ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1393.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1393/2010 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. listopadu 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným F. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2010, č. j. 1 To 32/2010-535, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 13/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 4. 2010, č. j. 29 T 13/2008-480, byl obviněný F. N. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) k §219 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 22. 7. 2008, v době kolem 01.00 hod. - 02.00 hod. v H., v rodinném domku, kde v té době bydlel se svým bratrem M. N., po předchozím požití velkého množství alkoholických nápojů, M. N. fyzicky napadl, velkou intenzitou jej rdousil či škrtil, čímž mu způsobil zlomeninu levého velkého rohu jazylky s prokrvácením měkkých tkání v okolí, rukou či rukama mu s minimálně střední intenzitou zmáčkl oblast obou tváří v okolí nosu a úst, což vedlo ke vzniku pruhovitého zhmoždění a prokrvácení podkoží v této oblasti a ke vzniku ranek na sliznici horního rtu vlevo od středové osy těla, kdy toto násilí mělo za následek také uzávěr zevních dýchacích cest s nástupem dušení, s velkou intenzitou útok vedl také proti jeho břichu, kdy silným úderem pěstí, kopnutím či nakleknutím na břicho mu způsobil natržení úponu tlustého střeva a nakleknutím či dupnutím nohou mu způsobil také sériovou zlomeninu třetího až sedmého žebra v levé střední klíčkové čáře s rozsáhlým plošným zhmožděním a prokrvácením podkoží hlavně v bederní krajině; uzávěr zevních dýchacích cest a rdoušení či škrcení M. N. přitom velmi dobře mohlo vést k jeho úmrtí v důsledku udušení, s čímž, s ohledem na velkou intenzitu vedených útoků, větší počet násilných mechanismů, které proti M. N. vyvíjel, a s ohledem na místa těla, která záměrně napadl, nejméně musel být srozuměn“. Za to byl obviněný podle §219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 7. 2010, č. j. 1 To 32/2010-535, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil toliko ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak sám nově rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon ho stejně jako soud prvního stupně podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. 7. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené části i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým současně napadl i výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel úvodem zrekapituloval obsah rozhodnutí soudů činných v jeho trestní věci, včetně úvah a důvodů, které soudy k jejich závěrům vedly. Následně namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. s tím, že v trestním řízení nebyl bez pochybností prokázán jeho úmysl (§4 tr. zák.) způsobit poškozenému smrt a v jeho jednání tak absentuje subjektivní stránka trestného činu (zavinění). Dovolatel poukázal na to, že soudy dovodily jeho úmysl usmrtit svého bratra M. N. na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a na základě svědeckých výpovědí. Znalci však nedokázali určit přesnou příčinu smrti poškozeného, když na vzniku otoku jeho mozku se mohlo spolupodílet několik různých mechanismů. Vedle uzavření horních cest dýchacích dušením mohlo ke smrtelnému následku dojít také těžkou intoxikací požitým alkoholem, kdy zjištěné množství alkoholu v krvi a moči poškozeného mu mohlo podle závěrů znalce samo o sobě přivodit smrt, přičemž k otoku mozku mohlo dojít rovněž v důsledku epileptického záchvatu zvláště typu grand mal, který znalec nemohl jednoznačně vyloučit. Přitom bylo prokázáno, že poškozený měl epileptické záchvaty již v minulosti, což potvrdila svědkyně K. Zjištěná zranění u poškozeného nadto mohla vzniknout i prostým pádem. Ani tuto možnost znalci ve svých posudcích zcela nevyloučili. Z toho podle názoru dovolatele vyplývá, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vzbuzuje pochybnosti o příčině smrtelného následku a v tomto smyslu jej zároveň nelze považovat ani za dostatečně úplný pro posouzení dovolatelovy odpovědnosti za smrt poškozeného. Soudy však tento nedostatek v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. neodstranily, když samy dokazování v tomto směru nedoplnily, ač tak správně učinit měly.
Dovolatel nepopřel, že působil fyzicky proti tělu poškozeného. Učinil tak ovšem podle své obhajoby především proto, že se mu snažil pomoci. Domníval se totiž, že poškozený dostal opět epileptický záchvat. Skutečnost, že dovolatel byl v danou chvíli pod vlivem alkoholu, pak mohla mít dopad na kvalitu, resp. na způsob a adekvátnost poskytované první pomoci. Přestože byl ke svému jednání veden dobrou vírou, která nebyla provedeným dokazováním vyloučena, poškozenému použitím větší síly zřejmě nechtěně ublížil. Tuto variantu skutkového děje podle dovolatele nevylučuje ani vyjádření znalkyně MUDr. Císařové, byť u hlavního líčení uvedla, že se v odborné praxi s obdobně vykonávanou formou první pomoci dosud nesetkala. V uvedeném směru považuje dovolatel za významný také závěr znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, kteří u něj diagnostikovali organické změny jeho osobnosti na CNS a s tím související snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností až o 25%, čímž mohla být prováděná první pomoc (tzn. její způsob) rovněž ovlivněna.
Podle dovolatele nebylo konečně s potřebnou jistotou ani prokázáno, že to byl právě on, kdo napadl svého bratra, a nikoliv nějaká třetí osoba . Nelze proto zcela vyloučit, že poškozenému poskytoval zmiňovanou první pomoc teprve po předcházejícím útoku nezjištěného pachatele. V průběhu dokazování přitom měly být zjištěny indicie nasvědčující tomu, že se v domě, který byl snadno přístupný, mohly skutečně pohybovat další osoby, když i sám dovolatel slyšel v inkriminovanou dobu v domě nějaké hlasy. Motivem činu těchto neznámých osob přitom mohla být například snaha zmocnit se peněz získaných za nedávný prodej domu. Jednalo se totiž o událost, která byla v místě obecně známa. V přípravném řízení však žádné šetření, kterým by se prokázala či naopak vyvrátila přítomnost třetí osoby v domě, provedeno nebylo. Naproti tomu dovolatelův motiv k brachiálnímu násilí na bratovi nikdy zjištěn nebyl. Ani úvaha o jeho zištnosti by v daném případě nebyla namístě, neboť dědictví po poškozeném by připadlo jeho dětem a nikoliv dovolateli. Je tedy zřejmé, že o jeho vině existují důvodné a dosud neodstraněné pochybnosti. Proto měly soudy postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ a existující pochybnosti vyhodnotit v dovolatelův prospěch, zvláště pokud znalecký posudek z odvětví soudního lékařství nebyl podporován žádným dalším ve věci provedeným důkazem.
V závěru dovolání pak obviněný soudům obou stupňů vytkl, že pokud již dovodily jeho úmysl poškozeného M. N. usmrtit, vůbec se nezabývaly možností posouzení jeho jednání toliko jako trestného činu (zločinu) zabití podle §141 zákona č. 40/2009 Sb., Trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“).
S ohledem na shora uvedené důvody proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozsudky Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 4. 2010, č. j. 29 T 13/2008-480, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2010, č. j. 1 To 32/2010-535, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 26. 10. 2010. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání či práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný F. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku (resp. zjištěným skutkovým stavem) a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek opřel především o výtku, že závěr o jeho vině pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. byl založen na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení provedených důkazů, aniž by soudy přihlédly ke všem aspektům činu. Jinými slovy, namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily důkazy k jeho tíži, aniž předtím doplnily dokazování v obhajobou navrhovaném rozsahu či samy z vlastní iniciativy v souladu se zásadou oficiality podle §2 odst. 5 tr. zák. V důsledku toho pak mělo být vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který podle dovolatele neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a s poukazem na vlastní verzi průběhu inkriminované události, pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něho nedovolovaly, aby mohl být uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil převážně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Náležitou pozornost věnoval jak otázce možných mechanismů vzniku jednotlivých zranění poškozeného, tak slučitelnosti těchto poranění (zejména na krku a obličeji) s obviněným namítanou „neobratností“ při poskytování první pomoci, kterou měl poškozenému údajně poskytovat při jeho epileptickém záchvatu. Podrobně se zabýval otázkou vražedného úmyslu, kterým podle zjištění soudu bylo inkriminované jednání vedeno, a rovněž se vypořádal s obviněným předkládanou variantou skutkového děje, podle níž mohla vůči poškozenému násilně jednat i nezjištěná třetí osoba. Přitom náležitě vysvětlil, proč jeho obhajobě - s ohledem na obsah ve věci provedených důkazů - v obou naznačených směrech neuvěřil (viz zejména str. 26 - 29 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku, plně navázal . Přestože odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že jednání obviněného mělo být správně posuzováno nikoliv jako pokus, nýbrž jako dokonaný trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., rozhodl při absenci odvolání státního zástupce (podaného v neprospěch obviněného) tak, že ponechal výrok o vině toliko pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. beze změny, a to s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius . Své rozhodnutí pak v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil (viz zejména str. 5 až 7 předmětného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitkám obviněného stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování v jeho trestní věci, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího splňují.
V posuzované věci byl hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, ve které - byť bez nějaké bližší konkretizace a důvodů - namítl, že pokud oba soudy rozhodující ve věci již po 1. 1. 2010 dovozovaly v jeho jednání úmysl, „pak se vůbec nezabývaly možností posouzení jeho jednání jako zločinu zabití dle ustanovení §141 zák. č. 40/2009 Sb., Trestního zákoníku, který je právní kvalifikací pro něj příznivější“.
Při posuzování opodstatněnosti shora uvedené námitky dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Podle §2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., Trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jenž nabyl účinnosti 1. 1. 2010, se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější (srov. též ustanovení §16 odst. 1 tr. zák.).
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. (se sazbou na deset let až patnáct let odnětí svobody), jehož pokusem podle §8 odst. 1 tr. zák. byl dovolatel uznán vinným, se dopustí pachatel, který jiného úmyslně usmrtí (z hlediska trestnosti činu /§2 odst. 1 tr. zákoníku/ pak srov. ustanovení o zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku /se sazbou na deset let až osmnáct let odnětí svobody).
Naproti tomu zločinu zabití §141 odst. 1 tr. zákoníku (se sazbou na tři léta až osm let odnětí svobody) se dopustí pachatel, který jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Pokud jde o znaky výše citované skutkové podstaty, musí být po skutkové stránce zjištěno, že silné rozrušení pachatele pochází ze strachu, úleku nebo zmatku. Silné rozrušení mysli pachatele je okolnostmi (objektivními, subjektivními) vyvolaný duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či jiné psychické predispozice pachatele, anebo je důvodem silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Silné rozrušení může u pachatele vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle.
Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z pochopitelných a v tomto smyslu i polehčujících duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o obavu z jiné vážné újmy na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky silně vystupňované, které sice přímo neovlivňují příčetnost, ale vedou k značnému zúžení vědomí pachatele a oslabení jeho zábran. V kritickém okamžiku má takový afekt závažný dopad na schopnost pachatele racionálně volit mezi jednotlivými pohnutkami.
Podstatou „předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“ je pak chování poškozeného vyznačující se tím, že je v příkrém rozporu s pravidly morálky a svědčí mj. o zvrhlosti, bezcitnosti a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo vůči společnosti. Mělo by se tedy jednat o mimořádně zlé či zraňující úmyslné jednání poškozeného, v jehož důsledku může pachateli hrozit způsobení vážnější újmy (k otázkám zločinu zabití srov. v právní nauce Šámal a kol.: Trestní zákoník, komentář – II. díl., C. H. Beck, Praha 2010, str. 1385 a násl., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010).
Pokud soudy v nyní posuzované věci jednání obviněného (dovolatele) nekvalifikovaly jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku., pak výše uvedené zásady neporušily.
Skutkové okolnosti vztahující se ke znakům zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku musí být v každém konkrétním případě vždy pozitivně zjištěny na podkladě výsledků provedeného dokazování. V dané věci však ze skutkových závěrů soudů, ze kterých musel při právním posuzování věci vycházet i Nejvyšší soud, nebyla zjištěna žádná z výše uvedených skutečností . Naopak soudy přihlížely k tomu, že se dovolatel na poškozeném již v minulosti dopouštěl fyzického násilí, a to v důsledku znalcem konstatovaných sklonů k agresivitě, která se u něho zpravidla stupňovala právě vlivem požití alkoholu. Dále je nutno vzít v úvahu, že ani při blíže nezjištěné pohnutce (motivu činu) nelze s odkazem na zásadu „in dubio pro reo“ automaticky presumovat, že pachatel jednal v silném rozrušení pocházejícím ze strachu, úleku nebo zmatku ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže takový závěr nelze spolehlivě opřít o zjištěný skutkový stav věci. Hypotetická varianta možného průběhu skutkového děje, kterou obviněný s poukazem na nutnost zabývat se věcí i z hlediska ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku v závěru svého dovolání v podstatě naznačuje, se v projednávaném případě nachází zcela mimo rámec soudy zjištěného skutkového stavu věci (viz výrok o vině v napadeném rozsudku).
Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného F. N. bylo podáno převážně z jiného důvodu, než předpokládá ustanovení §265b tr. ř., a v jeho podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněné části pak nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným.
Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler