ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.354.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 354/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2010 o dovolání obviněného T. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 7 To 420/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 106/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 91 T 106/2009, byl obviněný T. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění městského soudu dopustil tím, že:
„v době od 1. 11. 2008 do 30. 1. 2009 v B., na ulici B., v prodejně autodoplňků společnosti A. T., s. r. o., kde byl na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2008 zaměstnán jako prodavač, si přivlastnil celkem 30 kusů střešních nosičů a 17 kusů autobaterií přesto, že měl za uvedené věci hmotnou odpovědnost na základě dohody o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 2. 2008, kdy s těmito věcmi naložil ve svůj prospěch blíže nezjištěným způsobem a způsobil tak společnosti A. T., s. r. o., se sídlem B., B., škodu v celkové výši 92.397,- Kč ."
Obviněný byl podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obžalovanému stanovena povinnost nahradit škodu poškozené společnosti A. T., s. r. o., v celkové výši 92.397,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující do všech výroků rozsudku. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 7 To 420/2009 , toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný T. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V úvodu tohoto dovolání obviněný namítá, že soud prvého stupně rozhodl o jeho vině na základě chybného právního posouzení, přičemž odvolací soud toto nenapravil, když se náležitě nezabýval jeho námitkami, na něž ve svém rozhodnutí prakticky nereagoval. Odvolací soud v něm podle něj pouze paušálně odkazuje na správnost zjištění nalézacího soudu, což je činí nepřezkoumatelným. Obviněný v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1104/08, podle kterého pokud odvolací soud ignoruje námitky vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry, pak tím dovolateli upírá právo na soudní ochranu.
Dovolatel je přesvědčen, že oba soudy porušily i jeho právo na spravedlivý proces, jelikož se řádně nezabývaly jeho obhajobou. Vyzdvihl v tomto ohledu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 802/02 týkající se soudy opominutých důkazů.
Dále namítá, že hodnocení důkazů soudem prvého stupně odporuje zásadám formální logiky, neboť zcela pomíjí okolnosti svědčící v jeho prospěch. V konkrétní rovině uplatňuje dovolatel následující námitky:
- podpis dohody o hmotné odpovědnosti byl na něm vynucen při nástupu do zaměstnání, přičemž nebyla provedena žádná komplexní inventura
- v období Vánoc roku 2008 došlo k vloupání do prodejny, v jehož důsledku byla po dobu 4 až 5 dní bez zajištění a tudíž přístupná komukoliv. Ani po tomto vloupání nebyla provedena inventura, množství odcizených věcí bylo stanoveno pouze odhadem.
- prostorový objem zboží, které je uvedeno ve výrokové části, je natolik velký, že je vyloučeno, aby mohlo být postupně vyneseno obviněným v tašce. Naopak není vyloučeno, že toto zboží bylo odcizeno a odvezeno při zmíněném vloupání.
Dovolatel je přesvědčen, že za této důkazní situace nemůže obstát závěr, že si přivlastnil věci, které mu byly svěřeny. Dle jeho názoru neexistuje relevantní důkaz, že při převzetí skladu byly věci, které následně považoval majitel za zpronevěřené, skutečně na prodejně, resp. zda byly na prodejně po zjištěném vloupání.
Obviněný v další části svého dovolání uvádí, že si je vědom restriktivního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak jej ve své judikatuře uplatňuje Nejvyšší soud. Zároveň ovšem upozorňuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 a I. ÚS 55/04, cituje v dovolání jejich stěžejní pasáže, z nichž je zřejmé, že příliš restriktivní výklad zmíněného dovolacího důvodu odmítají.
V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data neveřejného zasedání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné , bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné obviněným T. B. v jeho dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
K samotnému obsahu dovolání Nejvyšší soud uvádí, že výhrady obviněného směřují výhradně vůči způsobu, jakým nižší soudy ve věci provedly dokazování, když zpochybňuje, zda jejich postup byl v souladu s ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněným podané dovolání přitom neobsahuje žádný poukaz na chybu právního posouzení skutku, který měly shodně za prokázaný městský i krajský soud. Obviněný nabízí svou vlastní verzi skutkového děje, která ovšem vychází z odlišného hodnocení ve věci provedených důkazů, a teprve od ní odvíjí své výhrady vůči právnímu posouzení. Námitkami tohoto typu tak obviněný míjí nejen jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i ostatní dovolací důvody taxativně vypočtené v ust. §265b tr. ř. (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05).
Nejvyšší soud se ovšem v souladu s dovolatelem zmíněnou judikaturou Ústavního soudu neomezil jen na toto konstatování, ale zabýval se rovněž otázkou, zda ve věci nevyvstal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzovaném případě však takový extrémní nesoulad neshledal, když právní závěry městského a krajského soudu zřetelně a logicky vyplývají z jimi učiněných skutkových zjištění. Skutková zjištění, která obviněný zpochybňuje, pak Nejvyšší soud považuje za provedenými důkazy spolehlivě prokázaná a jednoznačně svědčící pro závěr o jeho vině. Nejvyšší soud shledal, že Městský soud v Brně si byl zjevně vědom, že za situace, kdy obviněný svou vinu kategoricky popíral, je nutno velmi pečlivě vážit, zda další (vesměs nepřímé) důkazy, které ve věci byly k dispozici, tvoří uzavřený kruh (k tomu viz č. 38/1970 Sb. rozh. tr.) a umožňují spolehlivý závěr o jeho vině. Zaměřil se přitom na další možné verze, které by vysvětlovaly zmizení ve výroku uvedeného zboží z prodejny (vloupání, odcizení svědkem B., eventuálně jinou osobou), které však důvodně shledal za jednoznačně vyloučené (viz str. 4 odůvodnění rozsudku). Naproti tomu provedené důkazy (výsledky následné inventury, výpovědi svědků B. a B., listinné důkazy dokumentující pohyb zboží) tvořily dostatečný podklad pro závěr o vině obviněného T. B.
Nepodložené shledal Nejvyšší soud i výhrady dovolatele napadající postup odvolacího soudu, který podle jeho přesvědčení nesplnil svou přezkumnou funkci, čímž jej měl zásadně zkrátit na jeho právech. V této souvislosti nutno připomenout, že obviněný před odvolacím soudem v podstatě opakoval stěžejní argumenty obhajoby, kterou prezentoval před soudem prvého stupně, jenž se s ní ve všech ohledech vypořádal. Za této situace mohl odvolací soud, který se s argumenty soudu prvého stupně bezezbytku ztotožnil, na ně odkázat, aniž by je znovu opakoval.
Nejvyšší soud rovněž nezjistil, že by nižšími soudy došlo k opominutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k tomu viz III. ÚS 2110/07).
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného T. B. jako podané z jiného důvodu, než je uveden §265b tr. ř., a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud jde o žádost obviněného o přerušení uloženého trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud konstatoval, že předseda senátu městského soudu návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. sám nepodal. S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání obviněného Nejvyšší soud rovněž podmínky pro odklad uloženého výkonu trestu odnětí svobody neshledal (§265o odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr