ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.218.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 218/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2010 o dovolání, které podal obviněný P. G. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 3 To 232/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 194/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. G. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 12 T 194/2005, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), jehož se dopustil společně s dalšími dvěma spoluobviněnými skutky, které jsou konkretizované pod body 1. až 3. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný P. G. odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatnila obchodní společnost ELSPOL, spol. s r. o. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech i ohledně dalších obviněných.
O odvoláních, která podali obviněný P. G. a další spoluobvinění proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 3 To 232/2009, jímž podle §258 odst. 1 písm. e) a f), odst. 2 tr. řádu zrušil výroky o uložených trestech a o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému P. G. uložil podle §148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Dále odvolací soud nově rozhodl též o trestech ostatních obviněných.
Obviněný P. G. podal dne 6. 11. 2009 a dne 10. 11. 2009 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 3 To 232/2009, prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, podle názoru obviněného soud prvního stupně porušil zásadu bezprostřednosti, neboť přihlédl k takovým skutečnostem a důkazům, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Dále obviněný namítl, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s ustanovením §202 odst. 2 tr. řádu, protože posuzovaná věc byla skutkově a právně náročná, takže hlavní líčení nemohlo být provedeno z větší části bez přítomnosti obviněného. Soud prvního stupně podle obviněného porušil i ustanovení §214 tr. řádu, pokud mu neumožnil vyjádřit se k jednotlivým důkazům, přičemž výslech spoluobviněného A. O. byl údajně proveden v rozporu s ustanovením §208 tr. řádu, jehož podmínky nebyly splněny, a navíc dovolatel nebyl řádně seznámen s obsahem výpovědi jmenovaného spoluobviněného.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru obviněného P. G. popis skutkových okolností neumožňuje učinit závěr o spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný dále zpochybnil správnost posouzení výše způsobené škody, přičemž postup soudu při jejím zjišťování a výpočtu považuje za nepřezkoumatelný. V této souvislosti obviněný vytýká porušení ustanovení §9 odst. 1 tr. řádu, neboť soudy nižších stupňů údajně nevzaly v úvahu rozhodnutí příslušných správců daně. Podle obviněného sice soudy nejsou vázány rozsahem zkrácení daně tak, jak ho zjistil správce daně, avšak musí vycházet z jeho závěrů, že vůbec nedošlo ke zkrácení daně. Jak dále obviněný zdůraznil, soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly se zánikem trestnosti činu v důsledku účinné lítosti, jejíž podmínky byly v posuzované věci splněny již v průběhu trestního řízení z důvodu uhrazení daňového nedoplatku. Obviněný zpochybnil i naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, protože soudy nižších stupňů se podle jeho názoru pečlivě nezabývaly jednak formou zavinění, jednak všemi rozhodnými skutkovými okolnostmi. V souvislosti s touto námitkou obviněný popřel, že by věděl o fiktivnosti faktur, na jejichž podkladě mělo dojít ke zkrácení daně, a obviněný nesouhlasí ani s posouzením společenské nebezpečnosti činu, přičemž poukazuje na nepřiměřenou délku trestního řízení. Podle obviněného nebylo v dosavadním trestním řízení prokázáno, že spáchal trestný čin se dvěma osobami a že byla tímto činem způsobena značná škoda. Z toho obviněný dovozuje extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry.
Závěrem svého dovolání obviněný P. G. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby buď věc přikázal tomuto soudu (případně i po zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 12 T 194/2005, soudu prvního stupně) k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby Nejvyšší soud postupem podle §265m odst. 1 tr. řádu obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. a) nebo b) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného P. G. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru ze skutkových zjištění lze jednoznačně dovodit znaky spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Státní zástupkyně nemá žádné pochybnosti ani o naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., neboť obviněný se aktivně zapojil do celé řady navazujících kroků, které nakonec vedly ke způsobení daňového úniku v uvedeném rozsahu. Proto podle státní zástupkyně obviněný jednal v přímém úmyslu. Státní zástupkyně považuje za nedůvodnou rovněž námitku obviněného, v níž soudům nižších stupňů vytýká nesprávné posouzení předběžné otázky týkající se výsledků daňového řízení, protože jde o námitku procesní povahy, jejímž prostřednictvím obviněný polemizuje se závěry provedeného dokazování. Státní zástupkyně zde připomíná, že soudy nižších stupňů vycházely důsledně z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tz 101/2001 a přesvědčivě vyložily, o které důkazy opřely svá zjištění. Pokud jde o námitku obviněného, v níž poukázal na zánik trestnosti spáchaného činu z důvodu účinné lítosti, nepovažuje ji státní zástupkyně za opodstatněnou. Ze spisových podkladů totiž podle jejího názoru nevyplývá jakákoli úhrada zkrácené daně a obviněný ani neuplatnil tuto okolnost před soudy nižších stupňů. Podmínka zániku trestnosti by podle státní zástupkyně mohla být splněna pouze v tom případě, kdyby obviněný dobrovolně napravil způsobený škodlivý následek v celém rozsahu, tedy uhradil zkrácenou daň v částce přesahující 2 500 000,- Kč.
Státní zástupkyně proto závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. G. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný P. G. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu, tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu spatřuje obviněný především v porušení ustanovení §202 odst. 2, §208 a §214 tr. řádu, k němuž mělo dojít v řízení před soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud k výkladu citovaného dovolacího důvodu připomíná, že jeho podstata spočívá – mimo jiné – v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného (obžalovaného) v hlavním líčení. Tento dovolací důvod může být naplněn především porušením ustanovení §202 odst. 2 až 5 tr. řádu, která výslovně vymezují podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného; v řízení proti mladistvému se uplatní speciální ustanovení §64 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů. Jak přitom vyplývá z ustanovení §202 odst. 2 tr. řádu, hlavní líčení lze konat v nepřítomnosti obžalovaného pouze tehdy, má-li soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, přičemž musí být kumulativně splněny i další podmínky uvedené v ustanoveních §202 odst. 2 písm. a) a b) tr. řádu. Podle první z nich je nezbytné, aby obžalovanému byla řádně doručena obžaloba a aby obžalovaný byl včas a řádně předvolán k hlavnímu líčení. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 52/1975 Sb. rozh. tr.), pod pojmem „řádně předvolán“ uvedeným v ustanovení §202 odst. 2 písm. a) tr. řádu je nutno rozumět doručení předvolání do vlastních rukou obžalovaného podle §64 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Druhá podmínka, jejíž splnění se vyžaduje k provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného, spočívá v tom, že obžalovaný byl o skutku, který je předmětem obžaloby, řádně vyslechnut některým z orgánů činných v trestním řízení a že bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání podle §160 tr. řádu. Současně je třeba obviněného upozornit na možnost prostudování spisu a na právo navrhnout doplnění vyšetřování ve smyslu §166 odst. 1 tr. řádu. Teprve tehdy, pokud jsou splněny všechny výše uvedené zákonné podmínky, jejichž podstatou je především zabezpečení práva obžalovaného na obhajobu a náležité zjištění skutkového stavu, lze provést hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného (srov. přiměřeně též rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1980 Sb. rozh. tr.). Tyto podmínky byly u obviněného P. G. splněny.
Kromě popsaných požadavků je nezbytné, aby i v případě provedení hlavního líčení bez přítomnosti obžalovaného bylo možné učinit spolehlivé rozhodnutí věci a dosáhnout účelu trestního řízení. Za důvod, který by vylučoval provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného, však nelze považovat např. samotnou skutkovou složitost a právní náročnost věci, popřípadě závažnost stíhaného trestného činu, neboť ani v těchto případech není vyloučeno, aby bylo možné věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez přítomnosti obžalovaného v hlavním líčení (viz rozhodnutí pod č. 18/2000 Sb. rozh. tr.). Jak rovněž vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, publikované pod č. T 419. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), soud nemůže porušit ustanovení §202 odst. 2 tr. řádu jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obžalovaného, třebaže ten předem omluvil svou nepřítomnost a jako důvod této nepřítomnosti uvedl svou pracovní neschopnost. Zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného totiž nejsou nijak vázány na to, zda obžalovaný omluvil svou nepřítomnost, ani na to, co bylo důvodem nepřítomnosti obžalovaného u hlavního líčení. Navíc potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely, ale samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr, že obžalovanému bránily v účasti u hlavního líčení zdravotní důvody (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, publikované pod č. T 461. ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003). Naproti tomu o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu jde např. za situace, jestliže obžalovaný výslovně trval na své účasti u hlavního líčení, přičemž včas a řádně omluvil svou neúčast takovými důvody, které lze akceptovat a které obžalovanému objektivně bránily zúčastnit se hlavního líčení, jež se přesto konalo v nepřítomnosti obžalovaného (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621. ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Ani jeden z uvedených případů však v posuzované věci nenastal.
Jak vyplývá z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 194/2005 (viz č. l. 1456 a verte, č. l. 1509 a verte trestního spisu), obviněný P. G. se zčásti nebo zcela vzdal práva své účasti na odročeném hlavním líčení konaném ve dnech 11. 12. 2006 a 23. 7. 2007. Pokud jde o hlavní líčení konané dne 5. 9. 2008, při kterém zároveň došlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku v této věci, z č. l. 1623 trestního spisu je patrné, že soud prvního stupně dodržel ustanovení §64 odst. 4 písm. a) tr. řádu a doručil obviněnému do vlastních rukou předvolání k odročenému hlavnímu líčení. Uvedené předvolání si obviněný převzal dne 4. 8. 2008, tj. s dostatečným předstihem umožňujícím náležitou přípravu. Navíc na č. l. 1643 trestního spisu je zařazena žádost obviněného o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Proto podle názoru Nejvyššího soudu nic nebránilo možnosti projednat věc obviněného a rozhodnout v ní i bez jeho přítomnosti. Soud prvního stupně si totiž opatřil dostatečné množství důkazů, na jejichž podkladě mohl dospět ke správným skutkovým a právním závěrům. Za důvod, který by bránil provedení hlavního líčení nebo jeho části v nepřítomnosti obviněného, přitom rozhodně nelze považovat toliko náročnost posuzované věci. Lze tedy konstatovat, že i přes poměrně značný počet vyslechnutých svědků a provedených listinných důkazů mohla být věc obviněného spolehlivě rozhodnuta i bez jeho osobní přítomnosti při hlavním líčení. Soud prvního stupně tudíž postupoval v souladu s ustanovením §202 odst. 2 tr. řádu, takže námitku obviněného, v níž vytýkal porušení tohoto ustanovení, považuje Nejvyšší soud za nedůvodnou.
Pokud jde o další procesní námitku obviněného P. G., podle které soud prvního stupně postupoval v rozporu s ustanovením §208 tr. řádu, protože ho údajně neseznámil s výpovědí ostatních obviněných vyslechnutých v jeho nepřítomnosti a soud svůj postup řádně neodůvodnil, nemohl se s ní Nejvyšší soud ztotožnit. Jak je totiž patrné z č. l. 1453 a verte a č. l. 1456 trestního spisu, předseda senátu soudu prvního stupně učinil ve smyslu §208 tr. řádu opatření při výslechu všech obviněných. Popsaný postup není nutné zvláště odůvodňovat, neboť jde toliko o rozhodnutí procesní povahy, které upravuje průběh řízení (§136 odst. 1 tr. řádu). Přitom k postupu podle citovaného ustanovení lze přikročit zejména tehdy, jestliže některý z více obviněných neodmítl ve věci vypovídat, avšak jeho výpověď může být ovlivněna přítomností dalších obviněných při jeho výslechu. Povinností soudu pak je, aby po skončení odděleného výslechu obviněného seznámil ostatní obviněné, kteří nebyli přítomni u tohoto výslechu, s obsahem výpovědi odděleně vyslýchaného obviněného a umožnil jim, aby se vyjádřili k této výpovědi (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/1977-IV. Sb. rozh. tr.). Podle Nejvyššího soudu není vadou řízení, která by zakládala existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu uplatněného obviněným v jeho dovolání, jestliže soud seznámil ostatní obviněné s obsahem odděleného výslechu jiného obviněného až v průběhu např. dalších odročených hlavních líčení. Nejzazším okamžikem pro zmíněný postup soudu je totiž prohlášení soudu podle §216 odst. 1 tr. řádu o skončení dokazování. V trestní věci obviněného P. G. to tedy znamená, že pokud ho soud prvního stupně seznámil s výpověďmi ostatních spoluobviněných (tj. obviněného A. O. a obviněného M. K.) učiněnými dne 5. 6. 2006 až při odročeném hlavním líčení konaném dne 11. 12. 2006, nezatížil řízení vadou, která by naplňovala citovaný dovolací důvod. Navíc je z č. l. 1509 a verte trestního spisu zřejmé, že soud dodržel i ustanovení §214 tr. řádu, neboť obviněný (dovolatel) byl soudem po seznámení s výpověďmi spoluobviněných dotázán, zda se k nim chce vyjádřit. Tohoto práva však obviněný (dovolatel) nevyužil a nevznesl ani žádné námitky k dosavadnímu průběhu hlavního líčení, třebaže byl při něm řádně zastoupen svou obhájkyní JUDr. Taťánou Dokoupilovou.
Proto na podkladě všech shora konstatovaných důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že soud prvního stupně postupoval ve věci obviněného P. G. v souladu s ustanoveními §202 odst. 2, §208 a §214 tr. řádu. Námitky obviněného, jimiž zpochybňoval dodržení citovaných procesních ustanovení, jsou tedy nedůvodné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami, které obviněný P. G. podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný P. G. však v podstatné části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. G., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného P. G. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný P. G. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům dokazování neodpovídají uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutků.
Pokud jde o námitku obviněného P. G., podle níž mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými oběma soudy nižších stupňů údajně existuje tzv. extrémní nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotněprávní povaze dovolacího důvodu vymezeného v citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
V návaznosti na výše uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba posuzovat i ostatní námitky obviněného P. G., které sice již věcně odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, byť je obviněný z větší části založil rovněž na polemice se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, Nejvyšší soud je ovšem považuje za nedůvodné. Jde zejména o tvrzení obviněného zpochybňující naplnění znaků subjektivní a objektivní stránky a materiálního znaku trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen.
K tomuto trestnému činu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že ho spáchal ten, kdo úmyslně zkrátil daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou platbu, přičemž čin spáchal nejméně se dvěma osobami a tímto činem způsobil značnou škodu. Z hlediska zavinění si pachatel musel být vědom porušení své zákonné povinnosti přiznat a odvést daň nebo jinou podobnou povinnou platbu a současně byl alespoň srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.] i s tím, že zkracuje tuto povinnost ve větším rozsahu (tedy alespoň ve výši odpovídající částce 50 000,- Kč), přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 500 000,- Kč), muselo být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti [§5 a §6 písm. a) tr. zák.].
Jak je v posuzované věci zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených pod body 1. až 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný P. G. společně s obviněnými M. K. a A. O. – zkráceně vyjádřeno – disponovali se smyšlenými fakturami, jejichž předmětem byly fiktivní platby za provedení výkopových zemních prací, které se sice uskutečnily, avšak prováděly je jiné osoby a za jiné (nižší) ceny. Obviněný P. G. (společně s obviněným M. K.) jako jednatel obchodní společnosti ELSPOL, spol. s r. o., pak fiktivní platby, k nimž mělo dojít na podkladě uvedených smyšlených faktur, zahrnul do daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za období let 1997, 1999 a 2000, a to jako náklady na udržení a dosažení zdanitelných příjmů, čímž došlo k neoprávněnému snížení (tj. zkrácení) zmíněného druhu daně o částku v celkové výši 2 161 960,- Kč.
Soud prvního stupně přitom uvedl, o jakou formu zavinění v posuzované věci jde a z kterých důkazů tato forma zavinění obviněného P. G. vyplývá (viz zejména str. 45 rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 12 T 194/2005). Nejvyšší soud považuje zmíněnou argumentaci za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže neshledal žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu ani v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, který se zabýval obdobnými námitkami obviněného, jaké uplatnil v tomto směru i v dovolání. Ostatně obviněný v dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení značné škody [§89 odst. 11, §148 odst. 3 písm. c) tr. zák.] není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které by zásadně postačovalo [§6 písm. a) tr. zák.].
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného P. G. popsaného ve skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku státu, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu za nedůvodné.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani výhrady obviněného P. G., jimiž vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů o spáchání posuzovaných skutků ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., které předpokládá úmyslné společné jednání dvou nebo více trestně odpovědných osob a jejich úmysl k tomu směřující. V obecné rovině se za společné jednání považuje především situace, když každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu. Dále může jít o případ, pokud každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků určitého trestného činu, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje všechny znaky jeho skutkové podstaty obsažené v trestním zákoně, a konečně je spolupachatelstvím i alternativa, když počínání každého ze spolupachatelů sice samo o sobě nenaplňuje žádný ze znaků skutkové podstaty určitého trestného činu, které jsou naplněny až souhrnem jednání všech spolupachatelů (srov. rozhodnutí pod č. 15/1967 a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr. v odůvodnění). Přitom shodný (společný) úmysl spolupachatelů nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, protože ke spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. postačí, aby společný úmysl spolupachatelů vyplýval alespoň z jejich konkludentní dohody (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 93). Z popisu rozhodných skutkových okolností ve výroku o vině i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak nepochybně vyplývá shodný (společný) úmysl obviněného P. G. a spoluobviněných M. K. a A. O., protože každý z obviněných si musel být vědom toho, že vystavováním smyšlených faktur ohledně plateb za neuskutečněná plnění a zahrnutím takových fiktivních plateb jako nákladů snižujících základ daně z příjmů právnických osob do daňových přiznání dojde ke zkrácení uvedené daně. Ostatně obviněný P. G. byl v inkriminovaném období i jedním z jednatelů obchodní společnosti ELSPOL, spol. s r. o., které se týkala zkrácená daň z příjmů právnických osob, takže musel vědět o všech rozhodných okolnostech týkajících se jejího účetnictví.
Pokud obviněný P. G. ve shora uvedených souvislostech vytýká, že soudy nižších stupňů nerespektovaly dostatečně zásadu individuální trestní odpovědnosti, Nejvyšší soud nepovažuje ani tuto námitku za důvodnou. Jednak v případě spáchání trestného činu více spolupachateli odpovídá každý z nich, jako by spáchal trestný čin sám (§9 odst. 2 tr. zák.). Navíc české trestní právo sice vychází ze zásady individuální trestní odpovědnosti fyzických osob, která vylučuje kolektivní odpovědnost nebo odpovědnost za cizí vinu. Pokud je však konkrétní trestní čin spáchán v rámci činnosti právnické osoby, odpovídá za jeho spáchání osoba jednající jménem právnické osoby či za ni jako její statutární orgán, prokurista, zástupce apod. (viz např. rozhodnutí pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr.). Jednání člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva tedy nevylučuje jeho trestní odpovědnost, byť bylo učiněno navenek jménem obchodní společnosti nebo družstva a třebaže takové jednání iniciovaly nebo o něm věděly anebo se na něm dokonce podílely jiné osoby, resp. členové jiných orgánů obchodní společnosti nebo družstva.
Jak je přitom v posuzované věci zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností, obviněný P. G. věděl o všech podstatných okolnostech, které souvisely s vyhotovováním smyšlených faktur týkajících se fiktivních plateb použitých k protiprávnímu snížení daně z příjmů právnických osob, a o důsledcích, které byly spojeny s tímto postupem. Trestní odpovědnost obviněného jako jednoho z jednatelů obchodní společnosti ELSPOL, spol. s r. o., dovodily soudy nižších stupňů v souladu se zmíněnou zásadou individuální odpovědnosti a ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. S ohledem na postavení obviněného (dovolatele) jako jednatele společnosti s ručením omezeným mu (společně s obviněným M. K. jako dalším jednatelem téže obchodní společnosti) navíc náleželo obchodní vedení jmenované obchodní společnosti (§134 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), proto obviněný musel být podrobně obeznámen s jejími podnikatelskými aktivitami a v tomto směru měl nepochybně alespoň rámcovou představu o obsahu jejího účetnictví, o smluvních vztazích, do nichž vstupovala, o přijímaných zakázkách apod., takže mu bylo nepochybně zřejmé, že práce, jichž se týkají fakturované platby uplatněné jako náklady snižující daň z příjmů právnických osob, uvedená obchodní společnost vůbec neprováděla. Proto Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti ani o tom, že obviněný jednal s podvodným úmyslem, který směřoval ke zkrácení daně z příjmů právnických osob za shora konkretizovaná období a jímž došlo ke způsobení značné škody ve smyslu §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Námitka obviněného vytýkající porušení zásady individuální trestní odpovědnosti je tudíž neopodstatněná.
Nejvyšší soud se však neztotožnil ani s výhradami obviněného P. G. zaměřenými proti správnosti stanovení výše škody, která byla způsobena spáchaným trestným činem. K tomu lze připomenout, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a §379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Za skutečnou škodu se považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je pak nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat, kdyby zde nebylo škodné události, a to s ohledem na pravidelný běh věcí (viz stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153, Sb. rozh. obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51, Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání. Zmíněný závěr platí i pro škodu způsobenou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť v důsledku protiprávního činu zde nedošlo k očekávanému přírůstku na majetku státu.
V trestní věci obviněného P. G. pak soudy obou stupňů postupovaly správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný způsobil (společně s obviněnými M. K. a A. O.) na majetku státu jednotlivými útoky popsanými pod body 1. až 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obviněného nedošlo k očekávanému přírůstku v majetkové sféře státu, který by jinak nastal, kdyby obviněný neporušil svou povinnost přiznat a odvést daň ve správné výši. Jinými slovy vyjádřeno, jestliže obviněný jako statutární orgán poplatníka daně z příjmů právnických osob předstíral nižší daňovou povinnost, než jakou ve skutečnosti měla obchodní společnost ELSPOL, spol. s r. o., způsobil škodlivý následek (resp. účinek) v podobě značné škody, kterou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující výše alespoň 500 000,- Kč. Škodou byl tedy v tomto případě ušlý zisk spočívající právě v chybějícím přírůstku, který bylo možno důvodně očekávat na majetku státu v podobě příjmu z příslušného druhu zkrácené daně, tj. z daně z příjmů právnických osob (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tudíž považuje námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění zákonného znaku spočívajícího ve způsobení škody, za nedůvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nevykazují vytýkané vady v právním posouzení skutků jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák.
K tomu Nejvyšší soud dále připomíná, že v trestním řízení se posuzuje otázka výše zkrácení daně nebo jiné podobné povinné platby samostatně jako předběžná otázka (§9 odst. 1 tr. řádu), a proto orgány činné v trestním řízení nejsou vázány ani případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného správce daně o výši daně. Na druhé straně se soud musí v trestním řízení vypořádat s obsahem spisového materiálu shromážděného příslušným finančním úřadem v daňovém řízení, přičemž ho hodnotí jako kterýkoli jiný důkaz postupem podle §2 odst. 6 tr. řádu. V trestní věci obviněného P. G. pak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména jeho str. 38 až 40) podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá, že tento soud řádně vyhodnotil důkazy opatřené od příslušného finančního úřadu a uvedl, na základě kterých skutečností dospěl k závěru o rozsahu zkrácení daně z příjmů právnických osob a o výši škody způsobené spáchaným trestným činem. Soud prvního stupně tedy postupoval v souladu s ustanovením §9 odst. 1 tr. řádu, přičemž své úvahy o naplnění znaku objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spočívajícího ve značné škodě opřel o odpovídající skutkové a právní závěry. Námitka obviněného poukazující na opačný závěr finančního úřadu je proto nedůvodná.
Dále obviněný P. G. zpochybnil naplnění materiální stránky posuzovaného trestného činu, protože podle jeho názoru s ohledem na délku trestního řízení v této věci zde není potřebný stupeň společenské nebezpečnosti. Nejvyšší soud však nemohl akceptovat ani tyto výhrady obviněného.
K tomu je třeba zdůraznit, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídil kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem u pachatele staršího 18 let pak byl jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahoval stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§3 odst. 2 tr. zák.). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než byl stupeň nepatrný, bylo třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládal, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech byl stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatnil jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného P. G., který je vyšší než nepatrný. Jak vyplynulo ze skutkových zjištění, obviněný si byl zcela zjevně vědom toho, že porušuje zájem společnosti na řádném splnění daňové povinnosti obchodní společnosti, jejímž jménem jednal. O naplnění materiální stránky stíhaného trestného činu svědčí nejen výše způsobené škody [která několikanásobně přesáhla dolní hranici značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §148 odst. 3 písm. c) tr. zák.], ale i poměrně sofistikovaná součinnost obviněného s dalšími osobami, přičemž obviněný naplnil dokonce dva znaky kvalifikované skutkové podstaty [§148 odst. 3 písm. a), c) tr. zák.]. Na druhé straně v řízení před soudy nižších stupňů nebylo zjištěno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, podle něhož by snad čin spáchaný obviněným nedosáhl stupně nebezpečnosti pro společnost odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že by neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. Ostatně obviněný ve svém dovolání ani nekonkretizuje žádné takové okolnosti, které by zpochybňovaly uvedený závěr, ale jen obecně vytýká nesprávné posouzení stupně nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost s poukazem na nepřiměřenou délku řízení v této věci.
Nepřiměřená délka trestního řízení ovšem není žádným zákonným kritériem pro zánik nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §65 tr. zák., který má patrně na mysli obviněný P. G. Od spáchání posuzovaného trestného činu do rozhodnutí soudů nižších stupňů o vině a trestu obviněného pak nedošlo k žádným zásadním změnám z hlediska situace ani osoby obviněného. Navíc, i když k pravomocnému odsouzení obviněného došlo po poměrně dlouhé době (téměř 9 let), která uplynula od spáchání posuzovaných skutků, soudy nižších stupňů tuto skutečnost nepochybně promítly do úvah o druhu a výměře trestu. Odvolací soud totiž i přes značný rozsah způsobené škody [více než 2 miliony Kč, tj. čtyřnásobek značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §148 odst. 3 písm. c) tr. zák.] uložil obviněnému trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby vyplývající z ustanovení §148 odst. 3 tr. zák., která činila 1 rok až 8 let, tj. trest odnětí svobody ve výměře 20 měsíců, a ještě jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 3 roků, což lze považovat u trestného činu patřícího mezi zvlášť závažné úmyslné trestné činy (§41 odst. 2 tr. zák.) za výjimečný postup ve prospěch obviněného, k němuž došlo právě s přihlédnutím k delší době, která již uběhla od spáchání trestného činu a po kterou bylo vedeno trestní stíhání (viz str. 8 rozsudku odvolacího soudu). Jak dále vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (přiměřeně viz usnesení ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, publikované pod č. T 1094. v sešitě 46 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008), případnou nepřiměřenou délku trestního řízení lze kompenzovat i poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
Na základě takto učiněného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o protiprávním jednání obviněného P. G., jímž naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., kterým byl uznán vinným.
Nejvyšší soud se zabýval i námitkou obviněného P. G., v níž se domáhá zániku trestnosti posuzovaných činů z důvodu existence účinné lítosti. Podle tvrzení obviněného totiž uhradil daňový nedoplatek ještě v průběhu trestního řízení. K uvedené námitce Nejvyšší soud připomíná, že jak vyplývá z dosavadní judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr.), dobrovolnost jednání pachatele ve smyslu §66 tr. zák. není vyloučena jen tehdy, jestliže napravil škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska ještě bezprostředně nehrozilo trestní stíhání, přestože jednal obecně z obavy před trestním stíháním, avšak nikoliv pod vlivem konkrétně již hrozícího nebo zahájeného trestního stíhání. Jak je přitom patrné z č. l. 301 až 302 trestního spisu, resp. z č. l. 305 až 310 trestního spisu, platební výměry pro obchodní společnost ELSPOL, spol. s r. o., jako daňový subjekt, jehož jednatelem byl v uvedeném období též obviněný, nabyly právní moci dne 12. 8. 2003, resp. ve dnech 26. 6. 2003 a 4. 9. 2003, tj. v době, kdy bezprostředně hrozilo trestní stíhání obviněného za posuzovaný daňový trestný čin. Příslušný policejní orgán totiž zahájil již dne 3. 7. 2002 úkony trestního řízení ve věci A. O. jako dalšího obviněného v této věci a dne 25. 8. 2003 pak podal příslušný správce daně u policejního orgánu oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle §148 tr. zák. (viz č. l. 4 trestního spisu). Uvedené skutečnosti následně vyústily v zahájení trestního stíhání obviněného P. G. na základě usnesení policejního orgánu ze dne 12. 1. 2004, ČTS: MROV-506/HK-187-2002, pro označený trestný čin. Navíc ve spise není založen žádný důkaz o tom, že by snad obviněný dobrovolně splnil daňovou povinnost jmenované obchodní společnosti ještě v době, kdy mu bezprostředně nehrozilo trestní stíhání, přičemž ani v době již zahájeného trestního stíhání až do jeho skončení nepoukázal na takové okolnosti, které by ve smyslu §66 písm. a) tr. zák. odůvodňovaly závěr o zániku trestnosti spáchaného trestného činu.
V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. G. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání zčásti jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y