ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4149.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 4149/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábř. 390/42 (adresa pro doručování Územní pracoviště Brno, Orlí 27, Brno), proti žalovaným 1) V. O. , zastoupenému Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem Slavičín, Osvobození 51, a 2) Z. D., zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Havlíčkova 1239, o zaplacení částky 145.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 84/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. června 2008, č. j. 59 Co 577/2007-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.948,- Kč k rukám Mgr. Zdeňka Rumplíka, advokáta se sídlem Slavičín, Osvobození 51. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku ze dne 11. června 2008, č. j. 59 Co 577/2007-145, jímž Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. října 2007, č. j. 10 C 84/2006-101, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 145.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně ode dne 18. 3. 1999 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. předložila k dovolacímu přezkumu správnost závěru odvolacího soudu dovozujícího, že předmět dohody o omezení převodu nemovitostí uzavřené podle §58 a násl. občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 nebyl sjednán určitě, v důsledku čehož je tato dohoda neplatná (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda předmět, jímž měla být pohledávka žalobkyně zajištěna, byl v dohodě sjednán určitým způsobem, tj. způsobem v daném případě jednoznačně stanovujícím, jakou (jaké) konkrétní nemovitost (nemovitosti) se žalovaní zavázali bez souhlasu věřitele nepřevést na jiného, dokud nebude pohledávka věřitele uspokojena, se odvíjí od interpretace projevu vůle účastníků každého právního úkonu individuálně a závěry učiněné v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit.
Dovoláním zpochybněná právní otázka určitosti a srozumitelnosti právního úkonu podle §37 odst. 1 občanského zákoníku, resp. jeho výkladu ve smyslu §35 odst. 2 občanského zákoníku navíc nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které dosud nebyly řešeny, a závěr odvolacího soudu vyjadřující se k této otázce koresponduje s touto judikaturou (včetně žalobkyní připomínaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03); v daném případě není možné dospět k výkladu odlišnému od odvolacího soudu, aniž by došlo k nepřípustnému zásahu do autonomie vůle smluvních stran (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 7/1999, ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 431/2004, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 518/2003, ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1892/99, ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 133/2000, nebo ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009, v nichž dovolací soud dovodil, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 občanského zákoníku však nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob).
Ani další námitka, že odvolací soud při výkladu dohody použil interpretační postupy podle §35 odst. 2 občanského zákoníku ve znění po 31. 12. 1991, ačkoli dohoda byla uzavřena před účinností novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť řešení této otázky je jednoznačné a v soudní praxi nečiní žádné výkladové těžkosti (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. l. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru pod č. C 103/2). Ustanovení §868 hlavy páté zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, totiž stanoví, že pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992, se však posuzují podle dosavadních předpisů. Protože v případě výkladu právních úkonů není v dalších ustanoveních hlavy páté nic jiného stanoveno, je třeba právní úkony vykládat ve smyslu §35 odst. 2 občanského zákoníku ve znění po 31. 12. 1991; odvolací soud v tomto ohledu tudíž nepochybil. Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že nejasnost a neurčitost obsahu právních úkonů se podle §35 odst. 2 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991 odstraňovala obdobnými interpretačními postupy - výkladem gramatickým, logickým a systematickým.
Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je rovněž argumentace žalobkyně, že určitost a srozumitelnost dohody o omezení převodu nemovitostí dokládá výpověď svědka JUDr. D. ze dne 22. 7. 2007 ve sporu vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 254/2007, neboť představuje nepřípustnou novotu.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 7.990,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 1.658,- Kč, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou bylo rozhodnuto tak, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalované žádné náklady v této fázi řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu