ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2017.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2017/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. H. , zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Lvem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Poláškova 2, proti žalované E. K. , zastoupené JUDr. Taťánou Dokupilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Stodolní 26, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočce ve Valašském Meziřící pod sp. zn. 17 C 254/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. října 2009, č.j. 11 Co 442/2009-116, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Taťány Dokupilové, advokátky se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Stodolní 26, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. března 2009, č.j. 17 C 254/2007-76, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, je že je vlastníkem „nemovitostí – bytu č. 1089/19, který se nachází v domě č.p. 1088, 1089 a je zapsán na LV 5779, ideálním spoluvlastníkem podílu ve výši 583/26468 na společných částech obytné budovy č.p. 1088, 1089 a pozemků p. č. 756 a 757 (,) obojí zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných na LV č. 6561 a LV 4254, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Kat. pracoviště Valašské Meziříčí, pro obec V. M., kat. území V. M. – město a nemovitostí – garáže na pozemku p.č. st. 1267 a pozemku p.č. st. 1267, které jsou zapsány na LV 4952 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Meziříčí pro k.ú. K. n. B., obec V. M.“ (dále již „předmětné nemovitosti“). Dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení dospěl (ve stručnosti shrnuto) k závěru, že předmětná smlouva o převodu nemovitostí je platná a že nedošlo ani k jejímu zrušení v důsledku žalobcem učiněného odstoupení od této smlouvy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správné rozhodnutí. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními, která v řízení učinil soud prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením. Odvolací soud se též jednotlivě vypořádal s odvolacími námitkami, které shledal nedůvodnými. Uzavřel, že při posuzování platnosti kupní smlouvy - vzhledem k námitkám žalobce - soud prvního stupně rozlišil podstatné a nepodstatné náležitosti této smlouvy ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku a jeho závěr o tom, že kupní smlouva byla uzavřena platně, je správný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje v něm výslovně dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatel v dovolání podrobuje kritice rozhodnutí odvolacího soudu a v rámci jednotlivých námitek dospívá k odlišnému právnímu názoru. Vytýká rovněž oběma soudům, že nedostatečně vyhodnotily důkazy a že je třeba zkoumat, zda předmětná smlouva byla učiněna svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, když platnost smlouvy se posuzuje ke dni jejího uzavření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání, které bylo podle §240 odst. 1 o. s. ř. podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupeným advokátem v zákonem stanovené lhůtě, není v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. V posuzovaném případě se rozsudek soudu prvního stupně, který se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, nijak neodchyluje od v judikatuře ustálených interpretačních a aplikačních postupů, ani není – s ohledem na skutkový stav, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a z nějž i dovolací soud musí vycházet (srov. 242 odst. 3 o. s. ř.) – důsledkem přijatých závěrů, které by byly v rozporu s hmotným právem.
Otázka výkladu určitosti a srozumitelnosti právních úkonů, a dalších odvolacím soudem řešených otázek v dané věci, s ohledem na jedinečné skutkové okolnosti případu, nevykazuje judikatorní přesah, přičemž z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nelze ani zaznamenat pochybení při hmotněprávním posouzení zjištěného skutkového stavu věci [k tomu srov. následující (aktuální) rozsudky dovolacího soudu, které jsou veřejnosti přístupné na www.nsoud.cz – např. rozsudek ze dne 22. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 4149/2008 (k interpretaci obsahu právního úkonu), rozsudek ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009 (k obsahovým náležitostem smlouvy o věcnému břemenu), rozsudek ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008 (k otázce dodatku převodní smlouvy učiněného po podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí), rozsudek ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008 (k otázce obcházení zákona, k uzavření smlouvy jiného dne, než který byl jako den jejího uzavření uveden v převodní smlouvě), rozsudek ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 (k otázce sjednání kupní ceny, která se podstatně odchyluje od ceny obvyklé, resp. k problematice tzv. institutu neúměrného zkrácení – laesio enormis); v případě posuzování podmínek z hlediska příp. aplikace ustanovení §§49, 49a obč. zák. pak soud prvního stupně explicitně odkazoval na judikaturu dovolacího soudu, s čímž se odvolací soud ztotožnil].
Pokud dovolatel považuje předmětnou smlouvu za absolutně neplatnou (též) z důvodu, že je v rozporu s dobrými mravy, nutno k této dovolací argumentaci zdůraznit, že otázku, zda účastníci určité smlouvy uzavřeli smlouvu v rozporu s dobrými mravy, resp. zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností v rozporu s dobrými mravy, je nezbytné posuzovat vždy se zřetelem na individuální okolnosti konkrétního případu, a proto taková otázka (sama o sobě) nemá potřebný judikatorní přesah a nelze ji tudíž považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn. 29 Odo 667/2004, nebo usnesení téhož soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, in www.nsoud.cz ).
Pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o. s. ř.) též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, in www.nsoud.cz , nebo usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, in www.nalus.usoud.cz ).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má s ohledem na procesní výsledek vůči dovolateli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50% podle §18 odst. 1 téhož advokátního tarifu], a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát žalované je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, rovněž částka odpovídající 20% dani z přidané hodnoty, kterou je uvedený advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad podle cit. zák. odvést, tedy částka 1.060,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je dovolatel povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu