ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4606.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 4606/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Frenn Trading B. V., se sídlem Aarle Rixtelseweg 14, 5707 GL Helmond, Nizozemské království, registrační číslo 16039519, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 13, proti žalovaným 1) Městu Jiříkov, zastoupenému JUDr. Josefem Kolkou, advokátem se sídlem Varnsdorf, Palackého 2760, a 2) Městu Krásná Lípa, zastoupenému JUDr. Evou Ruthovou, advokátkou se sídlem Varnsdorf, Říční 1774, o zaplacení částek 1,440.000,- Kč s příslušenstvím a 4,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 16 Cm 38/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008, č. j. 5 Cmo 441/2007-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení prvnímu žalovanému částku 10.300,- Kč k rukám JUDr. Josefa Kolky, advokáta se sídlem Varnsdorf, Palackého 2760, a druhému žalovanému částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Evy Ruthové, advokátky se sídlem Varnsdorf, Říční 1774.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2007, č. j. 16 Cm 38/2005-158, zamítl žalobu vůči prvnímu žalovanému o zaplacení částky 1,440.000,- Kč s 26% úrokem od 4. 8. 1998 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu vůči druhému žalovanému o zaplacení částky 4,000.000,- Kč s 26% úrokem od 4. 8. 1998 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2008, č. j. 5 Cmo 441/2007-187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Výtkou, že odvolací soud nepřípustně přejal argumentaci soudu z jiného řízení a poškodil tak právo žalobkyně na spravedlivý proces, uplatnila dovolatelka dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím však nenastolila k dovolacímu přezkumu žádnou otázku zásadního právního významu, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází totiž v úvahu tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1769/2006, a v něm citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky). V dané věci se však o takovou situaci nejednalo.
Za použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. otevřela žalobkyně k dovolacímu přezkumu otázky, zda v rozhodnutí zastupitelstva obce podle §36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), musí být dostatečně určitě a srozumitelně vyjádřena vůle zastupitelstva převzít ručitelský závazek, a zda platnost ručitelského prohlášení starosty je podmíněna schvalujícím rozhodnutím zastupitelstva obce. Ani tyto otázky nečiní rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť dovolací soud je již vyřešil, a odvolací soud je posoudil v kontextu s jeho judikaturou, a tedy v souladu s hmotným právem. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. února 2009, sp. zn. 32 Odo 1341/2006, vyjasnil, že rozhodnutí obecního zastupitelstva je zákonem o obcích stanovenou podmínkou právního úkonu, není tedy právním úkonem; jeho prostřednictvím je však vyjadřována vůle obce spravované zastupitelstvem, která musí být vyjádřena natolik určitě a srozumitelně, aby o ní nevznikaly pochybnosti. Závěry uvedené v tomto rozsudku korespondují s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu např. ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 145/2005, ze dne 19. července 2006, sp. zn. 29 Odo 1580/2005, nebo ze dne 27. května 2009, sp. zn. 32 Cdo 1841/2009, jakož i s nálezy Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, a ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, v nichž byl vysloven závěr, že zajištění závazku k peněžitému plnění ručitelským prohlášením podle §303 obch. zák. je majetkoprávním úkonem obce, k jehož platnosti je nutné rozhodnutí obecního zastupitelstva, popř. obecní rady - §36a odst. 1 písm. d/ a §45 písm. p/ zákona o obcích v rozhodném znění.
Ani další námitka žalobkyně, že odvolací soud pochybil při výkladu ustanovení §36a odst. 1 písm. d/ zákona o obcích, a že rozhodnutí o převzetí ručitelského závazku v dané věci náleželo do působnosti obecní rady, nezakládá přípustnost dovolání, neboť tato otázka nebyla pro věc určující. Žalobkyni je třeba přisvědčit, že z citovaného ustanovení vyplývá, že o majetkových úkonech tam uvedených rozhoduje obecní zastupitelstvo tehdy, požaduje-li to alespoň jedna desetina všech členů obecního zastupitelstva, a v opačném případě spadá rozhodnutí o převzetí ručitelského závazku do působnosti obecní rady podle §45 písm. p/ zákona o obcích v rozhodném znění. Namítá-li v této souvislosti, že v daném případě nevyšlo najevo, že by jedna desetina zastupitelstva požádala o projednání převzetí ručitelského závazku, je tato námitka zcela irelevantní, neboť skutečnost, že obecní zastupitelstvo o převzetí ručitelského závazku rozhodovalo, je logickým vyústěním splněné podmínky podle §36a odst. 1 písm. d/ zákona o obcích (s přihlédnutím k tomu, že - jak žalobkyně správně uvedla - zastupitelstvo nemá povinnost „předběžně rozhodovat“, zda bude věc projednávat). Nesprávný výklad zmiňovaného ustanovení proto nemohl mít ani z tohoto pohledu vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu o věci.
Protože žalobkyně nenabízí k dovolacímu přezkumu žádnou otázku zásadního právního významu, která by byla způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, dovolací soud dovolání pro nepřípustnost podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit prvnímu žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, sestávající z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), a druhému žalovanému náklady vynaložené v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky sestávající z odměny advokátky rovněž ve výši 10.000,- Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu