ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.10.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 10/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2010 dovolání, které podal obviněný I. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 11 To 233/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 258/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 3 T 258/2008, byl obviněný I. K. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), jehož se měl dopustit tím, že „v přesně nezjištěný den počátkem měsíce září 2008 v B., poté, co nejprve na diskotéce v baru P. B. na M. n. několikrát neúspěšně oslovil L. H., kterou žádal, aby s ním šla ven, po odchodu jmenované z diskotéky tuto sledoval a když ji na rohu ulic N. B. a V. dostihl, zezadu ji uchopil za pas a druhou rukou jí zacpal ústa, aby nemohla křičet, poté ji odvlekl do blízkého porostu smrčků, kde ji povalil na zem, přes její odpor vysvlékl a vykonal na ní soulož“, a dále pokračujícím trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že „v přesně nezjištěný den v měsíci červenci 2008, kolem půlnoci, v baru P. B. na M. n. v B., sledoval H. N., na dámské toalety, kde před toaletami vyčkal, až bude sama, a poté, co jmenovaná vyšla z kabinky, na toalety vnikl, chytil ji zepředu za obě ruce pod rameny a silou se jí pokusil vtlačit do kabinky, což se mu pro odpor poškozené a díky závadě na dveřích, neumožňujících jejich dovření, nepodařilo, a poškozená se vytrhla z jeho sevření a utekla na chodbu před toalety, kde ji dostihl a úderem hlavou do úst jí poranil horní ret, načež z místa odešel“, a dále tím, že „dne 27. 9. 2008 kolem 01.00 hod. v B., v baru P. B. na M. n. poté, co několikrát neúspěšně oslovil L. H., kterou žádal, aby s ním šla ven, jmenovanou pronásledoval na dámské toalety, kde čekal nejdřív uvnitř u dveří, až vyjde z kabinky, posléze, kdy prostor toalet opustil, na ni čekal na chodbičce před toaletami, a poté, co jmenovaná na chodbičku vyšla, chytil ji zezadu za pas, druhou rukou jí zacpal ústa, aby nemohla křičet a táhl ji směrem na WC, přičemž od dalšího jednání upustil až po zásahu náhodně se na místě objevivší osoby“. Za to byl obviněný I. K. odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 1 a §57 odst. 1, 2 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyřiceti měsíců a vyhoštění ve výměře tří roků. Pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 3 T 258/2008, podal obviněný odvolání (č. l. 201 až 202). O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 11 To 233/2009, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného I. K. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako soudu odvolacího, spočívá na nesprávném posouzení skutku.
Obviněný popírá, že by se dopustil trestného činu znásilnění. Ačkoli přiznává, že do předmětného baru občas chodil, rozhodně zde nikdy neměl žádný problém se ženami, s žádnou ženou zde netančil, ani se s žádnou ženou nebavil. Výpověď poškozené vnímá jako akt pomsty, resp. pomoci jejímu nevlastnímu bratrovi M. M., s nímž měl večer dne 26. 9. 2008 konflikt, kdy tento chtěl po obviněném pivo a částku 100,00 Kč, a když toto obviněný odmítl, M. M. jej napadl. Dané jednání bratra poškozené bylo původně vyhodnoceno Policí ČR jako loupež, v níž byl obviněný poškozeným, jak o tom svědčí výpověď P. P., náhodného svědka, který přivolal policii, a taktéž výpovědi zakročujících policistů J. Š. a M. Š., kteří oba uvedli, že pokud byli přítomni incidentu mezi obviněným a M. M., vnímali jej jako násilný atak související s penězi, které požadoval M. M. Teprve po příchodu policistů tvrdil M. M., že jeho sestra byla obviněným obtěžována, ale do té doby toto tvrzení nikdo neuváděl. Stejně tak obviněný napadá věrohodnost výpovědi poškozené, maje za to, že tato její výpověď byla účelová, neboť chtěla pomoci svému bratrovi, a vytýká soudu prvního stupně, že se opřel toliko o tuto ústní výpověď. Toto nevzal soud vůbec v úvahu. Dále pak, že ačkoli poškozená ztotožnila obviněného jako pachatele, soud nevzal v úvahu, že poškozená obviněného viděla den předtím, kdy vypovídala ve věci napadení obviněného M. M. Obviněný namítá, že ve věci neexistují žádné jiné důkazy, např. lékařská zpráva, fyzické či biologické stopy, než výpověď poškozené. Nevěrohodnost této výpovědi pak obviněný dále podkládá závěry znaleckého posudku z oboru psychologie, kde na str. 17 - 19 znalec uvedl, že psychika poškozené nejeví známky prožitého znásilnění nebo jiného traumatického zážitku, i když tato skutečnost neodporuje faktu, že by takovou událost prožít mohla, nicméně mohlo se to stát mnohem dříve a pachatelem byl někdo úplně jiný než obviněný.
K jednání, které soud kvalifikoval jako pokračující trestný čin omezování osobní svobody, obviněný uvedl, že obě ženy nejprve tvrdily, že se jednalo o muže ruské národnosti, a teprve poté, co byly na Policii ČR informovány, že se jedná o U., tvrdily, že se jednalo o U. Zpochybňuje rekognici učiněnou oběma poškozenými a především pak výpověď poškozené H. N., zejména pak poukazuje na záznam z bezpečnostních kamer z inkriminovaného dne, kterýžto se neshoduje s tím, co ve své výpovědi uvedla poškozená H. N. Obviněný napadl právní kvalifikaci jeho údajného jednání, neboť dle jeho názoru důkazy, které byly soudu předloženy, jsou jen ústní tvrzení nepodložená žádnými věcnými důkazy a vykazující zejména ve výpovědi H. N. značné rozpory a pokud se týká L. H., jsou její tvrzení značně nevěrohodná, neboť tato si ani nepamatuje, kdy k jejímu znásilnění mělo dojít. Soud navíc nevzal v úvahu odpovědi znalce z oboru psychologie ve znaleckém posudku L. H., které svědčily proti její výpovědi. Stejně tak tvrzení svědků P. a Š., které svědčily ve prospěch obviněného. Tímto dle názoru obviněného I. K. Okresní soud v Benešově ovlivnil právní kvalifikaci posuzovaných skutků a Krajský soud v Praze jako soud odvolací jen - dle obviněného špatné – závěry soudu prvního stupně potvrdil.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný I. K. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 11 To 233/2009, a taktéž rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 3 T 258/2008, zrušil, a věc byla znovu projednána.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že pokud jde o argumentaci předloženou v dovolání, v jejímž celém rozsahu odvozuje údajné pochybení při hmotné právní kvalifikaci z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy činné dříve ve věci, či z jejich nesprávného postupu při dokazování, je nutné konstatovat, že se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem i s odvolacími důvody ostatnímu, byť neuplatněnými. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i rámci řízení o dovolání toliko tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění) a současně, je-li toto pochybení předmětem dovolání, což se však v posuzované věci nestalo.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného I. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným I. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky (týkající se výroku o vině) směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především znaleckého posudku z oboru psychologie PhDr. et PhDr. R. P., Ph.D., maje za to, že závěry pod bodem 3.1., že psychika vyšetřované /poškozené/ nejeví známky prožitého znásilnění nebo jiného traumatického zážitku, pod bodem 2 /str. 18/, kde znalec uvedl, že psychika poškozené nejeví známky, že by tato prožila znásilnění, ale obecně lze říci, že znásilnění stopy zanechává ať již ve formě posttraumatické stresové poruchy, jiných neurotických poruch nebo dalších traumatických symptomů, a dále též závěr pod bodem 4., že vzhledem k rozumovým schopnostem posuzované, její velice nízké frustrační toleranci a poměrně vysoké sugestibilitě nelze vyloučit možnost ovlivnění výpovědi jinou osobou, vypovídají ve prospěch obviněného; dále pak nesprávné vyhodnocení svědeckých výpovědí svědků P. a Š., kteřížto byli přítomni incidentu mezi obviněným a bratrem poškozené L. H. M. M., a výpovědi poškozené H. N., kterážto vykazuje značné rozpory, a L. H., kteroužto považuje za účelovou, a taktéž provedenou rekognici) a vadná skutková zjištění (především namítá, že soud nevyhodnotil situaci správně, tedy že poškozená L. H. jednala z „pomsty, resp. snažila se svou výpovědí pomoci svému nevlastnímu bratrovi M. M., s nímž měl obviněný dne 26. 9. 2008 konflikt), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (především námitka, že ve věci neexistují žádné jiné důkazy – např. lékařská zpráva či fyzické a biologické stopy, a důkazy, které byly soudu předloženy jsou toliko ústní tvrzení nepodložená žádnými věcnými důkazy a vykazující značné nedostatky, především proto, že se soudy dostatečně nezabývaly některými jejich aspekty). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže by tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak by soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný I. K. uplatňuje v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím deklarovaný a ani žádný jiný v zákoně taxativně stanovený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný uvádí, že soudy nesprávně vyhodnotily důkazy a tím ovlivnily právní kvalifikaci posuzovaných skutků. Tvrdí, že se jednání přičítané mu za vinu nedopustil. Výpověď poškozené L. H. označuje za nevěrohodnou a účelovou a upozorňuje na některé její rozpory. Rovněž dovolacímu soudu předkládá možný motiv, proč poškozená vypovídala v jeho neprospěch. Stejně tak rozporuje výpověď druhé poškozené H. N. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost a úplnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a vlastní verze celé události obviněný dovozuje vady ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v Benešově (následně v odvolacím řízení též Krajský soud v Praze) učinil právní závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a pokračujícího trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Benešově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Ačkoli je odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Benešově celkově strohé, z příslušné části odůvodnění plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S těmito závěry se ztotožnil, popřípadě některé i rozvedl Krajský soud v Praze na str. 2 a 3 napadeného usnesení.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2010
Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata