ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4774.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 4774/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. J. B., proti žalované H. G. , zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 178/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2007, č. j. 13 Co 334/2005-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2007, č. j. 13 Co 334/2005-209, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. května 2005, č. j. 51 C 178/2003-118, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Bez významu jsou tudíž výhrady žalobce vůči skutkovému závěru, že původní žalobkyně N. B. nevykazovala známky duševní nezpůsobilosti, resp. neměla v době uzavření darovací smlouvy zdravotní problémy, které by jí bránily v logickém úsudku a v posouzení následků svého chování, který odvolací soud dovodil zejména z chování zmiňované jako účastnice řízení před soudem prvního stupně, z jejího dopisu adresovaného soudu, a nepřímo i z jednání samotného žalobce.
Prostřednictvím přípustného dovolacího důvodu vymezeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce brojí proti závěru odvolacího soudu, že darovací smlouva s ujednáním o zřízení věcného břemene ze dne 9. 5. 2003 uzavřená mezi N. B. a žalovanou není z pohledu určitosti platným právním úkonem. Prosazuje názor, že darovaný byt byl v darovací smlouvě identifikován neurčitě a nesprávně (v rozporu s fakticitou) a nedostatečně byl určen i prostor, který v něm má být užíván v rámci věcného břemene; protože §6 písm. b/ zákona č. 72/1994 Sb., zákona
o vlastnictví bytů, je ustanovením kogentním, nelze nedostatek v označení bytu a prostoru, který má být užíván v rámci věcného břemene, odstranit výkladem, jak nesprávně učinily soudy obou stupňů.
V darovací smlouvě ze dne 9. 5. 2005 byl předmět darování vymezen jako „bytová jednotka číslo 319/12 o podlahové ploše 93,40 m2 nacházející se v objektu bydlení čp. 319 postaveném na pozemku parc. č. 1044, se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy čp. 319 postavené na pozemku parc. č. 1044 ve výši ideální 934/139877 vzhledem k celku a spoluvlastnickým podílem na pozemku parc. č. 1044 o výměře 604 m2 ve výši ideálních 934/15738 vzhledem k celku, to vše vedeno u Katastrálního úřadu B., pro obec B. a katastrální území V.“ V článku II. smlouvy je bytová jednotka dále popsána tak, že jde o „byt 2 + 1“ umístěný v šestém nadzemním podlaží, jehož celková podlahová plocha s příslušenstvím čítá 93,40 m2. Shodně
(i když s další specifikací – podrobným popisem uspořádání bytu a jednotlivých jeho místností, tj. kuchyně o výměře 16,5 m2, pokoje o výměře 21,5 m2, pokoje o výměře 25,5 m2, pokojíku
o výměře 6,4 m2, spíže, koupeny, předsíně, WC, sklepa a balkonu) byl předmětný byt popsán ve smlouvě o převodu bytové jednotky, kterou dne 4. 4. 2003 uzavřela původní žalobkyně N. B.
s městem B. Darovací smlouva ve svém článku IX. obsahuje ujednání o zřízení věcného břemene spočívajícího v doživotním bydlení N. B. a Ing. J. B. s rozpisem toho, co bude oprávněn každý
z nich užívat.
Nejvyšší soud se již v řadě svých rozhodnutí vyjadřoval k určitosti právních úkonů, resp. k vnímání právních úkonů z hlediska určitosti jejich předmětu (srov. např. rozsudky ze dne
26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, a ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). Dovodil, že právní úkon je neurčitý (a tedy neplatný) tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Ve smyslu občanského zákoníku je třeba právní úkon považovat za určitý, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu. U nedostatků označení předmětu právního úkonu je pak nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ se jedná tehdy, jestliže je správné označení úkonu zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem. Stejné závěry zaujal při posouzení právních úkonů z hlediska určitosti i Ústavní soud (srov. jeho nálezy ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000, a ze 13. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 447/2003).
Odvolací soud při posouzení určitosti předmětu darovací smlouvy postupoval v intencích shora uvedeného výkladu; z darovací smlouvy lze nepochybně zjistit jak budovu, v níž se nachází převáděná bytová jednotka, tak i samu bytovou jednotku, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku; popis bytové jednotky obsahuje všechny údaje podle §6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., takže záměna předmětu darování není možná. Pokud jde o ujednání o věcném břemenu spočívajícím v možnosti byt užívat, bylo ve smlouvě zcela jednoznačně a zřetelně uvedeno, co má která z osob oprávněných z věcného břemene užívat. K námitkám dovolatele se sluší připomenout, že podle §2 písm. j/ zákona č. 72/1994 Sb. se podlahovou plochou bytu nebo rozestavěného bytu rozumí podlahová plocha všech místností, včetně místností, které tvoří příslušenství bytu nebo rozestavěného bytu; do podlahové plochy se tudíž nezapočítává balkon (nejde o místnost).
Protože dovoláním zpochybněná právní otázka nebyla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem, nemůže být jeho rozhodnutí zásadně právně významné. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. b/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu