ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1552.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1552/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2010 o dovolání obviněného Mgr. P. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 10 To 167/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 197/2007, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 10 To 167/2009, ohledně obviněného Mgr. P. H. a s přiměřeným použitím §261 tr. ř. ohledně obviněného Ing. T. V.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 1 T 197/2007, byli obviněný Mgr. P. H. a obviněný Ing. T. V. uznáni vinnými trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, 3 tr. zák. (pod bodem I.) a trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. (pod bodem II.). Za tyto trestné činy byli podle §255 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzeni každý k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 2 let. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jim byl výkon tohoto trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. byl oběma obviněným shodně uložen peněžitý trest ve výměře 150.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. jim byl oběma stanoven pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody ve výměře 10 měsíců.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění Mgr. P. H. a Ing. T. V. odvolání, směřující do výroku o vině i o trestu, o nichž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 10 To 167/2009, tak, že z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné Mgr. P. H. a Ing. T. V. uznal vinnými pod bodem I. trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a pod bodem II. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., kterých se měli dopustit tím, že
I. obviněný Ing. T. V., jako místopředseda představenstva Spořitelní družstvo Lípa, se sídlem v Hradci Králové, Vrchlického 834, IČ 25299441, a obviněný Mgr. P. H., jako člen představenstva tohoto družstva, jménem tohoto družstva a v jeho zastoupení, podepsali, v úmyslu zastřít skutečný objem vkladů členů družstva před Úřadem pro dohled nad družstevními záložnami z hlediska nedodržení povinné pohotové rezervy volných prostředků podle §11 zák. č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zák. ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, účinného do 30. 4. 2000, ve dnech 22. 9. 1999 a 30. 12. 1999 v P. smlouvy o termínovaném vkladu s Česko – švýcarskou družstevní záložnou, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 16, IČ 25744208, když plnění těchto smluv bylo pouze účelové, neboť mezi Česko – švýcarskou družstevní záložnou a Spořitelním družstvem LÍPA se pouze prostřednictvím účtů v peněžních ústavech bezhotovostně převáděl obnos ve výši 10.000.000,- Kč tam a zpět, ale skutečný stav prostředků na účtech zůstal nezměněn a na základě těchto termínovaných vkladů, v rozporu se skutečností, byl v hlášení Družstevní záložny LÍPA k 31. 12. 1999 ze dne 13. 1. 2000, podepsaném za družstvo mimo jiné i obviněným Ing. T. V., adresovaném Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, vykázán vyšší objem vkladů o 20.000.000,- Kč, než činil skutečný stav, čímž došlo k ohrožení práv členů družstva – na případné uspokojení jejich finančních nároků vyplývajících z ustanovení §11 zák. č. 87/1995 Sb.,
II. obviněný Ing. T. V., jako předseda představenstva společnosti LÍPA FINANCE, a. s., se sídlem Hradec Králové, Vrchlického 834, IČ 25923285, a obviněný Mgr. P. H., jako člen představenstva této společnosti, když současně oba obvinění byli v pozicích statutárního orgánu Spořitelního družstva LÍPA, vymezeného shora ad I., při vědomí jak omezeného objemu úvěrových prostředků ve Spořitelním družstvu LÍPA, tak i rizikovosti dále poskytovaných úvěrů, postupně podepsali v H. K., v období od 9. 9. 1999 nejdéle do 3. 12. 1999, smlouvy o bezúčelových zástavních úvěrech č. ... s J. K. na částku 2.000.000,- Kč, č. ... se společností Kalivoda, a. s., na částku 6.000.000,- Kč, č. ... se společností Kalivoda, a. s., na částku 4.000.000,- Kč a č. ... s B. P. na částku 1.300.000,- Kč, kdy ale veškeré tyto úvěry byly poskytnuty ze základního jmění společnosti LÍPA FINANCE, a. s., tvořeného vklady členů Spořitelního družstva LÍPA, čímž oba obvinění postupovali v rozporu s §567 odst. 1, §66 odst. 2 a §260 obch. zák., ve spojení s ustanovením §1 odst. 2 cit. zák. č. 87/1995 Sb. a způsobili Spořitelnímu družstvu LÍPA, prostřednictvím jeho dceřiné společnosti LÍPA FINANCE, a. s., škodu v celkové výši 13.300.000,- Kč, tvořenou součtem takto poskytnutých úvěrů, o který bylo sníženo základní jmění této dceřiné společnosti.
Za tyto trestné činy byli oba obvinění odsouzeni podle §255 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. každý z nich k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 10 To 167/2009, podal obviněný Mgr. P. H. prostřednictvím obhájců JUDr. Ervína Perthena a Mgr. Jana Lipavského dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod dále odůvodnil tím, že v případě prvního skutku uzavření smluv o termínovaných vkladech nebylo zakázané. Legálnost tohoto počínání potvrdil i krajský soud. Řádné vyplnění hlášení pro Úřad pro dohled nad družstevními záložnami, kde byly správně vyplněny všechny kolonky, nelze podřazovat pod uvedení nepravdivých a hrubě zkreslených údajů. V hlášení pro Úřad pro dohled nad družstevními záložnami navíc nebyl vykázán vyšší objem vkladů, jak nesprávně uvádí ve skutkové větě krajský soud. V dané věci nebyl naplněn objektivní znak, a to uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslujících údajů. Jak uvádí dovolatel – i soud v napadeném rozhodnutí dovozuje, že transakce byly formálně zcela v pořádku, tedy dovolatel spolu s Ing. T. V. jednali podle práva. Fakticky není uvedeno, jakou povinnost měl údajně dovolatel porušit. Jak je uvedeno ve znaleckém posudku HZ Praha a i ve znaleckém posudku Ing. Pátka, účetní záznamy Spořitelního družstva LÍPA byly vedeny v souladu s příslušnými platnými právními předpisy. Zároveň podle dovolatele hlášení pro Úřad pro dohled nad družstevními záložnami není účetní knihou, zápisem či dokladem ve smyslu §125 tr. zák. Smlouvy o termínovaných vkladech byly dovolatelem zařazeny do účetnictví Spořitelního družstva LÍPA, smlouvy byly realizovány, vzájemné vklady ve skutečnosti proběhly. Ustanovení §125 tr. zák. postihuje rozpor mezi účetními doklady a knihami a skutečností, nikoliv samotnou skutečnost. Už vůbec nemůže obstát část právní věty, že údajným uvedením nepravdivých či hrubě zkreslených údajů v jiných dokladech došlo k ohrožení majetkových práv jiného, protože vyplnění hlášení pro Úřad pro dohled nad družstevními záložnami na ohrožení práv členů družstva nemohlo mít vliv a ve skutkové větě se tato souvislost ani neobjevuje. V případě vzájemného poskytnutí termínovaných vkladů nešlo o jednání zakázané, pouze došlo k využití zákonné možnosti. Ani po kontrole Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, ze které vyplývá, že tento orgán o provedených transakcích věděl a měl k nim veškeré informace a dokumenty, neučinil tento žádný sankční či nápravný úkon. Z jednání vytýkaného dovolateli nelze dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, neboť nelze usuzovat ani na nepřímý úmysl dovolatele. Přímo zákon o spořitelních a úvěrních družstvech dával v tehdejším znění možnost přijímat vklady od jiných družstevních záložen, ukládat vklady u jiných družstevních záložen a poskytovat jim a přijímat od nich úvěry. Na to, zda mělo Spořitelní družstvo LÍPA k dispozici prostředky pro výplatu nejméně 15 % souhrnu všech vkladů, nebyly prováděny žádné důkazy a ani se tím nezabývá žádný znalecký posudek – ty pouze vypočítávají poměry podle §12 zákona č. 87/1995 Sb. Dovolatel je přitom přesvědčen, že Spořitelní družstvo LÍPA nemělo žádný problém s dodržením §11, tj. 15 % volných prostředků do 3 měsíců.
Podle dovolatele je nutné u druhého skutku poukázat na zavádějící terminologii použitou v napadeném rozsudku, že úvěry uvedené pod bodem II. rozsudku byly plněny ze základního jmění LÍPA FINANCE, a. s., tvořeného vloženými členskými vklady členů Spořitelního družstva LÍPA, neboť poskytnout plnění ze základního jmění není možné. V době, kdy mělo dojít ke spáchání skutku popsaného pod bodem II., žádná obecně závazná právní norma přesně neupravovala, jakým způsobem mají být zajišťovány úvěry. Záleželo na konkrétním subjektivním uvážení věřitele. Krajský soud popisuje vytýkané jednání dovolatele v podstatě jako nedbalost. O subjektivní stránce se ve vztahu ke škodě nehovoří vůbec, natož aby krajský soud dovozoval úmysl. V případě úvěru poskytnutého B. P. a T. S., tento byl mimo jiné zajištěn nemovitostí, kterou získala do svého majetku LÍPA FINANCE, a. s. Úvěr vytýkaný v rozsudku, tak i další úvěr poskytnutý P. a S., byl přezajištěn a o vzniku škody, natož o úmyslu tak nelze uvažovat. Krajský soud však zajištění úvěru zcela opomíjí a nijak se s ním nevypořádává. Z vymezení skutku není možné dovodit byť nepřímý úmysl dovolatele. Ačkoliv byl tento úvěr označen prvým soudem jako rizikový, bylo prokázáno, že nakonec byl zcela splacen. V tomto případě nedošlo k naplnění podstatného znaku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku – způsobení škody. Naplnění subjektivní stránky není ve vymezení skutku ani tvrzeno, natož aby bylo důkazy prokázáno. Přesto krajský soud nesprávně dovozuje, že splacení úvěru lze vnímat jen jako náhradu škody, když ke vzniku škodného následku prý došlo již v okamžiku poskytnutí úvěru. V případě úvěrů poskytnutých společnosti Kalivoda, a. s., a fyzické osobě Ing. J. K. dovolatel uvedl, že zajištění směnkou není ničím neobvyklým a i dnes je při poskytování úvěrů využíváno jako jediné zajištění, zvláště když je směnka avalována dalším subjektem. V případě úvěru č. .. bylo podle dovolatele zajištění existující a dostatečné. U úvěru č. ... dovolatel vyjádřil, že zde krajský soud existenci zajištění přehlíží. Znalec Bc. Javůrek nespatřoval hlavní důvod nesplacení v kvalitě zajištění, ale v tom, že nebylo přistoupeno k vymáhání vůči dlužníku a avalovi, když toto bylo možné. Krajský soud nebral v potaz předložený podnikatelský záměr, dále že úvěr měl sloužit k překlenutí finančních problémů než bude poskytnut hlavní úvěr od Union banky, a. s., že společnost v té době aktivně podnikala a že Hlavní město Praha poskytlo záruku za úvěr, který si společnost Kalivoda, a. s., vzala. Provedeným dokazováním byly tyto skutečnosti okresním i krajským soudem zjištěny. Dovolatel také zdůraznil, že je třeba vycházet ze situace a konkrétních okolností a poměrů daných v době, kdy úvěry byly poskytnuty. Není zde ani naplněna objektivní stránka. LÍPA FINANCE, a. s., neměla žádné závazné úvěrové podmínky, jimiž by dovolatel byl při poskytování úvěrů ze strany LÍPA FINANCE, a. s., vázán. Pokud krajský soud vyvozuje nepřímý úmysl ze zápisu představenstva Spořitelního družstva LÍPA, když úvěry byly poskytnuty z prostředků LÍPA FINANCE, a. s., soud tímto zaměňuje dva odlišné subjekty, když Spořitelní družstvo LÍPA odmítlo finanční výpomoc jiné záložně a z toho zcela nedůvodně vyvozuje nepřímý úmysl dovolatele jakožto člena představenstva LÍPA FINANCE, a. s., (tedy jiné společnosti), která poskytla zajištěné a podložené úvěry. Naplnění subjektivní stránky není krajským soudem vůbec uvedeno. Dovolatel také namítá, že i kdyby jednáním dovolatele popsaným v bodě II. napadeného rozsudku měla vzniknout nějaká škoda, pak rozhodně tato škoda nebyla způsobena ve výši poskytnutých úvěrů a nelze ztotožňovat výši nesplacených úvěrů LÍPA FINANCE, a. s., se škodou, která by snad mohla být, byť nepřímo, způsobena Spořitelnímu družstvu LÍPA. Protože LÍPA FINANCE, a. s., byla dceřinou společností Spořitelního družstva LÍPA, mohla být majetková újma způsobená Spořitelnímu družstvu LÍPA pouze ve výši odpovídající snížení hodnoty zatímních listů LÍPA FINANCE, a. s., jejichž výlučným vlastníkem Spořitelní družstvo LÍPA bylo. Rozhodně podle názoru dovolatele nebyla hodnota zatímních listů pouze 1.755.000,- Kč, což byla cena, za kterou je prodal správce konkursní podstaty Dr. Hálek. Tato částka, která se „vrátila“ do Spořitelního družstva LÍPA, nebyla ve vyčíslení zohledněna. Při vyčíslení škody byla pominuta i hodnota zajištění, což není správné, protože hodnota zajištění jistě nebyla rovna nule. Dovolatel dále upozornil, že úvěr, který může být považován za rizikový, neznamená, že byl poskytnut v rozporu s právními předpisy. Rizikový úvěr se nerovná úmyslu. Obviněný také podotkl, že ve druhé polovině roku 1999 se sektor družstevních záložen ocitl ve vážných problémech, což vedlo k celkovému znevěrohodnění celého sektoru družstevních záložen a k hromadnému vybírání vkladů členů družstevních záložen. Tyto výběry měly vliv na výši likvidních prostředků, jejich vyčerpání a následně i na zákaz vyplácení od Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Mgr. P. H. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom směru, že pokud se týká skutku pod bodem I., obviněný předkládal údaje, které měly v příslušném orgánu dohledu a kontroly vzbudit mylný dojem naplnění podmínek stanovených zákonem o spořitelních a úvěrních družstvech, což se také skutečně stalo. Zmíněné údaje, jež ve svém důsledku ohrožovaly majetková práva družstevníků, obviněný předkládal s ohledem na učiněné skutkové závěry zcela cíleně a záměrně za účelem, který také naplnily. Na těchto závěrech ničeho nemění ani skutečnost, že sjednání úvěrů a jejich zahrnutí do účetnictví bylo jinak v souladu se zákonem. Trestní odpovědnost zde není vztažena k účetnictví samému, ale zejména k informacím sděleným na jeho základě Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Objektem trestného činu podle §125 tr. zák. je ochrana zájmu adresáta na pravdivosti informací, tedy k naplnění skutkové podstaty může dojít i v důsledku realizace souboru úkonů, jinak právem aprobovaných, pokud jejich cílem má být dezinformace o důležité okolnosti, předložená adresátu. Okolnost, že údajně nebyl postižen žádný zástupce Česko – švýcarské záložny nemůže být předmětem posouzení této věci, jejíž podstatou je rozhodnutí o jednání obviněného. Ke skutku popsanému pod bodem II. státní zástupce přisvědčil obviněnému stran tvrzení neexistence obecné úpravy stanovující situace, v nichž je možné poskytovat úvěry. Obviněný měl ke správě svěřen cizí majetek, stran správy měl stanoveny obecné pokyny, obviněný však v rozporu s nimi založil dceřinou společnost, která vložené prostředky půjčila v rámci úvěrů, které byly rizikové a zůstaly nesplaceny. Zjištěný skutkový stav poskytuje dostatek podkladů pro závěr o spáchání trestného činu podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhl podané dovolání podle §256i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud ČR učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu ČR rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadených rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly náležitě právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále viz např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., následně tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněn č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Ačkoliv obviněný dovolání opřel mimo jiné o námitky směřující také do skutkových zjištění, nakonec namítl i nesprávnou právní kvalifikaci použitou odvolacím soudem, když uvedl, že odvolací soud v rozsudku neuvedl zda a z jakých okolností je shledáván byť nepřímý úmysl dovolatele, a to ani u jednoho ze skutků s výjimkou toho, že u skutku pod bodem II. vyvozuje krajský soud nepřímý úmysl ze zápisu představenstva Spořitelního družstva LÍPA, se sídlem v Hradci Králové (dále jen „SDL“). Dále také uvedl, že ze shora uvedených důvodů ani u jednoho skutku není naplněna objektivní stránka trestného činu. Obviněný shrnul, že skutkový stav, který zjistil krajský soud, nelze hodnotit jako spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., čímž byly uplatněny důvody hmotně právní ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z těchto důvodů byl náležitě uplatněn tento dovolací důvod.
V případě prvního skutku pod bodem I. byl obviněný shledán vinným ze spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. Tento trestný čin (§125 odst. 1 alinea druhá tr. zák.) spáchá ten, kdo v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen v některé důležité části výkazu nebo hlášení. Za hrubě zkreslující údaje považujeme takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech sloužících ke kontrole hospodaření, což může vést k zásadně nesprávným závěrům. Ohrožení majetkových práv jiného se musí týkat konkrétních práv určitých osob (např. věřitelů), které je třeba výslovně uvést v popisu skutku, v němž je spatřován trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. Zákonným znakem trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. sice není způsobení škody na cizím majetku, ale z popisu skutku, jímž byl spáchán tento trestný čin, musí být patrné, v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel ohrozil majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně (např. s poukazem na výši pohledávek věřitelů, na výši daně) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008. Pod pojem majetková práva je třeba zahrnout veškerá práva vztahující se k majetku, tedy nejen práva vyplývající z vlastnictví věci, ale i majetková práva vyplývající ze závazkových vztahů, jakož i práva z jiných vztahů, které mají majetkový charakter (např. práva k cenným papírům, k obchodním podílům v obchodních společnostech a v družstvech, ke vkladu tichého společníka apod.). K naplnění této skutkové podstaty postačí konkrétní ohrožení majetkových práv jiného, nemusí tedy dojít k jejich narušení. Jedná se o úmyslný trestný čin. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
K námitce obviněného, podle které nebyl naplněn objektivní znak, a to uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslujících údajů v jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, nalézací soud uvedl, že skutek po bodem I. spočívá v obcházení zákona, kdy se obvinění Ing. T. V. a Mgr. P. H. tím, že podepsali smlouvy o termínovaných vkladech mezi SDL a Česko – švýcarskou družstevní záložnou, se sídlem v Praze 5 (dále jen „ČŠDZ“), sice chovali podle práva, avšak tak, aby záměrně dosáhli výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího (formulace podle rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1772/2004). Předmětná transakce byla sice po formální stránce víceméně v pořádku a byla také v podstatě správně zaúčtována, ale obvinění ji provedli s úmyslem zkreslit podklady pro Úřad pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen „ÚDDZ“). To že se přesouvaly prostředky ve výši 20.000.000,- Kč tam a zpět mezi záložnami, umožnilo SDL zaúčtovat vyšší objem vkladů, přičemž stav prostředků na účtu zůstal nezměněn, což připustil i znalec Bc. Vítězslav Javůrek. Tento fakt byl vykázán do hlášení pro ÚDDZ, na jehož základě pak ÚDDZ povolil SDL překročit zákonem stanovený limit podílu vkladů a úvěrů. SDL bylo tak umožněno nedodržet povinnou 15 % rezervu volných prostředků a zároveň nedodržovat zákonný limit podílu vkladů a úvěrů.
S těmito závěry, pokud jde o provedení uvedené transakce, ale s výjimkou způsobení zvlášť závažného následku, se v zásadě ztotožnil i odvolací soud, který v odůvodnění svého napadeného rozsudku uvedl, že je prokázáno, že oba obvinění v pozici statutárních orgánů SDL podepsali obě smlouvy o termínovaném vkladu, v důsledku čehož posléze skutečně došlo k přesunu zde uvedených finančních prostředků mezi oběma záložnami, přesunu, který jistě nebyl postupem kontra legem a nikoli postupem fiktivním, ale postupem ryze účelovým, jímž byly v povinném hlášení SDL pro ÚDDZ vykazovány vyšší objemy vkladů, než byl skutečný stav, což bylo oběma obviněným známo. Okresní soud proto nepochybil, jestliže vyšel ze závěrů znalce Ing. Pátka, který v rámci svého znaleckého posudku jednoznačně uvedl, že mezi ČŠDZ a SDL se pouze převáděla suma 10 mil. Kč sem a zpět tak, aby bylo možno zaúčtovat naplnění smlouvy o termínovaných vkladech, ale skutečný stav zůstal nezměněn. Proto také byly tyto vklady uzavírány na dobu tří měsíců, aby bylo naplněno ustanovení §11 zák. č. 87/1995 Sb., když tento termínovaný vklad umožnil vyhovět také požadavkům §12 cit. zák. (č. l. 2037). Nejen tento znalecký posudek, je pak pramenem poznatků o nelegálním postupu obviněných neboť i sám ÚDDZ se vyjádřil, že uvedená smlouva o termínovaném vkladu se úřadu jeví jako možná snaha slovy zastřít skutečný stav věcí, kterým bylo vykázání vyššího souhrnu (objemu) vkladů, vedených u obou záložen, za účelem obcházení §12 zák. č. 87/1995 Sb. (čl. 635). Dále je třeba poukázat i na příslušnou pasáž výpovědi svědka Dr. Ing. H. v hlavním líčení (č. l. 2790).
S těmito závěry obou soudů se v zásadě ztotožňuje i Nejvyšší soud, neboť předmětná transakce byla sice po formální stránce provedena tak, jak je popsáno v citovaných rozhodnutích a byla také v podstatě správně zaúčtována, přičemž nevzniká pochybnost, že ji obvinění provedli s úmyslem zkreslit podklady pro ÚDDZ. Oba soudy vycházely z toho, že skutek pod bodem I. spočívá v obcházení zákona, kdy se obvinění Ing. T. V. a Mgr. P. H. tím, že podepsali smlouvy o termínovaných vkladech mezi SDL a ČŠDZ, sice chovali podle práva, avšak tak, aby záměrně dosáhli výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího. Přestože fakt termínovaných vkladů ve výši 20.000.000,- Kč byl vykázán do čtvrtletního SDL hlášení pro ÚDDZ k 31. 12. 1999 (č. l. 646 a násl. spisu), které je třeba považovat za jiný doklad ve smyslu §125 odst. 1 tr. zák., bylo třeba se dále blíže zabývat naplněním znaku ustanovení §125 odst. 1 alinea druhá tr. zák. „uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje“, neboť naplnění některého z alternativně uvedených znaků je esenciální podmínkou použití této právní kvalifikace. O nedůsledném hodnocení uvedených okolností ze strany odvolacího soudu v napadeném rozsudku svědčí skutečnost, že v právní větě uvedl obě alternativy, tedy jak nepravdivé, tak i hrubě zkreslené údaje, ač mezi těmito pojmy je podstatný shora uvedený rozdíl. Je tedy třeba se blíže vypořádat s tím, zda při uvedeném obcházení zákona při jinak správně účetně provedených operacích došlo k naplnění některého z těchto znaků a v jaké podobě, což je třeba uvést přímo ve výroku nového rozhodnutí a náležitě to též odůvodnit.
Nedostatečně se oba soudy dále zabývaly naplněním znaku ohrožení majetkových práv jiného ve smyslu dovětku §125 odst. 1 tr. zák., který se vztahuje ke všem třem alinea uvedeným v tomto ustanovení. Nalézací soud k tomu uvedl, že kvalifikace činu podle §125 odst. 1, 3 tr. zák. je dána tím, že jím byl způsoben jiný zvlášť závažný následek, neboť to mělo vliv na vstup SDL do likvidace, přičemž pokud by obvinění podali ÚDDZ nezkreslené informace, byla by s největší pravděpodobností uvalena na družstvo nucená správa a nedošlo by např. k poskytnutí problematických úvěrů popsaných ve skutku pod bodem II. Žalovaní tímto svým jednáním zapříčinili prohlášení konkursu na majetek SDL, kdy byla následně zjištěna ztráta SDL v celkové výši 42.668.196,- Kč (str. 18 rozsudku nalézacího soudu).
Soud druhého stupně právní kvalifikaci podle §125 tr. zák. v tomto smyslu přehodnotil, a to s tím, že shora uvedeným jednáním obviněných došlo k ohrožení práv členů družstva – na případné uspokojení jejich finančních nároků vyplývajících z ustanovení §11 zák. č. 87/1995 Sb., a obviněné Mgr. P. H. a Ing. T. V. uznal vinnými pod bodem I. trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., přičemž na straně 5 a 6 odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že provedené dokazování, zejména svědecká výpověď Dr. Ing. H., z které vyplývá, že SDL realizovalo mimo uvedených termínovaných vkladů celou řadu dalších transakcí, jejichž výsledkem byly likvidace a následně prohlášení konkursu (č. l. 2793), což potvrdil i znalec Ing. Křístek, který uvedl, že problémy si SDL založilo už před těmi termínovanými vklady nějakými jinými úvěry (č. l. 2802), zakládá důvodné pochybnosti ohledně tvrzení obžaloby, že v důsledku podpisu těchto smluv o termínovaném vkladu obviněnými (ve spojení s obsahem následného hlášení, podávanému ÚDDZ), obvinění způsobili zvlášť závažný následek, vedoucí až k prohlášení konkursu na majetek SDL. Stejně tak nelze tvrdit, že by částka 42.668.196,- Kč v podobě ztráty SDL byla majetkovou škodou způsobenou obviněnými, jak to dovodil znalec Ing. Pátek, jako rozdíl mezi původními vklady a částkou vyplacenou podle rozvrhu správce konkursní podstaty. Takové vyčíslení neodpovídá ani legálnímu vymezení výpočtu majetkové škody podle §89 odst. 12 tr. zák. V další části odůvodnění svého rozsudku pak odvolací soud v podstatě bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění uvedl, že oba obvinění v jiných dokladech uvedli hrubě zkreslený a nepravdivý údaj o vyšším objemu vkladů, než jak tomu ve skutečnosti bylo (tj. oněch 20 mil. Kč), čímž byla přímo ohrožena majetková práva členů Spořitelního družstva LÍPA, zejména na pohotovou výplatu prostředků podle §11 zák. č. 87/1995 Sb. (str. 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že tento závěr nenavazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně a soud druhého stupně jej učinil, aniž by vysvětlil na základě kterých důkazů a z nich vyplývajícího skutkového zjištění tento právní závěr učinil. Přitom jak se podává z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne 23. 7. 2009 (č. l. 2961), byly zde k doplnění dokazování pouze přečteny písemné materiály založené ve spise, se kterými byl již soud prvního stupně seznámen. Tyto důkazy se však vůbec nevztahovaly ke znaku „ohrozí tak majetková práva jiného“ ve smyslu dovětku §125 tr. zák. a odvolací soud je v tomto směru ani nepromítl do odůvodnění rozsudku a neobjasnil tak zákonem vyžadované ohrožení majetkových práv jiného.
Z toho vyplývá, že nelze zatím na podkladě obou napadených rozsudků uzavřít, že došlo k ohrožení majetkových práv členů SDL. Nalézací soud se s tímto problémem nevypořádal vůbec, odvolací soud pak aniž by k této otázce doplnil dokazování ve smyslu §263 odst. 6, 7 tr. ř., které by ho jediné opravňovalo k doplnění skutkových zjištění nalézacího soudu, pouze obecně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že oba obvinění v jiných dokladech uvedli hrubě zkreslený a nepravdivý údaj o vyšším objemu vkladů, než jak tomu ve skutečnosti bylo, čímž byla přímo ohrožena majetková práva členů SDL, zejména na pohotovou výplatu prostředků podle §11 zák. č. 87/1995 Sb. Z tohoto vyjádření odvolacího soudu vyplývá, že vycházel jen z obecné úvahy, že pokud byly uvedeny hrubě zkreslené a nepravdivé údaje, což ani nebylo dosud náležitě specifikováno (viz shora), vždy to má za následek ohrožení majetkových práv členů SDL. Takový obecný závěr bez jeho náležité konkretizace nemůže být spolehlivým podkladem pro naplnění znaku „ohrožení majetkových práv jiného“ ve smyslu dovětku §125 odst. 1 tr. zák., jak je uvedeno ve výroku rozsudku krajského soudu. Navíc, vychází-li se jinak z dosud nezpochybněného závěru obou soudů, že skutečný stav prostředků na účtech SDL zůstal po provedené transakci nezměněn, nemohlo tím dojít k ohrožení majetkových práv členů družstva, neboť majetkové poměry SDL zůstaly touto transakcí nezměněny, neboť tím byl jen nadhodnocen ve čtvrtletním hlášení objem vkladů SDL vůči ÚDDZ. K ohrožení majetkových práv členů družstva, byť zprostředkovaně, mohlo naproti tomu vést založení dceřiné společnosti LÍPA FINANCE, a. s., a následné poskytování bezúčelových zástavních úvěrů poskytovaných prostřednictvím společnosti LÍPA FINANCE, a. s. (viz bod II. napadeného rozsudku), popř. další transakce, o kterých se zmiňuje např. svědek Dr. Ing. H. nebo znalec Ing. Křístek, které však nejsou součástí skutku pod bodem I. napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 10 To 167/2009, a které měly být uvedenými smlouvami o termínovaných vkladech a čtvrtletním hlášením SDL vůči ÚDDZ spíše umožněny, resp. zakryty.
Přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je třeba k prokázání dovětku „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“ u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. zaměřit dokazování a jeho výsledky pak vyjádřit ve skutkové i právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku (srov. č. 54/2006 Sb. rozh. tr.), a proto nelze vystačit jen s obecným konstatováním, aniž by tento dovětek byl ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku vyjádřen dostatečně určitým zjištěním, které navíc musí být v odůvodnění náležitě rozvedeno s poukazem na provedené důkazy, z nichž takové konkrétní ohrožení vyplývá. K náležitému vymezení konkrétního ohrožení v žádném případě nepostačuje pouhé konstatování, že oba obvinění v jiných dokladech uvedli hrubě zkreslený a nepravdivý údaj o vyšším objemu vkladů, než jak tomu ve skutečnosti bylo, čímž byla přímo ohrožena majetková práva členů Spořitelního družstva LÍPA. Ve věci dokazování před odvolacím soudem Nejvyšší soud považuje za nutné ještě poukázat na ustanovení §263 odst. 6, 7 tr. ř. v návaznosti na §259 odst. 1, 3 tr. ř., které vymezuje rozsah provádění dokazování v odvolacím řízení a současně obsahuje meze doplnění dokazování před odvolacím soudem. Tedy, jakmile odvolací soud dospěje na základě přezkoumání napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího, anebo při provádění doplňujících důkazů k závěru, že k objasnění věci by bylo třeba provádět rozsáhlé nebo obtížně proveditelné dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně, musí proces dokazování zastavit a rozhodnutí zrušit a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátit soudu prvního stupně. Potřebnými důkazy, kterými odvolací soud v souladu s §263 odst. 6 tr. ř. doplňuje dokazování, jsou tedy ty, které je třeba shromáždit, aby samy o sobě a ve spojitosti s dalšími odůvodnily závěr, vyúsťující v některé z možných rozhodnutí odvolacího soudu, a to jak ve smyslu §256, §257, ale i §258, §259 odst. 1, 2, 3 anebo §260 tr. ř. Z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění však odvolací soud může ve smyslu citovaného §263 odst. 7 tr. ř. přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Tyto důkazy pak hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Přitom je třeba opětovně zdůraznit, že odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl. V daném případě odvolací soud pouze v odůvodnění svého rozhodnutí stručně poukázal na shora uvedené obecné konstatování týkající se ohrožení majetkových práv jiného, které ovšem nemělo oporu ve skutkovém zjištění nalézacího soudu, přičemž sám zcela nedostatečně doplnil dokazování o přečtení několika listinných důkazů, které však s ohledem na jejich obsah nepostačovaly k prokázání ohrožení majetkových práv jiného.
Pod bodem II. napadeného rozsudku byl obviněný Mgr. P. H. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Objektem trestného činu podle §255 tr. zák. jsou majetková práva v nejširším smyslu a nepřímo je chráněn i zvláštní vztah důvěry. Podstatou trestného činu podle §255 tr. zák. je tedy jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, přičemž se však nevyžaduje, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Škodou se rozumí jakékoli zmenšení hodnoty (užitné i směnné) opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď vůbec, nebo v takové výši, v jaké k tomu došlo. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se opatrováním a správou majetku rozumí. Povinnost může být formulována též jako péče, péče řádného hospodáře, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd. Vzhledem k možnosti různého rozsahu práv a povinností všech osob, které jim náleží při opatrování nebo správě cizího majetku ze zákona nebo ze smlouvy, je třeba v každém konkrétním případě vždy tento rozsah zkoumat. Škoda může být způsobena velice různorodými typy jednání, jestliže je odčerpáván použitelný spravovaný (opatrovaný) majetek ve prospěch jiných právnických nebo fyzických osob nebo dochází jinak ke snižování jeho reálné hodnoty, resp. nedojde k důvodně očekávanému přírůstku hodnoty majetku. Škodou velkého rozsahu ve smyslu §255 odst. 3 tr. zák. se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč. I zde se při zjišťování výše škody způsobené na věci vychází z obecných kritérií podle §89 odst. 12 tr. zák. Z hlediska zavinění pak postačí způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.], protože zákon zde na rozdíl od odst. 1 §255 tr. zák. nevyžaduje zavinění úmyslné.
Pokud jde o druhý skutek pod bodem II. obviněný v dovolání poukázal na zavádějící terminologii použitou v napadeném rozsudku, že úvěry byly plněny ze základního jmění LÍPA FINANCE, a. s., se sídlem Hradec Králové (dále jen „LF“), tvořeného vloženými členskými vklady členů SDL, neboť poskytnout plnění ze základního jmění není možné. Dále namítl, že zajištění úvěrů, zejména pokud jde o úvěr poskytnutý B. P., který byl nakonec zcela splacen, bylo dostatečné. Proto nelze o vzniku škody, natož o úmyslu ve vztahu k způsobené škodě vůbec uvažovat. Přitom krajský soud zajištění úvěru zcela opomíjí a nijak se s ním nevypořádává. Z vymezení skutku není možné dovodit byť nepřímý úmysl dovolatele. Naplnění subjektivní stránky není ve vymezení skutku ani tvrzeno, natož aby bylo důkazy prokázáno. Dovolatel také namítá, že i kdyby jeho jednáním popsaným v bodě II. napadeného rozsudku měla vzniknout nějaká škoda, pak rozhodně tato škoda nebyla způsobena ve výši poskytnutých úvěrů a nelze ztotožňovat výši nesplacených úvěrů LF se škodou, která by snad mohla být, byť nepřímo, způsobena SDL. Protože LF, byla dceřinou společností SDL, mohla být majetková újma způsobená SDL pouze ve výši odpovídající snížení hodnoty zatímních listů LF, jejichž výlučným vlastníkem SDL bylo. Rozhodně podle názoru dovolatele nebyla hodnota zatímních listů pouze 1.755.000,- Kč, což byla cena, za kterou je prodal správce konkursní podstaty Dr. Hálek. Tato částka, která se „vrátila“ do SDL, nebyla ve vyčíslení zohledněna.
K námitkám obviněného Mgr. P. H. je třeba především uvést, že pokud jde o rizikovost úvěrů poskytnutých v období od 9. 9. 1999 nejdéle do 3. 12. 1999, smlouvami o bezúčelových zástavních úvěrech č. .... s J. K. na částku 2.000.000,- Kč, č. .... se společností Kalivoda, a. s., na částku 6.000.000,- Kč a č. .... se společností Kalivoda, a. s., na částku 4.000.000,- Kč, je třeba hodnotit postup nalézacího soudu jak při zjišťování rozhodných skutečností, tak i při jejich posouzení jako zcela správné, neboť byly vyhodnoceny všechny podstatné skutečnosti. Správně v tomto směru poukázal již nalézací soud na skutečnost, že základ spočívá již v založení LF, jako dceřiné společnosti SDL, bez předchozího či bezprostředně následujícího schválení členskou schůzí družstva, ačkoli podle čl. 13 odst. 4 písm. e) stanov SDL má členská schůze rozhodovat o základních otázkách koncepce rozvoje záložny. Náležitě se tento soud vypořádal i s poskytováním a zajištěním uvedených úvěrů J. K. a společnosti Kalivoda, a. s., a proto v tomto směru může Nejvyšší soud odkázat na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 1 T 197/2007 (viz zejména str. 18 až 20), a to i ve spojení s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 10 To 167/2009 (str. 6 a 7). Nejvyšší soud k tomu považuje za potřebné jen dodat, že podle spisového materiálu i znalec Bc. Javůrek, kterého se obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku opakovaně dovolává, ve svém znaleckém posudku na č. l. 2820 k úvěru poskytnutému Ing. J. K. uvádí, že zajištění nebylo dostatečně realizované poté, co nastala splatnost úvěru. Na dotaz předsedy senátu u hlavního líčení dne 16. 4. 2008 na č. l. 2880 zda je úměrné, aby polovina jmění společnosti byla poskytnuta jako úvěr jednomu člověku a tím bylo znemožněno poskytovat služby potencionálním vkladatelům, uvedl, že je to obchod, který má velkou míru rizika, ale podnikatelský záměr společnosti Kalivoda z jeho pohledu působil seriózně, pak by se mohlo jednat o výnosný obchod. Podle vyjádření na č. l. 2881 si z dnešního pohledu myslí, že úvěr poskytnutý firmě Kalivoda byl rizikový. Ve zprávě o auditu ze dne 9. 8. 2000 je ve výroku auditora na č. l. 671 uvedeno, že akciová společnost LF poskytla úvěry, které se k datu vyhotovení auditorské zprávy jeví jako rizikové. Ing. Pátek ve znaleckém posudku č. 04/01-2006 v jeho závěru (č. l. 2055) popisuje situaci takto: „Společnost LF, a. s., zacházela s vloženými prostředky z kapitálu SDL nezodpovědně. Během necelého roku byla větší část těchto financí „utopena“ v odkoupených špatných úvěrech od SDL nebo půjčena bez dostatečného zajištění problematické firmě Kalivoda, a. s., jejíž vedení se přitom netajilo složitou a nestabilní finanční situací“. U poskytnutých úvěrů většinou neodpovídá úvěrovým podmínkám Spořitelního družstva LÍPA jejich bezúčelovost. Podle Nejvyššího soudu je třeba souhlasit s vyjádřeními jak auditora, tak znalce Bc. Javůrka i znalce Ing. Pátka, že poskytnuté úvěry společnosti Kalivoda, a. s., a Ing. J. K., posoudili jako rizikové. Není však možné ze samotné rizikovosti dovodit úmysl způsobit škodu ve smyslu §255 tr. zák. Ten je třeba zásadně dovozovat z jiných okolností případu.
Stejný závěr o rizikovosti však již není možné učinit o bezúčelovém zástavním úvěru poskytnutého B. P. smlouvou č. ... na částku 1.300.000,- Kč. Především je třeba ohledně tohoto úvěru poukázat na skutečnost, že ve spise není založena smlouva o úvěru (srov. k tomu i znalecké posudky na č. l. 2052 a 2822 spisu), a proto vzniká otázka o jeho zajištění, zvláště když oba soudy vycházejí v tomto směru jen z výpovědi svědkyně B. P., která se však k této otázce vyjadřuje značně neurčitě a do určité míry i rozporně (srov. č. l. 174 až 176 a 2724 až 2726 spisu). Dále nelze ani přehlédnout doklady, jež se sice vztahují k smlouvě o úvěru č. .... původně na 3.000.000,- Kč, kde mají podstatný význam kupní smlouvy na nemovitosti ve vlastnictví T. S. a B. P. ze dne 23. 3. 1999 a ze dne 3. 12. 1999 (s kupní cenou 3.800.000,- Kč), která tedy byla uzavřena až po uzavření smlouvy o úvěru č. .... , přičemž tato nemovitost měla mít hodnotu podle znaleckého posudku ze dne 8. 3. 2000 celkem 8.413.549,- Kč (viz č. l. 177 až 205 spisu). Tyto skutečnosti nebyly náležitě zhodnoceny ve spojení s další skutečností, že oba soudy mají za prokázané (byť odvolací soud zdůrazňuje neověřenost výpovědi svědkyně P.), že mělo také dojít k zaplacení předmětného úvěru ve výši 1.300.000,- Kč, a to jak z hlediska rizikovosti tohoto úvěru, tak zejména z hlediska subjektivní stránky obviněného Mgr. P. H. Tyto podstatné skutečnosti nelze zjednodušeně odmítnout obecnou úvahou, že „došlo-li snad k zaplacení některého z těchto úvěrů …, pak je nutno zaplacení úvěru, který byl poskytnut, vnímat jen jako náhradu škody, když ke vzniku celkového škodního následku došlo již v okamžiku poskytnutí úvěrových prostředků dlužníkům vyjmenovaným ad II. výroku o vině“. Obdobně je tomu i s úvahou v rámci níž odvolací soud vyvozuje nepřímý úmysl obviněného ze zápisu představenstva SDL, podle kterého toto odmítlo finanční výpomoc jiné záložně (viz č. l. 890, kde pod bodem 8 je zamítnuta žádost o poskytnutí finanční výpomoci Moravské družstevní záložně BESEDA z důvodu omezeného objemu úvěrových prostředků). Ze samotné této skutečnosti, nehledě k tomu, že šlo o představenstvo SDL, úmysl obviněného ve vztahu k způsobení škody poskytnutím uvedených úvěrů vyvodit nelze.
Znovu se bude třeba zabývat i výší způsobené škody, kde zejména odvolací soud vyšel z úvahy, že veškeré předmětné úvěry byly poskytnuty ze základního jmění společnosti LF tvořeného vklady členů SDL a že v důsledku toho byla škoda způsobena SDL prostřednictvím dceřiné společnosti LF, a to v celkové výši 13.300.000,- Kč, přičemž škoda je tvořena součtem poskytnutých úvěrů, o který bylo sníženo základní jmění této dceřiné společnosti. Tato úvaha neodpovídá příslušným ustanovením obchodního zákoníku (v tehdy platném znění), zejména §57 a násl. a §154 a násl. obchodního zákoníku. Podle §58 odst. 1 obchodního zákoníku bylo základní jmění společnosti peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti. Podle §58 odst. 2 obchodního zákoníku se základní jmění vytváří povinně také v akciové společnosti. Jeho výše se zapisuje do obchodního rejstříku. Do obchodního rejstříku jsou kapitálové obchodní společnosti, kterou je i akciová společnost, povinny nechat zapsat i změny výše základního jmění, tj. jeho zvýšení či snížení. Jak plyne z toho co bylo uvedeno, vychází odvolací soud zřejmě z mylného závěru, že základní jmění společnosti musí společnost po celou dobu svého trvání uchovávat v podobě, kterou měly vklady společníků při založení společnosti, když nesprávně dovozuje, že pokud bylo základní jmění vytvořeno peněžitými vklady, musí být příslušná částka trvale k dispozici na účtu společnosti. Jak vyplývá z definice základního jmění, to není souhrnem předmětů vkladů, které převádějí v rámci splacení vkladů společníci na společnost, ale je to pouze účetní hodnota (peněžní vyjádření) hodnoty vložených vkladů. Z toho tedy vyplývá nesprávnost shora uvedených závěrů odvolacího soudu, zejména pokud spatřuje škodu ve snížení základního jmění u dceřiné společnosti a navíc tuto škodu fakticky připisuje SDL (srov. str. 6 odůvodnění napadeného rozsudku). V tomto směru si odvolací soud dostatečně neujasnil komu vznikla škoda, která byla nepochybně primárně způsobena společnosti LF, zatímco škoda vzniklá SDL může být jen zprostředkovaná v důsledku toho, že společnost LF byla tzv. dceřinou společností, tedy jinými slovy ovládanou společností. Přitom platí, že jde-li na straně ovládající osoby, která fakticky nebo právně vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na řízení nebo provozování podniku jiné osoby – společnosti, o společnost, jde o společnost mateřskou, a společnost jí ovládaná je společností dceřinou, která však, byť je ovládána, má majetkovou samostatnost. Z toho je třeba vyjít i při formulaci závěrů o škodě způsobené obviněným Mgr. P. H., neboť vztahy mezi SDL jako ovládající osobou a společností LF jako ovládanou osobou se řídí příslušnými obchodněprávními předpisy, které je třeba z hlediska vzniku škody a její výše respektovat.
S ohledem na to, co bylo uvedeno výše, byl naplněn dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť odvolací soud nesprávně právně posoudil skutky uvedené ve výroku o vině obviněných, aniž pro to měl náležitý podklad v dosud provedeném dokazování. Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání obviněného Mgr. P. H. je důvodné, a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 10 To 167/2009, ohledně obviněného Mgr. P. H. a s přiměřeným použitím §261 tr. ř. i ohledně obviněného Ing. T. V., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že citovaným napadeným rozhodnutím bylo rozhodováno také o vině obviněného Ing. T. V., který však nepodal dovolání, musel se Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 2 věta třetí tr. ř. zabývat otázkou aplikace zásady tzv. beneficium cohaesionis zakotvené v ustanovení §261 tr. ř. Podstatou této zásady je změna rozsudku i ve prospěch obviněného, který dovolání nepodal, jestliže mu prospívá důvod, pro který byl změněn rozsudek ve prospěch obviněného, který odvolání podal. Znamená tak průlom do právní moci rozsudku (viz §139 tr. ř.), neboť v důsledku aplikace ustanovení §261 t. ř. dochází ke zrušení rozhodnutí, jež v mezidobí nabylo právní moci a stalo se vykonatelným. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo o zrušení napadeného rozhodnutí a o přikázání věci Krajskému soudu v Hradci Králové rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Tímto rozhodnutím se trestní věc vrací do odvolacího řízení před Krajským soudem v Hradci Králové, který si při novém projednání věci především ujasní možnosti posouzení dosud zjištěného jednání obou obviněných z hlediska naplnění všech znaků skutkových podstat trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., a to ze všech hledisek naznačených shora. Přitom není vyloučeno, aby odvolací soud postupoval ve veřejném zasedání podle §263 odst. 6 a 7 tr. ř. a sám doplnil dokazování potřebnými důkazy, z hlediska správné právní kvalifikace jejich jednání, včetně potřebného doplnění znaleckého dokazování směřujícího k zjištění výše způsobené škody, ale není ani vyloučeno, že po zrušení napadeného rozsudku bude postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř. Rozhodne-li se odvolací soud provést ve veřejném zasedání důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání (§263 odst. 6 TrŘ), nic mu nebrání, aby i po jejich provedení napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 TrŘ a věc vrátil podle §259 odst. 1 TrŘ soudu prvního stupně, pokud dojde k závěru, že bude zapotřebí provádět další rozsáhlé a pro odvolací soud obtížně proveditelné dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně (srov. č. 2/2003 Sb. rozh. tr.).
Pouze pro úplnost je třeba uvést, že při novém projednání a rozhodnutí věci je Krajský soud v Hradci Králové povinen se řídit ustanovením §265s tr. ř., podle kterého je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného Mgr. P. H., nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch, resp. v neprospěch Ing. T. V., u kterého byl uplatněn postup ve smyslu §261 TrŘ v návaznosti na §265k odst. 2 věta třetí TrŘ (zákaz reformationis in peius).
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2010
Předseda senátu: Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.