ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.119.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 119/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2010 dovolání obviněného Ing. P. K . , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 9 To 354/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 18/2009, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného Ing. P. K. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 88 T 18/2009, byl obviněný Ing. P. K. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zákona, jehož se dle zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že jako vlastník a pronajímatel bytů v B. na ul. B. v domě v době od 24. 10. 2007 do 18. 8. 2008 neobnovil přívod elektrické energie do bytu č. 11 v 5. podlaží tohoto domu užívaného nájemkyní bytu L. H., čímž jí znemožnil užívání uvedeného bytu, který nechal zastavit již dříve dne 29. 7. 2007, za což byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 To 218/2008 ze dne 22. 7. 2008.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §249a odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zákona mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §249a odst. 2 a §53 odst. 2 písm. a), b) tr. zákona, §54 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výši 25.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená L. H. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný v zákonné osmidenní lhůtě odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 9 To 354/2009, toto odvolání podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Ve lhůtě stanovené podle §265e tr. řádu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce proti posledně citovanému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které svým obsahem směřuje proti výroku o vině. Dovolatel výslovně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal na svou předchozí obhajobu spočívající mimo jiné v tom, že jednání, které je mu kladeno za vinu, se dopustil z důvodu nevyhovujícího technického stavu zastaralých instalací, nevyhovujících platným technickým normám, s tím, že na jejich rekonstrukci neměl v danou chvíli dostatek finančních prostředků, a to i díky neúměrně nízko stanovenému nájemnému. V jednotlivých případech bylo ohroženo zdraví či dokonce i životy nájemníků obývajících byty s nevyhovující instalací a proto zvolil toto krajní řešení, aby předešel možným újmám na zdraví těchto osob.
Obviněný dále uplatnil námitku, že proti němu bylo vedeno a odsuzujícím pravomocným rozsudkem i ukončeno trestní stíhání, byť v rámci obhajoby poukazoval na protizákonnost takovéhoto postupu. Protizákonnost či protiústavnost řízení i rozhodnutí spatřuje v porušení zásady ultima ratio. V této souvislosti uvedl, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v rozporu se stanoviskem Ústavního soudu ČR obsaženém v rozhodnutí ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. řádu písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně). Námitky obviněného, ve kterých odkázal na svou předchozí obhajobu a opakoval tvrzení, že postupoval s ohledem na stav instalací v domě a v zájmu ochrany zdraví a života nájemníků, státní zástupkyně označila za námitky týkající se skutkového zjištění soudu a poukázala na skutečnost, že tyto námitky byly soudem v průběhu dokazování vyvráceny. Námitku obviněného, že z jeho jednání neměla být vyvozována trestní odpovědnost s ohledem na zásadu ultima ratio, státní zástupkyně neakceptovala a má za to, že jednání dovolatele bylo správně posouzeno v intencích jeho právního významu jako „neoprávněné bránění oprávněným osobám v užívání (jimi pronajatých) bytů“ ve smyslu §249a odst. 2 tr. zákona. Jednání dovolatele nelze spojovat s klasickým jednáním občanskoprávní povahy, naopak je lze posoudit jako jednání veskrze kriminální povahy. Pokud jde o odkaz dovolatele na výše označený nález Ústavního soudu, státní zástupkyně upozornila, že toto rozhodnutí se vztahuje ke zcela jiné právní situaci, než v nyní posuzované trestní věci.
Své vyjádření státní zástupkyně uzavřela tím, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a představuje jen opakování námitek, se kterými se soudy náležitě vypořádaly. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. řádu, vyjádřila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu/.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice na jedné straně výslovně uvedl, že nezpochybňuje skutková zjištění soudů v jeho trestní věci a nechce polemizovat s hodnocením provedených důkazů, na druhé straně však právě to je podstatou dovolacích námitek, když zčásti odkazuje a zčásti opakuje svou předchozí obhajobu. Zopakoval tvrzení, že jednal s ohledem na nevyhovující stav instalací v bytech a také měl na mysli ochranu zdraví a života nájemníků. Opakuje tak svá předchozí skutková tvrzení, která byla v průběhu dokazování před soudem vyvrácena. V tomto ohledu tedy dovolatel nenamítal rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci a užitou právní kvalifikací činů, nýbrž s primárním vlastním hodnocením důkazů a vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu se snažil dosáhnout přehodnocení jeho jednání tak, aby nebylo kvalifikováno jako trestný čin.
V rámci této konstrukce dovolacích námitek dovolatel vytknul i neuplatnění principu ultima ratio. Tuto námitku samu o sobě by za určitých podmínek bylo možno považovat za námitku vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení v rámci dovolatelem použitého dovolacího důvodu, nicméně v posuzovaném případě se tato námitka s uvedeným zákonným dovolacím důvodem míjí, neboť je uplatňována až na podkladě výše popsaného zpochybnění skutkových zjištění soudu a v jeho rámci.
Znamená to, že dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
V posuzovaném případě nemohl Nejvyšší soud konstatovat ani extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného.
Pokud pak jde o odkaz dovolatele na výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 413/04, pak shodně se stanoviskem státní zástupkyně Nejvyšší soud shledal, že tento odkaz je k posuzované trestní věci nepřiléhavý, neboť řeší odlišnou skutkovou situaci než nyní posuzovaná trestní věc obviněného Ing. P. K. Ostatně již soud prvního stupně se touto uplatněnou námitkou podrobně zabýval a obsáhle rozebral okolnosti posuzované v citovaném nálezu Ústavního soudu a okolnosti posuzované kauzy obviněného, pro které bylo užití zmíněného principu ve věci obviněného neadekvátní. Princip ultima ratio určitě nelze vykládat tak, že by stát měl zcela rezignovat na trestněprávní ochranu nájemců a podnájemců domu či bytu v případě, že dojde k zjevnému zneužití výkonu vlastnického práva, přičemž v posuzované věci je zřejmé, že mimotrestní prostředky právní ochrany, jež již byly uplatněny, nebyly dostatečně účinné. Bylo mimo pochybnost zjištěno, že jednotliví nájemci uplatnili právní ochranu cestou občanskoprávního sporu, v němž rozhodoval Městský soud v Brně. Bylo rovněž vedeno správní řízení, kde rozhodovaly jak Magistrát města Brna, tak Úřad městské části Brno – střed, přičemž rozhodnutími zmíněných orgánů bylo obviněnému nařízeno obnovení předešlého pokojného stavu výkonu nájmu bytu oprávněných osob, což obviněný nerespektoval.
Závěrem Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona.V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného Ing. P. K. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. února 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á