ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.850.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 850/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2009 o dovoláních, která podali obviněný P. O., obviněný M. H., a obviněný R. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 534/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 22/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. O., M. H. a R. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 10. 2007, sp. zn. 21 T 22/2007, byli obvinění P. O., M. H., R. H. a M. K. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchali tím, že „v úmyslu vymoci na poškozených J. H., a K. F., peníze za věci nebo věci, které měli tito odcizit dne 4. 7. 2006 společně s G. J. z vozidla P. O. zaparkovaného v P., dne 16. 7. 2006 kolem 22:53 hod. v P. na benzinové čerpací stanici S. mezi ulicemi S. – P. a Č. vtáhli obžalovaní poškozené proti jejich vůli do vozidla Škoda Felicia Combi a Opel, z místa s nimi odjeli a poškozené odvezli na okraj lesa v katastru Z. u odbočky ze silnice č. mezi obcemi Z. a M., kde jim přikázali vystoupit, zout se a vyndat věci, které měli u sebe, přičemž chtěli vědět, kde jsou odcizené věci a když poškozený H. řekl, že neví, začali ho bít pěstmi do nadbřišku, dolní části hrudníku, podkopávat mu nohy, až upadl a když vstal, byl znovu nakopnut a bit pěstmi do hrudníku, následně oběma poškozeným přikázali vytrhat kopřivy a na místě si hrabat hrob, což poškození ze strachu učinili, přičemž na poškozeném H. požadovali informace, kde vezme peníze za odcizené věci a když je jeho odpověď neuspokojila, přikázali poškozeným dál hrabat hrob, přičemž však již poškozenému H. svázali nohy páskem a poškozená F. se na jejich příkaz musela svléknout, následně poškozeným přikázali, aby si klekli a když toto poškození učinili, požadovali opět informaci, který z nich peníze sežene a kdo zde zhebne a když poškozený H. řekl, že on, opět ho poslali, aby dál hrabal hrob, kdy jeden z nich k poškozenému zezadu přistoupil, přiložil mu k hlavě pistoli s tlumičem, což poškozená F. neviděla, avšak poté, co řekla, že peníze sežene, muž pistoli schoval, poškozeného H., který následkem jejich jednání utrpěl nalomení hrudní kosti bez posunu úlomků, povrchní oděrku v oblasti nadbřišku 10x10 cm, povrchní oděrku v pravé bederní krajině 10x3 cm a oděrky na dolních končetinách, nechali poté, co mu zahodili boty, na místě s tím, aby do 15:00 hod. přinesl 30.000,- Kč a spojil se s nimi přes svůj mobilní telefon, zatímco F. si nechají jako záruku a z místa odjeli, přičemž obžalovaný O. pak poškozenou F. nechal z vozu vystoupit v obci H. v P.“.
Za tento trestný čin byli odsouzeni podle §235 odst. 2 tr. zák., a to obviněný P. O. k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, obviněný M. H. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, obviněný R. H. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem a obviněný M. K. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. H. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněných P. O., M. H., R. H. a M. K. proti předmětnému rozsudku původně rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 9 To 92/2008, tak, že podle §256 tr. ř. všechna tato odvolání jako nedůvodná zamítl.
Toto rozhodnutí soudu druhého stupně napadli následně dovoláním obvinění P. O. a M. H. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud“) jako soud dovolací usnesením ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1315/2008, jednak podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. O. odmítl, jednak podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného M. H. a s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř. ohledně obviněných P. O., R. H. a M. K. zrušil citované rozhodnutí Městského soudu v Praze v celém rozsahu, přičemž současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal. Nejvyšší soud takto rozhodl z toho důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, pokud bylo obviněnému M. H. stejně jako ostatním obviněným soudem druhého stupně odepřeno právo na obhajobu, tj. vypovídat až v rámci odvolacího řízení.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 534/2008, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil ohledně obviněného M. K. ve výroku, jímž byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen podle §39a odst. 2 písm. b) tr. ř. do věznice s dozorem a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. K. trest odnětí svobody v trvání dvou let podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných P. O., M. H. a R. H. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali obvinění P. O., M. H. a R. H. dovolání, přičemž obvinění P. O. a M. H. uplatnili dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a obviněný R. H. dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný P. O. uvedl, že jedním z důvodů nesprávného právního posouzení skutku a jiného nesprávného hmotně právního posouzení (vztahujících se k uznání jeho viny a výši trestu) je skutečnost, že nalézací soud nepostupoval řádně v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., když zjišťoval a poté ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. při volném hodnocení důkazů posuzoval skutkový stav projednávané věci. To mělo za následek vytvoření nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci. Dále namítl, že nalézací soud si nevytvořil spolehlivý podklad pro své rozhodnutí a pochybil v tom, že se s některými provedenými důkazy nevypořádal tak, jak mu ukládá §125 tr. ř., což v konečném důsledku způsobuje částečnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nalézacímu soudu rovněž vytkl, že při dokazování nepostupoval důsledně, nezkoumal všechny varianty skutkového stavu a děje, ať šlo o objektivní stránku trestného jednání nebo o zavinění. Podle jeho slov právě neúplný stav skutkového děje je důvodem, že se nepodařilo spolehlivě prokázat všechny znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Poznamenal, že důkazy navrhované obhajobou byly v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř. odmítnuty, přičemž způsob argumentace odmítnutí důkazů není přesvědčivý a neodpovídá požadavkům §125 tr. ř., a tudíž není ani řádně přezkoumatelný. V této souvislosti upozornil, že se dne 12. 2. 2009 před odvolacím soudem domáhal provedení konfrontace mezi poškozenými a obviněnými a že odvolací soud tento návrh na doplnění dokazování jako nadbytečný zamítl. Následně prohlásil, že nalézací ani odvolací soud neobjasňovaly i bez návrhu stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch, neprovedly důkazy vztahující se k okolnostem na místě činu tak, jak je interpretovali poškození, zejména k jejich tvrzení o použití zbraně jeho osobou. To mělo za následek, že pouze hypoteticky a výběrem některých důkazů dospěl soud k závěru o naplnění skutkové podstaty žalovaného trestného činu, aniž spolehlivě dovodil možnost či nemožnost vyloučení právě subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Podle něho došlo k nezajištění a neprovedení důkazů, které by pomohly odstranit pochybnosti ohledně žalovaného skutkového stavu, aniž by tu byl faktický zásadní důvod pro odmítnutí jejich provedení. Rovněž podotkl, že pokud by mu měla přitěžovat skutečnost, že v průběhu trestního řízení využil svého práva nevypovídat, pak tím bylo zpochybněno jeho právo na obhajobu, tj. hájit se způsobem, který uzná za vhodný. Dále se ohradil proti hodnocení odvolacího soudu uvedenému v jeho rozsudku na str. 9 odst. 5. Vyjádřil též podiv nad tím, jak nalézací soud dospěl k prokázání objektivní a subjektivní stránky předmětného trestného činu. Shrnul, že je přesvědčen, že nebyl vytvořen spolehlivý základ skutkového stavu děje pro uznání viny a celkové právní posouzení věci. Podle jeho slov bylo hodnocení neúplného důkazního stavu zcela jednostranné, vina byla předpokládána a nikoliv důkazně podložena. Rozhodování obecných soudů se tak uskutečnilo mimo ústavní rámec a mimo kritéria zákonného a spravedlivé procesu, vedlo k vadným a neúplným procesním postupům a vymyká se i hmotně právnímu rámci. V této souvislosti v obecné rovině poukázal na judikaturu Ústavního soudu České republiky mj. v tom smyslu, že následek je třeba nejenom způsobit, ale je nutno ho také způsobem odpovídajícím zákonu zavinit. Podotkl, že v daném případě soudy nižších stupňů zcela nepřesvědčivým způsobem a bez provedení potřebných důkazů reagovaly na jeho námitky ohledně jednoho z rozhodujících momentů skutkového a právního hodnocení věci – použití zbraně na místě činu jeho osobou. Uzavřel, že soudy aplikovaly nesprávné normy hmotného práva, což vedlo k nesprávným závěrům dopadajícím do rozhodnutí o jeho vině a trestu i intenzitě zakládající porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a porušení práva být shledán vinným spácháním trestného činu jen za jednání stanovené v zákoně.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze ve výroku o trestu odnětí svobody týkajícího se jeho osoby, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem, popř. podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, případně Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby dovolací soud ve smyslu §265l tr. ř. rozhodl o přerušení či odkladu výkonu rozhodnutí.
Obviněný M. H. odvolacímu soudu vytkl, že nerespektoval pokyn Nejvyššího soudu naznačený na str. 10 odst. 1 jeho usnesení ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1315/2008, že tomuto pokynu vyhověl jen z části, neboť sice vyslechl jeho (obviněného H.), avšak bezdůvodně nevyslechl svědky, jejichž výslech (jmenovaný obviněný) navrhoval. Tím došlo podle jeho názoru opět k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Za další nesprávnost vedoucí k porušení práva na spravedlivý proces označil samotnou důkazní situaci, týkající se jeho osoby. Poznamenal, že poznávací řízení bylo provedeno toliko podle fotografií z internetu, a to přesto, že k takovému postupu nebyl jediný zákonný důvod, přitom zdůraznil, že jiný důkaz o jeho přítomnosti na místě činu (nikoli na benzinové pumpě) neexistuje, resp. že za této důkazní situace odvolací soud odmítl provést výslechy navržených svědků a rekognici. Také argumentoval, že nebyl ztotožněn podle telekomunikačních buněk tak, aby bylo prokázáno, že se i on pohyboval v inkriminované době po trase uvedené rozsudku soudu prvního stupně v okolí obce Z. a M. V této souvislosti připustil, že byl na počátku děje na čerpací stanici, ovšem vzápětí akcentoval, že vlastní útoky na poškozené se odehrály v lese mezi obcemi Z. a M. Dodal, že je též nesporné, že spoluobviněný O. s ním byl v té době v telefonickém spojení. Vyjádřil ovšem přesvědčení, že není objektivně prokázáno, že by to byl právě on, kdo byl na místě činu v lese u obcí Z. a M. a aktivně se podílel na jednání, za které byl pravomocně odsouzen. Dále podotkl, že podle internetových stránek sportovního klubu jej poznal jediný poškozený, navíc fotografie na internetu byla opatřena jeho jménem, resp. že poznávací řízení se bezdůvodně konalo před tím, než proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, a nebyl u něho nikdo přítomen. Uzavřel, že takový důkaz nelze v trestním řízení použít a že v jeho trestní věci byla porušena zásada in dubio pro reo, když jednoznačně bylo prokázáno pouze, že si v inkriminované době telefonoval se spoluobviněným O. a že se v době, kdy jednání započalo, nacházel na čerpací stanici. Vyjádřil domněnku, že pokud by soud i za této chabé důkazní situace dospěl k závěru, že se na předmětném útoku podílel, je povinen jeho jednání vztáhnout toliko k první fázi útoku, která se odehrála na čerpací stanici. Takové jednání lze pak kvalifikovat toliko jako trestný čin podle §231 odst. 2 tr. zák. (neboť nelze v daném případě hovořit o organizované skupině ve smyslu odst. 3 citovaného zákonného ustanovení), resp. v nejhorším případě podle §235 odst. 1 tr. zák. Namítl, že byl vyslýchán opakovaně, a proto nebyl důvod, aby rekognice provedená před zahájením jeho trestního stíhání nebyla opakována za přítomnosti obhájců po zahájení trestního stíhání. Rovněž seznal, že neodkladnost a neopakovatelnost takového úkonu nebyla řádně zdůvodněna, popř. upozornil, že z výpovědi spoluobviněných jednoznačně vyplynulo, že byl přítomen na čerpací stanici, avšak dalšího děje se neúčastnil, přesto soud nevyhověl návrhu na doplnění dokazování výslechem svědků J. a Ž. Prohlásil, že není jasnějšího příkladu porušení práva na spravedlivý proces, na obhajobu a zásady v pochybnostech ve prospěch. Odmítl přitom hodnotící úvahy odvolacího soudu stran výpovědí obviněných a shledal nepochopitelným, že odvolací soud zamítl jeho návrh učiněný v souladu s usnesením Nejvyššího soudu na výslech svědků, kteří mohou potvrdit jeho pohyb v předmětné době a tento i zdokumentovat. Podle jeho přesvědčení odvolací soud tento postup náležitě neodůvodnil, což svědčí o libovůli tohoto soudu. Uzavřel, že v důsledku těchto skutečností a pochybení soudy nižších stupňů dospěly k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání a jsou tak dány důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) potažmo l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, jelikož chybné hmotně právní posouzení je dáno již v rozhodnutí soudu prvního stupně, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 534/2008, a případně i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 10. 2007, sp. zn. 21 T 22/2007, a podle §265k či 265l tr. ř. vrátil věc Městskému soudu v Praze, případně Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby předseda senátu dovolacího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Obviněný R. H. poté, co připomněl závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1315/2008, prohlásil, že rozsudek odvolacího soudu byl opět vynesen, aniž by bylo naplněno jeho právo na spravedlivý proces. Dále konstatoval, že odvolací soud nerespektoval základní zásadu trestního řízení zakotvenou v §2 odst. 6 tr. ř., nehodnotil provedené důkazy řádně a pečlivě, resp. že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy jen podle své libovůle a jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Poznamenal, že by bylo žádoucí řádným způsobem z provedených důkazů zjistit, že dne 16. 7. 2006 trestněprávním, kvalifikovaným způsobem jednal vůči poškozeným H. a F. tak, aby naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Zdůraznil, že jde o relevantní zjištění způsobu a případné intenzity jeho jednání vůči poškozeným a že není vůbec podstatné, zda byl toliko přítomen inkriminovaného dne u benzínové stanice v ulici S. – P. n. a Č. či zda byl přítomen mezi obcemi Z. a M., aniž by bylo prokázáno, že na těchto místech jednal v rozporu s trestním právem. V této souvislosti shrnul, že se nikdy k jednání, které je mu kladeno za vinu, nepřiznal, neusvědčuje jej žádný ze spoluobviněných, nalézací soud má za prokázané, že poškození užívají drogy a kradou a že znalec lékař ve znaleckém posudku, resp. před soudem dovozuje, že mechanismus zranění, uváděný poškozeným H., neodpovídá realitě. Dodal, že soudy nižších stupňů správně dovodily, že ve vztahu k jeho osobě jsou jedinými použitelnými výpověďmi poškozených jejich výpovědi ze dne 14. 11. 2006 (neboť byl obviněn teprve dne 29. 8. 2006), přitom zhodnotil, že tyto výpovědi jej ani v nejmenším neusvědčují z tohoto, že by poškozené týral a páchal vůči nim trestný čin vydírání. Za shora popsaného důkazního stavu je proto zcela absurdní, bez reálného opodstatnění a jakékoliv rozumné argumentace, že soudy konstatují jeho vinu žalovaným trestným činem. V závěru svého mimořádného opravného prostředku odvolacímu soudu ještě vytkl, že považoval výpovědi poškozených ze dne 18. 7. 2006 za neodkladné a neopakovatelné úkony přesto, že nebyly splněny podmínky §160 odst. 4 tr. ř. Podle jeho slov totiž v protokolu nebylo uvedeno, na základě jakých skutečností byly tyto úkony považovány za neodkladné nebo neopakovatelné. Za libovůli odvolacího soudu mimo rámec trestního řádu pak označil postup, kdy tento soud dodatečně opatřil návrh státního zástupce na provedení úkonu za účasti soudce ve smyslu §158a tr. ř. Uzavřel, že výpovědi poškozených ze dne 18. 7. 2006 jsou vůči němu nepoužitelné.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 534/2008, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal, popř. aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a obžaloby jej plném rozsahu zprostil.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zrekapitulovala uplatněné důvody dovolání, dovolací argumentaci obviněných a dosavadní průběh řízení, uvedla, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí akceptoval skutek v podobě, jak je formulován ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se zřetelem na rozbor provedeného dokazování, a je víc než zřejmé, že soudy předmětný skutek správně posoudily jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Konstatovala, že z popisu skutku lze dovodit společné jednání obviněných spočívající nejen v nucení poškozených ke konání určitých činností proti jejich vůli, za použití násilí, když poškozeného H. bili v úmyslu dosáhnout získání požadovaných informací, nebo zaplacení či vydání odcizených věcí, jemuž se poškození ze strachu podrobili, ale i v použití zbraně jedním ze spolupachatelů, k překonání event. odporu poškozených, byť nakonec svého cíle nedosáhli. Skutková věta napadeného rozsudku tedy popisuje jednání spolupachatelů tak, jak má na mysli ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., a vyjadřuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., a to formou úmyslu přímého, když jednání každého z nich, byť není přesně specifikováno, bylo vedeno jednotícím záměrem, tj. úmyslem dosáhnout i za cenu použitého násilí získání peněz či věcí. Námitka obviněného M. H., že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin omezování osobní svobody je proto zjevně neopodstatněná.
Dále státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že soud druhého stupně napravil pochybení, v němž bylo spatřováno porušení práva obviněného M. H. (a dalších obviněných) na spravedlivý proces a ohledně naposled dovoláním napadeného rozhodnutí se žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou a logickou návaznost na svědecké výpovědi poškozených a další provedené důkazy. Další důkazy, včetně těch, jejichž provedení se obvinění domáhali nad rámec dokazování provedeného v hlavním líčení, soudy považovaly za bezvýznamné, neboť žádný z nich neměl povahu důkazu způsobilého zvrátit zjištění vyplývající z provedeného dokazování. Nesouhlas obviněných s uvedeným hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, která soudy na tomto podkladě učinily, není dovolacím důvodem.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] o dovoláních obviněných P. O., M. H. a R. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodl tak, že se odmítají. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněných P. O., M. H. a R. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 534/2008, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., přičemž obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V daných souvislostech je na místě nejprve konstatovat, že odvolací soud napravil pochybení, jež mu bylo vytknuto výše citovaným zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu, když po přikázání věci podle §265l odst. 1 tr. ř. ve veřejném zasedání za použití §208 tr. ř. vyslechl všechny obviněné (obviněný P. O. ovšem opětovně využil svého práva odepření výpovědi).
Dále je třeba zdůraznit, a to v kontextu výše uvedených teoretických východisek, že nyní uplatněné dovolací námitky obviněných P. O., M. H. a R. H. směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění.
Všichni obvinění totiž soudům vytýkají v prvé řadě procesní pochybení při vedení důkazního řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), obvinění P. O. a M. H. též neúplné důkazní řízení a obviněný M. H. ještě porušení procesní zásady in dubio pro reo.
Přitom všichni jmenovaní obvinění současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se shora popsaného skutku nedopustili). Teprve sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. (např. obviněný M. H. sice namítá, že jednání, které je mu kladeno za vinu, přiléhá při odhlédnutí od důkazní nouze právní kvalifikace podle §231 odst. 2 tr. zák., resp. v nejhorším případě podle §235 odst. 1 tr. zák., avšak tyto své závěry nevztahuje k shora popsanému skutku, nýbrž toliko k jeho první fázi, jež se odehrála na čerpací stanici, s tím, že na dalším jednání v lese mezi obcemi Z. a M. se již nijak aktivně nepodílel a nebyl mu ani přítomen) a obviněný P. O. též o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů (a vyjádřenými v jejich rozhodnutích) a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že obviněný P. O. ve svém dovolání sice vyjadřuje přesvědčení o nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci či že soudy aplikovaly nesprávné normy hmotného práva, obviněný M. H. prohlašuje, že soudy dospěly k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, resp. obviněný R. H. shledává extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a učiněnými skutkovými zjištěními, avšak nikdo z obviněných nevznáší konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. V tomto ohledu je třeba opětovně jako shora konstatovat, že je evidentní, že ačkoli obvinění v dovolání formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnili a ve skutečnosti uplatnili primárně námitky procesní (skutkové), jejichž prostřednictvím se domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně ze zpochybnění skutkových zjištění soudů a z jimi prosazované změny těchto skutkových zjištění vyvozovali nesprávnost právního posouzení skutku a také (obviněný P. O.) jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali výlučně z tvrzeného pochybení při vedení důkazního řízení, neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076). Jestliže tedy obvinění P. O. a M. H. brojí proti odůvodnění soudních rozhodnutí, pak takovou argumentaci nejenže nelze pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale nelze ji označit za přípustnou.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněných neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci shora).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l)tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně dodává, že lze přisvědčit názoru státní zástupkyně, podle níž mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy že nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněných P. O., M. H. a R. H. kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných P. O., M. H. a R. H. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obvinění P. O. a M. H. navrhli, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil, resp. odložil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podněty, nikoli návrhy, o nichž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětech obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. srpna 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý