ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.497.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 497/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2010 o dovolání podaném obviněnou I. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2009, č. j. 12 To 345/2009-500, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 2/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 8. 2009, č. j. 2 T 2/2009-457, byla obviněná I. K. uznána vinnou trestným činem podle §257b odst. 1 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „dne 23. 6. 2008 kolem 21:15 hod. v obci B. z důvodu vleklého sousedského sporu o vlastnictví pozemku postříkala sprejem červené barvy celkem tři kovové sloupky oplocení a část skříně HUP, náležející k domu, jakož i fasádu domu tak, že na čelní stěně domu nastříkala kříž o délce 1 metr a šířce pruhů 5 cm a na levé boční stěně domu nastříkala kříž o délce 1,5 metru a šířce pruhů 5 cm, vše ke škodě poškozeného F. K.“. Za to byla podle §257b odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Poškozeného F. K. odkázal soud s jeho nárokem na náhradu škody výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněná byla zároveň podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. 1 ZT 364/2008, pro trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jichž se měla dopustit jednáním popsaným v bodě 1) obžaloby. S nárokem na náhradu škody uplatněným v souvislosti s tímto jednáním byli poškození F. K. a Česká zdravotní pojišťovna odkázáni podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněná a v její neprospěch státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 10. 2009, č. j. 12 To 345/2009-500, jímž pod bodem I/ z podnětu odvolání obviněné napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněné za trestný čin podle §257b odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, ukládá podle §257b odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. současně stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Z podnětu odvolání státního zástupce pak odvolací soud pod bodem II / zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v jeho zprošťující části a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 14. 10. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadla obviněná I. K. následně dovoláním směřujícím proti výroku pod bodem I/, jímž odvolací soud ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen ve výroku o vině trestným činem podle §257b odst. 1 tr. zák. a změnil toliko trest. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka především v souladu se svou dosavadní obhajobou z průběhu celého trestního řízení popřela, že by se jednání, pro které byla uznána vinnou, vůbec dopustila. Skutek popsaný v odsuzující části výroku rozsudku soudu prvního stupně navíc podle jejího názoru nevykazuje znaky trestného činu podle §257b odst. 1 tr. zák. Dovolatelka má zato, že její jednání mohlo být právně kvalifikováno nejvýše jako přestupek podle §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“). Přestože si je vědoma toho, že výše škody není obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu podle §257b odst. 1 tr. zák., poukázala na nejednotnost soudní praxe při posuzování, jaké jednání spočívající v poškození cizí věci postříkáním, pomalováním nebo popsáním lze ještě považovat za přestupek a jaké již za trestný čin. Za reálný v tomto směru označila předpoklad, že bude vycházeno analogicky z výše škody (nikoli nepatrné) u trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a tedy méně závažné případy zničení či poškození věci způsobem předpokládaným v §257b tr. zák. nebudou posuzovány jako trestný čin, ale právě jako přestupek podle §50 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona. V této souvislosti pak poukázala na znalecký posudek, podle kterého byly náklady na odstranění inkriminovaných škod na majetku poškozeného vyčísleny na 200,- Kč.
Právě minimální výše způsobené škody měla být podle dovolatelky zohledněna při posuzování společenské nebezpečnosti jejího jednání a soudy v jejím případě měly dospět k závěru, že materiální stránku trestného činu toto jednání nenaplnilo. Připomněla, že podle hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. ř. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován mimo jiné významem chráněného zájmu, který byl činem ohrožen, a s odkazem na důvodovou zprávu k novele trestního zákona, která zavedla skutkovou podstatu trestného činu podle §257b tr. zák., dovodila, že zákonodárce měl v úmyslu postihovat činnost zejména tzv. „sprayerů“, tj. většinou osob nižšího věku, kteří se touto činností „baví“ opakovaně a způsobují velké škody často i na historických a kulturních památkách. V jejím případě, pokud by ovšem skutečně dům poškozeného postříkala barvou, by se jednalo o ojedinělý exces tohoto druhu, jehož příčinou byly vyhrocené vztahy s poškozeným, a nejednalo by se o takové porušení společenských zájmů, jejichž ochranu má na mysli právě ustanovení §257b tr. zák.
V závěrečné části podaného dovolání obviněná znovu zdůraznila, že spáchání souzeného skutku od počátku popírá. Způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil ve věci provedené důkazy, zejména výpovědi poškozeného F. K. a jeho syna D. K., jakož i nedostatečný rozsah provedeného dokazování, podle jejího přesvědčení založil tzv. extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé, který podle Ústavního soudu odůvodňuje revizi a případný zásah do skutkových zjištění i v řízení o dovolání.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatelka navrhla, „aby Nejvyšší soud České republiky výrok pod bodem I/ rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2009, č. j. 12 To 345/2009-500, zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání“. Přípisem ze dne 22. 4. 2010 pak soudu prvního stupně sdělila, že nesouhlasí s tím, aby její dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně (§265h odst. 2 tr. ř.) zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 14. 4. 2009. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněné či práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněná I. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka dovolatelky, podle níž se jednání, pro které byla pravomocně odsouzena, nedopustila. V uvedeném směru dovolatelka svoji argumentaci opřela především o polemiku se správností hodnocení provedeného dokazování soudem prvního stupně, které ve vztahu k trestnému činu podle §257b tr. zák. jako bezchybné akceptoval i soud odvolací. Soudům vytkla především to, že závěr o její vině založily na zjevně účelové a nepravdivé svědecké výpovědi poškozeného F. K., který měl k její tíži křivě vypovídat ve snaze jí uškodit vzhledem k vzájemným sousedským sporům o hranici mezi pozemky, a dále na nepřesvědčivé výpovědi jeho syna D. K., tedy člena rodiny poškozeného a v tomto ohledu osoby jemu blízké.
Shora uvedené námitky se však primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatelka svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložila na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože je v dovolání formálně proklamovala, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 6 tr. ř.) se domáhala přezkoumání a přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní verze celého případu . Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - však nutno uvažovat i v dovolacím řízení, a to v těch případech, kdy je dán (dovolatelkou namítaný) extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávané věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování nemohly dospět ke skutkovým závěrům v té podobě, jak je popsána v odsuzující části výroku rozsudku soudu prvního stupně. Tento soud se ve svém rozsudku důkazy provedenými ve vztahu k poškození plotu a fasády domu poškozeného důsledně zabýval a zároveň náležitě v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. vyložil a odůvodnil, proč obhajobě dovolatelky, že to nebyla ona, kdo plot a fasádu postříkal, neuvěřil. Je třeba připomenout, že ani z výpovědi poškozeného F. K. nevycházel zcela nekriticky a vypořádal se též s nelogičností jeho tvrzení, že viděl obviněnou z čelního okna domu stříkat barvu i na část fasády nacházející se ve skutečnosti mimo jeho výhledové poměry (viz str. 5 odůvodnění rozsudku). Soud však zároveň také vysvětlil, proč výpověď poškozeného nepovažoval za nevěrohodnou ve svém celku a v jakém směru byla naopak učiněna v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Odvolací soud pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedené důkazy ve vztahu k trestnému činu podle §257b odst. 1 tr. zák. vyhodnotil způsobem odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř. V souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. současně vysvětlil, proč skutkové závěry soudu prvního stupně plně akceptoval a co jej vedlo k tomu, že skutkové námitky obviněné (dovolatelky) nepovažoval za důvodné.
K námitce dovolatelky stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Podle ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. resp. §134 odst. 2 tr. ř. však soud musí ve svém rozhodnutí vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Soud je povinen současně odůvodnit, proč případně nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2., jako nález č. 49, a dále např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 213/2000, III. ÚS 1285/08, III. ÚS 1305/08). Podle zjištění Nejvyššího soudu soud prvního stupně v projednávané trestní věci tato kritéria splnil, když se návrhy obhajoby na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru geodézie a kartografie, výslechem svědků, jakož i přehráním obhájcem předložené videonahrávky dokumentující stav zdi domu poškozeného tři měsíce po postříkání zdi, zabýval a v rámci hlavního líčení konaného dne 13. 8. 2009 rozhodl usnesením o zamítnutí důkazního návrhu obviněné na doplnění dokazování a zároveň vysvětlil, proč tento návrh z důvodu nadbytečnosti zamítl.
Shora naznačený postup soudů svědčí o tom, že skutkový stav věci nebyl zjišťován povrchně a bez zřetele k zásadám uvedeným v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Naopak byl opřen o pečlivý rozbor všech ve věci provedených důkazů. Dovolatelkou namítaný extremní rozpor mezi zjištěním soudů a právní kvalifikací skutku byl ve skutečnosti použit jen v rovině prosazení vlastní skutkové verze celého případu a v tomto smyslu nejde o námitku, jíž by bylo možno přiznat jakýkoliv hmotně právní dopad.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelkou uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž poukázala na to, že soudy neprávně posoudily zjištěný skutek jako trestný čin podle §257b odst. 1 tr. zák., aniž by zohlednily skutečnost, že svým jednáním měla na fasádě domu poškozeného způsobit pouze minimální škodu, a především že nevycházely ze záměru zákonodárce postihovat tímto ustanovením zejména činnost tzv. „sprayerů“ spočívající v systematickém hyzdění kulturních památek, obytných domů i kancelářských a průmyslových objektů a jejich příslušenství. Tím mělo dojít k nepřípustné kriminalizaci jejího ojedinělého a „bagatelního“ jednání, které mělo být předmětem maximálně přestupkového řízení.
Pokud jde o opodstatněnost této části námitek dovolatelky, Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Trestný čin podle §257b tr. zák. je ve vztahu speciality k trestnému činu poškozování cizí věci podle §257 tr. zák., neboť upravuje zvláštní případ poškozování cizí věci, k níž musí dojít specifickým způsobem, a to postříkáním, pomalováním nebo popsáním barvou nebo jinou látkou . To tedy znamená, že k poškození věci jedním z uvedených alternativních způsobů musí dojít za použití barvy nebo jiné látky, která je nanášena na povrch věci. Jde-li o barvu, nerozhoduje její chemické složení, odstín apod., ani to, zda je nanášena štětcem, válečkem apod. či zda šlo o barvu ve spreji. Pokud jde o míru poškození, nezáleží na tom, do jaké míry se jedná o proces nezvratný, resp. zda je výsledek postříkání, pomalování nebo popsání odstranitelný či nikoliv (to může mít vliv toliko na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost)./ Pozn.: v právní nauce k tomu srov. Šámal P., Púry F., Rizman S.: Trestní zákon – komentář, 6. doplněné a přepracované vydání, nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004, str. 1594. K naplnění základní skutkové podstaty (§257b odst. 1 tr. zák.) zákon nevyžaduje způsobení škody ( majetkové újmy ). Škoda má význam až při právní kvalifikaci podle odstavců 2 a 3 §257b tr. zák.
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba dále upozornit na usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 4/03, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 5/2003 Usu., kde se uvádí, že z formulace skutkové podstaty a rovněž z jejího systematického zařazení v trestním zákoně vyplývá, že objektem trestného činu podle §257b tr. zák. jsou majetková práva, resp. ochrana majetkových práv, u nichž se vždy dostává do popředí otázka míry jejich poškození či narušení, přičemž tuto míru lze kvantifikovat především výší způsobené škody. Z absence výše škody v případě trestného činu podle §257b odst. 1 tr. zák. lze dovodit, že vedlejším (tzn. ne hlavním) objektem jsou rovněž další nemateriální hodnoty, mj. též ochrana hodnot estetických. To znamená, že objektem trestného činu podle §257b tr. zák. jsou nejen majetková práva, nýbrž i další nemajetkové hodnoty, na jejichž ochraně existuje společenský zájem vyjádřený v ústavně konformní vůli zákonodárce tento druh jednání trestněprávně postihovat.
Jestliže oba soudy jednání dovolatelky spočívající v tom, že z důvodu vleklého sousedského sporu postříkala sprejem červené barvy celkem tři kovové sloupky oplocení a část skříně HUP náležející k pozemku poškozeného F. K. a především také fasádu jeho domu na čelní a levé boční stěně, kde vyhotovila po jednom kříži o rozměrech specifikovaných ve výroku rozsudku, po právní stránce posoudily jako trestný čin podle §257b odst. 1 tr. zák., nelze jim vytknout, že by postupovaly v rozporu se zásadami rozvedenými v předcházejících odstavcích. Nelze pochybovat o tom, že dovolatelka způsobem předpokládaným v zákoně, tj. za použití barvy ve spreji, úmyslně esteticky poškodila (zohyzdila) věc (zejména zánovní fasádu rodinného domu), která vůči ní byla věcí cizí.
Při posuzování toho, zda jednání dovolatelky dosáhlo zároveň stupně nebezpečnosti činu pro společnost vyššího než nepatrného podle §3 odst. 2 tr. zák., je nutno vyjít ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího alespoň dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/1996 tr.).
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze pak v konkrétním případě stanovit teprve po zhodnocení všech hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák.
Pokud dovolatelka ve výše uvedené souvislosti poukazovala na minimální škodu (ke škodě viz shora), kterou svým jednáním způsobila, je nutno připomenout, že soud prvního stupně závěry znalce, o které se obviněná v tomto ohledu opírá, odmítl jako velmi nepřesvědčivé. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v rámci posuzování materiální stránky (společenské nebezpečnosti) jednání obviněné (dovolatelky) zdůraznil skutečnost, že poškodila v podstatě zcela nově upravenou fasádu domu poškozeného, což je ostatně patrno z fotodokumentace obsažené ve spise. Zabýval se také okolnostmi, za nichž byl čin spáchán, osobou obviněné a pohnutkou, jíž byla k činu vedena. Zcela správně pak soudy přihlížely k tomu, že obviněná (dovolatelka) bezohledným způsobem, při naprostém ignorování práv poškozeného a s cílem mu škodit, řešila na jeho úkor vzájemný dlouhodobý a stále trvající spor o hranici pozemku. Takovou nepřípustnou svémocnou formu prosazování svých subjektivně vnímaných práv bez ohledu na práva druhé strany a vlastní možnost využití příslušných legálních prostředků, pak nelze tolerovat.
Rovněž Nejvyšší soud nesdílí názor, že stupeň nebezpečnosti činu dovolatelky pro společnost byl ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. pouze nepatrný. Dovolatelce především nepřisvědčil v tom, že se jednalo o bezvýznamnou (bagatelní) záležitost a že ustanovení §257b odst. 1 tr. zák. je určeno k ochraně před činy jiných pachatelů (tzv. „sprayerů“) a dopadá na případy odlišné od toho, kterého se měla dopustit. Zákon zde nezná žádný zvláštní či speciální subjekt. To znamená, že trestný čin podle §257b odst. 1 tr. zák. může spáchat každý pachatel, který jedná způsobem předpokládaným v citovaném ustanovení zákona, za předpokladu, že čin je naplněn i po stránce materiální.
Soudy dovozovaný nižší stupeň nebezpečnosti činu pak v posuzovaném případě našel své vyjádření v potrestání dovolatelky uložením toliko peněžitého trestu ve výši 10.000,- Kč.
Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné I. K. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části pak nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným. Proto rozhodl tak, že se podané dovolání §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, neboť takový postup umožňuje ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by zde zákon zároveň vyžadoval souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler