ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.1091.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 1091/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 15. září 2010 dovolání, které podal obviněný T. V. Q. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 50 To 198/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 3/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného T. V.
Q. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 6 T 3/2010, byl obviněný T. V. Q. uznán vinným 1) pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku, 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, kterých se dopustil tím, že
1) společně s obviněnými T. L. V. a V. T. N. dne 13. 1. 2010 po předchozí domluvě na odcizení a následném prodeji věcí z garáže, kterou považovali za sklad zboží trhovců z nedaleké tržnice, a po opatření si pomůcek odjeli osobním automobilem zn. Škoda Felicie, do M. L., M. ulice u domu, kde se v době přibližně od 01.00 hodin do 03.00 hodin snažili společně vniknout do garáže manželů K., a to tím způsobem, že pomocí přivezené svářecí soupravy přepálili kovovou petlici v horní části kovových vrat, páčením se snažili překonat zámek FAB na vratech a pomocí pákových štípacích kleští se snažili vyhnout vrata v obou horních částech, když v dalším počínání jim bylo zabráněno zákrokem přivolané policejní hlídky, která je na místě zadržela, tímto jednáním způsobili poškozeným manželům L. K. a A. K., škodu ve výši 6.600,- Kč na poškozených zámcích a vratech,
a obviněný T. V. Q. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 34 T 7/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 10 To 21/2005, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákona mimo jiné i k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, který vykonal dne 22. 4. 2008,
2) obviněný T. V. Q. sám v době od 23. září 2008 do 13. ledna 2010 pobýval na různých místech České republiky, zejména v Ú. n. L., v P. a nejméně ve dnech 12. a 13. 1. 2010 v Ch. a v M. L., kde byl zadržen při pokusu o vloupání do garáže, kdy navíc skrýval svou pravou totožnost a vydával se za osobu B. Ch. V., trvale bytem Ú. n. L., S., přestože mu byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 34 T 7/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 10 To 21/2005, uložen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákona mimo jiné trest vyhoštění na dobu pěti let, přičemž mu byla soudem stanovena lhůta k vycestování do 22. 9. 2008.
Shora označeným rozsudkem byl obviněný T. V. Q. odsouzen podle §205 odst. 2 trestního zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to pákových štípacích kleští z bílého kovu s nápisem EXTRA. Podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl dále uložen i trest vyhoštění na dobu pěti let.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit jako náhradu škody poškozeným manželům L. K. a A. K., bytem M. L., B. N., částku 6.600,- Kč.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Chebu podali v zákonné osmidenní lhůtě odvolání obvinění T. V. Q. a V. T. N. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu.
Krajský soud v Plzni na podkladě odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněných rozhodl rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 50 To 198/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil v napadeném rozsudku soudu prvního stupně výroku o vině pod bodem 1) a dále výrok o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl ohledně obviněného T. V. Q. tak, že jej při nezměněném popisu skutku jako v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1) uznal vinným jednak pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci dle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému T. V. Q. byl tímto rozsudkem uložen podle §205 odst. 2 trestního zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to pákových štípacích kleští z bílého kovu s nápisem EXTRA. Podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu pěti let.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozeným manželům L. K. a A. K., bytem M. L., B. N., částku 6.600,- Kč.
Odvolání obviněných T. V. Q. a V. T. N. byla podle §256 tr. řádu zamítnuta.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný T. V. Q. ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém napadá výrok odvolacího soudu o úhrnném trestu odnětí svobody a trest vyhoštění, a to s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.
V obsáhlém odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný především uvedl, že rozsudky soudů obou stupňů nejsou ve výroku o trestu věcně správné, když uložený trest odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců je nepřiměřeně přísný. Totéž platí i o trestu vyhoštění v uložené výměře pěti let, když při uložení tohoto druhu trestu druhu nebyly respektovány zásady pro ukládání trestu a stanovení jeho výměry ve znění ustanovení §39 trestního zákoníku. Soudy nepřihlédly k tomu, že ve V. již nemá žádné rodinné příslušníky, jde pouze o zemi jeho původu nikoli o vlast. Za tu považuje Českou republiku, v níž má osobní a rodinné vazby, žije tu s družkou a společně vychovávají čtrnáctiletou dceru družky. Závěr soudu o tom, že trest vyhoštění ve výměře pěti let se nedotkne jeho osobních vazeb tak není správný.
Podle dovolatele výrok rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí odvolání byl důsledkem nesprávného právního posouzení věci, když nebyla důsledně splněna přezkumná povinnost odvolacího soudu. Zpochybnil i posouzení míry nebezpečnosti jeho činu pro společnost s tím, že nelze mít bez dalšího za to, že do budoucna představuje nebezpečí pro společnost v tom smyslu, že by své jednání opakoval.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výroky o trestu obou soudů a aby sám ve věci rozhodl tak, že mu uloží pouze trest odnětí svobody na spodní hranici zákonné trestní sazby, bez uložení trestu vyhoštění, popřípadě aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se podle §265h odst. 2 tr. řádu písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. K argumentaci obviněného uvedl, že ve svém mimořádném opravném prostředku v zásadě pouze vznáší výhrady proti nepřiměřenosti uloženého trestu, zejména proti uloženému trestu vyhoštění, což se neslučuje s použitými dovolacími důvody. Státní zástupce poukázal na to, že výhrady proti uloženému trestu lze v řízení o dovolání uplatňovat zásadně jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, pokud by byl dovolateli uložen nepřípustný druh trestu a nebo trest mimo zákonnou trestní sazbu. Nic takového ovšem dovolatel nenamítá a na tento dovolací důvod ani neodkazuje. Jelikož obsah podaného dovolání neodpovídá použitým dovolacím důvodům ani jiným ze zákonných dovolacích důvodů obsažených v jejich taxativním výčtu v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, státní zástupce navrhl odmítnutí tohoto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel sice formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a ve vazbě na tento dovolací důvod i dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, v samotném obsahu svého mimořádného opravného prostředku však napadl toliko údajnou nepřiměřenost uloženého trestu, především trestu vyhoštění s tím, že s ohledem na jeho osobní poměry a údajně nízkou společenskou nebezpečnost byl závěr soudu vedoucí k uložení trestu nesprávný. Dovolatel však přesto, že svůj mimořádný opravný prostředek odůvodnil velice obsáhle, neuvedl nic, co by bylo možno považovat za námitku proti nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Znamená to, že dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je odkazem na dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných závěrů o druhu a výši trestu. Námitky tohoto druhu pod shora uplatněné dovolací důvody, jakož ani pod žádné jiné ze zákonných dovolacích důvodů, podřadit nelze.
Závěrem Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného T. V. Q. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. září 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á