ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.108.2009.1
sp. zn. 4 Tz 108/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. Ď. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 To 44/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 2/2006 a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 To 44/2008 , b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, odst. 3, §256 a §263 odst. 7 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §31 odst. 1, §53 odst. 1 a §54 odst. 1, odst. 3 zák č. 140 /1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.) a v ustanoveních §120 odst. 3 a §125 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného V. Ď.
Z r u š u j í se napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 49 T 2/2006.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ostravě se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 49 T 2/2006, byl obviněný V. Ď. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., za použití §143 tr. zák., kterého se podle skutkové věty rozsudku dopustil tím, že:
dne 23. 6. 2005 jako navrhovatel - oprávněný v rámci žaloby o vydání směnečného platebního rozkazu vůči odpůrci - zavázanému J. M., předložil Krajskému soudu v Ostravě k důkazu vedle smlouvy o půjčce finanční částky 400.000,- Kč mezi věřitelem V. Ď. a dlužníkem J. M. ze dne 23. 4. 2003 také směnku vystavenou dne 24. 4. 2003 v H. na směnečnou částku 500.000,- Kč, splatnou dne 10. 7. 2003 výstavcem J. M. na řad obviněného V. Ď., ač si byl vědom, že směnka je opatřena nepravým podpisem výstavce J. M., kdy na základě této směnky následně Krajský soud v Ostravě dne 22. 7. 2005 vydal směnečný platební rozkaz j.č. 17 Sm 194/2005-13, což bylo v rámci právní věty rozsudku nalézacím soudem posouzeno tak, že obviněný padělaný tuzemský cenný papír udal jako pravý.
Za to byl odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen i peněžitý trest ve výši 400.000,- Kč, za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců podle §54 odst. 1, odst. 3 tr. zák.
Odvolání obviněného proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 To 44/2008, zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti posledně zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného V. Ď. stížnost pro porušení zákona. V této namítá, že Vrchní soud v Olomouci se v rámci přezkumu rozsudku soudu prvního stupně neřídil příslušnými zákonnými ustanoveními a v důsledku toho došlo k porušení zákona jak v rovině skutkových zjištění, tak i v rovině hodnocení provedených důkazů.
Ve vlastním odůvodnění mimořádného opravného prostředku stěžovatelka poukázala, že za základ veškerých svých skutkových (a v návaznosti na to i právních) úvah vzaly soudy obou stupňů zjištění, že inkriminovaná směnka ze dne 24. 4. 2003, která byla dne 23. 6. 2005 předložena Krajskému soudu v Ostravě spolu se žalobou žalobce V. Ď. s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu proti žalovanému J. M., byla opatřena nepravým podpisem výstavce J. M. Toto zásadní, nalézacím a posléze i odvolacím soudem zcela kategoricky formulované zjištění ovšem nemá adekvátní oporu v provedených důkazech.
Při pominutí vlastního vyjádření J. M., byly ve vztahu k otázce pravosti (či nepravosti) podpisu J. M., coby výstavce inkriminované směnky, v průběhu trestního řízení zpracovány dva znalecké posudky z oboru kriminalistiky, odvětví písmoznalectví, a to nejprve znalkyní PhDr. V. M. a posléze znalcem Mgr. R. M. Znalkyně PhDr. M. ve svém posudku vyslovila stanovisko, že podpis M. na předmětné směnce není pravým podpisem, ale padělkem vzniklým překreslením (obkreslením) podpisu na smlouvě o půjčce č. 1/2003 ze dne 23. 4. 2003. Původce onoho sporného podpisu na inkriminované směnce je však podle znalkyně nezjistitelný. Oproti tomu, znalec Mgr. M. ve svém posudku dospěl k závěru, že J. M. jako pisatele sporného podpisu na inkriminované směnce jednoznačně vyloučit nelze. Byť i on uvedl, že s velkou pravděpodobností onen sporný podpis na inkriminované směnce vznikl překreslením podpisu ze smlouvy o půjčce č. 1/2003 ze dne 23. 4. 2003, setrval na tom, že pisatele tohoto podpisu určit nelze, ale že podpis mohl být překreslen i J. M. Oba znalci ve vztahu k těmto svým závěrům uvedli celou řadu podrobností a detailů, podstatné ovšem je, že na těchto svých stanoviscích oba znalci setrvali i poté, kdy měli možnost se ke svým posudkům vyjádřit navzájem a i po osobních slyšeních obou znalců v řízení před nalézacím soudem. Z obou těchto znaleckých posudků tak lze ve vztahu k onomu spornému podpisu dovodit, že sporný podpis na inkriminované směnce ze dne 24. 4. 2003 s vysokou pravděpodobností vznikl překreslením jiného (prokazatelně pravého) podpisu J. M., ovšem, kdo tento podpis na směnku překreslil, určit a tedy ani prokázat objektivně nelze.
Obhajoba obviněného v průběhu trestního řízení opakovaně poukazovala na variantu, že onen sporný podpis mohl na inkriminovanou směnku překreslit sám J. M., a to záměrně ve snaze vytvořit si pro případ budoucího sporu o zaplacení předmětné směnky argumentaci pro popření její pravosti, jak se následně také skutečně stalo. Je zřejmé, že pokud by tomu tak skutečně bylo, tj. pokud by původcem onoho překresleného podpisu na inkriminované směnce skutečně mohl být J. M., či případně pokud by tato varianta alespoň nebyla vyvrácena, pak by tento podpis nebyl padělkem v pravém slova smyslu, a tedy by ani nebyl naplněn základní znak skutkové podstaty trestného činu podle §140 tr. zák. Přitom je třeba poznamenat, že tato obhajobou namítaná možná varianta skutkového děje provedeným dokazování vyvrácena nebyla. Nelze totiž přehlédnout, že celá řada konkrétních okolností na straně J. M. přinejmenším nasvědčovala tomu, že by takového účelového jednání skutečně mohl být schopen. Jako příklad lze zmínit skutečnosti vyplývající z obsahu spisu Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, sp. zn. 126 Nc 1576/2005, který byl nalézacím soudem přečten k důkazu, kdy z tohoto spisu poměrně jasně vyplývá, že J. M. již v minulosti v rámci soudních řízení neváhal jím tvrzené nepravdivé skutečnosti (v daném případě údajnou úhradu peněžité částky, k jejímuž vymožení byla nařízena exekuce) prokazovat předložením padělaných dokladů, jež si za tímto účelem opatřil. S přihlédnutím k této a rovněž některým dalším okolnostem, jež ohledně osoby poškozeného v průběhu trestního řízení vyšly najevo, výše zmíněná skutková varianta ohledně osoby původce onoho sporného podpisu na inkriminované směnce nepůsobí nijak nereálně.
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací přistupovaly k hodnocení věrohodnosti svědka J. M. velmi rezervovaně. Odvolacím soudem byl tento svědek dokonce označen za „zjevně obecně nevěrohodného“, přesto však, zcela nelogicky a paradoxně, soudy obou stupňů tomuto pochybnému svědkovi neváhaly uvěřit jeho tvrzení o tom, že onu inkriminovanou směnku ze dne 24. 4. 2003 nepodepsal. Soud prvního stupně tak učinil s odvoláním na zcela zřejmou spekulaci, že by přece obviněný J. M. nenechal před ním překreslovat svůj podpis (viz str. 30 rozsudku). Když v odvolacím řízení obviněný doplnil svou výpověď o odůvodnění, proč v přípravném řízení uvedl, že J. M. podepsal směnku před ním, a že se v tomto bodě zjevně mýlil, odvolací soud tuto výpověď odmítl jako údajně účelovou změnu výpovědi. Přitom zcela odmítl připustit jinak zcela zřejmou a logickou variantu, že obviněný ve své výpovědi může nejen lhát či mluvit pravdu, ale také že se z objektivních důvodů může prostě jen mýlit, tím spíše, že okolnosti uváděné v doplněné výpovědi nejsou v jakémkoliv rozporu s jeho dřívější výpovědí, ale toliko zpřesňují reálně možný skutkový děj. Fakticky se odvolací soud touto obhajobou obviněného vůbec nezabýval (mimo jejího označení za účelovou změnu). Namísto toho se soustředil na usvědčení obviněného výpovědí poškozeného J. M., který sice je podle vlastního konstatování soudu obecně nevěrohodný, avšak zcela nepochopitelně bylo odvolacím soudem uvěřeno jeho tvrzení o údajné neexistenci oné druhé smlouvy o půjčce, k níž se inkriminovaná zajišťovací směnka vztahuje.
V této souvislosti je třeba připomenout, že znaleckými posudky obou znalců, a to jak PhDr. M., tak i Mgr. M., bylo potvrzeno, že podpis na této druhé smlouvě o půjčce, jejíž existenci poškozený J. M. popíral, je pravým podpisem J. M. Znaleckým posudkem Mgr. M. bylo nad rámec toho dále prokázáno, že nemůže být pravdivou verze tvrzená J. M. v tom směru, že tato druhá smlouva o půjčce měla vzniknout rozešitím druhého vyhotovení první smlouvy o půjčce a záměnou jejího prvého listu za list jiný. Zmíněným znaleckým posudkem bylo totiž zcela objektivně zjištěno, že ona druhá smlouva o půjčce žádné stopy rozešívání či opakovaného sešívání nevykazuje (stejně jako nevykazuje např. ani stopy sepnutí kancelářskou sponkou, atd.).
Za pozornost rovněž stojí to, že J. M. byl prokazatelně ochoten přistoupit na placení úroků odpovídajících svou výší úrokům nikoliv z jedné, ale ze dvou půjček po 400.000,- Kč (ve výši 12% z obou těchto částek, zcela v souladu s textem obou těchto smluv) a nalézací soud zcela logicky vzal za prokázané, že tato druhá smlouva o půjčce je autentická a jako taková byla skutečně uzavřena (a pokud poškozený J. M. její uzavření popírá, činí tak z čistě účelových důvodů). Odvolací soud ovšem zcela překvapivě tento závěr soudu prvního stupně přehodnotil a v rámci napadeného usnesení uzavření oné druhé smlouvy o půjčce (tj. té, k níž se coby zajišťovací instrument měla vázat ona inkriminovaná směnka ze dne 24. 4. 2003) zcela popřel, ačkoli z jím provedených důkazů nevyšla najevo žádná zásadní změna skutkového děje oproti dokazování před soudem prvního stupně.
Pokud soudy obou stupňů zcela uvěřily výpovědi poškozeného J. M. v tom směru, když popřel, že by onu inkriminovanou druhou směnku ze dne 24. 4. 2003 podepsal, učinily tak s odvoláním na neměnnost této výpovědi poškozeného a dále s přihlédnutím k souladu této výpovědi s výpověďmi svědků M. M. a G. J. Přitom ovšem oba soudy zcela pominuly dvě naprosto zjevné a již na první pohled patrné okolnosti. Pouhá konstantnost výpovědi ještě sama o sobě zdaleka nemusí být důkazem její pravdivosti, navíc v situaci, kdy podstatou této výpovědi v naznačeném směru, je pouhé popření toho, že by poškozený uzavřel druhou smlouvu o půjčce a podepsal inkriminovanou směnku. V takto postavených tvrzeních zjevně není mnoho prostoru k jakýmkoliv výraznějším odchylkám.
Ohledně výpovědí svědků M. M. a G. J. soudy vůbec nevzaly v potaz zcela očividný fakt, že oba tito svědkové své informace v naznačeném směru čerpali z toho, co jim mělo být samotným poškozeným k věci sděleno. Za této situace ovšem nelze očekávat, že by jejich výpovědi s výpovědí poškozeného neměly být souladné, a to i kdyby poškozený lhal, neboť když už by se rozhodl v rámci trestního řízení lhát, patrně by stejně lživým způsobem o rozhodných skutkových okolnostech informoval i další osoby.
Při svém rozhodování soudy obou stupňů poněkud nelogicky zcela opomenuly zohlednit a v kontextu tvrzených skutkových okolností vyhodnotit významný aspekt, mající v právní rovině zcela zjevný logický dopad do možných závěrů stran subjektivní stránky jednání obviněného. Jedná se o otázku, zda (a případě nakolik) lze rozumně očekávat, že by obviněný v situaci, kdy by skutečně věděl, že onen podpis na inkriminované směnce není pravým podpisem J. M., jednal tak, jak soudy obou stupňů vzaly za prokázané - tj. že by směnku, o níž by věděl, že je opatřena padělaným podpisem, uplatnil tím pro něj z tohoto pohledu nejriskantnějším způsobem, který si za takové situace vůbec lze představit. Jak totiž již bylo řečeno výše v rámci úvah ohledně právní kvalifikace skutku, z povahy věci plyne, že ten, kdo uplatní jakoukoliv svou pohledávku u soudu, a to i tehdy, pokud se jedná o pohledávku vyplývající ze směnky, která je uplatněna žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, zcela logicky musí být přinejmenším srozuměn s tím, že takto uplatněná pohledávka bude ze strany žalovaného popřena, ať již co do její pravosti či výše. Bez dalších, dostatečně přesvědčivých či spíše jednoznačných důkazů, by obecně bylo poněkud nelogické předpokládat, že někdo, kdo ví o tom, že směnka, jíž disponuje, je směnkou padělanou, a přesto postupuje způsobem, který již ze samotné povahy věci bezprostředně umožňuje osobě, jež by z této směnky měla být zavázána, její pravost zpochybnit a vyvrátit.
K tomuto obecnému aspektu pak v kontextu konkrétní věci přistupuje aspekt další, který ještě výrazněji zpochybňuje, že by si obviněný skutečně v tomto případě byl vědom toho, že by podpis J. M. na inkriminované směnce měl být padělkem. Bylo totiž jednoznačně prokázáno, že poškozený J. M. byl v souvislosti s vymáháním pohledávek z obou smluv o půjčkách osloven svědky Ing. W. a K., přičemž jim sdělil, že jednu z obou zajišťovacích směnek nepodepsal. V návaznosti na to svědkové Ing. W. a K. s obviněným osobně jednali a obviněného výslovně informovali o tom, že poškozený popírá, že by jednu ze směnek podepsal. V této souvislosti lze jen dodat, že svědkové Ing. W. i K. shodně uvedli, že na tuto informaci obviněný reagoval značně překvapeně a tvrdil, že to není možné. Tato reakce obviněného již jen sama o sobě poměrně zřetelně vypovídá o tom, zda si skutečně byl vědom toho, že by podpis poškozeného na inkriminované směnce měl být podpisem padělaným. Počínaje tímto okamžikem si tedy obviněný prokazatelně byl vědom, že poškozený J. M. popírá pravost svého podpisu na inkriminované směnce. Tím méně logické by ovšem bylo, kdyby se obviněný v této situaci, pokud by ovšem sám nebyl přesvědčen o tom, že podpis na oné směnce je skutečně pravým podpisem J. M., rozhodl postupovat tak, jak postupoval, tj. směnku uplatnit v řádném řízení u soudu. Pokud by obviněný věděl, či třeba i jen byl srozuměn s tím, že podpis na oné směnce je padělek, nelze předpokládat, že by vědomě podstoupil rizika plynoucí z možného přezkoumávání pravosti tohoto podpisu v soudním řízení, které by za takové situace nutně musel očekávat. A contrario z této logické úvahy plyne, že pokud se obviněný i přesto, že věděl, že poškozený J. M. pravost svého podpisu na směnce popírá, rozhodl tuto směnku zažalovat, musel zcela nevyhnutelně jednat v přesvědčení, že ono popření pravosti podpisu ze strany J. M. je obranou pouze účelovou, a že J. M. směnku reálně podepsal.
V souvislosti s touto úvahou je třeba připomenout a zdůraznit ještě jednu okolnost. Vedle inkriminované směnky měl obviněný prokazatelně k dispozici smlouvu o půjčce č. 2/2003, k níž se předmětná směnka vztahovala, coby zjišťovací instrument. Bylo přitom jednoznačně prokázáno znaleckými posudky obou znalců, že podpis J. M., coby dlužníka na této smlouvě, je podpisem pravým. Za této situace obviněný mohl postupovat tak, že by svou pohledávku vůči J. M. u soudu uplatnil nikoliv na základě inkriminované směnky, ale na základě samotné této smlouvy o půjčce. Lze přitom logicky soudit, že pokud by obviněný skutečně věděl či třeba byl i jen srozuměn s tím, že podpis poškozeného J. M. na inkriminované směnce není pravým podpisem (a tedy když by musel počítat s tím, že se tímto argumentem J. M. bude u soudu bránit a zřejmě se i ubrání), zcela jistě by svou pohledávku neuplatnil na základě takto problematické směnky, ale volil by variantu pro sebe „bezpečnější“, tj. svou pohledávku by u soudu uplatnil na základě samotné smlouvy o půjčce, jejíž pravost by byl v soudním řízení schopen prokázat zcela jednoznačně (tak, jak tato pravost byla prokázána i v tomto řízení trestním). Tato „bezpečnější varianta,“ tj. zažalování pohledávky vůči J. M. nikoliv z titulu (problematické) směnky, ale z titulu samotné smlouvy o půjčce, by přitom pro obviněného byla časově i ekonomicky prakticky stejná, jako zažalovat směnku. Za této situace by tudíž bylo zcela absurdní předpokládat, že by se obviněný zachoval tak, jak se reálně zachoval, tj. že by svou pohledávku žaloval z titulu zajišťovací směnky a nikoliv z titulu samotné smlouvy, jež byla touto směnkou zajišťována, pokud by skutečně věděl, že ona směnka ve skutečnosti není podepsána pravým podpisem J. M., coby výstavce. Touto logickou úvahou, ani důsledky z ní plynoucí se ovšem soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nezabývaly.
S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti a okolnosti vyjádřila ministryně spravedlnosti přesvědčení, že soudy obou stupňů při svém rozhodování nepostupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení vyjádřenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Skutkový stav, který je soudy obou stupňů v jejich rozhodnutích prezentován jako prokázaný, nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Naopak, jak bylo popsáno výše, zůstala zde celá řada skutkových pochybností týkajících se rozhodujících momentů skutkového děje. Toto konstatování se týká jak otázky (tvrzeného) padělání podpisu poškozeného J. M. na inkriminované směnce, tak i otázky (rovněž tvrzeného) vědomí obviněného ohledně této okolnosti, atd. Přitom všude tam, kde tyto pochybnosti lze spatřovat, soudy obou stupňů zvolily prakticky zcela bezvýjimečně tu skutkovou variantu, která je z pohledu obviněného nejméně příznivá, tj. variantu směřující k závěru o vině obviněného. Nehodnotily tedy provedené důkazy v souladu se zásadou formální logiky ani se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného. V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 To 44/2008 byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. Ď. v ustanovení §254 odst. 1 a §265 tr. ř. a v řízení, které jeho vydání předcházelo, též v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř., aby napadené usnesení zrušil, dále zrušil i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2008, sp.zn. 49 T 2/2006, a také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté pak, aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona.
Předně je třeba uvést, že obviněný V. Ď. již v předchozí době v zákonné lhůtě podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Pokud se jednalo o takto uplatněné dovolací důvody, tak tyto byly ve své podstatě dovolatelem spatřovány v tom, že soudy obou stupňů v rámci svých rozhodnutí posoudily předmětný skutek po právní stránce nesprávně, když jej kvalifikovaly jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., za použití §143 tr. zák., neboť podle jeho názoru tento skutek znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu reálně nenaplňoval, a to co se týče objektu, tak i znaku objektivní stránky spočívajícího v „udání“ padělaných nebo pozměněných peněz (cenného papíru).
Senát Nejvyššího soudu, který o dovolání obviněného rozhodoval, se mohl v dovolacím řízení na základě takto uplatněných dovolacích důvodů napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci a jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně zabývat toliko, pokud bylo poukazováno na nesprávnost použité právní kvalifikace. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 Tdo 619/2009, bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, jako zjevně neopodstatněné.
Zde je třeba upozornit, že názor vyslovený dovolacím senátem Nejvyššího soudu, že skutkem popsaným ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 49 T 2/2006, došlo k naplnění všech zákonných znaků trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., za použití §143 tr. zák., je i nadále obecně platný. Podaná stížnost pro porušení zákona totiž rozhodnutí soudů nižších stupňů napadá výhradně z jiných a to skutkových, případně důkazních důvodů, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze.
V souvislosti s podanou stížností pro porušení zákona Nejvyšší soud zdůrazňuje, že těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Je tudíž výsostným právem soudu prvního stupně hodnotit před ním provedené důkazy a ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Do již učiněného hodnocení důkazů smí odvolací soud zasáhnout v rámci své přezkumné činnosti pouze v případě nelogičnosti a nesrovnalostí v jejich hodnocení. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení. (Srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sb. rozh. tr. pod. č. 7-8/1992).
Uvedené zásady musí při svém postupu v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona respektovat i Nejvyšší soud. Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Podaná stížnost pro porušení zákona napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci a před ním vydanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě v podstatě vytýká, že oba tyto soudy dospěly ke shodnému závěru o vědomosti obviněného V. Ď., že směnka vystavená dne 24. 4. 2003 v H. na směnečnou částku 500.000,- Kč, splatnou dne 10. 7. 2003, výstavcem J. M. na řad V. Ď., je opatřena nepravým podpisem výstavce J. M., ačkoli to podle stěžovatelky z provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, přičemž zároveň nebylo vyvráceno, že předmětnou směnku ve skutečnosti mohl podepsat J. M., ale tak, aby pravost jeho podpisu mohla být v budoucnu zpochybněna. Dála pak stěžovatelka napadá postup odvolacího soudu, který podle jejího názoru důkazně nepodloženě přehodnotil předchozí logický závěr nalézacího soudu o autentičnosti druhé smlouvy o půjčce znějící na částku 400.000,- Kč a o jejím skutečném uzavření mezi V. Ď. a J. M., ačkoli z jím provedených důkazů nevyšla najevo žádná zásadní změna skutkového děje.
Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně provedl v rámci hlavního líčení za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr, že obviněný V. Ď. se dopustil jednání, z kterého byl obžalován, a že je za ně trestně odpovědný.
Při vlastním dokazování nalézací soud respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad bylo nezbytné pro správné hodnocení důkazů, a to především v situaci, kdy obviněný V. Ď. odmítal, že jím předložená směnka je opatřena nepravým podpisem výstavce J. M., posledně jmenovaný na tomto naopak trval a výpovědi ostatních svědků nebyly jednoznačně průkazné. Právě v této důkazní situaci správné rozhodnutí o vině záleželo na pečlivém vyhodnocení každého důkazu zvlášť i celého jejich souhrnu. To se týká zejména výpovědi i celkového chování obviněného, ale i svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si soud mohl na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž krajský soud důkazy hodnotil, jakož i skutkové závěry, které z důkazů vyvodil, odpovídají požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky pak soud vyjádřil v odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.
Pokud stížnost pro porušení zákona vznáší námitky proti postupu, hodnotícím úvahám a rozhodnutí krajského soudu o vědomosti obviněného V. Ď., že na předmětné směnce se nachází nepravý podpis J. M. a navzdory tomu takovou směnku předložil soudu spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, lze k tomu uvést, že tyto námitky byly obhajobou vesměs uplatněny v průběhu hlavního líčení a posléze v řízení odvolacím. K těmto výhradám včetně předkládané alternativy, že to mohl být J. M., kdo záměrně na směnce z 24. 4. 2003 vytvořil svůj podpis tak, aby mohl být v případě potřeby později zpochybněn, soud prvního i druhého stupně při svém rozhodování přihlížely a také v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně jasně a pregnantně vyjádřily, které důkazy a proč považují za stěžejní pro stanovení viny obviněného V. Ď. Přitom zároveň i vysvětlily, proč pokládají změněnou výpověď obviněného o tom, že na vlastní oči neviděl se J. M. na předmětnou směnku podepisovat a tato již tedy jím mohla být podepsána (záměrně zpochybnitelně) dříve, za účelovou a tudíž nevěrohodnou. Nejvyšší soud nehodlá vyjmenovávat jednotlivé důkazy, jakož i jejich hodnocení, na základě kterého byl soudy učiněn závěr o tom, že podpis výstavce na směnce z 24. 4. 2003 není pravým podpisem J. M., ale podpisem překresleným podle vzoru, jímž byl podpis J. M. na smlouvě o půjčce č. 1 z 23. 4. 2003, a že takto zfalšovaný podpis neučinil J. M., ale osoba jiná, o čemž obviněný V. Ď. věděl. V tomto lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku krajského soudu (str. 29 – 30) a usnesení soudu vrchního (str. 5 – 6), s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil.
Nejvyšší soud rovněž nepokládá za potřebné podrobně reagovat na veškeré jednotlivé argumenty, obsažené ve stížnosti pro porušení zákona, týkající se předmětné směnky z 24. 4. 2003, neboť jde vesměs o pouhé opakování námitek, s kterými se již v předchozím řízení dostatečně vypořádaly oba soudy nižších stupňů. Tyto námitky nemohou jednotlivě ani ve svém celku zpochybnit správnost a přesvědčivost meritorního rozhodnutí krajského soudu v této části jeho skutkových zjištění i v právním posouzení. Snad jen jako reakci na tvrzení stěžovatelky o nevyvrácení varianty, že J. M. mohl nejprve někde směnku sám podepsat (překreslit svůj podpis z jiného dokladu) a pak ji přinést do kanceláře obviněného, lze poukázat na to, že nic takového z provedených důkazů nevyplývalo, když původně tak nevypovídal ani obviněný V. Ď. Ten naopak uváděl, že to byl on, kdo vyhledal tiskopis směnky, kterou nejprve sám vyplnil a poté ji J. M. podepsal. Tento postup ale vyvrátila znalkyně z oboru písmoznalectví PhDr. M., která prohlásila, že směnka byla nejprve opatřena nepravým podpisem J. M. a teprve poté byla vyplněna ostatními údaji. Přitom autora podpisu J. M. určit nelze, pokud jde o ostatní údaje na směnce, tak tyto vyplnil obviněný V. Ď. Následně pozměněná výpověď obviněného učiněná před odvolacím soudem pak byla v této části důvodně označena za nevěrohodnou a pouze účelově reagující na nastalou důkazní situaci.
Taktéž úvaha obsažená ve stížnosti pro porušení zákona, že obviněný by zcela jistě vědomě neuplatnil falešnou směnku v soudním řízení, protože by riskoval následné problémy, když mohl svůj nárok uplatnit na základě smlouvy o půjčce č. 2, která byla nakonec i soudem prvního stupně označena jako autentická, což by pro něho bylo jistější, bezpečnější a z hlediska délky řízení stejné, je zdánlivě logická, ale nevychází z provedených důkazů. Tato úvaha totiž opomíjí, že druhá smlouva o půjčce nebyla opatřena ověřeným podpisem J. M. a proto v případě vyvolaného soudního řízení bylo reálné předpokládat, že pokud dlužník nároky věřitele z této smlouvy bude rozporovat, k jejich prokázání bude potřeba poměrně náročného a zdlouhavého řízení. Naproti tomu v případě uplatnění směnky s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu slibovalo rychlé získání nezpochybnitelného právního titulu za předpokladu, že žalovaný J. M. proti němu nepodá v třídenní lhůtě námitky. Vezme-li se v úvahu, že prvotní návrh na vydání směnečného platebního rozkazu byl u Krajského soudu v Ostravě podán dne 23. 6. 2005 a předmětné soudní rozhodnutí bylo vydáno již dne 22. 7. 2005, je evidentní, jaké řízení je rychlejší. Případné úvahy V. Ď. pro případ, že J. M. námitky včas uplatní a směnečný platební rozkaz právní moci nenabude, presumovat nelze, ale Nejvyššímu soudu je známo, že popsaný způsob vedoucí k získání nezpochybnitelného právního titulu k vymožení nesplacené pohledávky (a to i namnoze fiktivní), není u našich soudů uplatňován ojediněle.
Učiněný závěr Nejvyššího soudu o správnosti skutkového zjištění nalézacím soudem pak lze vztáhnout i na tu jeho část, týkající se konstatování, že J. M. byla kromě první smlouvy o půjčce podepsána i druhá smlouva o půjčce a tato byla též realizována. To jinými slovy znamená, že krajský soud na základě všech provedených důkazů učinil důvodně závěr, že smlouva č. 2 z 23. 4. 2003 o půjčce 400.000,- Kč mezi V. Ď. a J. M. byla skutečně uzavřena a v pořadí druhému jmenovanému byla tato částka vyplacena. Nalézací soud na str. 29 odůvodnění svého rozsudku také podrobně vysvětlil, proč takovýto hodnotící závěr učinil. Zde je však třeba soudu prvního stupně vytknout , že toto jím učiněné skutkové zjištění nebylo patřičně vyjádřeno ve skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku, byť o vlastní smlouvě předložené obviněným krajskému soudu se v ní hovoří. Jedná se totiž o skutečnost významnou z hlediska dalšího posuzování, zejména pokud jde o stanovení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného a o uložení odpovídajícího trestu (jak bude konkretizováno níže).
Zároveň neuvedením této zjištěné skutečnosti do skutkové věty svého rozsudku soud prvního stupně dostatečně nevymezil a neohraničil rozsah přípustného přehodnocení učiněných skutkových zjištění odvolacím soudem, pro případ podání odvolání proti prvostupňovému rozsudku výhradně ze strany obviněného, k čemuž následně došlo. Odvolací soud pak aniž zasáhl do vlastního znění skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, změnil existující skutkové zjištění o autenticitě uzavření a realizace smlouvy o půjčce č. 2 v neprospěch obviněného, čímž v podstatě došlo k obejití zásady zákazu reformationis in peius . Na základě takto přehodnocených skutkových závěrů odvolacím soudem pak z jeho strany došlo i ke zcela jinému náhledu na trest odnětí svobody i trest peněžitý, uložený obviněnému soudem prvního stupně, než jak bylo souladné s trestním zákonem (viz níže prezentovaný názor Nejvyššího soudu ).
Z ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. přitom vyplývá jednoznačná povinnost, že výrok, jímž se obviněný uznává vinným nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. (K tomu srov. rozhodnutí č. 6/1998 Sb. rozh. tr.).
I přes tuto uvedenou podstatnou vadu je třeba označit samotný závěr Krajského soudu v Ostravě o tom, že se obviněný V. Ď. dopustil jednání, které naplňuje znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., za použití §143 tr. zák., za správný a odpovídající zákonu, neboť důkazy bylo dostatečně prokázáno, že předložil soudu v rámci návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu směnku, o níž mu bylo známo, že nebyla podepsána J. M., ale osobou jinou, která podpis směnečného dlužníka napodobila.
Pokud se týká hodnocení obviněného krajským soudem, tak ten v podstatě konstatoval, že je na něho třeba ke dni spáchání činu i ke dni vydaného rozsudku pohlížet, jako na osobu soudně netrestanou. Poté stručně uvedl, že v rámci zákonné trestní sazby (5 až 10 let) byl obviněnému uložen trest odnětí svobody při její dolní hranici v trvání 5 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen i trest peněžitý (400.000,- Kč) a náhradní trest odnětí svobody na 6 měsíců. V podstatě celý výrok o trestu, kromě citace příslušných ustanovení zákona, více méně postrádá odpovídající zdůvodnění.
V této části tedy odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela neodpovídá požadavkům, jak vyplývají z ustanovení §125 odst. 1 věty druhé tr. ř., podle nějž z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud je pak toho názoru, že krajský soud dostatečně nezohlednil svá vlastní skutková zjištění a v potřebné míře je nepromítl do výroku o trestu . Podle §31 odst. 1 tr. zák. při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§3 odst. 4), k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Zde bylo podle Nejvyššího soudu třeba vzít v úvahu vlastní závěry krajského soudu o tom, že obviněný V. Ď. J. M. též na základě druhé smlouvy půjčil částku 400.000,- Kč a celková dlužná suma tak činila minimálně 800.000,- Kč. Pokud tedy obviněný posléze soudu předložil kromě uzavřené smlouvy o půjčce i směnku opatřenou nepravým podpisem J. M., s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, učinil tak v úmyslu tímto způsobem vydobýt svoji existující, dosud nevymoženou pohledávku, nikoli pohledávku fiktivní, smyšlenou . Je neoddiskutovatelnou skutečností, že se jednalo o způsob nepřijatelný a odporující zákonu, ale při hodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti takového činu neměla být tato pohnutka obviněného ponechána bez povšimnutí. Též okolnosti, že J. M. se po lhůtě splatnosti dlouhodobě zdráhal obviněnému dlužnou částku vrátit, ačkoli k tomu byl opakovaně vyzýván, přičemž posléze zjevně využil jejího nedostatečného zajištění (absence ověření podpisu na smlouvě o půjčce č. 2, nevystavení řádné zajišťovací směnky) k popření její existence, měly být nalézacím soudem zohledněny při určení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti, když navíc obviněný v té době platil za soudně netrestaného a i jinak k němu nebylo zjištěno negativních poznatků. Přehlédnuto v této souvislosti nemělo být ani to, že inkriminovaná směnka nebyla určena k uvedení do dalšího oběhu, ale měla pouze funkci zajišťovací. Jejím účelem v konkrétním případě bylo získání nezpochybnitelného právního titulu, prostřednictvím vydaného směnečného platebního rozkazu, k vydobytí nesplacené pohledávky z uzavřené smlouvy o půjčce č. 2 z 23. 4. 2003.
Všechny uvedené skutečnosti pak bylo možné podřadit pod pojem okolnosti případu ve smyslu §40 odst. 1 tr. zák., které měly krajský soud vést k úvaze a závěru, že použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem na spáchaný čin (5 až 10 let), by pro obviněného V. Ď. bylo nepřiměřeně přísné, a že lze účelu trestu u jeho osoby dosáhnout i trestem kratšího trvání, čili trestem odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby. Soud prvního stupně nejen že k takové úvaze v rámci svého rozhodování o trestu nepřistoupil, ale obviněnému kromě trestu odnětí svobody, vyměřenému v rámci standardní trestní sazby, uložil i trest peněžitý ve výměře 400.000,- Kč, ačkoli takový trest lze podle §53 odst. 1 tr. zák. uložit pouze tehdy, jestliže obviněný úmyslnou trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Jak už ale bylo výše zmíněno, sám krajský soud se po zhodnocení provedených důkazů přiklonil k té variantě skutkového děje, že mezi V. Ď. a J. M. došlo k postupnému uzavření dvou smluv o půjčce, každé na 400.000,- Kč, se smluvní pokutou 100.000,- Kč v případě jejího včasného nesplacení, které obě byly realizovány, přičemž J. M. V. Ď. předmětné částky ve smluvně stanovené lhůtě, ani později sám dobrovolně nesplatil. Nebylo tedy možno ani dospět k závěru, že uplatněním (byť padělané) směnky znějící na 500.000,- Kč u soudu, spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, obviněný získal nebo se snažil získat neoprávněný majetkový prospěch. Jeho nesplacená pohledávka v této výši za J. M. totiž stále existovala i v době rozhodování nalézacího soudu. Zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu, jak jsou upraveny v odst. 1 §53 tr. zák., ale i v jeho odst. 2, tudíž u obviněného V. Ď. splněny nebyly a krajský soud pochybil, pokud mu takový druh trestu uložil včetně náhradního trestu odnětí svobody podle §54 odst. 1, odst. 3 tr. zák.
Pokud se pak na základě odvolání obviněného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně věcí zabýval Vrchní soud v Olomouci, coby soud odvolací, bylo jeho povinností v rámci přezkumné povinnosti se výše uvedenými nedostatky napadeného rozhodnutí zabývat, byť v podaném odvolání, resp. v jeho dodatečném odůvodnění nebyly všechny tyto zmíněné vady výslovně vytýkány.
Je tomu tak proto, že podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li, nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle odst. 3 téhož ustanovení tr. ř., jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu , jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání.
Odvolací soud ale k těmto poznatkům ohledně zmíněných vad nalézacího rozsudku nedospěl. Rozhodl se totiž v rámci veřejného zasedání doplnit stávající dokazování o jeden obviněným nově navržený důkaz a dále zopakovat dva důkazy, které již v předchozím řízení provedl soud prvního stupně, a po jejich vlastním zhodnocení, v návaznosti na důkazy provedené krajským soudem v hlavním líčení, změnil skutková zjištění ohledně autentičnosti uzavření a realizace smlouvy o půjčce č. 2 z 23. 4. 2003, znějící na částku 400.000,- Kč, mezi věřitelem V. Ď. a dlužníkem J. M.
Vrchní soud v Olomouci pak v příslušné části odůvodnění svého usnesení konstatuje, že krajský soud nepochybil, pokud uznal obviněného vinným zažalovaným skutkem v jím specifikovaném rozsahu, neboť jím provedené důkazy a jejich hodnocení prokazují logickou provázanost, a lze na nich ustálit příslušný skutkový děj. Odvolací soud zároveň akceptuje, že hodnocení důkazů je výlučnou činností soudu prvního stupně a odvolací soud do toho může vstupovat pouze za předpokladu extrémního rozporu, případně zásadních logických nesrovnalostí mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením. Právě takové rozpory odvolací soud shledal v té části skutkového děje, vztahující se k uzavření druhé smlouvy o půjčce. Protože ale toto jednání není součástí popisu skutku ve výrokové části o vině napadeného rozsudku, odvolací soud do jinak správně zjištěného skutkového stavu věci soudem prvního stupně nezasahoval, když v něm pokud jde o děj zažalovaného jednání žádné pochybení nezjistil.
Též na základě těchto svých důkazních a skutkových závěrů vrchní soud odvolání obviněného V. Ď. zamítl podle §256 tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
Ministryně spravedlnosti však v podané stížnosti pro porušení zákona označila výše popsaný postup a závěry odvolacího soudu za překvapivé, když z jím provedených důkazů žádná zásadní změna skutkového děje, oproti dokazování před soudem prvního stupně, nevyšla najevo.
Pokud jde o vlastní postup a závěry odvolacího soudu, tak z odůvodnění jeho usnesení na str. 4 – 5 vyplývá, že soud prvního stupně neporušil žádné významné procesní ustanovení, jenž by mělo vést ke zrušení jím vydaného rozsudku, který též obsahuje všechny potřebné náležitosti. Vůči skutkovým zjištěním i hodnocení provedených důkazů nevyslovil odvolací soud žádné výhrady, kromě jediné a tou je hodnocení existence druhé smlouvy o půjčce. Jinak označil postup krajského soudu za souladný s ustanoveními §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a ztotožnil se s ním.
Při samotném přehodnocení skutkového stavu ohledně uzavření a realizace smlouvy o půjčce č. 2 z 23. 4. 2003 pak odvolací soud nebyl, v důsledku již shora vytýkaného pochybení soudu prvního stupně, limitován zákazem reformationis in peius (viz ustanovení §259 odst. 4 tr. ř.), ani ustanovením §259 odst. 3 tr. ř., jelikož rozhodovat ve věci rozsudkem nebylo třeba. Odvolací soud však ale i v této procesní situaci byl povinen respektovat ustanovení §263 odst. 7 tr. ř.
Podle něj z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem ; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
Je pravdou, že Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání prováděl dokazování, konkrétně se jednalo o znalecký posudek vypracovaný na základě požadavku obhajoby Ostravskou znaleckou a. s., a k jeho obsahu pak za zpracovatele byla vyslechnuta Doc. Dr. Ing. R. H. Tento posudek se ale týkal odpovědí na otázky, jakou funkci plní směnka v ekonomických vztazích, jaké úkony činí se směnkou ekonomické subjekty v hospodářské praxi, jak je posuzována směnka plnící funkci zajišťovacího instrumentu, jak v návaznosti za předchozí odpovědi naložil s předmětnou směnkou obviněný, zda mohlo v důsledku zaplacení předmětné směnky dojít z ekonomického a finančního hlediska ke zvětšení majetku obviněného a zmenšení majetku J. M.
Z uvedeného je zřejmé, že obsah vypracovaného znaleckého posudku i údaje uvedené ve veřejném zasedání Doc. Dr. Ing. H. měly význam pro právní posouzení jednání obviněného V. Ď., spočívajícího v předložení soudu nepravé směnky - tuzemského cenného papíru, s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, tedy zda naplňuje zákonný znak „udá jako pravé“ (viz §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., za použití §143 tr. zák.), a nikoli pro zjišťování autenticity uzavření a realizace smlouvy o půjčce č. 2.
Odvolací soud pak sice též vyslechl obviněného V. Ď. a svědka J. M., ale aniž by bylo třeba konstatovat podrobnosti z jejich výpovědí učiněných ve veřejném zasedání, lze prohlásit, že v podstatných momentech, a to i ohledně uzavření a realizace smlouvy o půjčce č. 2 z 23. 4. 2003, vypovídali ve srovnání s již dříve učiněnými výpověďmi v přípravném řízení a v hlavním líčení totožně. Tzn., že obviněný V. Ď. trval na tom, že k uzavření takové smlouvy a k vyplacení částky 400.000,- Kč J. M. došlo. Posledně jmenovaný to opětovně odmítal.
Lze tedy prohlásit, že v případě výpovědí jmenovaných osob, obviněného V. Ď. a svědka J. M., se o žádné nové důkazy nejednalo, jelikož oba byli v předchozím řízení k věci několikrát slyšeni. Z jejich výpovědí realizovaných před odvolacím soudem též nevyplynulo nic natolik podstatného, či do té doby neznámého, tím méně ve spojení s ostatními důkazy provedenými soudem prvního stupně, co by odůvodnilo natolik zásadní přehodnocení důkazní situace ohledně vzniku a realizace smlouvy o půjčce č. 2, jak to oproti závěrům soudu krajského učinil soud vrchní.
Podstatnou výhradu lze vznést i proti tomu, že odvolací soud přehodnotil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně i na základě důkazů, které sám neprovedl, ale tyto byly provedeny pouze v hlavním líčení a nalézací soud je hodnotil rozdílně oproti soudu vrchnímu. Jedná se především o výpovědi svědků Mgr. G., K., Ing. W. a dále pak o znalecký posudek Mgr. M. včetně jeho znalecké výpovědi.
Takovýto postup odvolacího soudu je třeba označit za nesouladný s výše citovaným ustanovením §263 odst. 7 tr. ř. a to i ve světle existující judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. přiměřeně nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/08, nález ze dne 28. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 445/06, rozsudek ze dne 12. 9. 2001 sp. zn. 4 Tz 184/2001, Soubor rozhod. NS ČR sv. 11, T 281).
Dále je pak třeba uvést, že i vlastní přehodnocení důkazní situace odvolacím soudem v naznačeném směru je poznamenáno prvky určité účelovosti a libovůle a koliduje tak s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení vrchního soudu na str. 6 – 10, vytvořil jmenovaný soud svůj negativní závěr k otázce vzniku a realizace smlouvy o půjčce č. 2 v podstatě výhradně na neměnném odmítavém tvrzení svědka J. M., který ale podle znění této smlouvy byl její dlužnou stranou. To v situaci, kdy odvolací soud na jedné straně sám připouští, že J. M. je osobou obecně nevěrohodnou, což vyplynulo z provedeného dokazování ve vztahu k jeho dalším závazkům. Zde lze i podle Nejvyššího soudu poukázat na výpovědi svědků V. J. a Mgr. F. G., jakož i příslušné listinné důkazy. Na straně druhé ale specifickou věrohodnost J. M. odvolací soud spatřuje v tom, že jeho tvrzení beze zbytku potvrdili svědci M. M. a G. J. Zde je však třeba poukázat na skutečnost, že v případě M. M. se jedná o bratra jmenovaného svědka a G. J. byla jeho zaměstnankyní v jím vlastněné provozovně S. Navíc veškeré údaje k existenci počtu smluv o půjčce, celkové dlužné částce, výši splácených úroků, případně další skutečnosti, které tito dva svědci uváděli, podle svých vlastních prohlášení čerpali od J. M. Oni sami přímými svědky uzavírání smluv, vyjednání o případném zaplacení dlužné částky, splácení úroků atd., nikdy nebyli. Jedná se tudíž v podstatných okolnostech o tzv. svědectví z doslechu, a k jako takovým k nim bylo též třeba přistupovat. Rozhodně nebylo možné právě o tato dvě svědectví opírat specifickou věrohodnost J. M., pokud popřel uzavření a realizaci smlouvy o půjčce č. 2. Je též zřejmé, že v době, kdy se od jmenovaného oba svědci podstatné skutečnosti dověděli, již mezi V. Ď. a J. M. panovaly napjaté vztahy a J. M. muselo být jasné, že při neustálém oddalování splacení jeho dluhu může dojít i k soudnímu řízení, v němž jsou mj. vyslýcháni svědci.
Pokud jde o prokázání rozsahu zapůjčených finančních prostředků V. Ď. J. M., pro odvolací soud byla nedostatečná výše splácených úroků 8.000,- Kč měsíčně při 12 % úrokové sazbě p. a., tedy ročně, i když tuto částku doznával sám svědek J. M. Částka 8.000,- Kč přitom představuje měsíční splátku takového úroku při zapůjčené jistině 800.000,- Kč, přesně v souladu s uzavřenými smlouvami o půjčce č. 1 a č. 2. Odvolací soud své pochybnosti opřel o neexistenci dokladů, které by úhradu úroků dokládaly a bez dalšího akceptoval tvrzení J. M., že měsíční platba 8.000,- Kč ve skutečnosti představovala 2 % měsíční úrok z dlužné částky 400.000,- Kč, na němž se s obviněným ústně domluvili. V neprospěch obviněného pak odvolací soud vyhodnotil, že se k problematice splácení úroků sám nevyjádřil. Vzápětí učinil další vlastní závěr, že splácení sumy 8.000,- Kč měsíčně po dobu 13 měsíců tvoří celkovou částku 80 až 100 tisíc Kč, což je přibližně v souladu se sjednaným úrokem a úrokem z prodlení (viz čl. V smlouvy), který představoval též 12 % p. a. z dlužné částky včetně příslušenství z jediné smlouvy. Tento závěr odvolacího soudu byl učiněn v situaci, kdy ani J. M. v žádné ze svých svědeckých výpovědí neuváděl, že V. Ď. splácel v měsíční částce 8.000,- Kč nejenom řádný úrok, ale i úrok z prodlení, ve smyslu jediné uzavřené smlouvy o půjčce.
Lze tak prohlásit, že odvolací soud zmíněné důkazy hodnotil zjevně v neprospěch obviněného , ačkoli existující důkazní situace neumožňovala učinit tak jednoznačné a striktní závěry ohledně splácených úroků, jak to udělal odvolací soud a měla zde tudíž dojít uplatnění trestněprávní zásada in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), a nikoli postup opačný.
Podle odvolacího soudu nebyla existence druhé smlouvy o půjčce potvrzena ani svědeckými výpověďmi Mgr. F. G., B. K. či znaleckým posudkem Mgr. R. M. Prohlášení svědka Mgr. G., učiněné v rámci jeho jediné výpovědi v hlavním líčení, jenž je exekutorem a tudíž osobou, které by bez jednoznačných důkazů svědčících o opaku mělo být důvěřováno, že byl při prvotním jednání s J. M. za přítomnosti Ing. W. a K., osob jednajících za společnost W., a situaci vnímal tak, že J. M. nerozporoval výši dluhu skoro 1 milion Kč, odvolací soud odmítl s poukazem na obdobnou výpověď svědka B. K. z hlavního líčení. To celé pak s poukazem, že svědek K. v přípravném řízení hovořil o tom, že J. M. od prvního kontaktu uznával pouze půjčku ve výši 400.000,- Kč, což v přípravném řízení potvrdil i svědek Ing. W., který byl též přítomen při jednání s J. M. V hlavním líčení pak podle odvolacího soudu svědek Ing. W. setrval na svých údajích, že již od počátku J. M. popíral podepsání druhé směnky. Zde je ale třeba upozornit, že popření podpisu na druhé směnce a tvrzení o podepsání pouze jedné smlouvy o půjčce ve výši 400.000,- Kč, není jedno a totéž. Čili označit takovouto vzájemně nesourodou výpověď svědka Ing. W. z přípravného řízení a z hlavního líčení za potvrzení výpovědi a tudíž v konečném důsledku i specifické věrohodnosti svědka J. M. ohledně zpochybnění reálné existence druhé půjčky, resp. jejího nepřímého vyloučení, jak to učinil ve svém rozhodnutí odvolací soud, je přinejmenším nepřesvědčivé a nanejvýš diskutabilní.
To jak odvolací soud na str. 8 odůvodnění svého usnesení posléze zcela vyloučil ze svého hodnocení důkazů znalecký posudek Mgr. R. M., znalce v oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, strojové písmo, technické zkoumání dokladů a písemností, aniž by jej ve veřejném zasedání vyslechl, nebo alespoň přečetl jím zpracovaný posudek, nelze za zákonné hodnocení důkazů rozhodně označit. Odvolací soud si nejprve jako výchozí premisu zvolil verzi skutkového děje, jak ji ve své výpovědi vylíčil J. M. Tzn., že byla uzavřena pouze jediná smlouva o půjčce ve dvou vyhotoveních, přičemž obě tato vyhotovení po krátké době omylem zůstala v dispozici V. Ď. Ten pak měl přístup k originálnímu sešívacímu zařízení, když nelze vyloučit, že sešití, nikoli spojení pouze kancelářskou sponou, mohlo nastat až po vrácení dokumentu do dispozice obviněného. Pochybnosti podle odvolacího soudu pak zvýrazňuje i skutečnost, že obviněný, ačkoli měl druhou smlouvu sám tvořit, nebyl schopen uvést odlišnosti mezi smlouvami označenými č. 1 a č. 2, když tyto změny se nacházejí pouze na prvním listu (první straně) a druhý list je u obou smluv zcela totožný. Proto k závěrům znalce, že před posledním sešitím nebylo s listy manipulováno, byly sešity pouze jednou, odvolací soud nepřihlížel.
Zde je opět třeba uvést, že odvolací soud nepostupoval při svých pochybnostech ve prospěch obviněného, ale naopak. Uzavření druhé smlouvy o půjčce vyplývalo z tvrzení obviněného V. Ď., svědek J. M. to popíral. Ostatní svědecké výpovědi nejsou v této otázce jednoznačné, přesvědčivé, případně věrohodné, celkově řečeno dostatečně průkazné. V žádné výpovědi a to ani svědka J. M. ale nezaznělo, že by při uzavírání první smlouvy o půjčce její jednotlivé výtisky nebyly při jejím podepsání tzv. sešity, ale pouze sepnuty kancelářskou sponou. Jedině v takovém případě by mohlo dojít k následné manipulaci s jednotlivými listy této smlouvy, a to ještě za předpokladu, že oba její výtisky měl skutečně k dispozici obviněný. To ale nebylo žádným provedeným důkazem jednoznačně potvrzeno. Bylo proto třeba vycházet z obviněného nevyvrácené verze, že byly uzavřeny dvě smlouvy o půjčce, přičemž originál smlouvy č. 2 byl podroben zkoumání znalce Mgr. M. a ten se jednoznačně záporně vyjádřil k eventualitě, že se smlouvou po jejím sešití bylo dodatečně manipulováno, případně že by nesla stopy pouhého sepnutí obyčejnou kancelářskou sponou. Pokud pak jde o pravost podpisu J. M. na smlouvě o půjčce č. 2, tak ten byl potvrzen souhlasným závěrem obou znalců z oboru písmoznalectví, kteří v předmětné trestní věci podali své znalecké posudky (PhDr. V. M. a Mgr. R. M.).
Samotná okolnost, že obviněný V. Ď. si při výslechu před odvolacím soudem nebyl schopen bezprostředně vybavit rozdílnosti mezi zněním uzavřených smluv o půjčce č. 1 a č. 2 (mj. zcela minimální a nepodstatné), pak spíš vyznívá v jeho prospěch. Kdyby totiž smlouva o půjčce č. 2 nebyla ve skutečnosti uzavřena a jednalo by se o podvrh, lze předpokládat, že obviněný by si jejich rozdílnosti zcela jistě pamatoval a položenou otázku by dokázal správně zodpovědět. Je ale třeba též prohlásit, že jde o jednotlivost a oba vyslovené závěry ohledně tohoto problému, a to jak soudu odvolacího, tak soudu Nejvyššího, jsou pouhými spekulacemi, které pro posouzení stěžejní otázky, zda došlo k uzavření a realizaci smlouvy o půjčce č. 2, nemají potřebnou validitu, což ale rozhodně neplatí o předchozích závěrech vyslovených Nejvyšším soudem.
Závěrem lze uvést, že nalézací soud skutková zjištění svého rozhodnutí založil především na objektivních výsledcích obou znaleckých posudků z oboru písmoznalectví, resp. výpovědích jejich zpracovatelů a v jejich světle pak hodnotil i učiněné výpovědi obviněného V. Ď., svědka J. M., případně svědecké výpovědi dalších osob, jakož i důkazy ostatní. Přitom vyslovil, co vzal za prokázané a jakými úvahami se řídil. Svou činnost pak do jisté míry devalvoval tím, že skutkové závěry ohledně existence smlouvy o půjčce č. 2 nezahrnul do vlastního popisu skutkové věty ve výroku rozsudku, byť se jednalo o skutečnost významnou pro posouzení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti činu obviněného i pro úvahu o uložení přiměřeného trestu. Tyto své vlastní skutkové závěry pak nepromítl do výroku o trestu , když se dopustil pochybení při stanovení výměry trestu odnětí svobody, který uložil v rámci rozpětí trestní sazby a nikoli pod její dolní hranicí a též uložením peněžitého trestu včetně náhradního trestu odnětí svobody.
Odvolací soud pak rozhodnutí nalézacího soudu zevrubně přezkoumal, ale výše vytýkaná pochybení nezjistil . Naopak označil prvostupňové rozhodnutí za správné ve všech výrocích, neztotožnil se pouze s jeho hodnocením důkazů a vyslovenými závěry ohledně autenticity uzavření a realizace smlouvy o půjčce č. 2. V této části skutkového zjištění pak provedl vlastní, nedostatečné dokazování a na základě jeho výsledků, jež nepřinesly žádné nové , stěžejní poznatky , i na podkladě důkazů již dříve provedených a hodnocených nalézacím soudem, provedl přehodnocení důkazní situace a vyslovených závěrů, jež nelze označit za souladné s trestním řádem a částečně opodstatněné odvolání obviněného nesprávně zamítl , jako nedůvodné.
Na tomto místě a v uvedených souvislostech je třeba poukázat na některé publikované názory Ústavního soudu.
Jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady „in dubio pro reo“ zvolit variantu pro obviněného nejpříznivější (viz nález Ústavního soudu ČR I. ÚS. 429/2003 ze dne 4. 12. 2003, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 141/2003).
K tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti; pokud tomu tak není, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného (viz nález Ústavního soudu ČR IV. ÚS 438/2000 ze dne 28. 8. 2001, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 128/2001).
Na základě všech shora uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 To 44/2008, byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. Ď. v ustanoveních §254 odst. 1, odst. 3, §256 a §263 odst. 7 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §31 odst. 1, §53 odst. 1 a §54 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a v ustanoveních §120 odst. 3 a §125 odst. 1 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 49 T 2/2006. Současně zrušil i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. pak věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
To v konkrétním případě znamená, že jmenovaný soud v hlavním líčení vydá ve věci nové rozhodnutí, které již nebude obsahovat vady, na něž ve svém rozhodnutí poukázal Nejvyšší soud, když zároveň ze strany procesního soudu budou respektovány právní názory jím vyslovené (viz §270 odst. 4 tr. ř.). Zde je třeba připomenout, že na čin obviněného bude třeba aplikovat zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010. Jeho ustanovení o zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá, za použití §238 lze vztáhnout na předmětné jednání obviněného (úmyslné uplatnění padělané směnky u soudu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu), přičemž tato právní úprava je pro obviněného příznivější (viz §2 odst. 1 tr. zákoníku). Při ukládání odpovídajícího trestu obviněnému pak bude třeba kromě zohlednění okolností případu, na něž Nejvyšší soud již poukázal, přihlédnout i k době, která od spáchání činu uplynula. Připadá zde tudíž reálně v úvahu aplikace ustanovení §58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a uložení trestu odnětí svobody, který nebude spojen s jeho bezprostředním výkonem.
Pro případ, že by bylo podáním řádného opravného prostředku iniciováno odvolací řízení, též soud druhého stupně bude vázán právními názory, které v tomto rozsudku Nejvyšší soud vyslovil.
Protože z vydaného rozhodnutí vyplývá, že zákon byl porušen výhradně v neprospěch obviněného, v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (viz §273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec