ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.652.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 652/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2010 o dovolání obviněného J. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 7 To 6/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 9/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 2 T 9/2009, byl obviněný J. P. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), §219 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, dne 4. 6. 2009 kolem 16.15 hodin na chodbě v přízemí domu v Ch., K. ulici, okr. S., po předchozích rozepřích ohledně ukončení nájemního vztahu k bytu ve vlastnictví poškozeného L. H., se záměrem jej usmrtit, když tento záměr vyslovil již předešlého dne, tj. 3. 6. 2009, před dalšími osobami v restauraci B. nacházející se ve stejném domě a dále tento záměr písemně vyjádřil ve svém notesu jako vzkaz pro svoji manželku, nečekaně zaútočil na poškozeného L. H., kterého se předem zakoupeným a v batohu uschovaným kuchyňským nožem o délce čepele 16,5 cm opakovaně z různých směrů nejméně osmi výpady snažil zasáhnou do míst, kde se nacházejí pro život důležité orgány, přičemž jen díky aktivní a účinné obraně poškozeného L. H. a pomocí další osoby, která se dostavila na základě volání o pomoc poškozeného L. H. a fyzickou silou obviněného přemohla a zamezila pokračovat v útoku, se mu podařilo poškozeného L. H. nožem do těla zasáhnou pouze dvakrát a poškozený L. H. tím utrpěl vyjma krevních výronů a škrábanců na horních končetinách a drobného krevního výronu břišní stěny pouze lehké zranění, a to bodnou ránu v oblasti levého žeberního oblouku cca 30 mm směřující ke střední čáře dolů směrem k dutině břišní délky 10 – 12 cm a bodnou ránu vpravo na břiše nad úrovní pupku cca 20 mm směřující nahoru ke střední čáře a dutině břišní o délce 6 – 7 cm, přičemž k proniknutí nože do dutiny břišní i přes délku bodných kanálů nedošlo vzhledem k jejich směru a také vzhledem k obezitě poškozeného L. H.; a tato zranění si vyžádala ošetření na chirurgickém oddělení Nemocnice Sokolov, kde mu byly bodné rány sešity.
Za uvedené jednání byl obviněný podle §219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků, podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl současně uložen trest propadnutí věci – kuchyňského nože s modrou plastovou rukojetí „tescoma presto“.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný J. P. odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 7 To 6/2010, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 7 To 6/2010, podal následně obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když nalézací soud i odvolací soud měly za prokázané naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, ač skutková zjištění pro tento závěr neposkytují spolehlivý základ. Obviněný poukazuje zejména na to, že dle jeho názoru v jeho jednání nelze spatřovat úmysl usmrtit poškozeného, protože nůž vytáhl s úmyslem píchnout poškozeného toliko do zadku. Nákup nože a jeho nošení v batohu vysvětluje tím, že po násilném vystěhování z bytu den před incidentem přišli s manželkou o všechny věci, proto si koupil nůž, návštěvu restaurace B. vysvětluje tím (což potvrdil i poškozený), že k ní byl poškozeným vyzván za účelem zapsání konečného stavu elektroměru a ukončení nájmu. Obviněný je toho mínění, že pokud by měl v úmyslu poškozeného usmrtit, měl k tomu dostatek vhodnějších příležitostí v době předcházející, rovněž vyloučil způsob vedení útoku směrem shora na životně důležité orgány poškozeného z důvodu jiného držení nože. Dále vyloučil i četnost výpadů a celkovou délku svého jednání a zpochybnil i výpovědi svědků (zejména svědka Ing. J. H.) a údaje ohledně směru a délky bodných kanálů, neboť dle jeho názoru není zřejmé, jak k těmto údajům znalec dospěl.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný ve svém dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení zrušil a přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Dle platné právní úpravy lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., proto bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud České republiky je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud České republiky připomíná, že převážná většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení a je zcela identická s námitkami obsaženými v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky i v případě obviněného J. P.
Trestného činu vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Toto ustanovení chrání lidský život, proto předmětem útoku může být pouze živý člověk. Objektivní stránka daného trestného činu je vždy charakterizována usmrcením člověka a je přitom nerozhodné, jakých prostředků bylo při tom použito. Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje zákon u trestného činu vraždy úmyslné zavinění a úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Podle ustanovení §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Úmyslné zavinění, byť ve formě nepřímého úmyslu, tedy vždy předpokládá, že si je pachatel alespoň v obecných rysech vědom existence skutečností, patřících pod zákonné znaky daného trestného činu a toto vědomí nevybočuje z rámce daného těmito znaky.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný J. P. se v kritické době dne 4. 6. 2009 nacházel s poškozeným sám na chodbě v přízemí domu v Ch., K. ulici, z čehož vyplývá, že výše popsaná zranění nemohl poškozenému způsobit nikdo jiný než právě obviněný. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky soudy prvního i druhého stupně rozhodující ve věci dospěly ke správnému zjištění, že závěr o přímém úmyslu usmrtit poškozeného vyplynul ze způsobu provedení činu a jeho přípravy. V průběhu řízení bylo prokázáno, což je podstatné z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, že obviněný mluvil o tom, že poškozeného L. H. usmrtí, již předchozí den (tj. 3. 6. 2009), když sděloval svědku Ing. J. H., že poškozeného zruší, zabije, že nemá co ztratit, dokonce se o to chtěl se svědkem vsadit. Rovněž je třeba zmínit, že obviněný si krátce před činem opatřil nůž, se kterým provedl útok, vyňal ho z plastového obalu, uložil do batohu a s tímto batohem odešel do restaurace B. na setkání s poškozeným. Navíc při ohledání místa činu byl zajištěn dopis obviněného adresovaný jeho manželce, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno: „ Tak když něco udělám, tak se ti omlouvám. Tátovi a rodině snaž vysvětlit můj čin, nejsem násilník ani vrah, tebe také H. fyzicky napadl“. Nalézací soud správně zhodnotil, že vysvětlení obviněného, že uvedeným textem mínil, že je na dně a že se chtěl oběsit, není možno považovat za věrohodné, neboť o sebevraždě v dopise není ani zmínka. Přímý úmysl obviněného usmrtit poškozeného L. H. vyplývá i ze způsobu, jakým předmětný útok vedl, když použil nůž o délce čepele 16,5 cm, tedy nástroj, který je bez jakýchkoliv pochybností způsobilý přivodit smrt člověka, a tímto nástrojem se opakovanými údery a z různých směrů snažil zasáhnout poškozeného do takových míst na jeho těle, kde se nachází životně důležité orgány (játra, žaludek, srdce). Do břišní stěny poškozeného, díky jeho aktivní obraně a pomoci ze strany svědka J. C., pronikly nakonec pouze dvě bodné rány a k poškození důležitých orgánů nedošlo v podstatě jen díky obezitě poškozeného, tj. díky okolnosti nezávislé na vůli obviněného.
Obviněný ve svém dovolání zpochybnil zejména úmysl usmrtit poškozeného s tím, že nůž vytáhl s cílem píchnout poškozeného toliko do zadku. Z výše uvedených okolností je však zřejmé, že obviněný útočil nožem především na přední část těla poškozeného (hrudník, břicho), proto vzhledem k provedeným důkazům tuto námitku obviněného nelze považovat za věrohodnou a je nutno ji vyhodnotit jako zjevně neopodstatněnou. Trestná činnost obviněného byla jednoznačně a přesvědčivě prokázána logickým a uceleným řetězcem důkazů, na základě kterého dospěly rozhodující soudy prvního i druhého stupně ke správnému závěru o vině obviněného.
Není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Pro úplnost je třeba dodat, že ostatní námitky, které obviněný uplatnil ve svém dovolání (tj. námitka týkající vysvětlení nákupu nože, důvodu návštěvy restaurace B., způsobu vedení útoku a směru a délky bodných kanálů) je nutno považovat za námitky, kterými dovolatel pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění a domáhá se, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Tyto námitky jsou však z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky je tedy nutno učinit závěr, že obviněný J. P. v případě projednávané věci svým jednáním naplnil jak po objektivní tak i po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal