ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1485.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 1485/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Ing. J. K., CSc. , zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, proti žalovaným 1) KERSON, spol. s r.o., se sídlem v Dobrém 80, IČ: 45536040, zastoupené JUDr. Ivanem Brožem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, a 2) obci Skuhrov nad Bělou , se sídlem Městského úřadu ve Skuhrově nad Bělou 84, zastoupené JUDr. Miloslavem Tuzarem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Palackého 108, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 298/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2007, č.j. 24 Co 232/2007-318, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2007, č.j. 24 Co 232/2007-318, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. března 2007, č.j. 7 C 298/2005-280, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. března 2007, č.j. 7 C 298/2005-280, zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalovaným domáhal určení, že „je vlastníkem budovy č. p. 23 na stavební parcele č. 34 pozemku stavební parcely č. 34, rozestavěné budovy bez čísla popisného na stavební parcele č. 69, pozemku č. 492 a pozemku parcelní číslo 2111/5 tak, jak bylo zaměřeno geometrickým plánem č. 283-336/2006 ing. R. L., pozemku stavební č. 69 a pozemků parcelní č. 492, 493, 604/6 a 2111/5 v obci a katastrálním území S. nad B..“ (výrok I.), a navazujícími výroky II. až IV. rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou dne 24. ledna 2001 (dále též „předmětná smlouva“) žalobce uzavřel s první žalovanou, je platná, neboť její účastníci se dohodli jak na předmětu koupě, tak i na kupní ceně. Z výpovědi žalobce i tvrzení (první) žalované vzal soud prvního stupně za prokázané, že „oba účastníci smluvního vztahu přesně věděli jaké nemovitosti jsou předmětem převodu a v jakém stavu rozestavěnosti jsou, neboť jak žalobce, tak první žalovaný shodně uvedli, že v kupní smlouvě ze dne 24.1. 2001 pod označením »dům čp. 24 se stavební parcelou č. 69« nebyla převáděna původní budova bývalého mlýna, ale novostavba, kterou první žalovaný na základě objednávky žalobce zhotovil a žalobce přesně popsal v jakém stadiu rozestavěnosti se budova v době uzavírání kupní smlouvy nacházela...Převáděné objekty byly dostatečně identifikovány uvedením parcelních čísel pozemků, na kterých se nachází, a protože na pozemku stavební č. 69 se v době uzavírání kupní smlouvy nacházela jiná budova než »novostavba«, na jejímž místě stála původně budova s čp. 24 , označili účastníci ve smlouvě tuto rozestavěnou budovu čp. 24. Tím, že ve smlouvě dále uvedli parcelní číslo pozemku, na kterém se nachází, ji dostatečně identifikovali i pro osoby, které smluvními stranami nejsou.“ V řízení přitom nebylo prokázáno, že by předmětná kupní smlouva představovala tzv. propadnou zástavu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho právní posouzení věci jsou správná. Odvolací soud sice přisvědčil námitce žalobce v tom, že předmětná kupní smlouva „obsahuje ne zcela přesné označení jedné z prodávaných nemovitostí – nově zhotovené (rozestavěné) stavby nacházející se na stavební parcele č. 69, je-li tato stavba označována číslem popisným původní (odstraněné) stavby č.p. 24. Takové pochybení je vadou projevu vůle, kterou lze ovšem se zřetelem na zřejmý úmysl obou smluvních stran odstranit výkladem (§35 odst. 2 občanského zákoníku). Tato vada projevu vůle proto smlouvu neurčitou a tedy ani neplatnou (§37 odst. 1 občanského zákoníku) nečiní.“ Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobce stran neplatnosti uvedené smlouvy z důvodu, že jde o tzv. propadnou zástavu. V závěru odůvodnění svého rozsudku poukázal i na další okolnosti této věci, na jednání žalobce, který nesplnil svůj závazek k úhradě ceny díla a jenž se nyní dovolává vady právního úkonu, kterou sám způsobil, jestliže až nyní (pro účely soudního řízení) provádí přesné geometrické a polohové určení nově zhotovené stavby, ačkoliv tak mohl (a správně měl) učinit již před uzavřením kupní smlouvy. Platnost smlouvy v řízení před soudem zpochybňuje po více než čtyřech letech od jejího uzavření, během nichž došlo k převodu některých nemovitostí na další osobu, druhého žalovaného, který posléze učinil další investice do těchto nemovitostí. Jednání žalobce proto ani krajský soud nepokládá za souladné s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání žalobce (dále již „dovolatel“). Přípustnost dovolání vyvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatel otázku zásadního právního významu spatřuje „v posouzení předběžné otázky neplatnosti kupní smlouvy, na základě které zamýšleli účastníci smlouvy převést vlastnické právo k novostavbě, která nebyla předmětem evidence katastru nemovitostí a v kupní smlouvě byla chybně označena identifikačnímu údaji původní budovy, která byla ke dni uzavření kupní smlouvy odstraněna a fyzicky již neexistovala. Řešení uvedené právní otázky odvolacím soudem odporuje hmotnému právu a konstantní judikatuře dovolacího soudu.“ Podle dovolatele odvolací soud zcela pominul skutečnost, že předmětem kupní smlouvy ze dne 24. ledna 2001 byla stavba, která nebyla ke dni uzavření kupní smlouvy geometricky zaměřena a nebyla vedena v evidenci katastru nemovitostí, přestože se jednalo o stavbu, která podléhala katastrální evidenci. Z uvedeného vyplývá, že s budovou novostavby nebylo možné platně nakládat a převést ji na třetí osobu, neboť při absenci jejího zápisu do katastru nemovitostí nemohla být novostavba v kupní smlouvě řádně označena, nemohla být předmětem vkladového řízení a nemohly vůči ní nastat věcně právní účinky kupní smlouvy. Dovolatel podotýká, že vadné označení novostavby nespočívalo pouze v použití čísla popisného původní stavby, ale z dodatečně zpracovaného geometrického plánu vyplývá, že budova novostavby má zcela odlišný půdorys od původní stavby mlýna i zcela odlišný způsob využití (nachází se kromě pozemku st.p.č. 69 též na dalších dvou pozemcích p.č. 492 a p.č. 2111/5). Sporná novostavba nebyla z důvodu absence jejího zápisu do katastru nemovitostí způsobilým předmětem kupní smlouvy a vlastnické právo k ní nebylo, bez ohledu na konkrétní vůli účastníků, objektivně převoditelné. Předmětná kupní smlouva proto odporuje zákonu a je absolutně neplatným právním úkonem. Závěr odvolacího soudu o výkladu projevu vůle účastníků předmětné kupní smlouvy odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu týkající se otázky výkladu písemných právních úkonů a právních úkonů týkajících se nemovitostí; v tomto směru dovolatel činí odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 33 Odo 311/2001 a sp. zn. 22 Cdo 1148/99 a uzavírá, že kupní smlouva ze dne 24. ledna 2001 je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák., neboť jejím předmětem je závazek prodávajícího převést vlastnické právo k neexistující stavbě, tj. obsahem smlouvy je plnění, které je fakticky nemožné. S ohledem na sjednání kupní ceny celkovou částkou, bez specifikace ceny jednotlivých kvalitativně rozdílných nemovitostí, nelze neplatnou část kupní smlouvy, tj. ve vztahu k převodu „budovy č.p. 24“ oddělit od ostatního obsahu kupní smlouvy, a podle §41 obč. zák. je proto absolutně neplatná celá kupní smlouva; v tomto směru dovolatel odkazuje na rozsudek dovolacího soudu „RNs C 1423/2003.“ Protože uvedená kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, první žalovaná nenabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem a nemohla je platně převést na druhého žalovaného. Stran výhrad odvolacího soudu k rozporu podané žaloby s dobrými mravy dovolatel zdůraznil, že podanou žalobou sleduje především zjednání nápravy stávajícího protiprávního stavu zápisu v katastru nemovitostí vyvolanou zápisem vlastnických práv podle absolutně neplatných kupních smluv s tím, že následně je připraven s druhým žalovaným uzavřít kupní smlouvu o převodu sporné novostavby a zastavěných pozemků za stejných podmínek, jaké byly dohodnuty s první žalovanou. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se písemně vyjádřila pouze druhá žalovaná, která uvedla, že v dovolání jsou v podstatě opakovány dosavadní názory žalobce obsažené v žalobě a v odvolání. Druhá žalovaná považuje rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu za věcně správná, s jejich závěry se ztotožňuje. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud (dále již „Nejvyšší soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) předem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §234c odst. 2 tím není dotčeno.
Protože odvolací soud věc právně posoudil v rozporu s hmotným právem, jak bude dále vysvětleno, dovolací soud shledal dovolání žalobce přípustným a opodstatněným.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V posuzované věci se odvolací soud ve shora označeném rozsudku ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně ohledně platnosti kupní smlouvy, kterou žalobce uzavřel s první žalovanou dne 24. ledna 2001, když dospěl k závěru, že (ve stručnosti shrnuto) i když ve smlouvě jedna z převáděných nemovitostí – rozestavěná stavba na pozemku označeném jako stavební parcela č. 69 v katastrálním území S. nad B. - byla označena původní (a v době převodu již neexistující) budovou č.p. 24, neměla tato okolnost, kterou odvolací soud považoval za (pouhou) vadu projevu vůle, vliv na platnost převodní smlouvy. Podle odvolacího soudu tedy první žalovaná na podkladě této smlouvy nabyla vlastnického právo i k uvedené rozestavěné budově, i když vklad byl povolen k budově č.p. 24, která však podle zjištění soudů v uvedenou dobu již právně neexistovala. Tento právní názor ovšem Nejvyšší soud nesdílí.
Institut nabývání vlastnického práva k nemovitostem na základě smlouvy je v občanském zákoníku odlišován v závislosti na tom, zda se má jednat o převod vlastnictví k nemovité věci zapsané v katastru nemovitosti anebo k nemovitosti, která není předmětem této evidence. Jde-li o převod nemovité věci, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti smlouvy (§133 odst. 3 obč. zák.). Pokud jde o převod vlastnictví na základě smlouvy k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví (až) vkladem do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 obč. zák.). Poněvadž podle ustanovení §2 odst. 1 písm. d) resp. písm. e) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění platném k datu uzavření předmětné smlouvy, předmětem katastrální evidence byly mj. rozestavěné budovy, lze – též s ohledem na §2 odst. 2 katastrálního zákona, jenž stanovil, že v katastru se neevidují drobné stavby [např. stavby s jedním nadzemním podlažím, pokud jejich zastavěná plocha nepřesahuje 16 m2 a výška 4,5 m – viz §139b odst. 7 písm. a) tehdy platného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)] – dovodit, že vlastnické právo k rozestavěným stavbám, které neměly charakter drobných staveb, bylo možno nabýt teprve vkladem do katastru nemovitostí. Jinak řečeno, byla-li předmětem převodu nemovitost, která dosud nebyla zapsána v katastru nemovitostí, ač splňovala podmínky pro její zařazení do evidence nemovitostí ve smyslu katastrálního zákona, nebylo možné k ní nabýt vlastnické právo (již pouhým) okamžikem účinnosti smlouvy, tedy v režimu, který občanský zákoník stanoví pro nabývání nemovitostí, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, ale až v důsledku povolení vkladu vlastnického práva podle předmětné věcné smlouvy. Tyto hmotněprávní limity byly přitom určující i pro právní posouzení v této věci.
Ve světle shora již vyložených skutkových okolností dané věci tedy nemohlo dojít ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a tudíž k řádnému převodu vlastnictví k rozestavěné budově, pokud tento (v tomto případě dílčí) předmět převodu nebyl ve smlouvě označen jako rozestavěná budova (srov. §5 odst. 1 písm. d/ katastrálního zákona), nýbrž jako budova s přiděleným číslem popisným, která však v době uzavření smlouvy (v důsledku demolice) již právně neexistovala. Byl-li přesto podle této smlouvy katastrálním úřadem (který vzhledem k označení předmětu převáděné budovy v uvedené smlouvě výše uvedené okolnosti nemohl ani zaznamenat a tedy případně na ně v rámci řízení o povolení vkladu procesně reagovat) povolen vklad k již neexistující budově, nelze z toho (implicite) dovozovat, že tím de lege lata došlo k převodu vlastnictví k rozestavěné budově, přesto, že k tomuto převodu – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů – účastníci směřovali. V tomto případě totiž – vzhledem k použitému označení podle evidenčních údajů v katastru, z nichž katastrální úřad v řízení o povolení vkladu vychází - předmětem vkladu se stala (již neexistující) budova čp. 24 v obci S. nad B. postavená na pozemku označeném jako stavební parcela č. 69 v témže katastrálním území a v tomto směru byla také první žalovaná v evidenci katastru nemovitostí uvedena jako vlastnice zmíněné budovy, nikoliv jako vlastnice rozestavěné stavby, pro jejíž evidenci v katastru absentoval příslušný vklad práva ve vazbě na promítnutí mimo jiné požadavku zpracovaného geometrického plánu (k tomu srov. §5 odst. 5 katastrálního zákona).
Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soud podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž rozsudek okresního soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
V dalším řízení soud prvního stupně zohlední výše připomenuté hmotněprávní podmínky spojené s nabýváním nemovitostí, které jsou evidovány v katastru nemovitostí, a v novém rozhodnutí znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Nejvyšší soud v této souvislosti jako obiter dictum současně ovšem poznamenává, že ze závěru o neexistenci vkladu vlastnického práva k předmětné rozestavěné budově nelze ještě bez dalšího dovozovat také závěr o neplatnosti předmětné kupní smlouvy, neboť v dalším řízení bude žádoucí zohlednit následující právní a judikatorní souvislosti.
Dovolateli lze pochopitelně přisvědčit v jím učiněném relevantním odkazu na judikaturu dovolacího soudu, jež reflektuje specifika a hospodářský význam transferů nemovitého majetku.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Je výrazem ustálené soudní rozhodovací praxe, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z jejího textu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, Soudní rozhledy č. 6/1997). Podle konstantní judikatury v tomto případě totiž převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně ( „proti všem“ ), nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. Proto musí být individualizace nemovitosti v obligatorně písemném právním úkonu týkajícím se jejího převodu provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem právního úkonu (viz např. rozsudek ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 837). I při takovém přístupu, který upřednostňuje výklad připouštějící platnost právního úkonu před jeho neplatností a snaží se vázat na skutečnou vůli účastníků zamýšlené právní důsledky, je třeba brát v úvahu „absolutní“ působení vlastnického práva, vyjádřené též v požadavku na určitost právních úkonů, týkajících se věcných práv. Proto je v těchto případech kladen důraz na to, že právně významná je jen ta vůle, která mohla být třetím osobám z písemné smlouvy poznatelná. V takovém případě není významná ta vůle, kterou bylo možno zjistit až objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, a nevyplývá přímo z písemné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 555/2008, in www.nsoud.cz ).
V rozsudcích ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99 a ze dne 16.5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2092/99 [in Automatizovaný systém právních informací (dále již „ASPI“)], Nejvyšší soud judikoval, že pokud účastníci kupní smlouvy o převodu nemovitosti uvedou ve smlouvě omylem jinou nemovitost, než kterou hodlali ve skutečnosti převést, aniž šlo o chybu v psaní (§37 odst. 3 obč. zák.), neměla za následek neplatnost smlouvy, neboť šlo o omyl v totožnosti předmětu smlouvy, který mohl být důvodem k odstoupení od smlouvy. Vlastnické právo k nemovitosti, která měla být převedena, ale nebyla ve smlouvě výslovně uvedena, kupující nenabyl.
Vycházejíc ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které pro své rozhodnutí ve věci převzal (ztotožnil se s ním) i odvolací soud, v posuzované věci k žádnému omylu v totožnosti předmětu smlouvy mezi účastníky nedošlo; účastníci totiž sledovali učinit předmětem převodu též shora již specifikovanou rozestavěnou budovu, kterou však v jimi uzavřené kupní smlouvě označili dosud v katastru nemovitostí evidovanou, avšak v době uzavření smlouvy již neexistující, budovou č.p. 24 ve S. nad B. v nesprávném přesvědčení, že je tím i pro účely řízení o povolení vkladu podle této smlouvy tato nemovitost náležitě identifikována. Je tedy zřejmé, že v tomto případě se nejednalo o omyl účastníků v předmětu smlouvy či o (pouhou) chybu v psaní, ale o (z pohledu katastrálních předpisů) nesprávné označení jedné z převáděných nemovitostí. Odtud je pak třeba pečlivě poměřovat právní důsledky takto učiněného právního úkonu jak z pohledu občanského zákoníku, tak i z pohledu katastrálních předpisů. Při těchto právně kvalifikačních úvahách lze přitom vycházet i z následující judikatury.
Ústavní soud České republiky např. ve svém nálezu ze dne 19. března 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000 (in ASPI) připomenul nezbytnost rozlišovat hodnotící kritéria určitosti a srozumitelnosti právních úkonů, jejichž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, v občanskoprávní a katastrální rovině (konkrétně v řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti). Zdůraznil, že tato kritéria vycházejí z toho, že určitost právního úkonu se týká jeho obsahové stránky, vztahující se k jeho předmětu (věci, práva) zejména pak k označení tohoto předmětu takovým způsobem, aby byl nezaměnitelně rozpoznatelný od předmětů jiných. Judikoval dále, že u nedostatků v označení právního úkonu je nutno rozlišovat, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ by šlo tehdy, jestliže správné označení úkonu bylo zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn. V předmětné věci Ústavní soud se sice ztotožnil s obecně uznávaným názorem zaujímaným i judikaturou obecných soudů, že je třeba dbát na správné označení nemovitostí – právě z důvodu ochrany vlastnického práva - avšak nezbylo mu než dospět k závěru, že (nyní již podrobněji rozvedeno do jedinečných skutkových okolností případu z nějž vzešel judikovaný právní názor Ústavního soudu) „údaj o číselném označení předmětné parcely (č. 186) je ve smlouvě uveden toliko v důsledku jasné chyby, a že předmětem převodu je ve skutečnosti předmětná parcela s číselným označením p.č. 1863“ , když podle Ústavního soudu „její označení p.č. 186 tudíž nemohlo způsobit nesrozumitelnost a neurčitost smlouvy.“
Rovněž v judikatuře Nejvyššího soudu, aniž by tím byly jakkoliv narušeny vpředu připomenuté judikované závěry o individualizaci nemovitosti v obligatorně písemném právním úkonu, byla tato Ústavním soudem popsaná nezbytnost rozlišování zmíněných dvou aspektů zohledněna. V tomto směru možno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2005, sp. zn. 29 Odo 318/2003, v němž dovolací soud dovodil, že je nutno činit rozdíl mezi označením nemovitostí ve smlouvě a označením předmětu vkladu do katastru nemovitostí. Připomenul, že ve smlouvě musí být její předmět vymezen dostatečně určitě, aby nevznikly žádné pochybnosti, co je předmětem převodu, zejména aby byl předmět smlouvy odlišen od jiných obdobných předmětů (nemovitostí). Dále zdůraznil, že při zápisu do katastru nemovitostí musí předložený návrh být v souladu s formálními požadavky zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a katastrálního zákona, konkrétně s jeho §5 odst. 1 písm. c), podle něhož v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, příslušností stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním. Při nabývání vlastnictví k nemovitosti je tedy nutno rozlišovat na straně jedné právní důvod (titul), jímž je v daném případě smlouva, a na straně druhé způsob nabytí (modus), kterým je zápis nabyté nemovitosti do katastru nemovitostí. V tomto směru Nejvyšší soud také judikoval, že katastrální úřad v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů; platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad nezkoumá (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněného pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění opravy uveřejněné v sešitě č. 2, ročníku 2001, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod II. stanoviska).
Pokud tedy převáděná nemovitost není ve smlouvě označena v souladu s požadavky podle katastrálního zákona, nemusí tato okolnost vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, která způsobuje jeho neplatnost. Jak již bylo připomenuto, u nedostatků v označení předmětu právního úkonu je totiž nutno pečlivě rozlišovat, zda takové nedostatky zakládají vadu směřující k neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či nikoliv; o tzv. podstatnou vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se nemělo jednat v těch skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného právního úkonu bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě. Lze k tomu na podkladě dalšího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2105/2006 (in www.nsoud.cz), dodat, že nemovitosti, jež jsou z důvodu faktické nemožnosti jejich fyzického označení jedinečným způsobem evidovány a popsány v katastru nemovitostí, nemusí být v právním úkonu nutně identifikovány všemi údaji vyžadovanými jinak katastrálními předpisy, pokud i při použití jen některých z těchto údajů je lze ve smlouvě jednoznačně individualizovat.
Sneseno nyní do skutkových poměrů dané věci - pokud účastníci předmětnou kupní smlouvou sledovali převést vlastnické právo ze žalobce na první žalovanou i k rozestavěné budově, jež měla být postavena na pozemku označeném jako stavební parcela č. 69 v katastrálním území S. nad B., přičemž ve smlouvě tento imobiliární předmět byl účastníky nad nadepsanými údaji:
„Parc. č. Výměra m2 Č. budovy Druh pozemku Způsob ochrany Část obce Způsob využití“
označen jako:
„st. 69 598 čp. 24 zastavěná plocha ochr. přírody S. nad B. objekt bydlení“
pak by bylo možno s přihlédnutím k judikovaným závěrům dovodit, že při identitě stavební parcely, obce, označení předmětu budovou (byť nesprávně s uvedením čísla popisného původní budovy namísto označení, že jde o rozestavěnou budovu ), jakož i [jinak ve smyslu katastrálního zákona v převodních smlouvách obligatorně nepožadované, avšak v daném případě dle skutkového zjištění soudu prvního stupně (viz arg.: „novostavba vznikla na místě nového mlýna“ „novostavba, na jejímž místě stála původně budova s čp. 24“ ) shodné] identitě výměry označené stavební parcely, kupní smlouva v tomto označení jejího předmětu není postižena absolutní neplatností ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.
Vyřešení otázky identifikace nemovitosti ústící v závěr o platnosti právního úkonu učiněného ve formě smlouvy o převodu nemovitosti v situaci, kdy podle této smlouvy vklad k označené nemovitosti nebyl povolen ať již proto, že dosud nebylo zahájeno řízení o povolení vkladu anebo proto, že katastrální úřad povolil (pro již popisované okolnosti a jím ve vkladovém řízení zúžený verifikační prostor pro řešení občanskoprávních otázek) vklad vlastnického práva k jiné (již právně neexistující) nemovitosti, nepochybně – též k přetrvávajícím obligačním účinkům - vytváří prostor k řádnému označení nemovitosti, pokud ve smlouvě provedená identifikace neodpovídá již výše připomenutým požadavkům katastrálního zákona, tedy umožňuje dodatečně doplnit potřebné údaje za účelem sledovaného vkladu vlastnického práva k předmětné nemovitosti (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. září 1998, sp. zn. IV. ÚS 298/98, in ASPI).
Poněvadž z uvedených a judikaturou podepřených hledisek soudy v dané věci nevycházely, bude nyní především na soudu prvního stupně, aby v dalším řízení všechny tyto okolnosti pečlivě reflektoval a ve všech souvislostech zhodnotil při meritorním rozhodování, a to i s přihlédnutím k argumentaci dovolatele, pokud tímto rozhodnutím (v něm vyloženým právním názorem) nebyla konzumována.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu