ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.356.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 356/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce R. K. , zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Z. D. , zastoupenému advokátem, o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 213/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2007, č. j. 22 Co 321/2007-237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta se sídlem v M. B., L. 1268.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2007, č. j. 22 Co 321/2007-237, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. února 2007, č. j. 8 C 213/2003-208, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování, zda je toto rozhodnutí zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., je tudíž oprávněn vycházet jen z námitek odvolatele a jejich obsahového vymezení.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno; při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Bez právního významu jsou tudíž námitky žalobce, že v řízení řádně osvědčil vznik a trvání půjčky a že žádným z důkazů nebylo jeho tvrzení spolehlivě vyvráceno.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani výhrady žalobce k procesnímu postupu soudů, konkrétně námitka, že se „dostal z procesního hlediska do nerovnoprávného postavení“, neboť soud z vlastní iniciativy prováděl důkazní řízení jen o jeho majetkových a platebních možnostech (konkrétně zjišťoval, že v době tvrzené půjčky proti němu byla vedena řada exekucí včetně té, na jejímž základě byl prodán jeho spoluvlastnický podíl na domě, v němž bydlí) a nezkoumal dostatečně platební morálku žalovaného. Tyto námitky naplňují svým obsahem dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází do úvahy pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není takovou vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, popř. usnesení ze dne 7. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1769/2006, a v něm citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a nelze tak jimi založit přípustnost dovolání.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce zpochybňuje závěr, že smlouva o půjčce ze dne 15. 1. 2003 a uznávací prohlášení ze dne 7. 4. 2003 jsou neplatnými právními úkony podle §49a obč. zák., neboť byly žalovaným uzavřeny v omylu. K takovému závěru však odvolací soud nedospěl a své potvrzující rozhodnutí na něm nezaložil. Naopak, z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že nepřisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaný písemnosti obsahující smlouvu o půjčce a uznávací prohlášení podepsal v omylu a oba právní úkony jsou tudíž neplatné. Konstatoval přitom, že „bylo na žalovaném, aby se před podpisem listin seznámil s jejich obsahem a pokud tak neučinil, nevyvinul náležitou péči, kterou na něm lze požadovat“. Své potvrzující rozhodnutí odvolací soud založil výhradně na závěru (k němuž dospěl rovněž i soud prvního stupně), že žalovanému se v řízení podařilo prokázat, že mu půjčka nebyla žalobcem vůbec poskytnuta, resp. že nedošlo k předání peněz. Na podkladě skutkového závěru, že dluh nevznikl, pak odvolací soud správně dovodil, že žalovaný vyvrátil právní domněnku, že dluh v době uznání trval. Jak již bylo výše zmíněno, závěr o neexistenci dluhu je závěrem skutkovým a nelze jej v rámci dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s úspěchem zpochybnit, byť byl rozhodující pro právní posouzení věci .
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§3 odst. 1, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), z paušální náhrady hotových výdajů v částce 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu