ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.371.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 371/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. června 2010 o dovolání obviněné J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 55 To 278/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 194/2008 takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 55 To 278/2009, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 6 T 194/2008, v části týkající se obviněné J. P.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí ( event. jejich část ) obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněná J. P. byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 6 T 194/2008, uznána vinnou pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1 tr. zák. ( č. 140/1961 Sb, dále jen tr. zák. ), jehož se dopustila tím, že v blíže nezjištěné době na přelomu měsíců května a června 2004 na přesně nezjištěném místě v okrese O. v souvislosti s vyřizováním žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru u České spořitelny a. s. vystavila jako účetní J. M. na žádost třetí osoby nepravdivé potvrzení o zaměstnání datované dnem 25. 5. 2004, podle něhož měla E. M. pracovat u J. M. jako prodavačka od 1. 12. 2002 s čistým měsíčním příjmem 12 720,-, ačkoliv věděla, že E. M. ve firmě J. M. pracovala pouze do 31. 5. 2003 a pobírala měsíčně v průměru pouze 5 225,- Kč, přičemž také tento doklad měl zásadní význam pro rozhodnutí České spořitelny, a. s. o poskytnutí hypotečního úvěru dne 20. 7. 2004 ve výši 3 300 000,- I., J. a E. M., ze kterého bylo těmito spoludlužníky ke škodě České spořitelny a. s. později splaceno pouze 97 000,- Kč.
Za to byla obviněná odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká spořitelna, a. s. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozhodnutí podala obviněná odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, který odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl, a to usnesením ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 55 To 278/2009.
Obviněná následně prostřednictvím svého obhájce napadla toto usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci dovoláním, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g, l) tr. ř. Slovním vyjádřením však byl popsán pouze dovolací důvod pod písm. g), tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého podání dovolatelka uvedla, že obě vydaná rozhodnutí byla učiněna na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, v důsledku čehož byla věc nesprávně právně kvalifikována. V řízení bylo především porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces, když nebyl zjištěn skutkový stav způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci samé, porušily zásadu presumce neviny a postupovaly na základě předem pojatého závěru o vině obviněné. Dále byla porušena zásada totožnosti skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a ve výroku odsuzujícího rozsudku. Vůči účastníkům řízení byl v neprospěch obviněné uplatněn ničím neodůvodněný rozdílný přístup, jenž měl významný vliv na rozhodnutí o vině. Krajský soud pak uvedená pochybení nenapravil.
Pokud jde o porušení práva obviněné na spravedlivý proces, toho se soudy podle dovolatelky dopustily tím, že nerespektovaly zásadu totožnosti skutku, pro který je vedeno trestní stíhání. V případě obviněné bylo trestní stíhání zahájeno pro pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu tehdy obviněného P. S., přičemž skutek byl v usnesení o zahájení trestního stíhání vymezen následovně: P. S. při zprostředkování bankovního úvěru pro J. M. zaslal v měsíci červnu 2004 z O. zástupcům České spořitelny, a. s. falešné potvrzení o zaměstnání a výši příjmu E. M. – budoucího spoludlužníka, přičemž smyšlené údaje o výši příjmu a době zaměstnání v něm předtím vyplnil P. S. sám, a potvrzení nechal orazítkovat a podepsat J. P., která jako mzdová účetní bývalého zaměstnavatele E. M. dobře věděla, že pracovní poměr E. M. skončil dne 31. 5. 2003 dohodou a že jmenovaná při něm ani zdaleka nedosahovala tak vysokého měsíčního přijmu, jaký byl na potvrzení uveden, čímž dosáhl uzavření úvěrové smlouvy s Českou spořitelnou, a. s., na jejímž základě byl I., J. a E. M. dne 20. 7. 2004 poskytnut hypoteční úvěr v částce 3 300 000,- Kč ke škodě České spořitelny, a. s.
V mezidobí od zahájení trestního stíhání byl obviněný P. S. zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Pokud soud dospěl k závěru, že se nestal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného P. S., pak nemohlo ani dojít k účastenství obviněné. Proto měla být obviněná ze stejného důvodu rovněž zproštěna obžaloby. Tomuto postupu však bránila skutečnost, že trestní stíhání obviněné bylo vyloučeno k samostatnému projednání a trestní stíhání bylo na čas přerušeno z důvodu nemoci obviněné.
Poté, co byl P. S. zproštěn obžaloby, bylo policejním orgánem vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání J. M. pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že P. S. na přelomu měsíce května a června 2004 v L. poskytl vědomě nepravdivé potvrzení o zaměstnání E. M., datované v O. dne 25. 5. 2004, ve kterém bylo uvedeno, že E. M. pracuje od 1. 12. 2002 jako prodavačka u J. M., jatka – řeznictví, L., a má průměrný čistý měsíční příjem 12 720,- Kč, přičemž ve skutečnosti pracovní poměr E. M. skončil dne 31. 5. 2003 a jmenovaná na něm ani zdaleka nedosahovala tak vysokého měsíčního příjmu. V tomto usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného M. není uveden žádný údaj o tom, kdo a jakým způsobem nepravdivé potvrzení vystavil, ani zde není jako pomocník ke spáchání trestného činu jmenována obviněná J. P.
Na obviněnou byla poté podána obžaloba pro pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu obviněného J. M. Skutek byl v obžalobě vymezen takto: v blíže neuvedené době na přelomu měsíce května a června 2004 v L., okr. O., obviněný J. M. poskytl P. S. nepravdivé potvrzení o zaměstnání datované dnem 25. 5. 2004, které mu předtím vystavila jeho účetní obv. J. P. a podle něhož měla E. M. pracovat u J. M. jako prodavačka od 1. 12. 2002 s čistým měsíčním příjmem 12 720,- Kč, aby je předložil zástupci České spořitelny, a.s. při zprostředkování úvěru, ačkoli oba obvinění věděli, že E. M. ve firmě J. M. pracovala pouze do 31. 5. 2003 a pobírala měsíčně v průměru pouze 5 225,- Kč, přičemž tento doklad měl zásadní význam pro rozhodnutí České spořitelny a. s. o poskytnutí hypotečního úvěru dne 20. 7. 2004 ve výši 3 300 000,- Kč I., J. a E. M. Nutno v této souvislosti podotknout, že J. M. byl ve společném řízení s obviněnou J. P. zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného v ustanovení §226 písm. c) tr. ř., tedy že skutek nespáchal.
Účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle dovolatelky předpokládá napomáhání k trestné činnosti individuálně určeného pachatele, což vyplývá ze zásady akcesority účastenství. To konkrétně znamená, že trestní odpovědnost účastníka je závislá na trestní odpovědnosti individuálního pachatele, a proto zde musí existovat konkrétní hlavní pachatel.
Z odůvodnění předmětných rozhodnutí však podle dovolatelky nevyplývá, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy předložil peněžnímu ústavu nepravdivé potvrzení. Oba soudy naopak konstatovaly, že se nepodařilo prokázat, kdo se dopustil trestného činu úvěrového podvodu. Zároveň pak sám odvolací soud konstatoval, že trestného činu úvěrového podvodu se mohou dopustit pouze účastníci úvěrové smlouvy, protože tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Pokud soud konstatoval, že J., I. a E. M. při podpisu úvěrové smlouvy svými podpisy potvrdili, že všechny údaje a podklady pro vyřízení úvěru jsou pravdivé, soud z tohoto skutkového zjištění neučinil žádný relevantní právní závěr o tom, kdo je pachatel. Naopak odvolací soud uvedenou vadu překlenul úvahou o zásadě osamocenosti účastenství, kde nezáleží na tom, zda ten, kdo protiprávně uskutečnil výsledek, je za něj trestně odpovědný nebo zda jeho trestní odpovědnost zanikla pro nepříčetnost, omyl, apod. Zcela totiž podle odvolacího soudu postačí to, že čin hlavního pachatele má vnější znaky trestného činu, který je ve skutečnosti činem jinak trestným, a to vzhledem k nedostatku věku, příčetnosti, zavinění a společenské nebezpečnosti.
K závěru o vině obviněné pak soud dospěl na základě jediného důkazu znaleckým posudkem o pravosti podpisu obviněné, jenž se stal podkladem k rozsáhlým závěrům o naplnění znaků trestného činu obviněnou J. P., aniž se zabýval tvrzením obviněné, že ona sama se mohla stát objektem účelového jednání některého z účastníků úvěrové smlouvy. Důkaz uvedeným znaleckým posudkem však podle dovolatelky neprokazuje, kdo a na základě jakých skutečností, popř. jakého pokynu, vystavil nepravdivé potvrzení o zaměstnání E. M. Dovolatelka dále soudům vytýká, že neprovedly expertízu ručního písma za účelem určení osoby, která vyplňovala potvrzení o zaměstnání E. M., a že se nezabývaly okolností, že na potvrzení o zaměstnání je otištěné firemní razítko, které obviněná sama neměla k dispozici a které používal právě obviněný M., přičemž odvolací soud se s touto námitkou obviněné vypořádal pouze tak, že uvedená námitka je lichá a nemá význam, který námitce přikládá obviněná.
Dále podle dovolatelky nelze pominout ani to, že usnesením o zahájení trestního stíhání obviněného J. M. došlo k zcela novému zahájení trestního stíhání, jenž nesouvisí s trestním stíháním P. S. Tento závěr pak podporuje i skutečnost, že nebylo vydáno ani usnesení o rozšíření původního usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné J. P. pro trestný čin pomoci k úvěrovému podvodu ve vztahu k jednání obviněného J. M. Obviněná P. pak nebyla postupem podle §160 odst. 6 tr. ř. vyrozuměna o tom, že její jednání bude kvalifikováno jako pomoc ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu ve vztahu k obviněnému J. M. Tím bylo porušeno základní právo obviněné na spravedlivý proces garantované v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Soudy tedy podle dovolatelky zcela pominuly otázku, komu a za jakých okolností mělo být předmětné nepravdivé potvrzení o příjmu E. M. vystaveno, kdo si jej vyžádal a případně jakým způsobem zaopatřil. Obviněná přitom tvrdí, že uvedené potvrzení nevystavila, nepodepsala, nikdo ze svědků ani obviněných ji o takové potvrzení nežádal, nikdo ze svědků je od obviněné nepřebíral a nikdo je úvěrující bance ani nepředložil. Všichni se o tomto potvrzení dozvěděli až v souvislosti s trestním stíháním. Proto byly dokazováním navozeny důvodné pochybnosti, které nebyly odstraněny ani v odvolacím řízení u krajského soudu, který považuje tyto skutkové okolnosti za nepodstatné a stačí podle něj to, že je znám údajný účastník na trestném činu. Okresní soud v Olomouci se s nesporným tvrzením svědka S. vypořádal tím, že považoval uvedeného svědka za nevěrohodného, protože se tento svědek na souzeném případu osobně angažoval. Soud tedy podle dovolatelky přistupoval ke svědku jako k hlavnímu viníku, ačkoli byl v téže věci pravomocně zproštěn obžaloby. Obviněný M. pak obviněnou P. o vystavení potvrzení nežádal a ani sám neviděl, že by obviněná P. něco takového vyplňovala. Pokud soudy učinily závěr, že předmětné potvrzení na základě instrukcí svědka S. vytvořila obviněná, aniž by se obviněný M. na tom aktivně podílel, nemá toto zjištění oporu v provedeném dokazování a nemůže obstát v konfrontaci s výpověďmi svědků.
Konkrétně podle dovolatelky nebylo prokázáno, že by vystavila jakékoli potvrzení o zaměstnání E. M. V této souvislosti poukázala na svědeckou výpověď P. S. s tím, že z ní plyne především to, že potvrzení o výši příjmů E. M. vyplňoval a tedy i vystavil vlastnoručně tento svědek za účasti obviněného J. M.. J. M. nadiktoval P. S. všechny iniciály a poskytl mu občanský průkaz a všechny doklady E. M. Ke stejnému závěru pak dospěl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci v rozhodnutí ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 28 T 6/2007, jenž se týkalo obviněného P. S. I přes tato skutková zjištění ale soudy v případě obviněné dospěly k závěru, že předmětné potvrzení o zaměstnání vystavila ona.
Podle dovolatelky nelze jinak než uzavřít, že nebylo prokázáno, že potvrzení o zaměstnání vystavila obviněná J. P. Jediným důkazem, který stojí proti obviněné, je závěr znaleckého posudku o pravosti jejího podpisu na předmětném potvrzení o zaměstnání. Znalecký posudek ale nevypovídá nic o tom, jak se podpis obviněné na potvrzení ocitl. Proto nemůže být znalecký posudek jediným usvědčujícím důkazem o tom, že obviněná vědomě vystavila nepravdivé potvrzení o zaměstnání a výši přijmu E. M. Odvolací soud se nijak nevypořádal s námitkami nevěrohodnosti výpovědi obviněného M. u hlavního líčení, který tvrdil, že s obviněnou neměl žádnou smlouvu o spolupráci v oblasti účetnictví a že jí nebyl za účetní služby dlužen. To je však v rozporu s obsahem vyšetřovacího spisu, kde je založena smlouva o dílo uzavřená mezi obviněným a obviněnou včetně vyčíslení finančních pohledávek obviněné. Pochybnosti pak vyvolává i účelové tvrzení obviněného M., že on vlastně ničemu nerozumí, nic nevyřizoval, nevěděl, že E. M. má být spoludlužníkem, a podepisoval jen nějaké prázdné papíry včetně příkazu k úhradě z úvěrového účtu. Ze spisového materiálu však podle dovolatelky vyplývá, že J. M. podal žádost o úvěr, uzavřel zástavní smlouvu na nemovitosti ve prospěch věřitele, jednal několikrát s P. S. o vyřízení úvěru a podepsal hromadný příkaz k úhradě z úvěrového účtu. Smlouvu o úvěru pak uvedený obviněný osobně podepsal, čímž potvrzoval i prohlášení o pravdivosti podkladů, tedy i potvrzení o zaměstnání E. M. Odvolací soud poté zdůraznil, že obviněné není vytýkáno, že vyhotovila, resp. vyplnila předmětné potvrzení, ale to, že je vystavila jako účetní pro další osobu, na základě čehož byl účastníkům úvěrové smlouvy poskytnut úvěr.
Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci i rozsudek Okresního soudu v Olomouci tudíž byly podle dovolatelky vydány na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a na základě nesprávného zhodnocení důkazů, kdy skutkové závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Soudy pak vlastním uvážením nahradily neexistující důkazy, porušily zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo. Pokud soudy dospěly ke shora uvedeným závěrům, jednaly v rozporu s pravidly dokazování, v rozporu se zásadou presumpce neviny a dospěly k závěru o vině obviněné na základě předem pojatého přesvědčení. Tím byl porušen čl. 6 odst. 2, 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Problematikou předem pojatého přesvědčení o vině obviněného porušující zásadu presumpce neviny českým soudem se již zabýval i Evropský soud pro lidská práva ve věci M. a B. proti České republice.
Dovolatelka též poukazuje na to, že obžaloba ve vztahu k předmětnému potvrzení vycházela i z vyjádření poškozené České spořitelny, a. s. ze dne 26. 6. 2008, podle něhož by Česká spořitelna, a. s. úvěrovou smlouvu neuzavřela, pokud by jí byla známa skutečnost, že E. M. je ve skutečnosti nezaměstnaná a nepobírá žádný příjem. V této souvislosti ale dovolatelka zdůraznila, že obviněný J. M. za úvěr zastavil svůj majetek v hodnotě 16 mil. Kč. Při tak silném zajištění úvěru je potvrzení o pracovním příjmu E. M. zcela nevýznamným podkladem pro rozhodnutí o úvěru, nehledě na okolnost, že zaměstnanec může snadno přijít o zaměstnání a tím i o možnost výdělku. Tyto okolnosti podle dovolatelky důvodně zpochybňují závěr, že předmětné potvrzení o zaměstnání a příjmu bylo skutečně tím zásadním, nejvýznamnějším a rozhodujícím podkladem pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru. Zde pak poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 508/2008, jenž vyjadřuje názor, že pokud je půjčka ( úvěr ) zajištěn zástavou, musí být v trestním řízení zjištěna cena zástavy, a pokud je hodnota zástavy vyšší než hodnota závazku, měl by zástavní věřitel, když by závazek nebyl splněn, získat realizací zástavního práva hodnotu závazku zpět. Tak by nedošlo ke vzniku škody na cizím majetku. Soud sice v trestním řízení v projednávaném případě cenu zástavy zjišťoval, ale neučinil z toho žádné závěry.
Dovolatelka též namítla, že v průběhu trestního stíhání nebyla vyřešena subjektivní stránka pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu, jíž se měla obviněná dopustit, když ze skutkových zjištění nevyplývá úmysl obviněné napomoci ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu. Z obžaloby vyplývá, že v průběhu přípravného řízení nebyl u obviněné zjištěn motiv k tomu, aby sama bez vědomí zprostředkovatele S. a J., I. a E. M. zkreslovala výdělkové poměry jednoho z nich. Soud v tomto směru provedl pouze důkaz listinou převzatou z trestního spisu obviněného S., jenž se týkal trestného činu podvodu obviněného S. vůči J., I. a E. M. Dovolatelka je toho názoru, že takto převzatý důkaz je nezákonný a nelze k němu přihlížet v rámci jiného trestního stíhání, a proto z něj nelze činit ani závěry ve vztahu k úmyslu obviněné, který by měl zahrnovat od samého počátku všechny znaky trestného činu úvěrového podvodu, včetně úmyslu způsobit poškozené bance škodu.
V této souvislosti dovolatelka poukázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1488/2007, podle něhož provedené důkazy musí být soudy správně a odpovídajícím způsobem reprodukovány a ve vlastním hodnocení interpretovány. Předpokladem náležitého a také se zákonem souladného hodnocení důkazu je to, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoliv deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jenom jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení skutku. Jakkoliv vysoký stupeň podezření sám o sobě, není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby všechny skutkové závěry soudního rozhodnutí byly odpovídajícím způsobem právně hodnoceny, včetně těch, které se váží k naplnění subjektivní stránky toho kterého trestného činu. To se však v případě obviněné nestalo.
V závěru svého obsáhlého mimořádného opravného prostředku dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 55 To 278/2009, v celém rozsahu, dále aby zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 6 T 194/2008, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci k opětovnému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně nevyužila svého práva a k dovolání obviněné se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím zjištěním a závěrům .
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 55 To 278/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval pouze otázkou právní relevantnosti a opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl dovolatelkou uplatněn pouze odkazem na toto zákonné ustanovení, bez jakékoli jeho další konkretizace a interpretace.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatelky o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné J. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se následně ztotožnil i soud odvolací. Z těchto závěrů přitom vyplývá mimo jiné to, co obviněná v dovolání popírá, totiž že potvrdila svým podpisem nepravdivé potvrzení o výši příjmu E. M. Zmíněné dovolací námitky obviněné, které se týkají správnosti učiněných skutkových zjištění, zhodnocení provedených důkazů včetně námitek o tom, že v trestní věci obviněné nebyla zachována totožnost skutku, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
S ohledem na výše uvedené konstatování je pak zřejmé, že dovolatelkou namítané vady lze částečně podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod. Konkrétně se jedná o ty námitky obviněné, které se týkaly výkladu a aplikace zásady akcesority účastenství na její případ a problematiky absence jejího zavinění v rámci učiněných skutkových zjištění. Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je v části, která naplňuje dovolací důvod, důvodné. Nejvyšší soud se zaměřil na posouzení námitek obviněné, v jejichž rámci tvrdila, že svým jednáním nenaplnila požadovanou subjektivní stránku účasti na trestném činu a že z odsuzujícího rozsudku není zřejmé, komu měla vlastně pomáhat, a proto nemohla být uznána vinou účastenstvím na trestném činu.
V rozsudku soudu prvního stupně se uvádí, že nelze hovořit o tom, že by v případě obviněné byla jejím odsouzením porušena zásada akcesority účastenství. Tato zásada neznamená podle nalézacího soudu to, že by trestní odpovědnost účastníka byla možná pouze v případě, kdy by byl odsouzen hlavní pachatel, ale znamená pouze to, že účastník je trestně odpovědný pouze tehdy, jestliže byl hlavní trestný čin dokonán, nebo dospěl alespoň do stádia pokusu. V daném případě podle nalézacího soudu skutek vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu a nebylo pouze prokázáno, zda pachatelem uvedeného trestného činu byl nyní již svědek S. či obviněný M. či oba společně, kdy si lze představit každou z těchto variant. Tento fakt podle soudu nebrání tomu, aby obviněná jakožto účastník trestného činu byla trestně odpovědná. Jednání obviněné bylo nalézacím soudem kvalifikováno jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila v eventuálním úmyslu. Obviněná si přitom musela být dobře vědoma skutečnosti, že svým podpisem stvrzuje údaje, které budou sloužit při vyřizování úvěru u České spořitelny, a. s., protože je to na předtištěném formuláři spořitelny uvedeno a musela tak vědět, k čemu předmětný dokument slouží. Navíc část peněžních prostředků získaných z předmětného úvěru skončilo na účtu jejího manžela.
Z usnesení odvolacího soudu ohledně zásady akcesority účastenství lze zjistit, že se v soudní praxi uplatňuje zásada osamostatnění účastenství. To znamená, že nezáleží na tom, zda ten, kdo protiprávně uskutečnil výsledek, je za něj trestně odpovědný, nebo zda jeho trestní odpovědnost zanikla, např. proto, že „vlastní“ pachatel je nepříčetný, jednal v omylu, atd. Uvedený princip důsledně uplatňuje zásadu individuální trestní odpovědnosti, ke které postačí, pokud čin hlavního pachatele má pouze vnější znaky trestného činu. Hovoří se tedy o činu jinak trestném, čímž se rozumí čin relativně beztrestný v souvislosti s konkrétními okolnostmi případu (nedostatek věku, příčetnosti, zavinění, společenské nebezpečnosti). Proto nelze považovat skutkové a právní závěry nalézacího soudu za chybné. Ohledně úmyslu obviněné z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že nalézací soud správně hodnotil i subjektivní stránku trestného činu obviněné včetně pravděpodobného motivu. Je tomu tak i proto, že nalézací soud zjistil, že úvěrová smlouva byla uzavřena a peněžní ústav vyplatil úvěr na základě nepravdivých skutečností. Trestný čin úvěrového podvodu byl tak i z hlediska vzniku škody dokonán. Proto byla obviněná uznána vinnou, byť byl spoluobviněný J.M. obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal.
Podle §9 odst. 1 tr. zák. pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám. Podle odst. 2 téhož ustanovení byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Podle §10 odst. 1 tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), b) navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce), c) poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Podle odst. 2 téhož ustanovení se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.
Podle §89 odst. 1 tr. zák. trestným činem se rozumí jen čin soudně trestný, a pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc.
Účastenství ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák., tedy úmyslná forma účasti jednající osoby v podobě organizátorství nebo návodu či pomoci, je podle §89 odst. 1 tr. zák. postavena na roveň trestného činu, a proto se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka použije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti hlavního pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Účastenství přichází v úvahu jen ve vztahu k trestnému činu individuálně určenému, tzv. konkrétnímu trestnému činu hlavnímu. Trestný čin, tedy i trestný čin tzv. hlavní, je pak podle základů trestní odpovědnosti v obecné rovině po formální stránce tvořen 4 základními prvky, a to subjektem, objektem, subjektivní stránkou a objektivní stránkou. Pokud je jedním ze základních prvků trestného činu jeho subjekt, resp. pachatel, musí být v případě konkrétního hlavního trestného činu účastníku známo, kdo konkrétně je jeho subjektem neboli pachatelem. U ostatních prvků trestného činu hlavního musí být účastníku zřejmé, jaké typové znaky má hlavní trestný čin mít, alespoň v alternativní podobě (např. krádež, loupež, útok na majetek). Vedle těchto typových znaků je pak třeba ještě konkretizace další, přestože nemusí být vyčerpávající. Je tomu tak proto, že tzv. hlavní trestný čin se do všech podrobností konkretizuje často až za jeho provádění, a tudíž nelze na účastníku žádat zcela přesné určení, resp. znalost tzv. hlavního trestného činu se všemi jeho individuálními rysy, zejména v otázce místa, času a předmětu útoku. V těchto okolnostech u účastníka postačí představa alespoň přibližná. Co se týče materiální stránky hlavního trestného činu, k němuž se účastenství vztahuje, tak ten musí vždy vykazovat materiální znak trestného činu, a musí tudíž dosahovat stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného. Proto nepřichází v úvahu odpovědnost za účastenství na činu, jehož nebezpečnost pro společnost je vyloučena. Jak bylo výše uvedeno, účastenství ve smyslu ustanovení §10 tr. zák. je trestné pouze v úmyslné formě a jen ve vztahu k úmyslným trestným činům hlavním. Přitom je vždy třeba, aby se účastník zamýšlel účastnit na konkrétním trestném činu, (přičemž míra konkretizace činu byla vyložena výše). Proto v žádném případě nestačí účast na trestném činu určeném jen podle znaků skutkové podstaty bez konkrétních rysů . Pokud jde o úmysl účastníka, účastenství podle českého trestního práva představovaného zákonem č. 140/1961 Sb. předpokládá, že úmysl účastníka se vztahuje i na jednání konkrétního hlavního pachatele, neboť úmysl musí postihnout i trestný čin, k němuž účastenství směřovalo. (Srov. Vladimír Solnař, Jaroslav Fenyk, Dagmar Císařová: Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Lexis Nexis, Nakladatelství Orac, 2003, str. 372 – 377.)
Mezi jednáním účastníka a hlavní trestnou činností se pak požaduje příčinný vztah. Ten je tu dán, jestliže by bez účastnického jednání nedošlo k dokonání nebo alespoň pokusu o hlavní trestný čin buď vůbec, nebo by k němu nedošlo tak, jak se konkrétně stalo v důsledku kauzálního působení účastníka. Jednání hlavního pachatele je relevantní příčinou následku coby znaku skutkové podstaty hlavního trestného činu, nebo k tomuto následku alespoň přímo směřuje. Naproti tomu jednání účastníka je jen relevantní podmínkou tohoto následku či přímého směřování k němu. To znamená, že účastník následek hlavního trestného činu zapříčiňuje nepřímo, kdežto pachatel vyvolává tento následek bezprostředně. Rubem příčinného vztahu mezi účastenstvím a hlavní trestnou činností je závislost neboli akcesorita účastenství na hlavním trestném činu.
Podstata zásady akcesority podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. spočívá v tom, že trestní zákon podmiňuje trestnost organizátorství, návodu či pomoci alespoň pokusem o hlavní trestný čin, k jehož trestnosti pak přibližuje trestnost samotného účastenství, srov. §10 odst. 2 tr. zák. Opakem zásady akcesority účastenství je zásada osamostatnění neboli nezávislosti účastenství na trestnosti, resp. trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Účastnické jednání co do své trestnosti nevyžaduje perfektní trestný čin hlavního pachatele a k trestnosti účastníka postačí, když jeho jednání směřuje k hlavnímu činu konkrétního pachatele, který má pouze vnější znaky trestného činu hlavního a jde tudíž o čin jinak trestný. Čin jinak trestný je jednání relativně beztrestné vzhledem k okolnostem případu, a to např. pro absenci věku, příčetnosti, zavinění a nedostatku jednání (např. pro vis absoluta) hlavního pachatele, o čemž účastník neví. (Kdyby např. o nepříčetnosti či absenci věku hlavního pachatele „účastník“ věděl, nešlo by v jeho případě o účastenství, ale o nepřímé pachatelství). Činem jinak trestným je i jednání, jenž v konkrétním případě nevykazuje buď žádný stupeň společenské nebezpečnosti, např. jednání v nutné obraně, anebo nevykazuje zákonem požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti. Účastenství na činu jinak trestném pro nedostatek materiální stránky je však, jak bylo uvedeno shora, vyloučeno. Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, v českém trestním právu podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. se v zásadě jedná o kombinaci principu akcesority a principu osamostatnění účastenství řešenou v rámci institutu účastenství, čímž je uplatněna zásada individuální trestní odpovědnosti účastníka. ( Srov. Vladimír Kratochvíl a kol.: Trestní právo hmotné ( obecná část ), Masarykova univerzita Brno 1996, str. 103, str. 150, str. 204 – 206 a Vladimír Solnař, Jaroslav Fenyk, Dagmar Císařová: Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Lexis Nexis, Nakladatelství Orac, 2003, str. 367 – 371.)
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že aby čin byl činem trestným, musí být mimo jiné zřejmé, kdo je jeho pachatelem. V případě trestní odpovědnosti účastníka to pak znamená, že musí být vždy zřejmé, kdo je pachatelem hlavního trestného činu. Lze tedy shrnout, že účastenství je možné toliko v úmyslné formě a jen ve vztahu k úmyslným trestným činům hlavním, což znamená, že se vyžaduje úmysl jednající osoby směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu jiné konkrétní osoby, která musí být v rámci trestního stíhání účastníka ztotožněna minimálně v rámci předběžné otázky ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., pokud již není pravomocně odsouzena či stíhána ve společném řízení s účastníkem. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 908/2003).
Uvedené závěry v návaznosti na pravidla obsažená v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. zakládají povinnost soudu rozhodujícího ve věci rozsudkem, aby do výroku o vině zahrnul popis všech právně významných skutkových okolností jednak hlavního trestného činu spáchaného jinou osobou (tj. zejména uvedením pachatele, místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným) a následně i popis skutkových okolností jednání účastníka, které dávají podklad pro posouzení jeho jednání jako organizátora, návodce nebo pomocníka. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 303/2004).
V posuzované věci obviněné J. P. je podle Nejvyššího soudu stěžejním nedostatkem primárně způsobujícím nesprávnost napadeného usnesení krajského soudu skutečnost, že soudy v rámci své činnosti nevyřešily jako předběžnou otázku ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. to, kdo je pachatel (jsou pachatelé) hlavního trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. a spokojily se s konstatováním, že pachatel či pachatelé hlavního trestného činu nebyli ustanoveni, což však podle nich nebrání postihu obviněné na základě principu osamostatnění účastenství k hlavnímu trestnému činu, jenž pouze podle typových znaků skutkové podstaty považovaly za úvěrový podvod ve smyslu §250b odst. 1 tr. zák. K takovému závěru pak soudy obou stupňů dospěly v situaci, kdy původně stíhaný P. S. byl pravomocně zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., tedy že se skutek, pro který byl stíhán, nestal a kdy nalézací soud obviněného J. M. ve společném řízení s obviněnou J. P., nyní již pravomocně, zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. c) tr. ř., tedy že skutek obviněný M. nespáchal.
Podle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu měl být jako hlavní trestný čin spáchán úvěrový podvod nezjištěného pachatele podle §250b tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Obviněná J. P. byla uznána vinnou pomocí k tomuto trestnému činu, jehož pachatel nebyl ustanoven, podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1 tr. zák. Podle právní věty výroku o vině měla obviněná úmyslně poskytnout jinému pomoc opatřením prostředku k tomu, aby při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje. Ze skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, vyplývá v zásadě následující. Obviněná v blíže nezjištěné době na přelomu měsíců května a června 2004 na přesně nezjištěném místě v okrese O. v souvislosti s vyřizováním žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru u České spořitelny, a. s. vystavila jako účetní J. M. na žádost třetí osoby nepravdivé potvrzení o zaměstnání ………………., podle něhož měla E. M. pracovat………..s čistým měsíčním příjmem 12 720,- Kč, ačkoliv věděla, že E. M.……… pracovala pouze do 31. 5. 2003 a pobírala měsíčně v průměru pouze 5 225,- Kč, přičemž také tento doklad měl zásadní význam pro rozhodnutí České spořitelny, a.s o poskytnutí hypotečního úvěru……….. ve výši 3 300 000,- Kč I., J. a E. M., ze kterého ……….
Z výroku ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom nelze dovodit, komu vlastně měla obviněná pomoci spáchat trestný čin úvěrového podvodu ve smyslu ustanovení §250b odst. 1 tr. zák., když jednání obviněné mělo spočívat v tom, že vystavila nepravdivé potvrzení o zaměstnání a příjmu E. M. a tento doklad měl zásadní význam pro rozhodnutí o poskytnutí hypotečního úvěru I., J. a E. M. Ze souvislostí rozsudku odsuzujícího obviněnou vyplývá, že obviněnému J. M. ve spáchání trestného činu obviněná pomoci nemohla, protože J. M. byl týmž rozhodnutím zproštěn obžaloby z důvodu, že nebylo prokázáno, že spáchal skutek spočívající v tom, že „ v blíže nezjištěné době na přelomu měsíců května a června 2004 v L., okres O., obviněný J. M. poskytl P. S. nepravdivé potvrzení o zaměstnání datované dnem 25. 5. 2004, které mu předtím vystavila jeho účetní obviněná J. P. a podle něhož měla E. M. pracovat u obviněného J. M. jako prodavačka od 1. 12. 2002 s čistým měsíčním příjmem 12 720 Kč, aby je předložil zástupci České spořitelny, a. s. při zprostředkování úvěru, ačkoliv oba obvinění věděli, že E. M. ve firmě obviněného J. M. pracovala pouze do 31. 5. 2003 a pobírala měsíčně v průměru pouze 5 225,- Kč, přičemž také tento doklad měl zásadní význam pro rozhodnutí České spořitelny, a. s. o poskytnutí hypotečního úvěru dne 20. 7. 2004 ve výši 3 300 000,- Kč I., J. a E. M., ze kterého bylo těmito spoludlužníky ke škodě České spořitelny, a. s. později splaceno pouze 97 000,- Kč. “
K právnímu hodnocení jednání obviněné jako účastníka Nejvyšší soud konstatuje následující. Podstatou spáchání trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu ustanovení §250b odst. 1 tr. zák. je především úmyslné uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů. Čin je v takovém případě dokonán již pouhým uvedením takových údajů či zamlčením podstatných údajů, přičemž pachatelem úvěrového podvodu může být pouze účastník úvěrové smlouvy. Kdo však uvedl při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje o zaměstnání a příjmu E. M. se podle rozhodnutí soudů obou stupňů zjistit nepodařilo a J. M. to podle pravomocného rozhodnutí nalézacího soudu nebyl. Jisté je jen to, že nepravdivé potvrzení vystavené obviněnou P. bylo v souvislosti se vznikem úvěrového vztahu mezi bankou a J., I. a E. M. uplatněno. Rozsudek soudu prvního stupně tudíž ve skutkové větě ani v odůvodnění neobsahuje popis jednání hlavního pachatele, jeho totožnost, ačkoliv tomu tak být musí.
Vzhledem k principu akcesority uplatňovanému v institutu účastenství na trestném činu podle §10 odst. 1 tr. zák. je zřejmé, že nejsou-li bez pochybností vymezeny všechny znaky skutkové podstaty hlavního trestného činu, nemůže být posouzeno ani jejich pokrytí zaviněním účastníka a tedy naplnění subjektivní stránky jeho jednání. Pokud soud prvního stupně dovodil nepřímý úmysl obviněné na činu jiného doposud neustanoveného pachatele ve formě srozumění s uvedením nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy, jedná se v případě popsaného jednání obviněné jako účastníka o závěr předčasný, nedostatečný a nepodložený ostatními skutkovými okolnostmi. Námitka obviněné uplatněná v dovolání, podle níž doposud zjištěné skutkové okolnosti nesvědčí o jejím úmyslu pomoci ve spáchání trestného činu, je proto důvodná.
Soud prvního stupně se tedy v rámci právního posouzení jednání obviněné jako pomocníka náležitě nevypořádal s předběžnou otázkou ( §9 odst. 1 tr. ř. ), kdo, zda a jakým jednáním spáchal tzv. hlavní trestný čin a jaký trestný čin to byl, k němuž měla obviněná poskytnout pomoc. Rozsudek soudu prvního stupně totiž neobsahuje žádné skutkové okolnosti odůvodňující závěr, kdo měl spáchat trestný čin úvěrového podvodu, a proto není ani zřejmé, komu vlastně měla obviněná poskytnout pomoc. Proto nemohlo být za takové situace konstatováno, že obviněná byla alespoň srozuměna s rozhodnými skutkovými okolnostmi hlavního trestného činu, protože tento nebyl zjištěn, a to ani v rámci předběžné otázky.
Zmíněné nedostatky v rozsudku soudu prvního stupně neodstranil z podnětu odvolání obviněné ani odvolací soud, který důvodně podané odvolání zamítl jako nedůvodné, přestože právní posouzení skutku je zatíženo uvedenými vadami.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že na základě doposud ustáleného skutkového stavu věci není možné určit, zda se obviněná skutkem, pro který je v této trestní věci stíhána, dopustila pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250b odst. 1 tr. zák., neboť z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda a hlavně k čemu lze u obviněné důvodně dovodit úmyslné zavinění. Proto jsou opodstatněné pochybnosti o tom, zda v posuzovaném případě byly skutečně naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu.
Po zjištění, že dovolání obviněné je v uvedených směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Olomouci v části týkající se obviněné J. P. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí, resp. jejich část, obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Olomouci tak v naznačeném rozsahu opětovně věc obviněné projedná a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom posoudí v rámci předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř., kdo a zda spáchal trestný čin úvěrového podvodu ve smyslu §250b odst. 1 tr. zák. ( příp. v jeho kvalifikované skutkové podstatě ), pokud nezjistí, že to již bylo rozhodnuto v jiném řízení. Dále pak rozhodne, jestli se obviněná na takovém konkrétním trestném činu účastnila. Soud tedy především zjistí okolnosti týkající se spáchání hlavního trestného činu zatím neustanoveným pachatelem, jehož bude muset identifikovat. Soud dále popíše, a to i ve výroku svého rozhodnutí, jakými konkrétními skutečnostmi byly naplněny znaky skutkové podstaty hlavního trestného činu úvěrového podvodu. Následně učiní závěr, zda jsou tyto znaky pokryty požadovaným zaviněním obviněné. Podstatná skutková zjištění potom soud vyjádří ve skutkové větě, případně je rozvede v odůvodnění svého rozhodnutí tak, aby z něj byly zřejmé všechny okolnosti vyžadované ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Pomocné jednání obviněné přitom z hlediska naplnění objektivní stránky bezpochyby může spočívat i ve vystavení nebo vyplnění formuláře potřebného k uzavření úvěrové smlouvy, jak to bylo vyjádřeno v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně. Poté soud opětovně posoudí, jestli jsou posuzovaným skutkem obviněné naplněny všechny znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250b odst. 1 tr. zák., či zda se obviněná dopustila jiného trestného činu, nebo naopak žádný trestný čin nespáchala, a vysloví tomu odpovídající výrok. Pokud však v novém řízení nedospěje nalézací soud k závěru, kdo spáchal hlavní trestný čin, bude muset obviněnou zprostit obžaloby.
Podle ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je soud prvního stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněné nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec