ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.821.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 821/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2010 o dovolání obviněného R. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 2 To 24/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 6/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný R. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 34 T 6/2009, uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. č. 140/1961 Sb., jichž se dopustil tím, že
1)
dne 9. 12. 2007 kolem 1. 45 hodin poté, co poškozená J. V. otevřela vchodové dveře do domu ve S. ulici v P., obžalovaný vstoupil do domu, přistoupil k poškozené, ohrožoval ji otevřeným kapesním nožem a zatlačil jí do sklepních prostor domu, kde po poškozené požadoval orální sex, když odmítla, odvedl poškozenou z domu ke křoví poblíž vchodu do domu, kde ji donutil k orálnímu sexu, když se poškozená stále bránila, odvlekl jí za vlasy k blízké Základní škole v B. ulici, kde opakovanými údery pěstí do obličeje donutil poškozenou opět k orálnímu sexu, protože se poškozená stále bránila, otočil jí ke zdi a zezadu jí strkal prsty do pochvy, přičemž u obžalovaného došlo k výronu semene na hýždě poškozené, tímto jednáním způsobil poškozené frakturu nosních kůstek bez dislokace, edém, hematom kořenu nosu lícní kosti vlevo a úhlu mandibuly vpravo, povrchní řeznou ránu v oblasti thenaru pravé ruky, několik povrchních škrábanců oboustranně na hrázi v genitofemorální krajině, a v důsledku jednání obviněného se u poškozené následně vyvinula posttraumatická stresová porucha, s níž se léčí až do současnosti a nelze vyloučit ani doživotní následky
2)
dne 9. 12. 2007 ve S. ulici v P. po dokonání jednání popsaného v bodě 1) znemožnil poškozené J. V. odejít, odvedl ji k domu ve F. ulici, zde jí přikázal, aby se chovala jako jeho dívka, a zazvonil na domovní zvonek a poté ještě mobilním telefonem poškozené přivolal svého známého M. S., a když tento otevřel domovní dveře, obviněný silou strčil do dveří, vnikl dovnitř domu a zatímco poškozené J. V. u krku přidržoval pravou rukou otevřený zavírací nůž, zatlačil ji a M. S. do výtahu a dožadoval se, aby ho M. S. pustil k sobě do bytu, ve výtahu pak na chvíli přiložil nůž i ke krku M. S., do bytu ale vpuštěn nebyl, neboť přítelkyně M. S. M. J., která byla v bytě, je odmítla dovnitř pustit s tím, že zavolá policii, poté všichni sjeli výtahem zpět dolů, kde obviněný M. S. prohledal, vzal mu klíče a občanský průkaz a řekl mu, aby mu donesl pervitin, což M. S. učinil, po návratu M. S. šli všichni společně směrem k restauraci J., přičemž cestou poškozené stále přidržoval nůž u krku a chtěl po ní, aby mu slíbila, že mu odpustí a nic nenahlásí, když mu to nakonec slíbila, poškozenou odvedl společně s M. S. do S. ulice před dům, kde jí vrátil všechny věci a v 6, 15 hodin ji propustil.
Za to byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud v Praze, který je usnesením ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 2 To 24/2010, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný R. K. podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 2 To 24/2010, prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné a že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V konkrétní rovině uvedl, že jeho trestním stíháním byla porušena zásada speciality, protože k jeho trestnímu stíhání nebyl ze S. předepsaným způsobem dán souhlas s jeho stíháním. Odvolací soud se pak s tímto argumentem vypořádal způsobem, který nemá oporu ve spise. Dodatečný souhlas byl totiž doručen až půl roku po tom, co byly proti obviněnému zahájeny úkony trestního řízení. Předmětný souhlas německé strany byl udělen Státním zastupitelstvím v M., které k tomu nebylo oprávněno. Správně měl takový souhlas podle obviněného udělit Zemský soud v M. Proto k trestnímu stíhání obviněného nemělo vůbec dojít. Navíc souhlas německé strany udělený až následně nemůže zhojit absenci tohoto souhlasu v době, kdy bylo trestní stíhání zahájeno. Tím byl podle obviněného naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř, i když mylně odkazuje na písm. c) tohoto ustanovení.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno podle ustanovení §241 odst. 1, 3 tr. zák., protože z provedených důkazů nevyplývá, že by poškozená jednala nedobrovolně. Navíc je obviněný usvědčován pouze výpovědí poškozené a důkazy DNA nebyly provedeny v souladu se zákonem, protože obviněnému byl proveden odběr DNA nezákonným způsobem. Proto nelze důkaz testem DNA v řízení použít.
Dále je dovolatel přesvědčen, že nalézací soud provedl jen ty důkazy, které svědčí v jeho neprospěch a neprovedl ty důkazy, kterými měl v úmyslu prokázat svou nevinu. Neprovedení těchto důkazů pak nalézací soud ani nezdůvodnil. Tím došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutků kladených mu za vinu. V podrobnostech obviněný poukázal na odvolání proti prvoinstančnímu rozsudku.
Podle dovolatele též nebyl správně právně posouzen následek u poškozené, protože soud nevycházel ze znaleckého posudku, který by reflektoval její aktuální zdravotní stav. To způsobilo, že byla nesprávně použita právní kvalifikace podle odst. 3 ustanovení §241 tr. zák. Nalézací soud neakceptoval návrh obviněného na vypracování nového znaleckého posudku, který by zohledňoval aktuální zdravotní stav poškozené. Nalézací soud neobjasnil, zda má poškozená trvalé následky v příčinné souvislosti s jednáním obviněného.
Skutek pod bodem 2) rozsudku podle dovolatele nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu vydírání, protože poškozený S. se v přítomnosti obviněného vyskytoval dobrovolně a opakovaně se k němu vracel. Navíc poškozený S. nečinil žádné kroky k tomu, aby se přítomnosti obviněného zbavil. Kromě toho nalézací soud nezajistil výslech svědka S., který byl klíčový pro posouzení jednání obviněného ve vztahu k poškozené V.
Dovolatel má zato, že Vrchní soud v Praze, který projednával odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu, neodstranil vady rozsudku soudu prvního stupně a nevypořádal se s námitkami obviněného a místo toho podané odvolání zamítl.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a aby zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 2 To 24/2010, a to včetně všech navazujících rozhodnutí. Dále učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., nebo aby Nejvyšší soud takto přímo rozhodl sám.
Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil následovně.
Pokud dovolatel namítá nepřípustnost svého trestního stíhání pro porušení zásady speciality, neboť souhlas s jeho trestním stíháním ze strany orgánů S., jimiž byl do ČR vydán, nebyl opatřen včas a nebyl vydán orgánem oprávněným takový souhlas vydat, je tato námitka dovolatele podle státního zástupce zjevně neopodstatněná.
Zcela shodnou námitku totiž obviněný uplatnil již v průběhu trestního řízení a podal i ústavní stížnost zcela identického obsahu. Tato ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 510/09, (č. l. 696 – 698 spisu) odmítnuta s tím, že orgánům ČR nepřísluší posuzovat procesní postupy orgánů cizího státu. Kromě toho všechny procesní úkony, jejichž výsledky byly pro posouzení a rozhodnutí věci použity, byly opatřeny až po doručení souhlasu orgánů S. s trestním stíháním obviněného.
Dovolání obviněného je podle státního zástupce podáno též s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv ve skutečnosti převážná část uplatněných námitek směřuje proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů. Tím dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Dále obviněný poukazuje na údajné vady procesního charakteru, které nemohou být důvodem dovolání.
V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že skutkovými zjištěními tak, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení, způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním ve shora naznačeném směru však žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly.
Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá podle státního zástupce toliko námitka nesprávné právní kvalifikace skutku podle odst. 3 písm. a) ustanovení §241 tr. zák., neboť údajně nebyl zjištěn aktuální zdravotní stav poškozené J. V. v době vynesení rozsudku a existence trvalých následků na jejím zdravotním stavu. Dále tomuto dovolacímu důvodu odpovídá námitka obviněného spočívající v nesprávnosti posouzení skutku pod bodem 2) rozsudku, jako trestného činu vydírání podle ustanovení §235 tr. zák., neboť poškozený M. S. se v přítomnosti dovolatele zdržoval dobrovolně a mohl kdykoliv odejít.
Dovolání je však podle státního zástupce i v této části zjevně neopodstatněné. Zdravotní stav poškozené J. V. byl zjištěn dostatečně. Znakem skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle odst. 3 písm. a) ustanovení §241 tr. zák. není vznik trvalých následků, nýbrž způsobení těžké újmy na zdraví, což nemusí být vždy totéž. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu I. stupně byl vynesen více jak 2 roky po spáchání trestného činu, nebyl důvod opětovně zkoumat zdravotní stav poškozené.
Pokud pak jde o tvrzení dovolatele ohledně skutku pod bodem 2) rozsudku, je třeba toto tvrzení podle státního zástupce považovat za zavádějící. Ze skutkové věty totiž vyplývá, že násilí v podobě ohrožování zbraní (nožem) se obviněný dopustil převážně vůči poškozené J. V. a jen v menší míře vůči poškozenému M. S. Navíc nelze ani akceptovat tvrzení obviněného o dobrovolnosti jednání poškozeného M. S., neboť tento zjevně jednal pod vlivem pohrůžek adresovaných poškozené J. V.
Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného R. K. bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 2 To 24/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. (a také v ustanovení §11a tr. ř.), pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán.
Podle ustanovení §406 odst. 1 tr. ř. tr. ř. osobu, která byla předána z jiného členského státu, nelze stíhat, omezit její osobní svobodu či ji osobní svobody zbavit pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána; to neplatí, jestliže
a) předaná osoba po svém propuštění z vazby, z výkonu trestu odnětí svobody nebo z ochranného opatření spojeného s omezením či zbavením osobní svobody neopustila do 45 dnů území České republiky, přestože ho mohla opustit nebo se na území České republiky vrátila poté, co ho opustila,
b) za tento jiný trestný čin nelze uložit trest odnětí svobody nebo ochranné opatření omezující osobní svobodu, nebo vydat zatýkací rozkaz,
c) předané osobě hrozí uložení pouze peněžitého trestu nebo trestu obecně prospěšných prací, přestože je lze za zákonem stanovených podmínek přeměnit na tresty odnětí svobody,
d) předaná osoba souhlasila s předáním do České republiky a vzdala se práva na uplatnění zásady speciality,
e) předaná osoba se po svém předání výslovně vzdala práva na uplatnění zásady speciality vůči určitým trestným činům spáchaným před svým předáním,
f) příslušný orgán předávajícího státu, který osobu předal, udělil souhlas se stíháním předané osoby pro další trestný čin spáchaný před jejím předáním.
Podle ustanovení §406 odst. 3 tr. ř. má-li být osoba stíhána pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána, a nejsou zde důvody podle odstavce 1, podá v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce a v řízení před soudem předseda senátu žádost o souhlas se stíháním pro jiné trestné činy. Pro žádost se použije §405 obdobně.
Z výše citovaného ustanovení §406 tr. ř. tedy vyplývá, že pokud nebylo dosaženo v České republice vzdání se práva předané osoby na uplatnění principu speciality a ani zde nejsou možnosti prolomení tohoto principu podle odst. 1 písm. a) – d) tohoto ustanovení, může být tato osoba trestně stíhána, vzata do vazby či jinak omezena na osobní svobodě a osobní svobody zbavena výkonem, např. trestu odnětí svobody, pro další trestný čin, který spáchala před svým předáním a pro který předána nebyla, pouze na základě dodatečného souhlasu předávajícího státu. Žádost o souhlas podává soud příslušnému orgánu předávajícího státu, v přípravném řízení na návrh státního zástupce. (Srov. P. Šámal a kolektiv Trestní řád Komentář II. díl 6. vydání Praha C. H. Beck 2008, str. 2715.)
Z obsahu předloženého spisového materiálu vyplývá, že obviněný byl do České republiky předán ze S. r. N. na základě Evropského zatýkacího rozkazu ze dne 4. 3. 2008 vydaného Okresním soudem ve Strakonicích v trestní věci vedené pod sp. zn. 18 T 18/2007. Podle listiny založené na č. l. 32 spisu předalo obviněného R. K. do České republiky Generální státní zastupitelství v M. za účelem výkonu trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců uloženého obviněnému v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 18/2007 s tím, že od dodržení zásady speciality se neupouští.
K námitce obviněného spočívající v tom, že dodatečný souhlas německé strany s jeho trestním stíháním nemůže zhojit absenci souhlasu v době, kdy bylo trestní stíhání zahájeno, nutno podle Nejvyššího soudu podotknout, že trestní stíhání bylo proti obviněnému v této věci zahajováno dvakrát, přičemž tato skutečnost byla nalézacím i odvolacím soudem z procesního hlediska zohledněna (viz str. 4 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 2 To 24/2010).
Poprvé to bylo usnesením Policie ČR, Městského ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování Plzeň ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. MRPM - 8401/TČ - 74 - 2007 na č. l. 41 spisu. Toto usnesení o zahájení trestního stíhání bylo usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň – město ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 2 ZT 221/2008, podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř. zrušeno jako nezákonné, protože německé orgány při předání R. K. k výkonu trestu odnětí svobody v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 18/2007 neupustily od zásady speciality, doposud neudělily dodatečný souhlas k trestnímu stíhání pro další trestné činy a obviněný se nevzdal práva na uplatnění zásady speciality (č. l. 188 – 189 spisu).
Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni podala dne 3. 12. 2008 k Okresnímu soudu Plzeň – město návrh, aby vyžádal od Vrchního státního zastupitelství Mnichov souhlas s trestním stíháním obviněného i pro trestné činy podle §241 odst. 1, 2, 3 písm. a), §235 odst. 1, 2 písm. c), §231 odst. 1 a §221 odst. 1 tr. zák., ze kterých je podezřelý český státní občan R. K., jichž se měl dopustit skutky dne 9. 12. 2007 v Plzni (č. l. 195 spisu).
Okresní soud Plzeň – město požádal dne 10. 12. 2008 pod sp. zn. 5 Nt 1347/2008 Generální státní zastupitelství Mnichov o souhlas s trestním stíháním R. K. pro činy ze dne 9. 12. 2007, které tento spáchal ještě před vydáním Evropského zatýkacího rozkazu vydaného v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 18/2007 (č. l. 198 spisu).
Generální státní zastupitelství M. vydalo dne 27. 1. 2009 pod sp. zn. 15 Ausl. A 2/2009 souhlas s trestním stíháním R. K. ve věci trestných činů uvedených Okresním soudem Plzeň - město ve spise sp. zn. 5 Nt 1347/2008 ( č. l. 213, 214 spisu ).
Na základě uvedeného souhlasu pak Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Západočeského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality usnesením ze dne 28. 1. 2009, č.j. PZC - 425 - 71/TČ - 2008 - 70 zahájila podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání R. K. pro skutky, za které byl následně odsouzen v projednávané trestní věci (č. l. 220 spisu). Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, která byla usnesením Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 16. 2. 2009, sp. zn. 2 KZV 5/2009, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Uvedené rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Plzni napadl obviněný ústavní stížností, která byla rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 510/09, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Podstatou námitek obviněného uplatněných v ústavní stížnosti bylo to, že Generální státní zastupitelství v M. je pouze orgánem, který Vrchnímu zemskému soudu v Mnichově dává návrh na udělení dodatečného souhlasu, ale samo není oprávněno takovýto souhlas poskytnout.
V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že v daném řízení se uplatňuje zásada speciality, která patří mezi základní principy daného řízení. Zásada speciality vyplývá ze suverenity státu, který poskytuje osobám zdržujícím se na jeho území ochranu, jenž může být omezena pouze stanoveným způsobem (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 5. vydání, Praha, C. H. Beck, 2005 str. 2534 II. dílu). Stát předávající tuto osobu druhému státu se vzdává své trestní jurisdikce ve prospěch tohoto druhého státu, který ovšem může předanou osobu postihnout jen právě v tom rozsahu, v jakém se první stát své jurisdikce vzdal. V projednávané věci měl Ústavní soud za podstatné, že orgán předávajícího státu jednoznačně vyjádřil souhlas s trestním stíháním R. K. pro předmětnou trestnou činnost. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že tento souhlas byl vydán jiným orgánem předávajícího státu, než jak by tomu mělo podle vnitrostátních předpisů předávajícího státu být, Ústavní soud se s tímto názorem stěžovatele neztotožnil a uvedl, že tuzemským orgánům činným v trestním řízení vůbec nenáleží se v tomto směru se zněním cizozemské procesní normy seznamovat, interpretovat ji a zkoumat soulad postupu předávajícího státu s ní. I kdyby skutečně udělením předmětného souhlasu cizozemský orgán vykročil z mezí daných svými procesními předpisy, jedná se o interní věc předávajícího státu, kterou tuzemské orgány nemohou hodnotit. V závěru svého rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil své stanovisko, že českým orgánům činným v trestním řízení zásadně nepřísluší posuzovat zákonnost postupu orgánů S. r. N. a zpochybňovat jejich oprávnění k předání osoby do ciziny a k udělení souhlasu se stíháním pro další trestný čin. Pokud R. K. s postupem cizozemského státního zastupitelství nesouhlasí a chce si na něj stěžovat, může zvážit procesní možnosti, jaké mu k tomu poskytuje právní řád předávajícího státu .
Z obsahu spisového materiálu je pak podle Nejvyššího soudu rovněž zřejmé, že obviněný se s předmětným problémem zcela odpovídajícím námitkám uvedeným v ústavní stížnosti i v dovolání obrátil dopisem rovněž na německý Vrchní zemský soud v M. Vrchní zemský soud v M. obviněnému písemně odpověděl a kopii dopisu obviněného i svou odpověď na ni zaslal Vrchní zemský soud v M. k informaci českým orgánům činným v trestním řízení. Pokud jde o obsah odpovědi vrchního zemského soudu obviněnému, vyplývá z ní, že obviněný byl v dubnu 2008 předán českým úřadům k odpykání trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. V lednu 2009 obdrželo Generální státní zastupitelství v M. žádost Okresního soudu Plzeň – město ze dne 10. 12. 2008, v níž bylo žádáno o dodatečný souhlas s trestním stíháním obviněného ohledně události z P. ze dne 9. 12. 2007. Dne 20. 1. 2009 byl obviněný k tomuto obvinění a zamýšlenému dodatečnému souhlasu s předáním podrobně vyslechnut ve Věznici Plzeň. Poté Vrchní zemský soud v M. usnesením ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. OLGAusl. 15 Ausl. A 2/09, prohlásil dodatečné trestní stíhání za přípustné. Následně Generální státní zastupitelství v M. prostřednictvím státního zástupce E. udělilo dne 27. 1. 2009 souhlas k trestnímu stíhání ohledně činu ze dne 9. 12. 2007. V odpovědi obviněnému poté Vrchní zemský soud v M. zdůraznil, že uvedené řízení proběhlo absolutně v souladu se zákonem a státní zástupce, který danou věc vyřizoval, si počínal zcela korektně. (Srov. č. l. 654 – 660 spisu).
Jak je z výše uvedeného patrné a Nejvyšší soud je též toho názoru, trestní stíhání obviněného R. K. bylo vedeno v souladu se zákonem. To proto, že Okresní soud Plzeň – město vyžádal od německé strany, resp. od Generálního státního zastupitelství v M. dodatečný souhlas k trestnímu stíhání ohledně činů ze dne 9. 12. 2007 a uvedené německé státní zastupitelství souhlas udělilo dne 27. 1. 2009. Trestní stíhání obviněného pak bylo zahájeno usnesením policejního orgánu až dne 28. 1. 2009 (viz č. l. 220 spisu), tedy v době, kdy již byl z německé strany udělen dodatečný souhlas s trestním stíháním obviněného pro skutky ze dne 9. 12. 2007. Uvedený souhlas byl české straně zaslán dne 27. 1. 2009 faxem, přičemž Krajské státní zastupitelství v Plzni jej obdrželo ještě téhož dne. Kopie předmětného souhlasu Generálního státního zastupitelství v M. ze dne 27. 1. 2009 s úředním překladem je založena na č. l. 542 a násl. spisu, přičemž si ji vyžádal Krajský soud v Plzni, jemuž byla doručena dne 1. 6. 2009 Generálním státním zastupitelstvím v M. (č. l. 447 spisu). Ve spise je rovněž založeno na č. l. 547 usnesení Vrchního zemského soudu v M. ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. OLGA usl. 15 Ausl. A 2/09, o přípustnosti dodatečného vydání obviněného k trestnímu stíhání pro znásilnění a další čin podle žádosti Okresního soudu Plzeň – město ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 5 Nt 1347/2008.
Shora uvedeným postupem podle Nejvyššího soudu bylo zcela respektováno ustanovení §406 odst. 1 písm. f) tr. ř., jenž stanoví, že osobu, která byla předána z jiného členského státu, nelze stíhat, omezit její osobní svobodu či ji osobní svobody zbavit pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána; to neplatí, jestliže příslušný orgán předávajícího státu, který osobu předal, udělil souhlas se stíháním předané osoby pro další trestný čin spáchaný před jejím předáním. Z textu tohoto ustanovení je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že zákon přípustnost trestního stíhání podmiňuje faktickým souhlasem cizího státu. Pokud byl takový souhlas skutečně udělen a oznámen českým orgánům faxem a teprve dodatečně doručen v opise orgánům činným v trestním řízení, jak tomu bylo v předmětném případě, nemá tato skutečnost vliv na zákonnost, resp. přípustnost trestního stíhání. Zákon v ustanovení §406 odst. 1 písm. f) tr. ř. vyžaduje k přípustnosti trestního stíhání souhlas orgánu předávajícího státu, (který byl německou stranou v projednávaném případě bezpochyby dán před zahájením trestního stíhání), ale již nestanoví nic ohledně způsobu jeho oznámení českým orgánům činným v trestním řízení, a ani že by bylo nutné uvedený souhlas doručovat obviněnému.
Pokud jde o námitku obviněného spočívající v tom, že ve S. r. N. rozhodoval o souhlasu s jeho trestním stíháním nekompetentní orgán, Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem Ústavního soudu v tom směru, že tato problematika je vnitřní záležitostí německé strany a české orgány činné v trestním řízení vychází výhradně z ustanovení §406 odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy zda dodatečný souhlas s trestním stíháním obviněného pro další trestný čin spáchaný před jeho předáním udělil příslušný orgán předávajícího státu, který obviněného do České republiky předal. Obviněný byl do České republiky původně předán ze S. r. N. na základě Evropského zatýkacího rozkazu vydaného v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 18/2007, a to opatřením Generálního státního zastupitelství v M. ze dne 14. 4. 2008 vydaného pod sp. zn. Ausl. 126/2008 (č. l. 544). Dodatečný souhlas s trestním stíháním R. K. v projednávané trestní věci udělilo Generální státní zastupitelství v M. opatřením ze dne 27. 1. 2009 pod sp. zn. 15 Ausl. A 2/2009. Podle shora citovaného písemného sdělení Zemského soudu v M. vše proběhlo v souladu s německou legislativou.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že trestní stíhání obviněného v projednávané věci bylo vedeno zcela v souladu se zákonem.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
V minulosti již bylo opakovaně vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité ( určitá ) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Podle ustanovení §241 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb. odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví.
Ke skutku kvalifikovanému podle uvedeného ustanovení trestního zákona obviněný v rámci dovolacího řízení uplatnil dvě námitky. První námitka spočívala v tom, že nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle §241 odst. 1 tr. zák., neboť z provedených důkazů, resp. skutkových zjištění nevyplývá, že by obviněná jednala nedobrovolně, když obviněný je v tomto případě usvědčován pouze výpovědí poškozené a důkaz odběrem DNA nebyl proveden v souladu se zákonem. Navíc soud provedl pouze důkazy svědčící v neprospěch obviněného aniž odůvodnil, proč neprovedl i důkazy svědčící v jeho prospěch.
Z uvedeného je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že obviněný napadá především způsob, jakým byly prováděny a hodnoceny důkazy. Jeho výhrady se tudíž soustředily primárně proti správnosti skutkových zjištění v tom směru, že se dopustil skutku, jímž byl uznán vinným. Konkrétně napadá postup soudů v tom, že své závěry o vině nesprávně opřely výhradně o výpověď poškozené a o nezákonně provedenou zkoušku DNA. Dovolatel proto ve skutečnosti uvedenou argumentací neuplatnil námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému oběma soudy, protože z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku.
Druhá námitka obviněného ke skutku pod bodem 1) rozsudku spočívala v tom, že následek na zdraví poškozené byl soudy nesprávně právně posouzen, protože nenaplňuje ustanovení §241 odst. 3 tr. zák. Nebylo totiž náležitě objasněno, zda má poškozená trvalé následky a zda jsou tyto následky v příčinné souvislosti s jednáním poškozeného. Tato námitka již dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje, a proto se jí Nejvyšší soud zabýval.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podle §241 odst. 3 písm. a) tr. zák., jenž obsahuje kvalifikační znak těžké újmy na zdraví. Podle ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození důležitého orgánu, f) zohyždění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé útrapy, nebo ch) delší dobu trvající porucha zdraví. Z výše uvedeného je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že zákon vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny současně. Musí jít vždy o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů podle písmen a) – ch).
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zjistil, že u poškozené se v důsledku jednání obviněného rozvinula posttraumatická stresová porucha přetrvávající do současnosti a nelze vyloučit, že jí bude zatěžovat do konce jejího života. Tuto poruchu, která poškozenou výrazně omezuje v běžném způsobu života, je pak nutno považovat za těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Odvolací soud se pak v plné míře s názorem nalézacího soudu ztotožnil.
Je třeba připomenout, že při těžké újmě na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Za delší dobu trvající poruchu zdraví lze považovat dobu asi šesti týdnů pouze za předpokladu, že po tuto dobu trvala vážná porucha zdraví (srov. rozhodnutí č. 18/1969 Sb. rozh. tr.). Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. rozhodnutí č. 9/1981-II. Sb. rozh. tr.). Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně, není nutné, že pachatel chtěl způsobit právě takové poranění či duševní otřes. V tomto ohledu postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn, když na takové srozumění lze usuzovat především z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení a z pohnutky činu (srov. názor publikovaný pod II/1965 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem či předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
S námitkami uplatněnými dovolatelem ohledně absence těžšího následku ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm a) tr. zák. se Nejvyšší soud neztotožnil. Podle znaleckého posudku opatřeného v projednávané trestní věci i výslechu znalkyně MUDr. J. F. se poškozená do doby kritické události vyvíjela zcela normálně, nikdy neměla potíže psychického rázu, nikdy nevyhledala žádnou psychologickou ani psychiatrickou intervenci a po tom, co prožila, je nepochybně neurotizovaná. Jde o děvče naivní a neprotřelé, nepředstírající a věrohodné. U hlavního líčení poškozená plakala, ale držela se, protože je podle znalkyně zvyklá zachovávat pravidla. Po hlavním líčení bude nepochybně stav poškozené zhoršen. V anamnéze poškozené nebylo zjištěno nic dalšího, co by mohlo způsobit posttraumatickou stresovou poruchu, kterou poškozená trpí. Posttraumatická stresová porucha poškozené měla původně mírné projevy spočívající v pravidelných znovuprožitích traumatizující události s výraznou úzkostí s tělesnými projevy, jako bušení srdce, nucení ke zvracení, svalový třes, pocity strachu, znechucení a vyřazení. Dále poškozená trpěla fóbiemi zejména z příslušníků rómského etnika. I přes farmakologickou léčbu antidepresivy a pravidelnou psychoterapii doznívaly u poškozené poruchy soustředění, zvýšená neurotická unavitelnost a depresivní rozlady. V oblasti sexuality pak došlo k vyhýbání se novým kontaktům. Podle znalkyně lze proto očekávat nezanedbatelné potíže v navazování a stabilitě partnerských vztahů a v prožívání sexuality v budoucím životě. Dříve poškozená netrpěla žádnou poruchou a ani u ní nebyla prokazatelná jakákoli psychopatologie. Léčba může trvat tři roky i déle a i přes občasné zlepšení lze očekávat následné zhoršení stavu poškozené, zejména v souvislosti se soudním řízením. Podle dodatku znaleckého posudku z března 2009 poškozená aktuálně trpěla dekompenzací posttraumatické stresové poruchy, která spočívala v depresivních úzkostných stavech, vracejících se živých vzpomínkách na traumatizující událost, ve vyhýbavém chování a posttraumaticky distancovaném postoji k sexualitě. Vzhledem k průběhu onemocnění a aktuálnímu stavu poškozené může podle znalkyně léčení trvat i 5 let, popř. celoživotně.
Z výše uvedeného je podle Nejvyššího soudu zjevné, že poškozená utrpěla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného újmu na duševním zdraví, která ji omezovala v běžném způsobu života po dobu rozhodně delší než 6 týdnů, když ji podle závěrů znalkyně tato újma může omezovat dlouhodobě, možná i celoživotně. To bylo ostatně podle Nejvyššího soudu zřejmé i z projevů poškozené u hlavního líčení, když v rámci své výpovědi plakala ( viz č. l. 608 – 612 spisu ). Nejvyšší soud proto uzavřel, že soudy postupovaly správně, pokud hodnotily následek činu obviněného na duševním zdraví poškozené jako vážnou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. Pokud pak obviněný namítal, že nalézací soud nedostatečně objasnil, jak je to s trvalými následky na zdraví poškozené, nepovažoval Nejvyšší soud tuto námitku obviněného za přiléhavou, protože ustanovení §241 odst. 3 písm. a) tr. zák. hovoří o vážné újmě na zdraví a nikoli o trvalých následcích. Pokud tedy poškozená v důsledku jednání obviněného utrpěla těžkou újmu na zdraví, došlo tím k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění ve smyslu ustanovení §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. bez ohledu na to, zda bude mít poškozená v důsledku jednání obviněného trvalé následky na zdraví či nikoli. Proto považoval Nejvyšší soud tuto námitku obviněného za zcela zjevně neopodstatněnou. ( Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 3 Tdo 404/2009 ).
Pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu byl obviněný odsouzen za skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Podstatou dovolací námitky obviněného k tomuto skutku bylo to, že jednání obviněného nemohlo být posouzeno jako vydírání, protože poškozený S. se v přítomnosti obviněného vyskytoval dobrovolně, opakovaně se k němu vracel a nečinil žádné kroky k tomu, aby se přítomnosti obviněného zbavil. Tuto námitku obviněného shledal Nejvyšší soud za právně relevantní nicméně zjevně neopodstatněnou.
Podle ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li takový čin se zbraní.
Z obsahu skutkové věty pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že poškozeným zde byla především J. V., kterou obviněný nutil, aby se chovala podle jeho vůle, když jí znemožnil odejít, odvedl jí do domu ve F. ulici, kde ji přikázal, aby se chovala jako jeho dívka, přičemž poškozené J. V. přidržoval pravou rukou u krku otevřený zavírací nůž. Pokud pak jde o M. S., i ten byl jednáním obviněného zasažen, když jej obviněný zatlačil do výtahu, kde chvíli přidržoval nůž i u jeho krku a dožadoval se, aby ho M. S. pustil k sobě do bytu, kam se pro odpor svědkyně M. J. nedostal, a proto sjeli výtahem zpět dolů, kde obviněný M. S. prohledal a vzal mu občanský průkaz a klíče s tím, aby mu donesl pervitin, což M. S. učinil.
Z výše uvedeného je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že obviněný skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. naplnil po formální i materiální stránce již svým jednáním vůči poškozené J. V. Proto není z hlediska právní kvalifikace podle uvedeného ustanovení trestního zákona a s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu podstatné, zda se M. S. nacházel v přítomnosti obviněného dobrovolně či nikoliv, ale i ohledně tohoto poškozeného lze důvodně poukázat na okolnost, že jednání a chování M. S. bylo výrazně ovlivněno pohrůžkami, které na adresu J. V. pronášel obviněný. Z tohoto důvodu považoval Nejvyšší soud uvedenou námitku za zcela zjevně neopodstatněnou.
Pokud pak jde o námitku obviněného spočívající v tom, že nalézací soud pochybil, když nezajistil výslech svědka M. S., tak touto námitkou se Nejvyšší soud nezabýval, neboť směřovala do procesu zjišťování skutkového stavu, tedy do způsobu provádění a hodnocení důkazů, a taková námitka není v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumatelná.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěných skutků ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady dovolatele nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí a trestní stíhání obviněného bylo přípustné. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny rozhodné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplnění skutkových podstat trestných činů znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů ( viz §265i odst. 2 tr. ř. ) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c