ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.421.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 421/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně S. C. F. a.s. , zastoupené Mgr. K. V., advokátem, proti žalovanému M. J ., zastoupenému opatrovnicí P. N., vyšší soudní úřednicí Obvodního soudu pro Prahu 5, o 134.031,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 350/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2007, č. j. 20 Co 40/2007-53, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2007, č. j. 20 Co 40/2007-53, ve výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 94.351,- Kč s příslušenstvím, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. října 2006, č. j. 11 C 350/2006-35, ve stejném rozsahu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. září 2007, č. j. 11 C 350/2006-73, ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 10. dubna 2006 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 134.031,67 Kč s 3% úrokem z prodlení od 11. října 2004 do zaplacení. V žalobě uvedla, že účastníci dne 5. listopadu 2003 uzavřeli leasingovou smlouvu (dále jen „leasingová smlouva“, popř. „smlouva“), jejímž předmětem bylo vozidlo P., jež bylo žalovanému zároveň předáno. Žalovaný měl kromě akontace ve výši 35.000,- Kč zaplatit 48 měsíčních splátek po 5.540,- Kč. Protože žalovaný nezaplatil leasingové splátky za měsíce červenec až září 2004, žalobkyně od smlouvy odstoupila a odstoupení žalovanému doručila dne 10. října 2004. Žalovaný je tak v souladu s ustanovením čl. 6.3.4. Všeobecných smluvních podmínek (dále jen „VSP“), jež jsou nedílnou součástí leasingové smlouvy, povinen zaplatit jí shora uvedenou částku, sestávající ze souhrnné částky ve výši všech zbývajících měsíčních leasingových splátek ve výši 172.431,- Kč, nákladů na vymáhání splnění povinností žalovaného ve výši 9.928,27 Kč a nákladů spojených s odebráním předmětu leasingu žalovanému ve výši 18.672,40 Kč po odpočtu částky 67.000,- Kč, za níž byl předmět leasingu prodán.
Protože se žalovanému nepodařilo doručit soudní písemnosti na adresu uvedenou v centrálním registru obyvatel, usnesením ze dne 25. srpna 2006, č. j. 11 C 350/2006-31, mu byla ustanovena opatrovnicí P. N., vyšší soudní úřednice Obvodního soudu pro Prahu 5, s níž bylo dále pokračováno v řízení.
Rozsudkem ze dne 11. října 2006, č. j. 11 C 350/2006-35, Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu v celém rozsahu zamítl. V souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, a usnesení ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004, dospěl k závěru, že žalobkyni nepřísluší leasingové splátky splatné po ukončení smlouvy, a případná opačná dohoda účastníků je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Obsahem karty partnera vzal za prokázané, že všechny ostatní žalobou požadované nároky byly již uhrazeny.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2007, č. j. 20 Co 40/2007-53, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 94.351,- Kč s příslušenstvím potvrdil (první výrok), ohledně částky 11.080,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 11. října 2004 do zaplacení jej změnil tak, že žalovanému uložil tuto částku zaplatit (druhý výrok) a v částce 28.600,67 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud shledal správným právní názor soudu prvního stupně, že požadavek na zaplacení částky představující souhrn leasingových splátek splatných po ukončení smlouvy je v rozporu s ustanovením §265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a nepožívá proto právní ochrany. Naopak za důvodnou shledal žalobu v části, v níž žalobkyně požadovala zaplacení dvou leasingových splátek splatných v době před ukončením smlouvy. Soud prvního stupně podle jeho názoru dále zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nevyzval žalobkyni v souladu s ustanovením §118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů ohledně části nároků, týkající se nákladů spojených s vymáháním splnění povinností žalovaného a s odebráním předmětu leasingu žalovanému.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 12. září 2007, č. j. 11 C 350/2006-73, zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 28.600,67 Kč s 3% úrokem z prodlení od 11. října 2004 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu jeho nákladů (výrok II.).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zaměřeným do prvního výroku. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za nesprávné proto, že leasingová smlouva je posuzována jako tzv. inominátní kontrakt [§269 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)] a sama tak upravuje práva a povinnosti jejích účastníků. Zavázal-li se v ní žalovaný, že v případě předčasného ukončení smlouvy pro neplnění smluvních povinností zaplatí žalobkyni leasingové splátky odpovídající sjednané době trvání smlouvy, jde o projev jeho svobodné vůle. Výkon práva žalobkyní nemůže být v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku již proto, že jde o důsledky porušení smluvních povinností žalovaným, kdežto žalobkyně splnila vše, k čemu se podle smlouvy zavázala. Naopak by to byla ona, kdo by byl poškozen, pokud by jí tato část nároku nebyla přiznána, protože by nedostala zpět náklady, které v souvislosti s obchodem vynaložila, a nedosáhla ani předpokládaného zisku z obchodu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože napadené rozhodnutí řeší otázku zásadního právního významu, a to zda má leasingová společnost v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy právo na zaplacení splátek, jež v době ukončení smlouvy nebyly dosud splatné.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, a usnesení ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004, podle nichž leasingové společnosti v případě předčasného ukončení smlouvy nevzniká právo na zaplacení splátek, jež v té době nebyly splatné. V rozsudku velkého senátu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 však dospěl Nejvyšší soud k opačnému právnímu závěru.
Podstatou tzv. finančního leasingu (a právě o něj v této věci jde) je - jak uvádí shora uvedené rozhodnutí - závazek leasingového pronajímatele předat leasingovému nájemci jím vybraný předmět leasingu, pořízený obvykle z prostředků leasingového pronajímatele, a závazek leasingového nájemce uhradit náklady s tím spojené rozložené do leasingových splátek, po jejichž zaplacení má leasingový nájemce právo předmět leasingu od leasingového pronajímatele koupit. Jeho smyslem je zajistit za úplatu financování věci pro leasingového nájemce, který se k ní chová od předání jako k věci vlastní se všemi riziky na své straně. Leasingové splátky tak mají jinou povahu, než nájemné, protože nejde primárně o úplatu za užívání předmětu leasingu, ale fakticky o splátky ceny, za níž předmět leasingu pořídil leasingový pronajímatel, zvýšené o případné další složky (např. úročení finančních prostředků, za něž byl předmět leasingu pořízen, pojištění apod.) a zahrnující i přiměřený zisk. Leasing má na rozdíl od běžného nájmu především funkci pořizovací a protihodnotou leasingových splátek tedy není možnost předmět leasingu užívat, ale především možnost splácet jeho pořizovací cenu postupně. Na povinnosti leasingového nájemce zaplatit leasingovému pronajímateli dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu tedy nic zásadně nemění, je-li předmět leasingu vrácen předčasně.
Sjednali-li tedy účastníci leasingové smlouvy pro případ jejího předčasného ukončení z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek včetně těch, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, jde o ujednání podle ustanovení §351 odst. 1 obch. zák., jež je právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek. Výkon tohoto práva pak není v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy. Jsou-li totiž náklady vynaložené leasingovou společností a její přiměřený zisk rozloženy do všech leasingových splátek, má leasingová společnost s ohledem na zásadu pacta sunt servanda právo na jejich zaplacení, i když dojde k předčasnému ukončení smlouvy pro porušení smluvních povinností leasingovým nájemcem, a tomu odpovídá povinnost leasingového nájemce všechny leasingové splátky jí uhradit. Dospěl-li odvolací soud k opačnému právnímu závěru, nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení §265 obch. zák. a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ] byl uplatněn právem.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny, a dospěl přitom k závěru, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zatížil řízení tzv. zmatečnostní vadou, protože žalovanému nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem (§229 odst. 3 o. s. ř.).
Obvodní soud pro Prahu 5 ustanovil žalovanému opatrovnicí svou zaměstnankyni, s níž dále pokračoval v řízení. To je však v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, jenž ve svých četných rozhodnutích, týkajících se této problematiky, (srov. např. rozhodnutí vydaná pod sp. zn. II. ÚS 27/2000, sp. zn. I. ÚS 204/2000, popř. sp. zn. III. ÚS 1400/2009, dostupná na http://nalus.usoud.cz ) zdůraznil, že i nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka podle uvedených rozhodnutí nebyla zákonem stanovena proto, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti, nýbrž proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy nepřítomného účastníka řízení, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce.
V souzené věci byla žalovanému opatrovnicí soudem ustanovena vyšší soudní úřednice zaměstnaná u téhož soudu, který v předmětné věci rozhodoval. Takto ustanovená opatrovnice však vzhledem ke svému pracovnímu zařazení nebyla schopna hájit práva a oprávněné zájmy účastníka, kterého zastupovala. Nelze totiž očekávat, že zaměstnanec soudu jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené tímtéž soudem, bude brojit proti postupu a rozhodnutí soudu. Naopak je v takovém případě velmi pravděpodobný konflikt mezi zájmem zaměstnavatele opatrovníka na co nejrychlejším skončení věci, a zájmem účastníka řízení, kterého má opatrovník zastupovat, na plném zachování jeho práv a oprávněných zájmů.
Obecné soudy mají možnost ustanovit nepřítomným účastníkům řízení opatrovníkem vedle osob příbuzných a známých i advokáty, notáře, či samosprávné celky, jako osoby zcela nezávislé jak na ostatních účastnících řízení, tak na soudu samotném. Této povinnosti však soud prvního stupně nedostál a tím, že žalovanému ustanovil opatrovnicí svou zaměstnankyni, která z povahy věci nemohla účinně hájit jeho práva (což ostatně ani nečinila), znemožnil mu účast na řízení a možnost domoci se v něm svých práv (§229 odst. 3 o. s. ř.). Tato vada řízení nebyla odstraněna ani v odvolacím řízení.
Dovolací soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) v souladu s ustanovením §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v prvním výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 94.351,- Kč s příslušenstvím, a protože důvody, pro něž bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. ve stejném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Byť rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. září 2007, č. j. 11 C 350/2006-73, nebyl dovoláním napaden, bylo nutno i v něm zrušit výrok o nákladech řízení závislý na zrušeném výroku rozhodnutí odvolacího soudu.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu