užití obou institutů jsou v případě obviněného v zásadě shodné.
Ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. stanoví (oproti ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku) daleko přísnější podmínky pro závěr, že pachatel má být označen jako zvlášť nebezpečný recidivista, přitom soudu umožňuje, aby po zhodnocení celé řady podmínek (týkajících se předchozího odsouzení, nyní projednávané trestné činnosti, osoby pachatele, doby, která uplynula od spáchání předchozí trestné činnosti apod.) zvážil, zda vedle formálních podmínek jsou splněny i podmínky materiální pro uznání pachatele za zvláště nebezpečného recidivistu.
Skutečnost, že posouzení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty se týká i viny, neboť již ve výroku o vině je nutno uvádět, že se příslušného trestného jednání pachatel dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, nijak nezhoršuje postavení obviněného, neboť nový trestní zákoník pojem zvlášť nebezpečný recidivista nezná a nespojuje s ním žádné důsledky (např. ustanovení §88 odst. 4 tr. zákoníku).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. Č. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a