ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.4.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 4/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2010 dovolání obviněného V. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 4 To 4/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 6/2006, a rozhodl takto:
Dovolání V. Š. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2008, sp. zn. 7 T 6/2006, byl obviněný V. Š. uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, za který byl podle §247 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Výkon tohoto trestu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §53 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložil soud podle §54 odst. 3 tr. zákona náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný V. Š. poté, co dne 18. 3. 2002 převedl svůj podíl ve společnosti E. & C. s. r. o. V. M. na V. V. a obv. P. V., využil skutečnosti, že ještě měl dispoziční právo k účtu spol. E. & C. s. r. o. V. M., a bez vědomí společníků firmy vybral z uvedeného účtu finanční prostředky, které použil pro osobní potřebu, a to:
- dne 22. 3. 2002 v P., okres P., v pobočce K., a. s. pomocí platebního šeku částku 160.000,- Kč,
- dne 25. 3. 2002 v P., okres P., v pobočce K., a. s. pomocí platebního šeku částku 1.150.000,- Kč,
a způsobil tak společnosti E. & C. s. r. o. V. M. škodu ve výši celkem 1.310.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný V. Š. v zákonné osmidenní lhůtě odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 4 To 4/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a ohledně obviněného V. Š. podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona, jehož se obviněný dopustil tím, že poté, co dne 18. 3. 2002 převedl svůj podíl ve společnosti E. & C. s. r. o. V. M. na V. V. a obv. P. V., využil skutečnosti, že ještě měl dispoziční právo k účtu spol. E. & C. s. r. o. V. M., a bez vědomí společníků firmy vybral z uvedeného účtu finanční prostředky, které použil pro osobní potřebu, a to:
- dne 22. 3. 2002 v P., v pobočce K., a. s. pomocí platebního šeku částku 160.000,- Kč,
- dne 25. 3. 2002 v P., v pobočce K., a. s. pomocí platebního šeku částku 1.150.000,- Kč,
a způsobil tak společnosti E. & C. s. r. o. V. M. škodu ve výši 1.310.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný V. Š. podle §248 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a dále podle §53 odst. 1 tr. zákona k peněžitému trestu ve výši 200.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný V. Š. ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e tr. řádu proti označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém napadl výrok o vině tohoto rozsudku s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení věci.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že odvolací soud učinil závěry na základě důkazů, které před ním nebyly provedeny, čímž porušil zásadu bezprostřednosti trestního řízení. Dále odvolacímu soudu vytkl, že náležitě neřešil námitky uvedené v odvolání a dospěl ke svým skutkovým zjištěním bez toho, že by případně vyslechl spoluobviněného V. či svědka V., rovněž se odvolací soud nezabýval námitkami ohledně neprůkaznosti účetnictví společnosti E. & C. s. r. o. Dovolatel má za to, že mu nemůže být přičítána k tíži neprůkaznost jednotlivých plateb.
Obviněný V. Š. dále odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci, kdy tento soud nevycházel přesně ze zjištění soudu prvního stupně, tato zjištění dále rozšiřoval, avšak bez toho, že by sám vyslechl spoluobviněného V. a dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že se odvolatel dopustil trestného činu zpronevěry, a to sám (nikoliv např. ve spolupachatelství). Přitom dle tvrzení odvolatele bylo prokázáno výpovědí spoluobviněného, že většinu vybraných finančních prostředků mu předal a část s jeho souhlasem použil na úhradu své pohledávky.
Dovolatel rovněž vznesl námitku porušení zásady in dubio pro reo, které mělo spočívat například v tom, že chybějící obrazový záznam z bezpečnostní kamery banky, který mohl být orgány činnými v trestním řízení opatřen, byl vykládán v neprospěch obviněného.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného V. Š. se za podmínek §265h odst. 2 tr. řádu písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v rámci své argumentace pouze zpochybňuje úplnost a správnost dokazování a správnost skutkových závěrů učiněných v této trestní věci. Státní zástupce uvedl, že námitky obviněného se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem, jakož i s ostatními zákonnými dovolacími důvody, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítal právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu zpronevěry, avšak učinil tak pouze ve vazbě na zpochybnění průběhu a rozsahu dokazování a v důsledku toho na zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku sice vznesl námitku, že jsou nesprávné právní závěry soudu ohledně trestného činu zpronevěry, nikterak však nespecifikoval, v čem konkrétně by nesprávné právní posouzení skutku mělo spočívat. Dovolatel tedy nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal právě přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu a svými námitkami směřoval ke zpochybnění skutkových, nikoli právních závěrů soudů obou stupňů. Tyto procesní námitky pod shora uplatněný dovolací důvod, stejně jako pod ostatní zákonné dovolací důvody, podřadit nelze.
V posuzovaném případě nelze ani konstatovat extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že dokazování před soudem prvního stupně bylo provedeno v takovém rozsahu, aby bylo možno učinit správné skutkové závěry, přičemž tyto také na podkladě řádného hodnocení provedených důkazů byly učiněny a odvolací soud tak neměl důvodu cokoliv podstatného na skutkových zjištěních soudu prvního stupně měnit. Vrchní soud v Praze se řádně vypořádal s odvolacími námitkami obviněného a rovněž řádně odůvodnil, proč za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu, tj. na podkladě skutkového stavu věci, který byl v odvoláním napadeném rozsudku nalézacím soudem správně zjištěn, sám znovu rozhodl o vině tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona.
Pokud tedy dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že soud druhého stupně dospěl k odlišné právní kvalifikaci skutku, než jak učinil soud nalézací, aniž provedl vlastní dokazování či alespoň dokazování doplnil, pak této námitce nelze přisvědčit, neboť ze skutečnosti, že k odlišné právní kvalifikaci dospěl odvolací soud na zcela totožném skutkovém základě jako soud prvního stupně, nelze dovozovat povinnost odvolacího soudu provádět vlastní dokazování. Závěry, které ho vedly k užití přiléhavé právní kvalifikace činu jsou v napadeném rozsudku podrobně vyloženy, kdy odvolací soud zejména vysvětlil rozdíl mezi původně užitou právní kvalifikací činu coby trestného činu krádeže a nyní aplikovanou právní kvalifikací trestného činu zpronevěry, když tento závěr je v souladu se skutkovými zjištěními, zákonem a konstantní judikaturou.
Závěrem Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.).
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného V. Š. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (265n tr. řádu).
V Brně dne 19. ledna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná