ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.2016.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 2016/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně LOANINVEST LIMITED , se sídlem Walkers SPV Limited, Walker House, Mary Street, P.O.Box 908GT, George Town, Grand Cayman, Kajmanské ostrovy, registrační číslo 127383, zapsané v Registry of Companies, Cayman Islands, B.W.I., zastoupené Mgr. Janem Buřilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 34, proti žalovaným 1/ Mgr. M. M. , 2/ MUDr. K. M. , 3/ P. M. , a 4/ Mgr. R. R. , všem zastoupeným Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o zaplacení částky 550.086,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 235/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, ze dne 22. ledna 2008, č. j. 15 Co 634/2007-319, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Buřila, advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 34.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. ledna 2008, č. j. 15 Co 634/2007-319, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. července 2007, č. j. 4 C 235/2005-288, kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni 550.086,86 Kč se zde specifikovaným příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 12. zákona č. 7/2009), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno; při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Přestože žalovaní v dovolání avizují použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ve skutečnosti uplatnili – jak vyplývá z obsahu dovolání – výhradně dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci. Nebrojí totiž proti právnímu posouzení věci, tzn. nevytýkají, že soudy použily jiný právní předpis, než který měly použít, nebo sice aplikovaly správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložily, popřípadě ze správných skutkových zjištění vyvodily nesprávné právní závěry, nýbrž zpochybňují skutková zjištění, která byla významná pro právní posouzení věci. Podstatu jejich dovolacích námitek tvoří výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Jsou přesvědčeni, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, kdo byl oprávněn za žalobkyni jednat, ani kdy byla JUDr. J. S. udělena plná moc k jejímu zastupování. Oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že žalobkyní předložené listiny nebyly způsobilé prokázat, že jde o právnickou osobu s právní subjektivitou, ani že dluh ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 31. 7. 1998 s Českou spořitelnou, a.s. uznali co do důvodu i výše. Skutkového charakteru je rovněž jak námitka žalovaných, že soudy obou stupňů při posuzování platnosti jejich prohlášení o uznání dluhu pominuly, že s Českou spořitelnou, a.s. smlouvu o úvěru nikdy neuzavřeli, tak i výhrada vůči správnosti závěru odvolacího soudu ohledně vážnosti vůle účastníků smlouvy o postoupení pohledávky, kdy žalovaní namítají, že fyzické osoby, které tuto smlouvu za smluvní strany (právnické osoby) podepsaly, neznaly její obsah, takže jejich vůle nemohla k uzavření smlouvy vůbec směřovat (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1993/2003, publikované v časopise Právní rozhledy pod označením 19/2004, v nichž je shodně dovozováno, že závěr o vážnosti vůle je skutkovým zjištěním soudu). Argumentují-li žalovaní nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že jak smlouva o postoupení pohledávky, tak i jejich uznávací prohlášení jsou neplatnými právními úkony, že žalobkyně není v daném sporu aktivně legitimována a že právo na vrácení dluhu je promlčeno.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§3 odst. 1, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů v částce 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu