ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1408.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1408/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. ledna 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Ing. J. N., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2009, č. j. 11 To 231/2009-229, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 34/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2009, č. j. 6 T 34/2009-202, byl obviněný Ing. J. N. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „mezi obcemi O. a B. dne 31. 7. 2008 kolem 15.50 hodin řídil po předchozím požívání alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia combi, kdy při kontrole strážníky Obecní policie O. mu bylo dechovou zkouškou na přístroji Dräger Alcotest 6810, v 16.00 hodin naměřeno 1,82 promile alkoholu v dechu, poté týmž přístrojem v 16.51 hodin mu bylo naměřeno 1,57 promile alkoholu v dechu a dále v 17.08 hodin mu bylo hlídkou PČR na přístroji Dräger Alcotest 7410, naměřeno 1,64 promile alkoholu v dechu“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §201 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 25.000,-Kč. Pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu soud stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný, a v jeho neprospěch - proti výroku o trestu - též státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 8. 2009, č. j. 11 To 231/2009-229, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 8. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které současně směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že oba ve věci rozhodující soudy chybně vycházely z nepřípustných důkazů, které byly opatřeny contra legem, neboť strážníci Obecní policie O. postupovali při jeho zadržení a provedení dechové zkoušky na alkohol v rozporu s ustanovením §76 odst. 2 tr. ř., protože jejich povinností bylo předat ho orgánům Policie ČR. V důsledku toho, že oba soudy následně akceptovaly důkazy získané procesně nezákonným způsobem pak podle dovolatele došlo k vadě spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel poukázal na to, že ho strážníci zastavili cca 200 metrů za hranicí katastru obce O., pro kterou byla teritoriální působnost tamní obecní policie vymezena. Uvedená skutečnost vyplývá z ustanovení §1 odst. 5 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, v tehdy platném znění, když obec O. neměla uzavřenou veřejnoprávní smlouvu ve smyslu ustanovení §3a odst. 1 cit. zákona, na jejímž základě by její obecní policie vykonávala úkony stanovené zákonem na území jiné obce, která si obecní policii nezřídila. Ostatně město H. K., v jehož katastru se dovolatel již v době zadržení pohyboval, svou městskou policii má. Pokud tedy odvolací soud odůvodnil oprávněnost zásahu strážníků obecní policie O. proti dovolateli i za hranicemi jejich teritoriální působnosti, byl jeho závěr zjevně nesprávný. Žádným důkazem nebylo zároveň prokázáno, že by snad jel nepřiměřeně rychle nebo se snažil strážníkům ujet. Strážníci obecní policie naopak měli dostatek času ho zadržet dříve, tj. ještě na území, kde k tomu byli oprávněni.
Avšak i v případě, že by jeho zadržení strážníky bylo shledáno zákonným, rozhodně tito dle názoru dovolatele nebyli oprávněni podrobit ho dechové zkoušce na zjištění alkoholu. V ustanovení §76 odst. 2 tr. ř. je totiž zřetelně zakotvená jejich povinnost předat zadrženou osobu policejnímu orgánu a bylo věcí Policie České republiky, aby si prověřila, zda dovolatel před jízdou požil alkoholické nápoje či nikoliv. K opakované dechové zkoušce prováděné strážníky v 16.00 hod. a v 16.51 hod. proto nemělo být přihlíženo a soud měl vycházet pouze z výsledku jediné dechové zkoušky provedené hlídkou policie České republiky s výsledkem 1,64 promile alkoholu v dechu.
V další části dovolání obviněný připomněl aktuální rozhodovací praxi soudů, podle které není trestní stíhání obviněného řidiče pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 tr. zák. vyloučeno ani v případě, pokud se nepodaří objektivně, tj. odběrem a vyšetřením krve zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Výsledek dechové zkoušky však sám o sobě není dostačující k úvaze o množství požitého alkoholu a je nezbytné, aby byl ověřen dalšími důkazy. Jen tak lze učinit spolehlivé zjištění, že řidič byl v době řízení ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k řízení motorového vozidla. V posuzované věci však podle dovolatele nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že před jízdou vypil pouze cca 2 dcl bílého vína, což navíc potvrdil i svědek S., a to včetně časového údaje, kdy k tomu mělo dojít, tj. při setkání na pláži u rybníka. Podle znaleckého posudku z oboru soudního lékařství MUDr. P. L. by se pak hladina alkoholu v krvi dovolatele pohybovala pouze v rozmezí od 0,26 do 0,39 g/kg. Přitom všichni ostatní svědci usoudili toliko z dechu dovolatele, že před jízdou požil alkoholické nápoje s tím, že se všichni shodli na slušném chování obviněného a nikdo z nich nezmínil zásadní projevy svědčící pro podstatnější ovlivnění alkoholem. Ošetřující lékařka MUDr. M. na záchytné stanici, kam byl policisty převezen, po vyšetření do protokolu uvedla, že v orientačních testech obstál co do chování, které bylo označeno jako zdvořilé, s hbitou výbavou představ, měl bledé spojivky, normální zornice a ani nejevil nejistotu při chůzi po čáře. Pouze proto, že z jeho dechu byl cítit alkohol, bylo do protokolu uvedeno, že vyšetřovaný jeví mírné známky požití alkoholu. O jeho umístění na protialkoholní záchytnou stanici rozhodla MUDr. M. pouze pro jeho nekritičnost, která se měla projevit v tom, že si odmítl nechat odebrat krev. Dovolatel v této souvislosti poukázal na skutečnost, že předmětem zkoumání mohla být i jeho moč. To znamená, že MUDr. M. postupovala nesprávně, což konečně potvrdil i znalec MUDr. P. L. A konečně, výraznější známky ovlivnění dovolatele alkoholem nejsou podle jeho názoru patrny ani z videozáznamu, který byl pořízen strážníky obecní policie O. při jeho zadržení.
Pokud soudy přesto přijaly závěr o jeho ovlivnění alkoholem v míře přesahující v praxi uznávanou hranici 1 g/kg, a to jen na základě výsledků dechových zkoušek v kombinaci s neurčitými výpověďmi ve věci slyšených svědků, a jeho jednání právně kvalifikovaly jako trestný čin podle §201 tr. zák., pak podle dovolatele postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1975/08. Podle kautel v něm uvedených musí mimo jiné být jednoznačně zjištěno, že se skutek objektivně stal a že představuje skutečnou závažnou hrozbu pro společnost jako celek, přičemž princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese důkazní břemeno, a pokud existuje jakákoliv pochybnost, je nutno ji vykládat ve prospěch obviněného. Dechová zkouška - byť jinak prováděná kvalitními přístroji - ještě sama o sobě nezaručuje zákonem požadovaný stupeň jistoty alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“, na což v citovaném nálezu Ústavní soud rovněž poukázal. V daném případě přitom skutková zjištění soudů nebyla doplněna žádnými podstatnými důkazy, které by poskytovaly reálný podklad pro právní posouzení dovolatelova jednání jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2009, č. j. 11 To 231/2009-229, a aby podle §265l tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve rozvedl obsah hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že v jeho rámci obecně nelze vznášet pochybnosti proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, navrhovat opakování nebo provádění dalších důkazů nebo namítat nesprávnost jejich hodnocení. Proto pod uplatněný důvod dovolání nelze zařadit námitku obviněného opírající se o tvrzení, že z jeho dechu byl sice cítit alkohol, avšak jeho chování jinak neprokazovalo žádné známky výraznějšího ovlivnění alkoholem, a že stav vylučující jeho způsobilost k řízení motorového vozidla ve smyslu §201 tr. zák. tak nebyl spolehlivě prokázán. K této části dovolatelovy argumentace státní zástupce uvedl, že jde o námitky představující polemiku s hodnocením provedených důkazů oběma soudy, při nichž navíc dovolatel odhlíží od dalších zjištěných skutkových okolností, zejména skutečnosti, že MUDr. M. u něj zjistila mírné ovlivnění alkoholem ještě po dvou hodinách od inkriminovaného jednání a konstatovala též jeho nejistotu při chůzi.
Procesní námitky uplatněné v dovolání obviněného Ing. J. N. by dle poukazu státního zástupce mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Obviněný však takové námitky neuplatnil, přičemž ani nejvyšší státní zastupitelství v předmětné trestní věci nedospělo k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry obou soudů.
Za právně relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle názoru státního zástupce považovat námitku, že i v případě, že by zadržení obviněného ve smyslu §76 odst. 2 tr. ř. strážníky Obecní policie O. bylo považováno za zákonné, nebyli tito strážníci oprávněni k provedení dechové zkoušky na zjištění alkoholu, když podle ustanovení §76 odst. 2 věty druhé tr. ř. měli povinnost předat zadrženou osobu policejnímu orgánu a bylo pouze věcí Policie ČR, aby si prověřila, zda obviněný před jízdou požil alkoholické nápoje či nikoliv. Jinými slovy, že k dechovým zkouškám prováděným strážníky v 16.00 hod. a v 16:51 hod. nemělo být vůbec přihlíženo, tyto důkazy byly obstarány nezákonně a soud měl vycházet pouze z výsledku jediné dechové zkoušky provedené hlídkou Policie ČR v 17:08 hod. na přístroji DRÄGER Alcotest 7410, s výsledkem 1,64 promile alkoholu v dechu. K závěru, že tyto námitky lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dospěl státní zástupce s přihlédnutím k tomu, že obviněný se v uvedeném rozsahu primárně nedomáhal změny skutkových zjištění vyjádřených v pravomocném výroku o vině.
Posledně uvedeným námitkám dovolatele však podle státního zástupce nelze přiznat žádné opodstatnění, a to s ohledem na skutečnosti, které ve svém rozhodnutí prezentoval nejenom soud prvního stupně v pasáži vymezené počátkem druhého odstavce na straně 7 a koncem druhého odstavce na straně 8 odůvodnění, ale i soud druhoinstanční na straně 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí. S jejich závěry se státní zástupce v plném rozsahu ztotožnil s tím, že obecní policisté v době, kdy těsně za hranicemi obce O. zadrželi obviněného, dokončovali služební zákrok, který započali na území uvedené obce, přičemž bez provedení dechové zkoušky na alkohol z jejich strany by zákrok ztrácel opodstatnění i z důvodu možné časové prodlevy.
Státní zástupce proto své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň upozornil na to, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. lze učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání i bez souhlasu nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., pak vyjádřil výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný Ing. J. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na zásady rozvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá námitka dovolatele, podle níž nebylo prokázáno, že byl v době činu ovlivněn alkoholem do té míry, že by vykonával činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku (v daném případě řízení motorového vozidla), ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti, jak má na mysli ustanovení §201 odst. 1 tr. zák. Tato námitka směřuje de facto vůči způsobu, jakým oba soudy hodnotily provedené důkazy, zejména obsah svědeckých výpovědí zasahujících strážníků Obecní policie O., následně přivolaných příslušníků Policie ČR a výsledky zkoušek na alkohol na straně jedné, a jeho výpověď a další důkazy, které měly podporovat jeho skutkovou verzi o požití maximálně 2 dcl vína před jízdou (představující cca 0,26 až 039 promile) na straně druhé. S primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci pak dovolatel spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., ačkoliv výsledky provedeného dokazování podle něj takový závěr nedovolovaly. V této části tedy svůj mimořádný opravný prostředek nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Takové námitky však pod shora uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94), který v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soud prvního stupně založil zjištění, do jaké míry byl dovolatel při řízení osobního automobilu ovlivněn alkoholem a zda se skutečně nacházel v době jízdy ve stavu vylučujícím řidičskou činnost, na pečlivém rozboru provedených důkazů a své závěry pak v rozsudku náležitě vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.). Jak je patrno odůvodnění rozsudku na str. 5 až 7, soud podrobně vysvětlil jak důvody, proč vycházel z výpovědí svědků - zasahujících strážníků a přivolaných policistů Policie ČR - a z výpovědi vyšetření provádějící lékařky MUDr. M., tak i důvody, pro které nepovažoval za věrohodnou verzi obviněného. Odvolací soud na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně navázal a v souladu se zákonnými požadavky na odůvodnění usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.) vysvětlil, proč nepřisvědčil argumentaci dovolatele uplatněné v řádném opravném prostředku.
K námitkám dovolatele je dále třeba v obecné rovině připomenout, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. resp. §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně splňují.
Nejvyšší soud dále poznamenává, že jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 460/04). Dovolatelova ryze procesní námitka týkající se postupu strážníků obecní policie při provádění dechové zkoušky by v posuzovaném případě mohla mít z hlediska hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní dopad především v případě absence procesně použitelných důkazů, na základě kterých byla zjišťována způsobilost, resp. nezpůsobilost dovolatele k řízení motorového vozidla. Výsledek provedené dechové zkoušky sám o sobě totiž ke spolehlivému závěru o vině trestným činem podle §201 tr. zák. bez dalšího nepostačuje. Na tomto místě je třeba poukázat na obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, , a dále např. na rozhodnutí ve věcech sp. zn. 3 Tdo 80/2009, sp. zn. 3 Tdo 1019/2009, jakož i na ně navazující rozhodovací praxi obecných soudů, kdy v případech, že se nepodařilo (tj. odběrem a vyšetřením krve) přesně zjistit hladinu alkoholu v krvi pachatele (řidiče), není jeho trestní stíhání pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. vyloučeno, jestliže lze na jeho nezpůsobilost řídit motorové vozidlo usuzovat jednak z výsledků dechové zkoušky měřícím přístrojem Dräger a jednak zároveň ze způsobu jízdy a z celkového chování řidiče, vyšetření jeho stavu lékařem apod. Takové důkazy (vedle dovolatelem zpochybňovaných orientačních dechových zkoušek provedených strážníky obecní policie) v projednávané věci realizovány byly a staly se předmětem hodnocení a skutkových zjištění soudů. Dovolatel byl totiž po zadržení strážníky obecní policie předán příslušníkům Policie ČR (srov. 76 odst. 2 tr. ř.), kteří s určitým časovým odstupem od řízení motorového vozidla (po více než hodině) provedli další dechovou zkoušku, při které bylo dovolateli naměřeno 1,64 promile alkoholu. Jednalo se tedy o hodnotu značně převyšující v praxi uznávané množství 1 promile, které je považováno za hranici, při jejímž překročení je vyloučena způsobilost k výkonu zaměstnání nebo činnosti (řízení motorového vozidla), při níž by pachatel mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, jak má na mysli ustanovení §201 odst. 1 tr. zák. K projevům dovolatelova chování vykazujícímu zřetelné známky požití alkoholu jak v době jeho zadržení (tedy bezprostředně po jízdě), tak i později, vypovídalo několik svědků. Jeho ovlivnění požitým alkoholem dokládají i výsledky odborného lékařského vyšetření, přestože bylo uskutečněno s relativně delším časovým odstupem, a dále výpověď lékařky, která je prováděla. Bez významu není ani skutečnost, že v době tohoto vyšetření se dovolatel podrobil ještě další dechové zkoušce metodou ALTEST s výsledkem 1,44 promile (viz č. l. 136, 137 spisu). Souhrn těchto procesně použitelných důkazů pak i vedle důkazů svědčících ve prospěch obviněného (s nimiž se soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. rovněž vypořádal) představoval dostatečný podklad pro následné skutkové a právní závěry.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud nepřiznal námitkám dovolatele jím přisuzovaný význam a podané dovolání neshledal jakkoliv opodstatněným. Proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Ing. J. N. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler