ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.823.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 823/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2010 o dovolání obviněné M. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 6 To 78/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 154/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. N. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 34 T 154/2009, byla obviněná M. N. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se dopustila tím, že „ ve S., okres Z., jako zástupkyně společnosti Strojtechnik, s. r. o., se sídlem B., R., jednající na základě plné moci vystavené jednatelem společnosti J. N., dodala postupně společnosti SWS, a. s., na základě objednávek dne 27. 10. 2005 6.000 ks sáčků z polyetylénové bublinkové fólie, dále ve dnech 16. 11. 2005, 29. 11. 2005, 15. 12. 2005, 22. 12. 2005, 18. 01. 2006 a 14. 02. 2006 dodala do této společnosti po 7.000 ks těchto sáčků, kdy místo dohodnuté ceny 1,20 Kč/ks bez DPH dle objednávek uvedla do faktur č. 10400023, 10400042, 10400053, 10400058, 200600008 a 200600019 částku 12 Kč/ks bez DPH, do faktury č. 10400034 částku 11,64 Kč/ks bez DPH, tyto faktury jí byly po dodání zboží do skladu na pokladně společnosti vždy v hotovosti proplaceny na základě údajů v nich uvedených, přičemž si byla vědoma toho, že vyplacená částka desetinásobně převyšuje dohodnutou cenu dodaného zboží a při tomto jednání využila toho, že do uvedené společnosti dodávala osobně uvedené sáčky již od roku 1999 a to v množství kolem 27.000 ks dvojitých sáčků měsíčně v celkové hodnotě kolem 90.000,- Kč včetně DPH, které jí byly vždy po dodání vyplaceny v hotovosti, dále využila toho, že účtárna společnosti SWS, a. s., s ohledem na znalost její osoby coby dlouholetého dodavatele polyetylénových bublinkových sáčků a objem dříve vyplácených částek v jejím případě neověřovala skutečný stav dodaného zboží, čímž společnosti SWS, a. s., se sídlem S., D. způsobila škodu v celkové výši 600.661,20 Kč, tuto částku pak použila společnost Strojtechnik, s. r. o. pro vlastní potřebu .“
Za to byla obviněná M. N. odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Společnost SWS, a. s., byla v souladu s ustanovením §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 34 T 154/2009 , podala obviněná odvolání (č. l. 333 - 334). O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 6 To 78/2010 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné M. N. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná M. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 356 - 359) opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a rovněž jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp. brojí proti závěru odvolacího soudu, že musela vědět, být srozuměna s tím, že postavení zástupkyně dodavatelské obchodní společnosti Strojtechnik, s. r. o., fakturuje částku desetkrát vyšší, než na jakou jí vznikl skutečný právní nárok. Uvedla, že dle jejího názoru není možné být srozuměn s omylem poškozené společnosti, aniž by tento omyl předpokládala. Soud pak dle jejího názoru v této souvislosti nezvážil skutečnost, že placení faktur obviněné u poškozené bylo vždy podmíněno několikerou kontrolou doložených faktur s tím, že přesný popis takové kontroly popsali svědci – zaměstnanci poškozené společnosti, zejména pak svědkové Č., M. a R. ve svých svědeckých výpovědích. Jelikož obviněné byl díky dlouholeté spolupráci s poškozenou společností tento systém kontroly dobře znám, nemohla předpokládat, že tento systém selže, a ani nemohla tento průběh kontroly ovlivnit, tedy není možné, aby jednala v úmyslu způsobit společnosti škodu prostřednictvím předložení chybných faktur. Faktická existence systému kontroly na straně poškozené společnosti tak dle názoru obviněné v podstatě vylučuje její úmysl. Obviněná soudům vytkla, že tyto měly hodnotit, zda-li by mohlo k vyplacení peněz dojít, pokud by poškozená společnost dodržela její standardní kontrolní postup a dále to, zda-li obviněná nedodržení postupu ovlivnila a zda-li mohla s jeho nedodržením počítat. Pokud by došel k závěru, že ano, bylo by teprve možno dojít k závěru, že obviněná jednala úmyslně, resp. v úmyslu nepřímém.
Dále obviněná namítla, že se soudy nezabývaly otázkou, zda skutek obstojí z hlediska trestnosti ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010 (dále jen „trestní zákoník“), kdy lze trestní odpovědnost pachatele uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněná má za to, že v daném případě se poškozená společnost měla možnost obrátit se rovnou na společnost Strojtechnik, s. r.o., s uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a nebylo-li by bezdůvodné obohacení vydáno, měla možnost vymáhat dluh prostřednictvím řízení ve věcech občanskoprávních. K uplatnění nároku u společnosti Strojtechnik, s. r. o., tak došlo až po prvním hlavním líčení v této trestní věci, kdy společnost Strojtechnik, s . r. o., ihned reagovala a nepromlčenou pohledávku vůči poškozené uhradila. Jelikož poškozená společnost nevyzvala společnost Strojtechnik, s. r. o., k úhradě dluhu, tato de facto o pohledávce poškozené nevěděla. Obviněná tak namítá, že došlo ke směšování pojmů bezdůvodné obohacení a skutkové podstaty trestného činu podvodu, kdy se poškozená společnost pokouší vymáhat nyní již promlčený dluh z obchodního vztahu prostřednictvím trestního řízení, které však k tomuto účelu primárně neslouží.
Obviněná dále nesouhlasí se stanovením výše škody, neboť má za to, že soudy měly odečíst celou hodnotu dodaných sáčků. Pokud soud dospěl k závěru, že obviněná získala bezdůvodné obohacení, pak vzhledem k absenci úmyslného podvodného jednání byl na místě posoudit celou věc podle ustanovení §254 tr. zák., tedy jako trestný čin zatajení věci. Závěrem pak obviněná vyslovila nesouhlas s druhem a výměrou trestu, neboť skutek nepovažuje za natolik společensky závažný, aby muselo dojít k uložení trestu odnětí svobody, spojeného s jeho přímým výkonem a to zvláště za stavu, že si škodu způsobila sama nedodržením vlastních pravidel kontroly. Dle obviněné tak bylo na místě spíše uvažovat o uložení podmíněného trestu odnětí svobody s přiměřenou zkušební dobou.
Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 6 To 78/2010, stejně jako rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 34 T 154/2009, zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně připomněla rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, uvedla, že odůvodněním nedostatku svého podvodného záměru se obviněná odchýlila od skutkových zjištění uvedených ve skutkové větě rozsudku v návaznosti na tam popsané okolnosti svědčící o jejím zavinění.
Dovozuje-li dle státní zástupkyně obviněná, že faktická existence systému kontroly na straně poškozené společnosti vylučuje její úmysl, pak v uvedeném směru nevychází z opatřeného skutkového stavu, který se stal ve vytýkaném rozsahu rozhodným pro posouzení jejího zavinění. Další dovolací argumentaci obviněné dotýkající se zpochybnění objektivní stránky trestného činu podvodu (kdy obviněná vyjadřuje svoje přesvědčení, že pokud by poškozená společnost dodržela běžně užívané kontrolní postupy, pak by žádná škoda nevznikla), vyhodnotila státní zástupkyně jako námitku absentující příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a způsobenou škodou, popř. jako námitku, že škoda na straně poškozené byla způsobena také jejím spoluzaviněním. K danému uvedla, že nelze význam případného spoluzavinění přeceňovat natolik, že by tato skutečnost byla výlučně způsobilá přivodit škodlivý následek a to zcela nezávisle na jednání obviněné (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. trestního). Dle závěru státní zástupkyně je zřejmé, že za stavu, kdy obviněná svým jednáním uvedla poškozeného v omyl a následně díky dlouholetým zkušenostem s tímto obchodním partnerem zneužila nedostatku jeho kontrolní činnosti, jednala nejen plně srozuměna s případným vznikem škodlivého následku, ale především s vědomím, že jí taková okolnost na straně poškozeného usnadní, aby ke škodlivému následku došlo. Dle státní zástupkyně je proto posouzení skutku soudem jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zcela správné, neboť jednání obviněné naplňuje všechny formální i materiální znaky tohoto trestného činu.
Dále uvedla, že právní kvalifikaci jednání obviněné přitom nelze zpochybnit ani námitkou vadného způsobu stanovení výše způsobené škody co do jejího kvalifikovaného rozsahu. Stejně tak nelze přisvědčit námitce, že dané jednání mělo být posouzeno jako trestný čin zatajení věci ve smyslu §254 tr. zák., neboť ten se vztahuje pouze na případy, kdy se cizí věc do moci pachatele dostala omylem, který on sám nevyvolal. K námitce, že se soudy nezabývaly otázkou, zda skutek obstojí z hlediska §12 odst. 2 trestního zákoníku, kdy lze trestní odpovědnost pachatele uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, uvedla, že minimálně soud odvolací se při odůvodnění svého rozhodnutí zabýval otázkou časové působnosti nové právní úpravy a došel k závěru, že v daném případě nebylo na místě tuto výjimku aplikovat, s čímž se státní zástupkyně ztotožnila.
Státní zástupkyně poukázala též na to, že nelze zaměňovat trestněprávní odpovědnost s odpovědností občanskoprávní, jak to obviněná činí v podaném dovolání a není tedy na místě zabývat se otázkami souvisejícími s možnými způsoby sanace škodlivého následku na straně poškozené obchodní společnosti ani s navazujícím náhledem, zda nárok na náhradu škody byl či nebyl ve smyslu předpisů civilně právních promlčen. K námitce obviněné dotýkající se druhu a výše trestu pak státní zástupkyně uvedla, že pro nápravu vad této povahy, které jsou napravitelné jen v řízení odvolacím, tak dovolací řízení rozhodně neslouží a tuto námitku nelze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné M. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 6 To 78/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou M. N. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující nejméně částky 500.000,- Kč.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud se tedy zaměřil na posouzení oprávněnosti tohoto dovolacího důvodu uplatněného obviněnou M. N. a shledal, že pokud obviněná namítá nedostatek subjektivní stránky trestného činu, tedy úmysl, a poukazuje přitom na právní závěr nalézacího soudu o tom, že musela vědět, resp. byla srozuměna s tím, že v postavení zástupkyně dodavatelské obchodní společnosti Strojtechnik, s. r. o. fakturuje částku desetkrát vyšší, než na jakou jí vznikl skutečný právní nárok, činí tak způsobem neregulérním, neboť směřuje právě do oblasti skutkových zjištění tak, jak jsou vyjádřena ve skutkové větě rozsudku. Skutkový stav, tak, jak byl dovozen soudem nalézacím, se stal rozhodným pro posouzení viny obviněné, a pokud obviněná argumentuje nedostatek zavinění, resp. úmyslu faktickou existencí kontroly na straně poškozené společnosti, odchyluje se od tohoto soudem ve skutkové větě rozsudku popsaného skutkového stavu. Své přesvědčení, že faktická existence systému kontroly poškozené společnosti ve vztahu k fakturám předložených k proplacení v hotovosti, vylučuje její úmysl, zakládá na neexistujícím, resp. neprokázaném skutkovém stavu.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Namítá-li pak obviněná, že by k žádné škodě nedošlo, a ve svém důsledku tedy ani k trestnému činu podvodu, pokud by poškozená společnost, resp. její zaměstnanci dodrželi běžně užívané kontrolní postupy, staví na již opatřeném a prokázaném skutkovém stavu a dotýká se objektivní stránky trestného činu podvodu. Tuto námitku, kterou státní zástupkyně shledala námitkou absentující příčinné souvislosti mezi dovolatelčiným jednáním a způsobenou škodou či jako námitku spoluzavinění na straně poškozené společnosti, však nelze shledat důvodnou.
Podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Určitá osoba může být trestná jen tehdy, pokud svým jednáním následek skutečně způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněné osoby na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jednotlivé příčiny však nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Tato zásada má podstatný význam pro posouzení příčinného vztahu.
V daném případě je zřejmé, že by ke škodlivému následku nedošlo bez jednání obviněné, tedy, že by nedostatečná či zcela absentující kontrola vystavovaných faktur na straně poškozené společnosti působila jako výlučná a samostatná příčina vzniku škodlivého následku. Obviněná vystavovala poškozené společnosti faktury na částky desetinásobně vyšší, než co odpovídalo dohodnutým cenám za objednané a následně dodané zboží, což v podaném dovolání nikterak nepopírá. Pokud by ze strany obviněné nedošlo k tomuto klamavému jednání, existence či neexistence systému kontroly na straně poškozené společnosti, resp. jeho případné fungování či nefungování, by nebylo třeba jakkoli posuzovat, neboť by nedošlo k samotnému škodlivému následku.
Vystavováním faktur na mnohonásobně vyšší než dohodnuté částky uvedla obviněná poškozenou společnost v omyl, a to právě v otázce výše fakturovaných částek, resp. jejich správné výši. Poškozená společnost neměla dostatečnou kontrolu, jejíž význam však nelze přeceňovat, jak soud vyložil výše, a ke své škodě částky fakturované obviněnou uhradila. K této skutečnosti přispěly i dlouholeté obchodní vztahy mezi poškozenou společností a obviněnou založené na důvěře ze strany poškozené společnosti vůči obviněné coby dlouholetému obchodnímu partnerovi. Obviněná tak navíc zneužila znalosti o nedostatečnosti kontrolního systému poškozené společnosti, potřebné k odhalení omylu spočívajícím v proplacení nesprávně fakturovaných částek. Obviněná tak byla srozuměna s tím, že svým jednáním může uvést poškozenou společnost v omyl, a v důsledku způsobit škodlivý následek. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se závěry rozvedenými v odůvodněních nalézacího i odvolacího soudu, jakož i ve vyjádření nejvyšší státní zástupkyně, že obviněná jednala nejen plně srozuměna s případným vznikem škodlivého následku, ale především s vědomím, že jí taková okolnost na straně poškozeného usnadní, aby ke škodlivému následku došlo, resp. jednala s vyšší mírou jistoty, že takový následek způsobí.
Nejvyšší soud shledal, že právnímu posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., s nímž se ztotožnil v odvolacím řízení i odvolací soud v rámci napadeného usnesení, nelze vytknout pochybení, neboť jednání obviněné naplňuje všechny formální i materiální znaky tohoto trestného činu. Z tohoto důvodu je námitka obviněné, že její jednání mělo být správně kvalifikováno jako trestný čin zatajení věci podle §254 tr. zák. zcela nesprávná.
Na výše uvedeném závěru nemůže změnit nic ani námitka obviněné dotýkající se rozsahu škody, resp. námitka nesprávného způsobu stanovení výše způsobené škody co do jejího kvalifikovaného rozsahu, pokud soudy nezohlednily, že část fakturovaných částek byla oprávněná. K danému Nejvyšší soud uvádí, že soudy tuto skutečnost nepřehlédly, a z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu jasně vyplývá, že obviněná v sedmi případech vyinkasovala částku 682.441,20 Kč na místo částky 81.780 Kč, kterážto byla sjednanou cenou za fakticky dodané zboží (str. 2 rozsudku), a tedy částka 600.661,20 Kč, která je ve skutkové větě rozsudku uvedena jako celková částka, jíž byla vyčíslena škoda, je rozdílem mezi částkou celkově vyinkasovanou a částkou, která odpovídala sjednané ceně za dodané zboží. Částka 600.661,20 Kč uvedená ve skutkové větě rozsudku je tak částkou, která byla obviněné vyplacena navíc (str. 3 rozsudku) ke škodě poškozené společnosti.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněné, v rámci níž namítla, že se soudy nezabývaly otázkou, zda skutek obstojí z hlediska trestnosti ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku, kterýžto uvádí, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačují uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Na straně 3 napadeného usnesení odvolací soud uvedl, že „ odvolací soud se zabýval i tím, zda by případně nebylo pro obžalovanou výhodnější použití nyní účinného trestního zákoníku. Zjistil, že by tomu tak nebylo, neboť popsaný skutek je i po této změně zcela shodně trestný, přičemž v trestním zákoníku nedošlo ani k žádným jiným změnám, které by odůvodňovaly jeho aplikaci .“ Odvolací soud se tak zabýval otázkou časové působnosti nové právní úpravy ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku a došel k závěru, že v daném případě nebylo na místě tuto výjimku aplikovat.
Odstavec 2 §12 trestního zákoníku vyjadřuje (v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1) zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz nálezy Ústavního soudu - např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n. ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.). Je možno uzavřít, že z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost (viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 92 -93).
Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, jak to vyplývá z §39 odst. 2 trestního zákoníku, tedy především intenzitou naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena správě s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že nový trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu.
Nicméně je třeba zdůraznit, že nelze zaměňovat odpovědnost trestněprávní s odpovědností občanskoprávní, jak činí obviněná v dovolání. Obviněná výchozí vztah obchodně právní povahy s poškozenou společností modifikovala tak, že jednala způsobem, který ve svém důsledku vykazuje všechny formální i materiální znaky soudně trestného činu, když v daném případě dosáhla nejen typového, ale i podstatně zvýšeného stupně společenské nebezpečnosti svého jednání tak, jak to odpovídá požadavkům §3 odst. 4 a §88 odst. 1 tr. zák., účinného v době spáchání trestného činu, kterýžto naplnila jednáním, v rámci něhož podvodným způsobem fakturovala dodané zboží, přičemž zneužila důvěry dlouholetého obchodního partnera, tj. poškozené společnosti, a obohatila se tak k její škodě ve výši podstatně přesahující kvalifikovanou výši značné škody.
V daném případě není na místě zabývat se teoretickými otázkami týkajícími se možné sanace škodlivého následku na straně poškozené společnosti, tedy úvahami obviněné o vydání bezdůvodného obohacení, či spekulacemi, zda byl ve smyslu civilně právních předpisů případný nárok na náhradu škody v daném případě promlčen či nikoli. Poškozená společnost podala trestní oznámení na obviněnou, jejíž jednání bylo orgány činnými v trestním řízení shledáno jako jednání trestné, resp. jednání naplňující formální i materiální znaky soudně trestného činu. Úvahy, že měla poškozená společnost jiné cesty k ochraně svých zájmů, konk. že nejdříve měla žádat o vydání bezdůvodného obohacení, a byla-li by neúspěšná, vymáhat dluh prostřednictvím řízení ve věcech občanskoprávních, jsou nesprávným pochopením zásady subsidiarity trestní represe obsažené v §12 odst. 2 trestního zákoníku.
Závěrem obviněná vyjádřila svůj nesouhlas s druhem a výměrou jí uloženého trestu, resp. s uložením trestu odnětí svobody, neboť se domnívá, že jednání, pro nějž byla odsouzena, není natolik společensky závadné, aby muselo dojít k uložení trestu odnětí svobody, a na místě bylo spíše uvažovat o uložení podmíněného trestu odnětí svobody s přiměřenou zkušební lhůtou.
K této námitce obviněné Nejvyšší soud uvádí, že jiným hmotněprávním posouzením (ve smyslu ustanovení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky jiné hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná uplatnila, je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněné byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byla uznána vinnou.
Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněné zjevně neopodstatněným.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné M. N. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a