ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4302.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 4302/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Mgr. F. L. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Focko, advokátem se sídlem v Brně, Pellicova 2c, proti žalované Mgr. D. K. , zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem v Brně, Jeřábkova 5, o nahrazení prohlášení vůle uzavřít darovací smlouvu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 49/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. května 2008, č. j. 21 Co 411/2006-327, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. května 2008, č. j. 21 Co 411/2006-327, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. března 2006, č. j. 45 C 49/2004-291, jímž byla žalované uložena povinnost uzavřít s žalobcem darovací smlouvu zde uvedeného obsahu, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) - a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Bez významu jsou tudíž výhrady žalované ke skutkovému závěru, z něhož vycházel již soud prvního stupně, a jemuž odvolací soud přisvědčil, že v řízení neprokázala, že „ze strany žalobce došlo k jednání, které mu vytýkala“ (tedy, že ji dne 17. 4. 2001 a posléze v době od 18. do 20. 6. 2001 při návštěvě Polska fyzicky napadl, že jí zaslal do zaměstnání pomlouvačný dopis v naději, že jej otevřou spolupracovníci, a že ji na pracovišti hrubě verbálně napadl).
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná brojí proti závěru odvolacího soudu, že se nemůže vůči žalobci s úspěchem dovolávat porušení dobrých mravů, neboť sama dobré mravy porušila tím, že žalobci znepřístupnila společný byt, v němž měl osobní věci, zmocnila se jeho dokladů a korespondence, kterou vedl s Ing. S., a hodlala mu je vydat pouze oproti zaplacení žádané finanční částky (jinak řečeno, chování žalobce a skutečnost, že se vztahy mezi účastníky coby knězem a farní sestrou neobnovily, resp. nedošlo k jejich harmonizaci, bylo důsledkem počínání žalované). Nesouhlasí ani se závěrem, že v řízení nebyla prokázána taková změna v jejích poměrech, která by soudu umožňovala aplikovat ustanovení §50a odst. 3 obč. zák.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí určující. Současně však musí rozhodnutí splňovat podmínku, že má zásadní právní význam i z hlediska rozhodovací činností soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelství C. H. Beck, pod označením C 23/1 a C 71/1).
Posouzení, zda v řízení zjištěné skutečnosti (tj. chování žalobce a jemu předcházející počínání žalované) umožňují dovodit, že požadavek žalobce na nahrazení prohlášení vůle uzavřít darovací smlouvy s žalovanou (tj. výkon jeho práva podle smlouvy o budoucí darovací smlouvě ze dne 14. 2. 2001), je v rozporu s dobrými mravy, především postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v daném případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, pak podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. jeho rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 62/97, nebo sp. zn. 33 Cdo 1406/2007 ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, ze dne 24. 7. 2009), v nichž bylo shodně dovozeno, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je přitom třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V posuzovaném případě odvolací soud z intencí uvedeného výkladu při posouzení okolností daného případu (zejména vzájemných vztahů mezi účastníky) nikterak nevybočil a jeho rozhodnutí tudíž nelze mít za zásadně právně významné z hlediska aplikace §3 odst. 1 obč. zák.
Zásadně právně významné není toto rozhodnutí ani z pohledu možného užití §50a odst. 3 obč. zák. Žalovaná v těchto souvislostech sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, její námitky však ve skutečnosti sledují zpochybnění skutkového stavu, na němž je toto právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Oproti odvolacímu soudu, který dovodil, že v řízení neprokázala změnu svých finančních poměrů a že vztahy mezi účastníky , které existovaly v době uzavření smlouvy o budoucí darovací smlouvě, se následně kvalitativně výrazněji nezměnily (nedošlo pouze k naplnění vnitřních pohnutek a očekávání žalované), totiž prosazuje názor, že v řízení prokázala jak zhoršení své finanční situace, tak i zavrženíhodné chování žalobce vůči ní. Takové výhrady jsou však ve skutečnosti zpochybněním skutkových závěrů, které, jak již bylo shora vyloženo, nemůže dovolací soud v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přezkoumávat.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu