ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.27.2010.1
sp. zn. 4 Tz 27/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 24. června 2010 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 534/2008, a podle §268 odst. 2, §269 odst 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 534/2008, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, také v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného M. H.
Napadený rozsudek se zrušuje v části, jež se týká obviněného M. H.
Zrušuje se též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 10. 2007, sp. zn. 21 T 22/2007, v části, jež se týká obviněného M. H.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 9 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 10. 2007, sp. zn. 21 T 22/2007, byli obvinění P. O., M. H., R. H. a M. K. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Trestné činnosti se dle zjištění nalézacího soudu dopustili tak, že „v úmyslu vymoci na poškozených J. H. a K. F., peníze za věci nebo věci, které měli tito odcizit dne 4. 7. 2006 společně s G. J. z vozidla P. O. zaparkovaného v P., dne 16. 7. 2006 kolem 22:53 hod. v P. na benzinové čerpací stanici S. mezi ulicemi S. – P. n. a Č. vtáhli obžalovaní poškozené proti jejich vůli do vozidla Škoda Felicia Combi a Opel, z místa s nimi odjeli a poškozené odvezli na okraj lesa v katastru Z. u odbočky ze silnice č. 101 mezi obcemi Z. a M.e, kde jim přikázali vystoupit, zout se a vyndat věci, které měli u sebe, přičemž chtěli vědět, kde jsou odcizené věci a když poškozený H. řekl, že neví, začali ho bít pěstmi do nadbřišku, dolní části hrudníku, podkopávat mu nohy, až upadl a když vstal, byl znovu nakopnut a bit pěstmi do hrudníku, následně oběma poškozeným přikázali vytrhat kopřivy a na místě si hrabat hrob, což poškození ze strachu učinili, přičemž na poškozeném H. požadovali informace, kde vezme peníze za odcizené věci a když je jeho odpověď neuspokojila, přikázali poškozeným dál hrabat hrob, přičemž však již poškozenému H. svázali nohy páskem a poškozená F. se na jejich příkaz musela svléknout, následně poškozeným přikázali, aby si klekli a když toto poškození učinili, požadovali opět informaci, který z nich peníze sežene a kdo zde zhebne a když poškozený H. řekl, že on, opět ho poslali, aby dál hrabal hrob, kdy jeden z nich k poškozenému zezadu přistoupil, přiložil mu k hlavě pistoli s tlumičem, což poškozená F. neviděla, avšak poté, co řekla, že peníze sežene, muž pistoli schoval, poškozeného H., který následkem jejich jednání utrpěl nalomení hrudní kosti bez posunu úlomků, povrchní oděrku v oblasti nadbřišku 10x10 cm, povrchní oděrku v pravé bederní krajině 10x3 cm a oděrky na dolních končetinách, nechali poté, co mu zahodili boty, na místě s tím, aby do 15:00 hod. přinesl 30.000,- Kč a spojil se s nimi přes svůj mobilní telefon, zatímco F. si nechají jako záruku a z místa odjeli, přičemž obžalovaný O. pak poškozenou F. nechal z vozu vystoupit v obci H. v P.“.
Za tento trestný čin byli odsouzeni podle §235 odst. 2 tr. zák., a to obviněný P. O. k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, obviněný M. H. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, obviněný R. H. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem a obviněný M. K. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. H. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění P. O., M. H., R. H. i M. K. a Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 9 To 92/2008, rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. všechna tato odvolání jako nedůvodná zamítl.
Usnesení odvolacího sodu napadli dovoláním obvinění P. O. a M. H. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud“) jako soud dovolací usnesením ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1315/2008, jednak podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. O. odmítl, jednak podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného M. H. a s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř. ohledně obviněných P. O., R. H. a M. K. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 9 To 92/2008, v celém rozsahu, přičemž současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal. Nejvyšší soud takto rozhodl z toho důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, pokud bylo obviněnému M. H. stejně jako ostatním obviněným soudem druhého stupně odepřeno právo na obhajobu, tj. vypovídat až v rámci odvolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 534/2008 (nesprávně uvedeno též ze dne 4. 2. 2009), podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil ohledně obviněného M. K. ve výroku, jímž byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen podle §39a odst. 2 písm. b) tr. ř. do věznice s dozorem a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. K. trest odnětí svobody v trvání dvou let podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných P. O., M. H. a R. H. zamítl.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 534/2008, podali obvinění P. O., M. H. a R. H. dovolání, kdy obvinění P. O. a M. H. uplatnili dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a obviněný R. H. dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 6 Tdo 850/2009, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných P. O., M. H. a R. H. odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání obviněných nebyla podána z důvodů stanovených zákonem.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 534/2008, podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. H. Namítá v ní, že napadeným rozsudkem a v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch tohoto obviněného v ustanoveních §2 odst. 2, 5 a 6 a §256 tr. ř.
Stěžovatelka ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod, s nímž koresponduje, resp. jej rozvádí čl. 9 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a jemuž odpovídá i čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručuje, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Toto ustanovení představuje zejména ochranu proti svévoli (především) výkonné moci, avšak i proti libovůli moci soudní, a jeho odrazem je i ustanovení §2 odst. 2 tr. ř., které představuje jednu z hlavních zásad trestního řízení. Jde o formulaci principu presumpce neviny, z něhož se odvíjí pravidlo in dubio pro reo, jemuž odpovídá důvod pro zproštění obžaloby [§226 písm. a) a c) tr. ř.]. Z tohoto principu se odvíjí další "subprincip", podle kterého obžalovanému musí být vina bez rozumných pochybností prokázána. Podle §125 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Ústavní soud se zabýval interpretací výše uvedených zásad, když podotkl, že "není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj., jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Hodnocením důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. se rozumí hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů, hodnocení jejich závažnosti, jakož i hodnocení jejich zákonnosti. Volné hodnocení důkazů je pak procesní maximou, podle níž trestním řádem není dána apriorní hierarchie váhy či důkazní síly důkazních prostředků" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp.zn. I. ÚS 733/01). Obdobně v nálezu ze dne 19. 8. 2004, sp.zn. III. ÚS 224/04, Ústavní soud uvedl, že obecné soudy by v trestním řízení měly zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, "a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Provedené důkazy musí zhodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud by ani po doplněném dokazování nebylo možno dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj., pokud by v daném kontextu zůstaly důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, bylo by nutno, v souladu se zásadou presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) a z ní vyplývající zásadou in dubio pro reo, rozhodnout ve prospěch obžalovaného."
Popis skutku, obsažený ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, dotýkající se v plném rozsahu i obviněného H., je v rozporu s důkazy procesně použitelnými vůči obviněnému H. Nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích konstatovaly, že s ohledem na pozdější obvinění obv. H. (ke kterému došlo dne 29. 8. 2006) a některých dalších osob je nutno důsledně odlišit, které důkazy proti obv. H. lze použít a které nikoli, když naposledy odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z výpovědí poškozených, pořízených před obviněním H., lze použít pouze jejich výpovědi ze dne 18. 7. 2009, které byly provedeny jako neodkladný a neopakovatelný úkon.
Pokud jde o tyto použitelné výpovědi poškozených H. a F. ze dne 18. 7. 2006, oba se v podstatě odvolali na svá předchozí podání vysvětlení, ze dne 17. 7. 2006, která jsou dle §158 odst. 5 tr. řádu nepoužitelná v řízení před soudem jako důkaz, a podali zde v podstatě pouze popis mužů, kteří se na incidentu podíleli. Pokud jde o skutek samotný, pouze dílčím způsobem uvedli před popisem osob, že se jedná o muže, kteří je odvezli a napadli. H. pak při popisu jednotlivců uvedl u jednoho, že měl u sebe zbraň, kterou na něj později mířil, k muži, který jel s přítelkyní uvedl, že ji neustále mlátil. F. se mimo popis jednotlivců o žádném mlácení ze strany muže, který jel s ní v autě, nezmiňovala.
Dále existují procesně použitelné výpovědi svědků z okruhu známých výše uvedených poškozených, kteří však podali rovněž pouze dílčí informace, navíc zčásti z druhé ruky.
Dosud shromážděné důkazy nemohou být podkladem k výše uvedeným skutkovým závěrům, resp. zjištěním výroku o vině nalézacího soudu, jak byly potvrzeny rozhodnutím soudu odvolacího. Výše podaný popis skutku v odsuzujícím rozsudku staví evidentně na vůči obviněnému H. procesně nepoužitelných výpovědích poškozených H. a F. ze dne 10. 8. 2006, tedy před jeho obviněním, které nebyly provedeny jako neodkladné nebo neopakovatelné.
Následně po obvinění H. podali oba poškození dne 14. 11. 2006 naprosto odlišnou verzi celé události. Soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že ve vztahu k obviněnému H. vycházel pouze z této výpovědi poškozených učiněné dne 14. 11. 2006. Tyto výpovědi však považuje za nepravdivé, nevěrohodné a ryze účelové, kdy oba poškození nebyli schopni relevantním a věrohodným způsobem vysvětlit důvody, které je vedli ke změně výpovědi, kdy pouze neurčitě uvedli, že nemají důvěru v policejní orgány činné u PČR Praha III. Ve svých výpovědích ze dne 14. 11. 2006 přitom oba poškození zásadním způsobem změnili svá předchozí vyjádření k průběhu skutkového děje.
V řízení před soudem pak poškozený H. využil svého práva nevypovídat, z obavy z trestního stíhání své osoby např. pro křivou výpověď, poškozená F. se k soudu vůbec nedostavila.
Přesto však ve vztahu k obviněnému H. nalézací soud uvedl, že má jeho vinu za zcela jednoznačně a nepochybně prokázanou "uceleným řetězcem nepřímých důkazů, ze kterých je zřejmé, že se obžalovaní na žalovaném jednání podíleli společně s obžalovaným O., ve vztahu k němuž jsou v blízkém přátelském vztahu, přičemž tomuto měli snahu pomoci v souvislosti s vloupáním do jeho motorového vozidla a odcizením sportovního oblečení, kdy z výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že se inkriminovaného dne 16. 7. 2006 setkali s obžalovaným O. a s osobami obou poškozených v prostoru benzinové čerpací stanice S. v P. – B. v nočních hodinách, načež se pohybovali po trase směrem ke katastru obce Z., kde došlo k fyzickému napadení obou poškozených, kdy toto místo bylo ztotožněno poškozeným H. za účasti policejních orgánů."
Lze tak najisto postavit, že skutková zjištění z výroku o vině obviněného H. jsou zjevně v rozporu s důkazy proti němu procesně použitelnými, i kdyby byl učiněn závěr o jeho účasti na činu, kterou obviněný ovšem popírá a nalézací ani odvolací soud se s jeho obhajobou v této části náležitě nevypořádaly. Účast obviněného H. na celé věci opřel nalézací i odvolací soud o skutečnost, že obviněný H. byl kamarádem hlavního pachatele O., zjevně věděl o krádeži jeho věcí poškozenými a zabývá se bojovými sporty, základem jsou pak kamerové záznamy a dvě svědectví, dle kterých se obviněný H. vyskytoval na místě čerpací stanice, odkud byli poškození odvezeni mimo P., dále registrace dvou telefonátů, které proběhly mezi mobilními telefony O. a H. v inkriminované době a konečně pohyb obviněného sledovaný buňkami operátorů, který se shoduje s trasou, kam byli vezeni poškození.
Obviněný H. svou přítomnost na čerpací stanici před příjezdem poškozených nepopírá, přičemž však jeho přítomnost zde byla zaznamenána naposledy v 22:18 hod., zatímco poškození na toto místo přišli až ve 22:53 hod. Pokud jde o zaregistrované telefonické hovory mezi mobilními telefony O. a H., pak jejich obsah není znám a tato skutečnost tedy nemůže prokazovat zapojení obviněného H. do celé věci. Totéž pak platí i o zjištěném pohybu jeho mobilního telefonu, kdy buňky operátorů jsou bez dalšího schopny zaměřit pouze určitou oblast o průměru mnoha kilometrů a k přesnému zaměření mobilního telefonu obviněného nedošlo, alespoň to z provedených důkazů nevyplývá. V daném případě rovněž nikdy nebyla provedena řádná rekognice ze strany poškozených k osobě obviněného H., což lze za výše popsané důkazní situace považovat za vážný nedostatek celého řízení. Pokud pak poškození popsali šestici mužů v procesně použitelné výpovědi ze dne 18. 7. 2006 ve vztahu k obviněnému H., žádný z popisů údajných útočníků se s tímto obviněným neshoduje vcelku v tělesných rozměrech, stáří, barvě očí či jiných markantech. Navíc všichni spoluobžalovaní před posledním rozhodnutím odvolacího soudu potvrdili, že obviněný H. na místě, kam byli poškození odvezeni, vůbec fyzicky přítomen nebyl.
Navzdory výše konstatované rozporné důkazní situaci nalézací soud provedené důkazy vyhodnotil jako natolik přesvědčivé, že podle jeho názoru bylo možné vyslovit v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., že je naplněn požadavek zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Je však třeba prohlásit, že nejasná místa soud bud' pominul, nebo je bagatelizoval a závěry, které vyvodil, se mimo jiné zjevně opírají o důkazy vůči obviněnému H. procesně nepoužitelné. Ve svém souhrnu tak závěry soudu I. stupně trpí logickými mezerami a zůstávají tudíž nepřesvědčivé. Jak již bylo mnohokrát v rozhodnutích Nejvyššího soudu vysloveno, hodnotit důkazy je základním právem soudu I. stupně. V dané věci však jím byly důkazy zhodnoceny tak, že v řadě hodnotících postupů a tím i přijatých závěrů nelze se soudem I. stupně souhlasit. Důkazy shromážděnými v posuzované věci se totiž nepodařilo utvořit onen uzavřený souvislý řetězec, na jehož základě by bylo možno rozhodnout, že se obviněný bezpochyby dopustil jednání, jímž byl uznán vinným.
Stejné výtky lze vyslovit i na adresu soudu odvolacího, který převzal i způsob hodnocení provedených důkazů. V odvolacím řízení, poté kdy bylo obviněnému umožněno k věci vypovídat, poukázal na svědky M. J. a R. Ž., kteří údajně mohli potvrdit výskyt obviněného v inkriminovanou dobu na jiném místě a navrhl jejich výslech včetně doručovacích adres. Přestože se v popsané situaci mohlo jednat o vážný důkaz, způsobilý přispět k náležitému objasnění otázky účasti obviněného H. na stíhaném trestném činu, odvolací soud odmítl navrhovaný důkaz provést. Městský soud v Praze tedy sice na základě pokynu Nejvyššího soudu vyslechl obviněné, kteří potvrdili jeho absenci na místě činu, kterou i on rovněž popřel, a soud místo toho, aby ho na základě těchto důkazů zprostil, popřípadě doplnil dokazování, konstatoval bez dalšího odůvodnění, že spoluobvinění se obv. H. snaží vyvinit a opakovaně jeho odvolání zamítl.
Potřeba provést další dokazování v této věci se přitom odvíjí od skutečnosti, že při tvrzení ostatních spoluobviněných, že obv. H. na místě činu nebyl, při vědomí skutečnosti, že nebylo provedeno zcela bezdůvodně poznávací řízení in natura a za situace, kdy on sám u soudu nevypovídal, je na místě aby bylo postaveno najisto, že to byl právě on, tedy obv. H., kdo se na místě činu nacházel, popř. nenacházel, kdy důkazní situace vykazuje pochybnost, která svědčí jednoznačně v jeho prospěch. Ministryně spravedlnosti je přesvědčena, že pokud výpovědi jeho a spoluobviněných budou v souladu s výpověďmi nevyslechnutých svědků, pak by, s ohledem na obsah ostatních procesně použitelných důkazů vůči obviněnému H., soudy musely vydat zprošťující rozsudek.
Stěžovatelka závěrem shrnuje, že v posuzované věci i nadále přetrvávají výrazné pochybnosti, které neumožňují dospět k závěru, že skutkový stav byl zjištěn natolik jistě, aby bylo možno na jeho základě uznat M. H. vinným z jednání, pro něž byl stíhán, a současně dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu z jeho strany. Jinými slovy, důkazy, které byly ve věci shromážděny a v řízení před soudem provedeny, neumožňují při nepřekročení hranice rozumné jistoty a při respektování zásad formální logiky dospět ohledně obviněného H. k rozhodnutí, které bylo učiněno. S ohledem na tyto skutečnosti měl odvolací soud buď doplnit dokazování obviněným navrhovanými důkazy a tyto posléze vyhodnotit, nebo aplikovat zásadu in dubio pro reo a zprostit jmenovaného obžaloby.
Ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 534/2008, a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. H. v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v části, jež se týká obviněného M. H., aby zrušil i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 10. 2007, sp. zn. 21 T 22/2007, v části, jež se týká obviněného M. H., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Podle ustanovení §267 odst. 5 tr. ř. přezkoumal uvedeným způsobem jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, které se týkalo obviněného, v situaci, kdy napadené rozhodnutí se týkalo více osob. Poté dospěl k následujícím závěrům.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li je nedůvodné.
Těmito zákonnými ustanoveními se v dané věci soudy obou stupňů neřídily.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 22/2007, Nejvyšší soud zjistil, že trestní stíhání obviněného H. bylo zahájeno dne 29. 8. 2006.
Obvinění P. O., R. H., M. K. a M. H. jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení využili svého práva a nevypovídali.
Svědek J. H. ve vztahu k obviněnému M. H. učinil v přípravném řízení procesně použitelnou výpověď dne 18. 7. 2006 (jednalo se o neodkladný a neopakovatelný úkon), kdy se svědek vyjádřil k popisu mužů, kteří ho napadli. Při další výpovědi učiněné dne 14. 11. 2006 svědek výpověď použitelnou ve vztahu k obviněnému P. O. (ze dne 10. 8. 2006) změnil s tím, že nikým napaden v lese nebyl, vše si vymyslel a zranění utrpěl při dopravní nehodě. Při výslechu v hlavním líčení využil svého práva a nevypovídal.
Svědkyně K. F. ve vztahu k obviněnému M. H. učinila v přípravném řízení procesně použitelnou výpověď dne 18. 7. 2006. Rovněž ona popsala muže, kteří ji a J. H. napadli. Při výslechu dne 14. 11. 2006 výpověď použitelnou ve vztahu k obviněnému P. O. (výpověď ze dne 10. 8. 2006) změnila. K hlavnímu líčení se nedostavila.
Z výpovědí svědků J. Č., G. J., G. Ž., T. J., M. S. a V. Č. ve vztahu k obviněnému M. H. nic podstatného zjištěno nebylo.
Svědci A. H. a J. P. potvrdili, že dne 16. 7. 2006 byli na benzínové čerpací stanici S. – B., kde mluvili i s obviněným M. H.
Svědek P. N. pouze vypověděl, že prováděl výslech poškozeného J. H. a tento o obviněném H. nehovořil.
Součástí spisového materiálu je fotodokumentace pořízená ze záznamového kamerového systému umístěného na benzínové čerpací stanici S. – B. v době od 18.00 hod. do 24.00 hod. dne 16. 7. 2006. Vyhodnocením záznamu kamer č. 1 – 14 bylo zjištěno, že obviněný H. se na benzínové čerpací stanici S. zdržoval v době od 20:22 hod. do 22:18 hod., poškození J. H. a K. F. v době od 22:52 hod. K samotnému omezení osobní svobody poškozených mělo dojít mimo dosah kamer.
Zde je třeba uvést, že v protokolu o výslechu svědka ze dne 18. 7. 2006, a to jak u svědka J. H., tak u svědkyně K. F., je uvedeno, že „jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon je výslech svědka prováděn z důvodu…..“ Teprve na vyžádání Městského soudu v Praze byl do spisu dodán návrh Obvodního státního zástupce pro Prahu 9 dle §158a tr. ř. na provedení neopakovatelného a neodkladného úkonu za účasti soudce spočívající v rekognici in natura s tím, že poznávací osobou bude podezřelý P. O.
Z vyhodnocení výpisu tel. čísla uživatele obviněného M. H. vyplývá, že dne 16. 7. 2006 v době od 21.50 hod. do 22.54 hod. se uživatel telefonu nacházel v oblasti benzínové čerpací stanice S. – B., komunikoval s osobou P. O. a odtud se pohyboval přes buňky ve V. (22.58 hod.), P.-K. (23.14 hod.), P.-Ú. n. L. (23.18 hod.), Ú. (23.38 hod.), Z. (1.12 hod.) a zpět směrem do P. Uvedený pohyb trasou časově odpovídá trase a směru, kterým měli být vezeni poškození J. H. a K. F.
Další důkazy provedené v hlavním líčení nic podstatného k objasnění skutkového stavu (ve vztahu k obviněnému H.) nepřinesly. Ze shora uvedeného výčtu vyplývá, že k prokázání účasti obviněného H. na násilném jednání vůči poškozeným J. H. a K. F. nebyl obstarán žádný přímý důkaz, když spoluobvinění nevypovídali, poškození H. a F. pouze popsali pachatele a uvedli novou verzi celého incidentu a další svědci nic podstatného k věci neuvedli. Pokud se týká nepřímých důkazů zde je třeba uvést, že nalézací soud měl k dispozici pouze záznam kamerového systému benzínové čerpací stanice S. – B. z něhož vyplývá, že dne 16. 7. 2006 v době od 20:22 hod. do 22:18 hod. se na benzínové čerpací stanici S. – B. společně s obviněnými O., H. a K. nacházel i obviněný H. a z výpisu tel. č. uživatele obviněného H. bylo zjištěno, že uživatel telefonu (správně mobilní telefon se SIM kartou) se dne 16. 7. 2006 nacházel na benzínové čerpací stanici S. – B. v době od 21:50 hod. do 22:54 hod. a následně se měl pohybovat po trase, kterým měli být vezeni poškození H. a F.
Nalézací soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku uvedl, že vinu obviněného M. H. má za zcela jednoznačně a nepochybně prokázanou uceleným řetězcem nepřímých důkazů , ze kterých je zřejmé, že se obviněný na žalovaném jednání podílel společně s obviněným P. O., ve vztahu k němuž je v blízkém přátelském vztahu , přičemž tomuto měl snahu pomoci v souvislosti s vloupáním do jeho motorového vozidla a odcizením sportovního oblečení.
V odůvodnění rozsudku uvedl nalézací soud ve vztahu k obviněnému M. H., že vycházel z výpovědí poškozených učiněných dne 14. 11. 2006, když předchozí výpovědi poškozených učiněné před zahájením trestního stíhání obviněného H. nebylo možno použít. Výpověď obou svědků přitom s ohledem na výrazné rozpory a nelogičnost považoval za nevěrohodnou a nepravdivou. Dále v odůvodnění rozsudku konstatuje, že obviněný H. se dle záznamu kamerového systému nacházel dne 16. 7. 2006 společně s osobami poškozených a svědků P. a H. v prostoru benzínové čerpací stanice S. – B. a měl se pohybovat směrem, kterým odcházeli oba poškození, tj. k místu kde bylo zaparkováno vozidlo poškozeného H. Z vyhodnocení záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu pro tel. číslo, které užíval obviněný H., dospěl soud I. stupně k závěru, že obviněný H. se pohyboval trasou , která i časově odpovídá trase, po které se pohybovali poškození, a to až na místo, kde došlo k jejich fyzickému napadení. Na podporu závěrů o vině obviněného H. nalézací soud uvedl, že se jeví krajně nepravděpodobné , že by se všichni 4 obvinění nacházeli v rozhodné době zcela náhodně na témže místě, kde se vyskytovali oba poškození a shodou náhod se pohybovali po téže trase na místo, kde byli poškození fyzicky napadeni. Dále odkazuje na blízký přátelský vztah všech obviněných svědčící o předem domluveném postupu ve vztahu k osobám poškozených.
Nalézací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že vinu obviněného H. má za jednoznačně prokázanou uceleným řetězcem nepřímých důkazů . Z výčtu, jak byl uveden shora, bylo ve vztahu k obviněnému H. zjištěno, že se zná s obviněným O. , byl v kritickou dobu na benzinové čerpací stanici S. – B. společně s dalšími obviněnými , a že jeho mobilní telefon se nacházel v době od 21:50 hod. – 22:54 hod. na benzinové čerpací stanici S. – B. a následně se pohyboval po trase shodné s pohybem poškozených až do místa jejich fyzického napadení.
Z řádného hodnocení důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. (s přihlédnutím k citovaným nálezům) lze dospět k závěru, že obviněný M. H. se zná s obviněným P. O. a byl dne 16. 7. 2006 v kritickou dobu na benzinové čerpací stanici S. – B. Z dalších důkazů není možné dovodit, že by to byl právě obviněný H., kdo se s mobilním telefonem skutečně pohyboval k benzinové čerpací stanici S. – B. až na místo, kde byli oba poškození fyzicky napadeni. O tom, že by se s tímto mobilním telefonem pohyboval právě obviněný H., žádný z provedených důkazů nenasvědčí. Rovněž tvrzení nalézacího soudu, že obviněný H. se měl pohybovat k místu, kde měl zaparkované vozidlo poškozený , nebylo provedenými důkazy prokázáno. Naopak ze záznamu kamerového systému benzínové čerpací stanice S. – B. vyplývá, že dne 16. 7. 2006 se obviněný H. nacházel na benzínové čerpací stanici S. – B. do 22:18 hod. a poškození přijeli až ve 22:52 hod. Již vůbec nelze přisvědčit závěru, že blízký přátelský vztah obviněného H. a obviněného O. svědčí o předem domluveném postupu ve vztahu k osobám poškozených.
Zde je třeba odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu týkající se hodnocení důkazů.
Souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obviněného musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (srovnej rozhodnutí NS, sp. zn. 7 Tz 11/68).
Presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž je to obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srovnej nález Ústavního soudu, sp. zn III. ÚS 2042/08).
Hodnocením důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. se rozumí hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů, hodnocení jejich závažnosti, jakož i hodnocení jejich zákonnosti. Volné hodnocení důkazů je pak procesní maximou, dle níž trestním řádem není dána apriorní hierarchie váhy či důkazní síly důkazních prostředků (srovnej rozh. Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 733/01).
Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy . Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srovnej nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1624/09).
S přihlédnutím ke shora citovanému nálezu Ústavního soudu, dle kterého i přímý důkaz má být doplněn důkazy nepřímými pak dle názoru Nejvyššího soudu nelze dovodit, že dosud provedené nepřímé důkazy tvoří ucelený řetězec, jak uvedl v odůvodnění rozsudku nalézací soud.
Sama skutečnost, že se obviněný H. zná s obviněným O. a v kritickou dobu se nacházel na benzinové čerpací stanici S. – B. k prokázání viny nestačí. Je nepochybné, že ve vztahu k obviněnému H. zůstalo dokazování kusé. Již v přípravném řízení nebyla provedena rekognice, resp. byla provedena v rozporu s trestním řádem (§104b odst. 4, 6 tr. ř.), nebyl jako důkaz promítnut záznam kamerového systému benzinové čerpací stanice S. – B. ani nebylo zjišťováno, zda to byl skutečně obviněný H., kdo měl mobilní telefon v inkriminovanou dobu u sebe.
Pokud za této důkazní situace odvolací soud odvolání podané obviněným zamítl nedostál tak přezkumné povinnosti vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř.
Jak již bylo uvedeno shora odvolací soud si vyžádal od Obvodního státního zástupce pro Prahu 9 návrh ze dne 18. 7. 2006 na provedení neopakovatelného a neodkladného úkonu za účasti soudce spočívající v rekognici in natura s tím, že poznávací osobou bude podezřelý P. O., aby tak bylo možno výpověď poškozených ze dne 18. 7. 2006 a následnou rekognici hodnotit jako důkazy procesně použitelné, ale naopak zamítl žádost obviněného H. na provedení jeho výslechu a výslechu navrhovaných svědků.
Právo na obhajobu, které má i ústavněprávní zakotvení (čl. 37 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny), je koncipováno tak, že obviněný se může, avšak nemusí hájit; taktika a způsob vedení obhajoby je výlučně v dispozici obviněného; také volba okamžiku, kdy obviněný s obhajobou vystoupí, je toliko jeho věcí; úkol prověřovat obhajobu spočívá v kterémkoli okamžiku trestního řízení na orgánech činných v trestním řízení; obviněného v trestním řízení netíží žádné důkazní břemeno (srovnej nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1624/09).
Nejvyšší soud také usnesením ze dne 19. 11. 2008, sp. zn.3 Tdo 1315/2008, podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného M. H. a s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř. ohledně obviněných P. O., R. H. a M. K. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 9 To 92/2008, zrušil v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal,aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal.
V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že odvolací soud sice své stanovisko k neprovedení výslechu obviněného H. odůvodnil na straně 7 svého rozhodnutí, nicméně jeho odůvodnění bylo velmi nepřesvědčivé a svědčící o jisté libovůli odvolacího soudu. Postupem soudu druhého stupně bylo porušeno právo obviněného H. (a dalších obviněných) na spravedlivý proces, pokud odvolací soud své stanovisko odůvodnil tím, že prováděním výslechů obviněných v odvolacím řízení by nahrazoval činnost soudu prvního stupně (nutno podotknout, že obvinění H., O., H. a K. v řízení přípravném i v řízení před soudem prvního stupně po zákonném poučení tohoto práva vypovídat nevyužili), dále, že není porušením práva na obhajobu obviněných, pokud dokazování ve stadiu odvolacího řízení není znovu „otevřeno“ a dále zejména ničím nepodloženým tvrzením o tom, že jde ze strany obviněných o jakousi strategii v jejich obhajobě, vedenou snahou trestní řízení prodloužit a využít tak poznatků z již uzavřeného dokazování. Tento postup odvolacího soudu je zcela v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, neboť soud bez znalosti obsahu této výpovědi nemůže předjímat a v kontextu již provedených důkazů činit závěry o tom, jakým způsobem by mohla tato výpověď ovlivnit závěry o vině obviněného a také zda by nevyvstala potřeba provádět důkazy další (obviněný H. navrhoval i provedení dalších důkazů).
Po vrácení věci odvolacímu soudu tento vyslechl obviněného M. H., který popřel, že by se dopustil trestného činu, který mu je kladen za vinu. Potvrdil, že byl skutečně dne 16. 7. 2006 na benzinové čerpací stanici S. – B., kde se setkal se spoluobviněnými. S obviněnými O., H. a K., ani s poškozenými, nikam nejel. Z benzinové čerpací stanice S. – B. odešel domů, kde ho asi o půl jedenácté vyzvedl M. J. a odvezl ho do restaurace D. Zde byl asi do půl jedné společně s M. J. a čekali, až provozní R. Ž. spočítá tržbu. Paní Ž. pak doprovodil domů. K mobilnímu telefonu tel., jehož je uživatel uvedl, že jej ztratil v autě obviněného P. O. a ten mu ho následující den vrátil.
Obviněný R. H. potvrdil, že v jeho vozidle jel poškozený J. H. a dalšími vozidly jeli obviněný P. O. a obviněný M. K. Také uvedl, že v době, kdy přijel J. H. s K. F. byli na čerpací stanici jenom on, K. a O. Obviněný M. H. zde již nebyl.
Obviněný M. K. k osobě obviněného M. H. vypověděl, že do míst, kde mělo dojít k fyzickému napadení poškozených s ním, ale ani s nikým jiným obviněný M. H. nejel. K obviněnému H. uvedl, že odešel až poté, co přišel J. H. s K. F.
Obviněný P. O. opět využil svého práva a nevypovídal.
Odvolací soud po takto doplněném dokazování, kdy zamítl návrh obviněného M. H. na doplnění dokazování výslechem svědků M. J. a R. Ž., rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ohledně obviněného M. K. ve výroku, jímž byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen podle §39a odst. 2 písm. b) tr. ř. do věznice s dozorem a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. K. trest odnětí svobody v trvání dvou let podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných P. O., M. H. a R. H. zamítl.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud mimo jiné uvedl, že hodnotil výpovědi obviněných s ohledem na další ve věci provedené důkazy, přičemž dospěl k závěru, že nejsou pravdivé pokud jde o počet osob, které byly v lese, ani v tom, že by na místě napadení nebyla přítomna poškozená F., ani v tom, že by se vůči poškozeným nedopustili násilí. Výpovědi obviněných po více než třech letech vedení trestního řízení jsou přizpůsobeny důkazní situaci z řízení v přípravném stádiu a před soudem I. stupně a je z nich zřejmé, že jsou vedeni snahou vyvinit obviněného H. z účasti na trestném činu.
Dále v odůvodnění uvádí, že podle záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu byl obviněný O. v kontaktu s obviněným H. i obviněným H., kteří se podle záznamu kamerového systému nacházeli všichni na benzinové čerpací stanici S. společně s oběma poškozenými a svědky P. a H.
Zde je třeba uvést, že obviněný H. telefonický kontakt s obviněným O. potvrdil, ovšem obsah hovoru není znám a o zapojení obviněného H. do následného odvozu a fyzického napadení poškozeným rozhodně nesvědčí. Z vyhodnocení záznamu kamerového systému vyplývá, že obviněný H. byl na benzinové čerpací stanici S. dne 16. 7. 2006 v době od 20:22 hod. do 22:18 hod ., poškození přijeli na čerpací stanici v 22:52 hod . a svědci P. a H. se na benzinové čerpací stanici S. zdržovali do 21:53.
Odvolací soud rovněž konstatuje, že pokud se obviněný H. hájil tím, že mu telefon vypadl a obviněný O. mu následně potvrdil, že jeho telefon skutečně ve svém autě našel, snažil se tím vysvětlit, že jeho telefon se pohyboval po trase s ostatními pachateli trestného činu. Bez jakéhokoliv důkazu (přepis hovoru, odposlech a pod.) pak dovozuje, že právě obviněný H. ještě v 22:54 hod. na benzinové stanici prostřednictvím telefonu komunikoval s obviněným O., aniž vysvětlil, proč by obviněný H. volal obviněnému O., když se měli v tuto dobu, dle tvrzení odvolacího soudu, na benzinové stanici nacházet, když tomu ani neodpovídá již zmíněný vyhodnocený záznamu kamerového systému. Odkaz na pohyb telefonního přístroje a současné dovozování pohybu konkrétní osoby s tímto přístrojem bylo již rozebráno v předchozích odstavcích. Aniž bylo prověřeno, zda obviněný H. seděl ve vozidle obviněného O., a to dotazem na samotného obviněného či další osoby nacházející se na čerpací stanici a zda proto mohl ve vozidle obviněného O. ztratit mobilní telefon, uzavírá v odůvodnění rozsudku odvolací soud, že z výpovědi obviněného H. nevyplynulo, že by si sedal do vozidla obviněného O. Také odkazuje na výpověď obviněného M. K., který nepopřel, že by v době příchodu poškozených na benzinovou stanici zde obviněný H. již nebyl, aniž by se zmínil a vyhodnotil výpověď obviněného R. H., který naopak tvrdil, že v době příchodu J. H. již na čerpací stanici obviněný H. nebyl. Následně odvolací soud dospívá k závěru, že po vyhodnocení těchto důkazů neshledal důvod, aby dále doplňoval dokazování výslechem svědků navržených obviněným H., neboť není vyloučeno, že poté co K. F. propustili a J. H. v lese opustili, mohl ještě jít do zaměstnání, o kterém vypovídá.
Odvolací soud navíc jako důkaz svědčící proti obviněnému H. zmiňuje webové stránky, na kterých měl poškozený H. obviněného H. poznat. K tomuto údajnému důkazu lze uvést, že svědek por. P. N. v hlavním líčení konaném dne 19. 3. 2007 vypověděl ke zmíněným webovým stránkám, že se jednalo o pomocný materiál , nejednalo se o procesní rekognici a nelze ji proto uznat jako důkaz použitelný před soudem . K dotazu nalézacího soudu uvedla dozorující státní zástupkyně, že tento materiál jako důkaz neuváděli a ani uváděn nebude . Pro úplnost lze k tomuto materiálu na dokreslení uvést, že dle úředního záznamu z 18. 7. 2006 mělo být pracovníky SKPV provedeno vytěžení internetových stránek a poškozenému H. předložen seznam členů sportovního oddílu. Šlo o fotografie velikosti 2 cm x 2 cm , kdy poškozený měl označit tři osoby jako možné pachatele. Následuje černobílých 16 fotek o velikosti 1,5 cm x 2 cm , kdy u dvou fotek je červený křížek. Je nepochybné, že takto provedený důkaz neodpovídá požadavkům §104b odst. 4, 6 tr. ř. a nelze ho proto jako důkaz v trestním řízení použít.
Konečně asi jako stěžejní vyhodnocení důkazní situace odvolací soud konstatuje, že pokud by obviněný H. měl alibi na inkriminovanou dobu, jehož se dnes dovolává, lze v zásadě vyloučit, že by je neuplatnil, naopak by čekal na výsledek trestního řízení po odepření výpovědi podle rady svého obhájce a poté dokonce nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, aby po třech letech vedení trestního řízení vystoupil s tímto alibi. Z uvedeného konstatování by se mohlo zdát, že odvolací soud dává k tíži obviněného H. i to, že poté co byl vyzván k nástupu trestu odnětí svobody, výzvy uposlechl a sám trest nastoupil.
S ohledem na zmíněné závěry o vině rozvedené v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 534/2008, je vhodné odkázat na již zaběhlou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.
Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost , k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení . Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost , čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu , tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod (srovnej - I. ÚS 118/09).
Pokud ve vztahu ke zmíněnému nálezu Ústavního soudu odvolací soud zamítl návrhy obviněného H. na výslech svědků M. J. a R. Ž., k porokázání jeho tvrzení, že z benzinové čerpací stanice S. neodjel společně s obviněnými O., K. a H. s odkazem, že není vyloučeno, že poté co K. F. propustili a J. H. v lese opustili, mohl obviněný H. ještě jít do zaměstnání, jak tvrdí, je nepochybné, že porušil obecné procesní předpisy, ale současně postupoval v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod.
Nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 260/05, se zmiňuje o zásadě zákazu tzv. deformace důkazu, tedy vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu. Jinak řečeno, Ústavní soud zformuloval zásadu, že předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, aby informace z hodnoceného důkazu zůstala bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítla do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 398/97, Sb.n.u., sv. 11, nález č. 64).
V příkrém rozporu s tímto nálezem je konstatování odvolacího soudu, že podle záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu byl obviněný O. v kontaktu s obviněným H. i obviněným H., kteří se podle záznamu kamerového systému nacházeli všichni na benzinové čerpací stanici S. společně s oběma poškozenými a svědky P. a H., že z vyhodnocení o pohybu telefonního přístroje je nepochybné, že se obviněný H. nacházel i v lese, kde došlo k fyzickému napadení poškozených, jakož i tvrzení, že pokud by obviněný H. měl alibi na inkriminovanou dobu, jehož se dovolává, lze v zásadě vyloučit, že by je neuplatnil , naopak by čekal na výsledek trestního řízení po odepření výpovědi podle rady svého obhájce a poté dokonce nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, aby po třech letech vedení trestního řízení vystoupil s tímto alibi. Rovněž tvrzení, že výpovědi obviněných jsou přizpůsobeny důkazní situaci z řízení v přípravném stádiu a před soudem I. stupně a je z nich zřejmé, že obvinění jsou vedeni snahou vyvinit obviněného H. z účasti na trestném činu není dosud provedenými důkazy podporováno.
Účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i "fair" proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu. Způsob opatřování důkazů proto nelze přizpůsobovat momentálnímu přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o pachateli a vině, ale vždy je třeba striktně dbát předepsaných procesních pravidel, jakožto i jiného přípustného prostředku k získání důkazů (usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 268/03).
Důkazy shromážděné před sdělením obvinění jsou použitelné pro posouzení, zda je namístě postup podle §160 odst. 1 tr. ř.; v dalším řízení je použít nelze (srovnej rozhodnutí KS Plzeň 7 To 31/98) .
Odvolací soud jako důkaz svědčící proti obviněnému H. zmiňuje webové stránky , na kterých měl poškozený H. obviněného H. poznat přesto, že se jednalo o pomocný materiál, získaný před sdělením obvinění obviněnému H. a je nepochybné, že takto provedený důkaz neodpovídá požadavkům §104b odst. 4, 6 tr. ř. a nelze ho proto jako důkaz v trestním řízení použít.
Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 733/01, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, str. 251). Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 398/97, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 11, str. 125). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 3094/08).
Soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy , ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (...) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného. Nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného (srovnej Rt 7 Tz 84/69).
Asi těžko lze hovořit o nenarušené a uzavřené soustavě (nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících) v situaci, kdy ve vztahu k obviněnému H. byly dosud obstarány pouze nepřímé důkazy svědčící toliko o jeho přítomnosti na benzinové čerpací stanici S. dne 16. 7. 2006. Pro tvrzení, že to byl právě obviněný H., kdo na čerpací stanici vtáhl poškozené J. H. a K. F. do vozidla Škoda Felicia Combi a Opel a následně v lese fyzicky napadl poškozeného J. H. případně oba poškozené nutil, aby něco konali, nebyly dosud obstarány žádné přímé ani nepřímé důkazy.
Dosud provedenými nepřímými důkazy nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat (tj. nebylo prokázáno mimo rozumnou pochybnost), že to byl právě obviněný M. H., kdo se dopustil skutku popsaného v obžalobě.
Nejvyšší soud konstatuje, že Městský soud v Praze nesplnil řádně svou přezkumnou povinnost, která mu vyplývá z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., pokud uvedená pochybení nezjistil, a svým usnesením ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 534/2008, odvolání obviněného M. H. proti rozsudku Obvodního soudu pro 9 ze dne 8. 10. 2007, sp. zn. 21 T 22/2007, jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 534/2008, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo také v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného M. H. Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil v části, jež se týká obviněného M. H., současně zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro 9 ze dne 8. 10. 2007, sp. zn. 21 T 22/2007, v části jež se týká obviněného M. H., jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. byla věc přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Povinností nalézacího soudu bude doplnit dokazování zejména prověřením obhajoby obviněného M. H. uplatněné v odvolacím řízení, a to výslechem svědků M. J. a R. Ž., výslechem samotného obviněného, záznamem kamerového systému benzinové čerpací stanice S. – B. za účelem zjištění pohybu obviněného M. H. na čerpací stanici, jakož i provedením důkazů, jak je na ně poukazováno shora s tím, že pokud se toho ukáže potřeba provede i důkazy další.
Obvodní soud pro Prahu 9 bude při svém rozhodování omezen ustanovením §273 tr. ř., které zakazuje, aby novým rozhodnutím došlo ke zhoršení postavení obviněného, neboť stížnost pro porušení zákona byla podána v jeho prospěch a Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona, k němuž došlo v neprospěch obviněného (zákaz reformationis in peius).
Orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§270 odst. 4 tr. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 534/2008, podali obvinění P. O., M. H. a R. H. dovolání, přičemž obvinění P. O. a M. H. uplatnili dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a obviněný R. H. dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 6 Tdo 850/2009, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných P. O., M. H. a R. H. odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání obviněných nebyla podána z důvodů stanovených zákonem.
V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že všichni obvinění současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se shora popsaného skutku nedopustili). Teprve sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů (a vyjádřenými v jejich rozhodnutích) a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva , ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního , zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali výlučně z tvrzeného pochybení při vedení důkazního řízení, neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění , pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Dále uvedl, že lze přisvědčit názoru státní zástupkyně, podle níž mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Zde je nutno zmínit, že pod pojmem extrémní nesoulad je nutno chápat případ, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Na rozdíl od dovolání, které jak uvedeno shora, neumožňuje přezkoumání skutkových zjištění pravomocných rozhodnutí v důsledku porušení procesních předpisů (s určitými výjimkami), stížností pro porušení zákona lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.
Porušením zákona je závažnější nesoulad rozhodnutí především s ustanoveními trestního zákona a trestního řádu, jakož i porušení jiných zákonů (zákona č. 165/1950 Sb., na ochranu míru, ve znění pozdějších předpisů) a v návaznosti na ně i jiných právních předpisů.
O rozhodnutí učiněné na podkladě vadného postupu řízení se jedná za předpokladu, pokud v řízení, v jehož rámci bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, které se však samo nejeví nesprávným , byla porušena významná procesní ustanovení, a v důsledku toho je pochybné , zda by při jejich dodržení bylo možno dospět ke stejnému rozhodnutí, jaké bylo v konkrétním případě učiněno. Stížnost pro porušení zákona zde není podávána s poukazem na to, že samotným rozhodnutím byl porušen zákon, ale z toho důvodu, že na podkladě nezákonného postupu řízení není možno vyloučit, že tento vadný postup řízení měl vliv i na správnost napadeného rozhodnutí.
V dané trestní věci bylo konstatováno, že došlo k porušení zákona zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když dosavadní řízení zůstalo kusé, nebyly vyčerpány všechny možnosti k prokázání viny obviněného a shromážděný důkazní materiál jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat neprokazuje, že to byl právě obviněný M. H., kdo se dopustil skutku popsaného v obžalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a