ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3154.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3154/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobců a) Celního úřadu Praha D1, se sídlem Logistický terminál – Nupaky č. 148, 251 01 Říčany u Prahy, a b) České republiky – Generálního ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 7, proti žalovaným obchodním společnostem 1/ LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS, a.s., IČ.: 250 50 834, se sídlem v Praze 6 – Řepy, Karlovarská 814/11, a 2/ PROFI AUTO CZ, a.s., IČ.: 261 78 559, se sídlem v Říčanech u Prahy, Kolovratská 1367, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 41, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - západ, pod sp. zn. 9 C 112/2007, o dovolání druhé žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2008, č.j. 21 Co 139/2008-75, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2008, č.j. 21 Co 139/2008-75, a usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 17. prosince 2007, č.j. 9 C 112/2007- 62, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 9. ledna 2008, č.j. 9 C 112/2007-70, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ usnesením ze dne 17. prosince 2007, č.j. 9 C 112/2007- 62, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 9. ledna 2008, č.j. 9 C 112/2007-70, připustil, aby do řízení na straně žalobce jako další účastník přistoupila Česká republika–Generální ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 7 (§92 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“).
K odvolání druhé žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. března 2008, č.j. 21 Co 139/2008-75, podle ustanovení §219 o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vzal v úvahu, že žalobce, označený jako Celní úřad Praha D1 se domáhá určení, že vlastníkem v žalobě označených nemovitostí je první žalovaná s odůvodněním, že na základě vykonatelných platebních výměrů eviduje za první žalovanou pohledávku celního dluhu. Uspokojení této pohledávky se domáhal ve vykonávacím řízení prodejen nemovitostí ve vlastnictví první žalované. K tomu však nedošlo, protože vlastnické právo k těmto nemovitostem v mezidobí po podání jednotlivých návrhů první žalovaná převedla na druhou žalovanou. Žalobce a) považuje tyto kupní smlouvy z několika důvodů za absolutně neplatné právní úkony. Požaduje proto určení vlastnického práva první žalované s tím, že má naléhavý právní zájem na určení tohoto vlastnictví, neboť dovozuje, že uspokojení vykonatelné pohledávky nemůže dosáhnout podáním odpůrčí žaloby, protože tento právní institut je spjat s obranou pouze proti platným právním úkonům. Odvolací soud dovodil, že jestliže zákon přiznává celním úřadům způsobilost být účastníkem řízení o odpůrčí žalobě, v níž se jako žalobci domáhají určení neúčinnosti platného právního úkonu, kterým byl z vlastnictví celního dlužníka vyveden postižitelný majetek, pak není důvodu tuto způsobilost celním úřadům odepírat v řízení o určovacích žalobách, v nichž se domáhají určení, že vlastnické právo k věci svědčí celnímu dlužníkovi, který jej převedl na třetí osobu na základě neplatného právního úkonu; obě řízení slouží témuž účelu – zajistit postižitelný majetek celního dlužníka. Žalobce má postavení správce daně ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a tedy způsobilost být účastníkem řízení, který má právo činit jednotlivé procesní návrhy, včetně návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala druhá žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř., přičemž jako dovolací důvody namítá ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že Celní úřad Praha D1 není a nemůže být subjektem řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, neboť je subjektem veřejného práva, kde plní funkci správce daně. Jde o non subjekt soukromého práva, takže v souzené věci nemá způsobilost být účastníkem řízení. Řízení ve věci proto mělo být ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř., resp. §221 odst. 1 písm. c) téhož zákona, zastaveno. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a řízení zastavil.
Oba žalobci se v podaných vyjádřeních k dovolání s napadeným rozhodnutím ztotožnili. Navrhli, aby dovolací soud dovolání druhé žalované zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) z ustanovení čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 o.s.ř.) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. lze dovolání podat také z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (§92 odst. 1 o.s.ř.).
Z dispoziční zásady, jež ovládá zahájení sporného řízení, vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout pouze žalobce. Stanovisko žalovaného k návrhu na přistoupení dalšího účastníka nemá právní význam, a jde-li o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, nevyžaduje se souhlas toho, kdo má do řízení přistoupit. Při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o.s.ř. soudy především neřeší otázku věcné legitimace tohoto účastníka (obdobně lze srovnat usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005). Otázka věcné legitimace účastníka řízení (jak aktivní, tak pasivní) je otázkou hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci, a důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je (po projednání věci) zamítnutí žaloby. Přistoupení dalšího účastníka nemůže soud povolit tehdy, kdyby v důsledku toho měl nastat nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit (§104 odst. 1 o.s.ř.), kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, nebo kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce .
Smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení (§92 odst. 1 o.s.ř.) a záměny některého z dosavadních účastníků za jiného (§92 odst. 2 o.s.ř.) je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči dalšímu účastníku – jiné osobě. Nastane-li totiž právní skutečnost, která má za následek změnu ve věcné legitimaci, až v průběhu řízení, řeší situaci tím vzniklou §107a o.s.ř. Soud nepřipustí přistoupení dalšího žalobce nebo žalovaného do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) tehdy, je-li zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce nebo žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován a že tedy žalobce návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení sleduje obejití institutu záměny žalobce nebo žalovaného prováděné podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. Jedním z předpokladů účinného návrhu žalobce podle §92 odst.1 o.s.ř. pak je existence podmínek řízení.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, které zákon přiznává účastníkům občanského soudního řízení.
Podle ustanovení §19 o.s.ř. má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilost mít práva a povinnosti a tedy i způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení mají fyzické osoby (srov. §7 odst. 1 obč. zák.), právnické osoby (srov. §18 odst.1 obč. zák.) a stát, tj. Česká republika; v občanskoprávních vztazích je stát právnickou osobou (srov. §21 obč. zák.).
Jedním ze subjektů, který nemá způsobilost mít práva a povinnosti, kterému však zákon přiznává způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení, je správce daně, jehož postavení má žalobce a) ve smyslu ustanovení §320 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1993, celní zákon, ve znění pozdějších změn a doplňků (srov. od 1.1.1995 účinné ustanovení §1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů); zákon mu nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení ve všech věcech, ale jen ve věcech správy daní. O věc správy daně jde např. i tehdy, bylo-li ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. uplatněno právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, kterým bylo zkráceno uspokojení vymahatelné pohledávky na daních, poplatcích, odvodech, zálohách na tyto příjmy a částkách neoprávněně použitých nebo zadržených rozpočtových prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.1.1998 sp. zn. 2 Cdon 1738/97, uveřejněné pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník. 1998). Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je totiž dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči věřiteli právně neúčinný dlužníkův právní úkon, kterým bylo zkráceno uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, je podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí, vydaného proti dlužníku, domáhal nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Jestliže uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, může se věřitel domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele. U pohledávek na daních jde o jeden ze způsobů, který finančnímu úřadu jako orgánu oprávněnému vybírat daně (tedy "věřiteli") může umožnit vybrání daně nebo její vymáhání (po osobě, v jejíž prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn, nebo které z takovéhoto právního úkonu vznikl prospěch). V řízení zahájeném odpůrčí žalobou tedy z tohoto hlediska jde o věc správy daně. Nejvyšší soud České republiky např. v usnesení ze dne 5. února 2002, sp.zn. 21 Cdo 1989/2001, dospěl k závěru, že ve věci, jejímž předmětem je uplatněné právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, zkracujícímu uspokojení vymahatelné pohledávky na daních, má správce daně (v daném případě finanční úřad), ačkoliv jako správní úřad nemá vlastní způsobilost mít práva a povinnosti, způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení, neboť mu zákon tuto způsobilost přiznává (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1738/97, které bylo uveřejněno pod č. 63 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Nelze přehlédnout, že odporovat lze jen platnému právnímu úkonu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2001, sp.zn. 21 Cdo 1811/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 457). Pokud by byl příslušný právní úkon absolutně neplatný, nebylo by možno uplatnit právo podle §42a obč. zák., takže takové žalobě by nebylo možno vyhovět. Má-li však správce daně vymahatelnou daňovou pohledávku, pak žaloba na určení, že dlužník je vlastníkem nemovitostí, které by mohly sloužit k jejímu uspokojení, fakticky směřuje – v daném případě – k zajištění možnosti vymáhat daň (clo), což lze (jak správně dovodil odvolací soud) podřadit pod zákonnou definici správy daní. Jde o případ, kdy u pohledávek na daních se tímto způsobem finančnímu úřadu jako orgánu oprávněnému vybírat daně (tedy "věřiteli") umožní vybrání daně nebo její vymáhání, je-li najisto postaveno, že povinný je vlastníkem nemovitosti, kterou mínil převést na třetí osobu byť na základě neplatné smlouvy (analogicky lze porovnat např. rozsudek ze dne 6. března 2001, sp.zn. 22 Cdo 797/2000, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 11. prosince 2002, sp.zn. 22 Cdo 1377/2001, apod.). V řízení zahájeném žalobou o určení vlastnictví k takové nemovitosti (tj. o určení, že daňový dlužník je vlastníkem nemovitosti, která by mohla sloužit k uspokojení daňové pohledávky) tedy z tohoto pohledu jde o věc správy daně. Lze proto uzavřít, že první žalobce má v daném případě způsobilost být účastníkem řízení.
Způsobilost být účastníkem řízení má rovněž stát (Česká republika). Jak vyplývá z povahy věci, může jako účastník řízení vykonávat svá procesní práva a plnit své procesní povinnosti jen tehdy, bude-li určena organizační složka státu, která za něj bude před soudem vystupovat, a budou-li označeny fyzické osoby, které jsou oprávněny za stát vykonávat v řízení potřebné úkony. Za stát (Českou republiku) vystupuje před soudem jeho organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná. Příslušnou organizační složkou je v první řadě Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který vystupuje za stát ve sporech a jiných právních věcech, o nichž to stanoví §2 až 5 zákona č. 201/2002 Sb., nebo ve sporech a jiných právních věcech, v nichž se na tom v souladu se zákonem dohodl s organizační složkou státu, příslušnou podle zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. §6 až 8 zákona č. 201/2002 Sb.). Nevystupuje-li za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, náleží toto oprávnění organizační složce státu, příslušné podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. zejména §9 až 11 tohoto zákona). Organizační složky státu nejsou právnickými osobami a tvoří je úřady, instituce a další útvary - jak vyplývá zejména z ustanovení §3 a 51 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soud je povinen zjistit, která z organizačních složek je podle zákona č. 201/2002 Sb. nebo zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu nebo jiné právní věci, a tuto organizační složku přibere (pokud se ho již neúčastní) do řízení. Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. Případný chybný závěr soudu o této otázce se projeví jako vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §212a odst. 5 a §242 odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Přes uvedené skutečnosti však z napadeného usnesení odvolacího soudu, stejně tak jako z rozhodnutí soudu prvního stupně, nevyplývá, že by se soudy blíže zabývaly vlastními výše vyloženými předpoklady, za nichž lze připustit ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. přistoupení dalšího účastníka do řízení. Řízení je tak zatíženo vadou ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., takže dovoláním napadené rozhodnutí proto nelze z popsaných důvodů pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil (§243b odst. 2 o.s.ř.). Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu