ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.298.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 298/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2010 o dovoláních, která podali obvinění Ing. B. B. Ing. F. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 5 To 201/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 240/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Ing. B. B. a Ing. F. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění Ing. B. B. a Ing. F. K. byli rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2006, sp. zn. 3 T 240/99, uznáni vinnými trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku §255 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 1997, (dále jen ve zkratce „tr. zák.“) a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustili skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za uvedené trestné činy byl oběma obviněným uložen podle §255 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody každému v trvání 2 roků, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu u obou v trvání 4 roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo oběma obviněným dále uloženo, aby podle svých sil v době podmíněného odsouzení nahradili škodu, kterou způsobili trestnými činy. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu byla Česká národní banka odkázána s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2006, sp. zn. 3 T 240/99, napadli odvoláními jednak obvinění Ing. B. B. a Ing. F. K. a jednak i státní zástupkyně v jejich neprospěch. O odvoláních obou obviněných rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 5 To 201/2007, tak, že podle §258 odst. 1, písm. d), e) a f) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl znovu o vině a trestu těchto obviněných. Citovaným rozsudkem odvolacího soudu pak byli obvinění uznáni vinnými trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustili tím, že od října 1993 nejpozději do 3. 5. 1995 za stavu, kdy obchodní společnost Ekoagrobanka, a. s., (dále jen „Ekoagrobanka, a. s.“) nebyla postupně schopna nakládat se svými aktivy a pasivy způsobem zajišťujícím potřebnou likviditu a mimo jiné nesplnila povinné minimální rezervy banky stanovené opatřením České národní banky ze dne 3. 8. 1995, kterým se stanovila minimální výše likvidních prostředků, a kdy k odvrácení tohoto stavu bylo Ekoagrobance, a. s., opatřením České národní banky ze dne 3. 5. 1998, č. j. 800/12, nejprve uloženo snížit hodnotu rizikově vážených aktiv k aktivům celkem na minimálně 80 % a dále i konsolidačním programem a poté opatřením České národní banky ze dne 27. 11. 1995, č. j. 2615/12, jí bylo pozastaveno pořizování nových aktiv s výjimkou uskutečnění právně závazných předběžných dohod o uskutečnění obchodu v souladu s podmínkami uvedenými v opatření České národní banky ze dne 3. 5. 1998, č. j. 800/12, jednali obvinění následujícím způsobem. Obviněný Ing. B. B. v postavení vrchního ředitele Ekoagrobanky, a. s., a obviněný Ing. F. K. v postavení člena představenstva téže banky společně jako členové její úvěrové komise, tedy orgánu s rozhodovací pravomocí, a vědomi si skutečností týkajících se hospodaření banky nejprve dne 15. 11. 1995 rozhodli o příslibu poskytnutí úvěru obchodní společnosti BOND, s. r. o., ve výši 200 000 000,- slovenských korun (dále ve zkratce „SK“), zajištěného 32 kusy směnek vlastních na částku 302 095 000,- SK. Poté ve dnech od 12. 12. 1995 do 18. 12. 1995 obvinění podepsali návrh úvěrové smlouvy na úvěr ve výši 200 000 000,- SK a ve stejné době i prohlášení o převzetí bankovní záruky k uvedené úvěrové smlouvě. Popsaným způsobem obvinění jednali přesto, že předmětný úvěr jednak nebyl předem řádně projednán příslušným orgánem Ekoagrobanky, a. s., a jednak obviněný Ing. B. B. nebyl vzhledem ke svému pracovnímu zařazení ani oprávněn se tímto způsobem zavazovat za jmenovanou banku. Oba obvinění pak věděli, že žadatel nemůže splatit uvedený úvěr s ohledem na neexistenci jeho obchodního majetku a jakýchkoli obchodních aktivit. Dále obvinění postupovali s vědomím, že jimi poskytnutý úvěr nebude použit k účelu uvedenému ve smlouvě, ale jen k úhradám úvěrů předtím poskytnutých Ekoagrobankou, a. s., jiným subjektům, které nebyly spláceny, a to z prostředků této banky nacházejících se na území Slovenské republiky. Přitom obvinění jednali s cílem prokázat České národní bance zlepšení hodnoty rizikově vážených aktiv a celkových aktiv, jakož i likvidity Ekoagrobanky, a. s., v souladu s učiněnými opatřeními České národní banky ze dne 27. 11. 1995, č. j. 2615/12.
Přesto došlo dne 18. 12. 1995 k uvolnění úvěru ve prospěch obchodní společnosti BOND, s. r. o., a k jeho vyčerpání. Tentýž den jmenovaná obchodní společnost jednak poukázala příkazem k úhradě na účet obchodní společnosti K & S, s. r. o., částku ve výši 36 560 000,- SK a tato obchodní společnost převedla zmíněnou částku na účet obchodní společnosti Futurosima, s. r. o. Dalším příkazem z uvedeného dne pak byla částka ve výši 143 757 345,- Kč poukázaná na účet obchodní společnosti Vectra, s. r. o., a obchodní společnost Futurosima, s. r. o., poté, co obdržela částku ve výši 36 560 000,- SK od obchodní společnosti K & S, s. r. o., dne 18. 12. 1995 poukázala na účet obchodní společnosti Vectra, s. r. o., částku ve výši 32 555 655,- Kč.
Následně dne 20. 12. 1995 na zasedání úvěrové komise Ekoagrobanky, a. s., byl schválen výše uvedený úvěr, který však obchodní společnost BOND, s. r. o., neuhradila. V důsledku popsaného jednání obviněných pak vznikla škoda Ekoagrobance, a. s., na jistině úvěru ve výši 179 802 000,- Kč. Z takto použitých finančních prostředků obchodní společnost Vectra, s. r. o., z úvěru ve výši 70 000 000,- Kč, který jí byl poskytnut dne 5. 9. 1995, uhradila částku ve výši 42 275 000,- Kč a obchodní společnost Arepo, spol. s r. o., pak uhradila celý úvěr ve výši 100 000 000,- Kč, který jí byl poskytnut dne 22. 12. 1994.
Za takto specifikované trestné činy byli obvinění Ing. B. B. a Ing. F. K. odsouzeni podle §255 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnným trestům odnětí svobody každý v trvání 2 roků, jejichž výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu u obou v trvání 2 roků. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu byla Česká národní banka odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obou obviněných jen proti výrokům o trestech Krajský soud v Ústí nad Labem citovaným rozsudkem podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný Ing. B. B. podal dne 28. 5. 2009 proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 5 To 201/2007, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. K prvnímu dovolacímu důvodu obviněný zejména namítá, že jeho trestní stíhání je nepřípustné s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, protože podle názoru obviněného došlo k zahájení jeho trestního stíhání v posuzované věci nezákonně a v rozporu s ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, když sdělení obvinění ze dne 29. 8. 1997 nebylo vůbec odůvodněno.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle obviněného Ing. B. B. v dosavadním řízení nebylo prokázáno, že věděl o fiktivním účelu předmětného úvěrového vztahu ani o dalších okolnostech uskutečněného obchodu. Jak dále obviněný zdůraznil, soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu se zásadou umělé izolace jevů a gradace příčin, neboť jednak pojaly jednotlivé oddělené úkony do jedné roviny jeho jednání a jednak mu přičítají takové jednání, jehož příčiny a následky nebyl schopen ovlivnit. Obviněný pak podrobně zpochybňuje závěry obsažené ve skutkové větě uvedené ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Přitom zejména uvádí, že v rámci svého jednání nebyl vybaven takovými oprávněními, aby mohl banku zavázat k poskytnutí úvěru. Obviněný považuje za stěžejní okolnost, že poskytnutý úvěr byl dostatečně zajištěn směnkami. V návaznosti na toto tvrzení je proto podle jeho názoru bez významu zjištění soudů nižších stupňů, že obchodní společnost BOND, s. r. o., nebyla schopna splácet předmětný úvěr, neboť v obchodních vztazích je zcela běžné založení účelové obchodní společnosti bez předchozí historie jen ke konkrétnímu obchodnímu případu. Obviněný namítá též existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry, přičemž konstatování soudů nižších stupňů ohledně porušení pravidel obezřetnosti podnikání bank není údajně opřeno o důkaz v podobě příslušného úvěrového spisu. Obviněný vytýká rovněž nedostatečné právní posouzení otázky tzv. úvěrového příslibu, protože Česká národní banka byla informována o jeho existenci a věděla i o následném uzavření samotné úvěrové smlouvy. Podle přesvědčení obviněného v posuzované věci nedošlo ani k zaviněnému způsobení škody, a pokud poškozený neuplatnil svá práva směřující k vypořádání závazkového vztahu, nemohla být založena trestní odpovědnost za vzniklý následek a čin obviněného není ani protiprávní. V této souvislosti obviněný poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe a nesouhlasí ani s tím, jak byla hodnocena společenská nebezpečnosti jeho činu.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. B. B. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 5 To 201/2007, a aby zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jeho zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265m odst. 1 tr. řádu a ve věci rozhodl rozsudkem, kterým obviněného podle §226 písm. a) tr. řádu zprostí obžaloby, anebo aby dovolací soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. F. K. podal dne 8. 6. 2009 prostřednictvím svého obhájce proti témuž rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle obviněného jeho trestní stíhání nebylo opřeno o dostatečné zákonné důvody, a proto nemůže obstát z hlediska ústavnosti a zákonnosti. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný spatřuje v tom, že v posuzované věci nebyla dodržena totožnost skutku a že zde existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, neboť samotný příslib úvěru nemohl vyvolat žádné právní účinky. Z tohoto důvodu obviněný považuje za nesprávný i závěr o výši způsobené škody. Obviněný vytkl i nesprávné posouzení subjektivní stránky a materiální stránky trestných činů, pro které byl stíhán a odsouzen, aniž by však své námitky v tomto směru blíže konkretizoval. Obviněný nesouhlasí ani s výkladem a aplikací příslušných ustanovení zákona o bankách a interních předpisů.
Závěrem svého dovolání proto obviněný Ing. F. K. navrhl, aby Nejvyšší zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby obviněného podle §226 písm. a) tr. řádu zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obviněných Ing. B. B. a Ing. F. K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o námitky obviněného Ing. B. B., které podřadil pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, podle přesvědčení státního zástupce v posuzované věci neexistoval žádný důvod nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu ani jiný důvod obsažený v §11 odst. 1 tr. řádu, neboť případné nedostatky ohledně nezbytných náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání nelze opřít o citovaný dovolací důvod. Státní zástupce proto považuje námitky obviněného opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu za nedůvodné.
K námitkám obviněného Ing. B. B., které podřadil pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupce uvádí, že z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a protiprávním následkem. Průběh příčinného vztahu přitom podle státního zástupce zahrnuje i zavinění obviněného, který uskutečňoval zásadní úkony v první fázi úvěrového procesu. Toto konstatování nemůže být zpochybněno ani tím, že obviněný zajistil úvěr směnkami, neboť ani taková okolnost ještě neznamená jistou návratnost poskytnutých peněžních prostředků. Určitý nedostatek napadeného rozsudku odvolacího soudu pak státní zástupce spatřuje v popisu skutku obsaženém v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, v němž chybí poukaz na zákonná ustanovení příslušných právních předpisů, které měl obviněný porušit. Obviněný ovšem ve svém dovolání nevytkl tento nedostatek, takže k němu nelze přihlížet.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. F. K., státní zástupce odkazuje ve svém vyjádření k němu na argumentaci uvedenou k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu již u obviněného Ing. B. B. K dalšímu dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupce zdůraznil, že námitky obviněného Ing. F. K. vytýkající nedodržení totožnosti skutku mu neodpovídají. Další námitky tohoto obviněného jsou podle státního zástupce jen zkrácenou obdobou námitek obviněného Ing. B. B. V této souvislosti státní zástupce připomenul, že obviněný Ing. F. K. se zapojil do sjednávání úvěru, který neměl být splácen. Námitky tohoto obviněného, jimiž vytýká nesprávný výklad a aplikaci zákona o bankách, označil státní zástupce za nekonkrétní. Za jedinou námitku, která formálně odpovídá dovolacímu důvodu podle posledně citovaného ustanovení, považuje státní zástupce tvrzení obviněného, podle něhož nebyl členem managementu Ekoagrobanky, a. s. Tato výtka je však podle názoru státního zástupce nedůvodná, neboť postavení obviněného jako člena představenstva zmíněné banky nevylučovalo spáchání trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jsou zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. B. B. a Ing. F. K. jsou osobami oprávněnými podat dovolání [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], svá dovolání podali prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Obvinění Ing. B. B. a Ing. F. K. opírají svá dovolání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, Nejvyšší soud připomíná, že ten je naplněn, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tj. pokud bylo vedeno v rozporu s ustanoveními §11 odst. 1, 4 a §11a tr. řádu, která obsahují uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za následek, s výjimkou uvedenou v ustanovení §11 odst. 3 tr. řádu, nepřípustnost trestního stíhání, a v konečném důsledku tedy buď nemožnost zahájení takového trestního stíhání (§159a odst. 2 tr. řádu), nebo nutnost jeho zastavení [§172 odst. 1 písm. d), §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Jak vyplývá z citovaných ustanovení i z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.), prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu nelze namítat jiné vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. ani případné vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. řádu). Jestliže tedy obvinění Ing. B. B. a Ing. F. K. založili svou argumentaci ke zmíněnému dovolacímu důvodu v podstatě jen na tom, že sdělení obvinění v jejich trestní věci nebylo řádně odůvodněno, a tím byla založena nepřípustnost jejich trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, jedná se o námitky, které jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.
K tomu Nejvyšší soud dále připomíná, že v ustanoveních §11 odst. 1, 4 a §11a tr. řádu jsou taxativně, pozitivně a výslovně uvedeny okolnosti, jejichž existence činí trestní stíhání nepřípustným, takže v jejich důsledku nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Podle citovaných ustanovení jde o kogentní úpravu, kterou je třeba chápat jako průlom do zásad oficiality (§2 odst. 4 tr. řádu) a legality (§2 odst. 3 tr. řádu), jež patří mezi základní zásady trestního řízení.
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu pak trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno též tehdy, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle čl. 10 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Takovou mezinárodní smlouvou je nepochybně i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění dalších protokolů (vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), která ve svém ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. a) zakotvuje mimo jiné právo každého, kdo je obviněn z trestného činu, aby byl neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. V této souvislosti lze odkázat na početnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (viz např. případy Kamasinski proti Spolkové republice Rakousko – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1989, Pélissier a Sassi proti Francii – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 3. 1999, Mattoccia proti Itálii – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 7. 2000, Dallos proti Maďarsku – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 3. 2001), podle které je účelem citovaného ustanovení Úmluvy zajistit, aby sdělení obvinění obsahovalo podrobný popis skutku a jeho právní kvalifikaci a aby obviněnému byl sdělen též důvod, na kterém je toto obvinění založeno. Význam uvedeného práva obviněného je třeba posuzovat z hlediska práva na spravedlivý proces, které zaručuje ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podrobné seznámení s obviněním přitom představuje zásadní předběžnou podmínku pro zajištění spravedlivého projednání věci. Naproti tomu ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy neukládá žádný zvláštní formální požadavek, pokud jde o způsob, jakým má být obviněný informován o povaze a důvodu obvinění proti němu. V neposlední řadě je právo být informován o povaze a důvodu obvinění předpokladem uplatnění práva obviněného na přípravu obhajoby, které je zakotveno v ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že porušení práva na seznámení s povahou a důvodem obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy je bezpochyby významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Jedná se o závažný a nežádoucí jev, který odporuje smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, přičemž je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a s účelem trestního řízení. Případné porušení tohoto práva však samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy.
Ustanovení čl. 6 Úmluvy je totiž třeba v první řadě považovat za pokyn či apel signatářským státům k tomu, aby organizovaly své soudnictví tak, aby byly respektovány principy soudnictví zakotvené v Úmluvě. Stát prostřednictvím orgánů k tomu určených rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Přitom – jak již bylo výše zdůrazněno – důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanoveních §11 odst. 1, 4 a §11a tr. řádu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality, patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení pak znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně a výslovně. Ustanovení čl. 6 odst. 3 Úmluvy ani jiné její ustanovení však neobsahuje žádný důvod pro zastavení trestního stíhání, pokud by snad došlo k porušení některého ze zaručených procesních práv obviněného (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, které bylo publikované pod č. T 415. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
Jak je patrné z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 240/99 (viz jeho č. l. 3 a 4), ke sdělení obvinění, a tedy k zahájení trestního stíhání obviněných Ing. B. B. a Ing. F. K. došlo dne 29. 8. 1997. Podle právní úpravy účinné v době, kdy bylo zahájeno trestní stíhání obviněných, se nejpozději na počátku prvního výslechu sdělilo podezřelé osobě, že je stíhána jako obviněný, a učinil se o tom záznam. Ve smyslu §160 odst. 1 tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2001) tento záznam obsahoval popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že z hlediska formy se v případě sdělení obvinění jednalo o opatření příslušného orgánu činného v trestním řízení, které nemělo povahu rozhodnutí, a z citovaného ustanovení ani nevyplývalo, že by snad jeho součástí muselo být odůvodnění v té podobě, která je stanovena pro rozsudek (§120 a násl. tr. řádu) nebo pro usnesení (§134 a násl. tr. řádu). Současně zde neexistovaly žádné zvláštní požadavky na obsahové vymezení zmíněných důvodů pro zahájení trestního stíhání, takže zcela postačil jen odkaz obsažený v záznamu o sdělení obvinění na doposud zjištěné skutečnosti, na jejichž základě dospěl příslušný orgán činný v trestním řízení k závěru o důvodnosti trestního stíhání konkrétní osoby. Z obsahu záznamů o sdělení obvinění obou obviněných přitom v posuzované věci nepochybně vyplývá i důvod, pro který policejní orgán zahájil jejich trestní stíhání, neboť výslovně uvedl, že „… na podkladě skutečností zjištěných z předložených podkladů Ekoagrobanky, a. s., Ústí n. L., a vytěžením osob je dostatečně odůvodněn závěr, že …“. Důvody zahájení trestního stíhání obou obviněných jim tedy byly zřejmé a spočívaly v tom, že policejní orgán na základě vyhodnocení písemných podkladů a opatřených vysvětlení konkrétních osob zjistil, že byl spáchán trestný čin, přičemž byl dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Opačné tvrzení o nejasných důvodech pro zahájení trestního stíhání, které obsahuje zejména dovolání obviněného Ing. B. B., proto nejenže neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, ale je rovněž neopodstatněné.
Další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obvinění Ing. B. B. a Ing. F. K. rovněž opřeli svá dovolání, je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstata tohoto dovolacího důvodu spočívá v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu, popřípadě rozhodná skutková zjištění neumožňují učinit závěr, zda je vůbec skutek trestným činem a podle jakého ustanovení hmotného práva má být kvalifikován. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen v případě, když byla určitá skutková okolnost posouzena podle odlišného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Dovolací důvod obsažený v citovaném ustanovení tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem především obviněný Ing. B. B. v části svého dovolání vytýkal soudům nižších stupňů nesprávné hodnocení důkazů, jde o procesní námitku, která nemůže založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto dovolací námitky obviněného, v nichž argumentuje nedostatečným rozsahem provedeného dokazování, jsou mimo rámec tohoto uplatněného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obdobný závěr platí i pro ty námitky obviněných Ing. B. B. a Ing. F. K., jimiž ve svých dovoláních poukazovali na existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry. Ani takové obecné tvrzení obviněných totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť z něj není zřejmé, v čem je nesprávné právní posouzení předmětného skutku a jaká jiná jeho právní kvalifikace přichází v úvahu. V tomto směru lze především poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Podle této konstantní judikatury Nejvyšší soud v dovolacím řízení zásadně nepřezkoumává zákonnost a úplnost provedeného dokazování a neposuzuje správnost hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Takový výklad zmíněného dovolacího důvodu byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvod odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Za námitky, které neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je však třeba považovat i tvrzení obviněných o údajném nedodržení totožnosti skutku. Ani těmito dovolacími námitkami ve skutečnosti obvinění nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Obvinění totiž nezpochybnili právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani soudu prvního stupně, ale tyto své výhrady v dovolání zaměřili na otázky upravené trestním právem procesním. K nim Nejvyšší soud uvádí nad rámec uplatněných dovolacích důvodů následující.
Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§220 odst. 1 tr. řádu), protože soud může rozhodovat v hlavním líčení jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. V tomto smyslu je totožnost skutku zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda jednání či následku pak nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech (viz rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jeden skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a není možné rozhodnout o každé z nich jiným výrokem; výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§11 odst. 2, §12 odst. 12 tr. řádu) a poté případně uložit společný trest za pokračování v trestném činu (§37a tr. zák.). Přitom na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 1744).
Jak vyplývá v posuzované věci z obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 1 Zt 763/99, obvinění Ing. B. B. a Ing. F. K. se měli dopustit posuzované trestné činnosti tím, že – zkráceně vyjádřeno – jako osoby jednající za Ekoagrobanku, a. s., (resp. jejím jménem) poskytli úvěr ve prospěch obchodní společnosti BOND, s. r. o., ve výši 200 000 000,- SK, který nebyl řádně schválen ani dostatečně zajištěn a který jmenovaný dlužník následně nesplácel. Popsaným jednáním obvinění jednali v rozporu s opatřením České národní banky ze dne 27. 11. 1995, č. j. 2615/12, jímž bylo bance pozastaveno pořizování nových aktiv, přičemž na uvedený obchodní případ se nevztahovala výjimka z tohoto opatření, a tím obvinění způsobili Ekoagrobance, a. s., škodu ve výši nejméně 185 133 568,- Kč. Ze srovnání tohoto popisu skutku se skutkem obsaženým ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestech obviněných, je patrné, že zde existuje shoda jak v jednání obviněných (tj. úkonech směřujících ke schválení, poskytnutí a vyplacení úvěru ve prospěch obchodní společnosti BOND, s. r. o., jehož návratnost nebyla zajištěna a který byl poskytnut v rozporu s omezujícími opatřeními České národní banky), tak i ve způsobeném následku (tj. zejména škodě na majetku Ekoagrobanky, a. s., a zvýhodnění jmenovaného dlužníka a jeho prostřednictvím dalších osob). Obdobně to platí ve vztahu k popisu skutku v záznamu o sdělení obvinění, byť oproti němu došlo v obžalobě i v odsuzujícím rozsudku k jistému upřesnění skutkových okolností podle vývoje a výsledků probíhajícího trestního stíhání. Takový postup je ovšem v souladu s tím, jak chápe totožnost skutku ustálená judikatura včetně judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, publikované pod č. 21 ve svazku 27 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Proto v posuzované věci nemohlo dojít k porušení totožnosti skutku, jak tvrdí obvinění, nehledě již na procesní charakter takové námitky, která je zcela mimo uplatněný hmotně právní dovolací důvod.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného Ing. B. B., které sice již formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou neopodstatněné. Jde především o tvrzení tohoto obviněného, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., jejichž spácháním byl uznán vinným. Podle názoru obviněného nelze dovodit ani příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem, a jak obviněný výslovně upozorňuje, nezpůsobil žádnou škodu.
K subjektivní stránce trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že k jejímu naplnění se vyžadovalo úmyslné zavinění pachatele. Pachatel si proto musel být vědom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a současně byl alespoň srozuměn i se způsobením škody na cizím majetku, přičemž způsobení škody ve výši, která dosahovala značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (tj. nejméně ve výši 500 000,- Kč), muselo být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.]. Pro úplnost je třeba poznamenat, že v době spáchání posuzovaného skutku se podle právní úpravy účinné do 31. 12. 1997 považovala za značnou škodu částka dosahující nejméně stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, tj. škoda ve výši alespoň 200 000,- Kč (viz §89 odst. 14 tr. zák. v tehdy platném znění a nařízení vlády č. 464/1991 Sb.).
Podle rozhodných skutkových zjištění zachycených ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, která Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný Ing. B. B. (společně s obviněným Ing. F. K.) v postavení člena úvěrové komise Ekoagrobanky, a. s., uskutečnil konkrétně specifikované úkony směřující k poskytnutí úvěru ve prospěch obchodní společnosti BOND, s. r. o., v celkové výši 200 000 000,- SK, jehož návratnost sice měla být zajištěna 32 kusy směnek vlastních avalovaných tímto dlužníkem, avšak šlo pouze o formální zajištění. Obviněný pak jednal s vědomím, že jmenovaný dlužník nemůže splácet poskytnutý úvěr, neboť nevykonává jakékoli podnikatelské aktivity a nemá ani žádný majetek, a že tento dlužník ani nepoužije peněžní prostředky z úvěru na sjednaný účel, ale dále je poskytne jiným subjektům, které nesplnily své dřívější závazky vůči poškozené bance vyplývající z úvěrových smluv. Jak je tedy zřejmé z těchto rozhodných skutkových okolností uvedených ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a podrobněji specifikovaných v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména pak v obsáhlém odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), obviněný Ing. B. B. jednal přinejmenším v nepřímém (eventuálním) úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., neboť při uskutečňování úkonů spočívajících v příslibu úvěru, podpisu návrhu úvěrové smlouvy a v prohlášení o převzetí bankovní záruky musel vědět, že za daných okolností a stavu svých znalostí může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn. Obviněný totiž poskytl majetek Ekoagrobanky, a. s., který měl řádně spravovat, takovému subjektu (dlužníkovi), který nebyl bonitní a nevyvíjel žádnou aktivitu zajišťující zisk a peněžní prostředky potřebné ke splácení poskytnutého úvěru, takže nemohl dostát svým závazkům vůči bance jako věřiteli. Přitom o těchto rozhodných okolnostech obviněný nepochybně věděl, neboť působil jako člen úvěrové komise Ekoagrobanky, a. s., což byl z hlediska vnitřní organizace banky orgán s rozhodovací pravomocí.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal způsobem směřujícím k vyvolání následku významného z hlediska trestní odpovědnosti (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr., které se týká nepřímého úmyslu právě u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák.). V obecné rovině lze tedy usuzovat na srozumění se způsobením následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku, tj. značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 2 písm. b) tr. zák., postačovalo podle §6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit značnou škodu, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§5 písm. b) tr. zák.]. I kdyby tedy obviněný Ing. B. B. nejednal v úmyslu způsobit značnou škodu, jak tvrdí ve svém dovolání, k naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, jímž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke značné škodě [§5, §6 písm. a), §255 odst. 2 písm. b) tr. zák.], byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli malé [§4 písm. b), §255 odst. 1 tr. zák.].
Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. mělo dále význam i postavení obviněného Ing. B. B. v době činu, od kterého se odvíjely i zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o jeho úmyslném zavinění. Obviněný totiž vystupoval ve funkci vrchního ředitele a člena úvěrové komise Ekoagrobanky, a. s., což ho zavazovalo k plnění určitých povinností, které mu byly uloženy zejména v ustanoveních §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném v době spáchání činu [nyní jde s účinností od 1. 1. 2007 o obdobné povinnosti podle §301 písm. d) a §302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů]. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr.), zákonný znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že pachatel „poruší podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek“, bylo možno naplnit i porušením výše citovaných norem vyplývajících ze zákoníku práce.
Pokud jde o námitky obviněného Ing. B. B. zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., jímž byl rovněž uznán vinným, uvádí Nejvyšší soud následující.
Ke spáchání tohoto trestného činu se vyžadovalo úmyslné zavinění, které muselo zahrnovat vedle znaků jeho objektivní stránky i tzv. obohacovací (druhý) úmysl pachatele. Jeho podstatou byla snaha pachatele opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, kterých ovšem nemusel dosáhnout. Proto lze o takovém úmyslu pachatele uvažovat i tehdy, pokud jednal s cílem opatřit neoprávněnou výhodu jiné fyzické či právnické osobě, nikoli jen sám sobě. Uvedený úmysl konkrétní fyzické osoby (pachatele) je pak dán např. i tehdy, když pachatel jednal se záměrem, aby v rozporu s určitými omezujícími ustanoveními a opatřeními [např. u banky zejména s ustanoveními §12, §14 písm. b) a §15 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném v době spáchání činu (dále jen „zákon o bankách“)] poskytl nějaký prospěch osobě, která na něj nemá nárok a která by ho nedosáhla bez porušení pravidel řádného hospodaření (např. poskytl nedostatečně zajištěný úvěr dlužníkovi neschopnému ho splácet a jeho prostřednictvím dalším osobám).
V posuzované trestní věci to znamená, že pokud obviněný Ing. B. B. jednal způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, který je blíže rozveden v odůvodnění tohoto rozsudku a rozsudku soudu prvního stupně, pak ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace. Z dosavadních skutkových zjištění totiž jednoznačně vyplývá úmysl obviněného zajistit jinému subjektu (tj. obchodní společnosti BOND, s. r. o., a prostřednictvím ní i dalším subjektům vyjmenovaným ve výroku o vině) neoprávněnou výhodu ve značném rozsahu. Jestliže totiž tento obviněný (společně se spoluobviněným Ing. F. K.) vystavil bankovní záruku k úvěru ve prospěch obchodní společnosti BOND, s. r. o., a uskutečnil i další úkony, jimiž zavázal Ekoagrobanku, a. s., k poskytnutí úvěru, který byl následně vyplacen, svědčí takové jednání obviněného o jeho úmyslu opatřit jinému neoprávněnou výhodu ve značném rozsahu, když tato výhoda zde dosáhla ve finančním vyjádření částky ve výši 179 802 000,- Kč, což je peněžní suma, s níž mohly konkrétní subjekty dále hospodařit. Výhoda v uvedené výši pak přesáhla hranici odpovídající značnému prospěchu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009), a to dokonce asi 359-krát.
Nejvyšší soud proto nemá důvod zpochybňovat ani existenci tzv. druhého úmyslu u obviněného Ing. B. B., tj. jeho úmyslu opatřit jinému neoprávněnou výhodu ve smyslu §127 odst. 1 tr. zák.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že obviněný Ing. B. B. (společně s obviněným Ing. F. K.) porušil pravidla kapitálové přiměřenosti banky stanovená obecně závazným právním předpisem (viz zejména ustanovení §12 zákona o bankách a např. i opatření České národní banky ze dne 30. 6. 1994, č. 163/1994 Sb., kterým se stanovila minimální výše likvidních prostředků, jež bylo účinné do 3. 8. 1995), neboť obviněný zcela záměrně snížil objem likvidních peněžních prostředků Ekoagrobanky, a. s., ve výši 179 802 000,- Kč. Popsané jednání přitom zhoršilo likviditu této banky ve vztahu k jejím věřitelům, což nepochybně ovlivnilo jejich právní postavení ohledně možnosti domáhat se úhrady svých existujících pohledávek. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že povinnost banky dodržovat minimální výši likvidních prostředků vyplývala jednak obecně z ustanovení §12 zákona o bankách a jednak konkrétně z citovaného opatření České národní banky ze dne 30. 6. 1994, č. 163/1994 Sb. Podle §1 písm. a) a b) tohoto opatření banka musela dodržovat minimální výši likvidních prostředků ve výši 12 % ze závazků na viděnou vůči všem osobám s výjimkou bank, resp. 3 % z termínovaných závazků vůči všem osobám s výjimkou bank. Obdobná povinnost byla obsažena v opatření České národní banky ze dne 21. 6. 1995, č. 131/1995 Sb. Jak je patrné z jeho ustanovení §1 odst. 2, minimální výše likvidních prostředků u bank a poboček zahraničních bank byla stanovena ve výši 8,5 % ze závazků vůči všem osobám s výjimkou bank. Kapitálová přiměřenost přitom byla dána poměrem vlastního kapitálu banky k jejím rizikově váženým aktivům, od nichž se odečítaly položky uvedené zejména v ustanoveních §1 odst. 3 písm. a) až e) opatření České národní banky ze dne 15. 4. 1993, č. 8/1993, ve znění účinném do 31. 12. 1995. Podle §4 tohoto opatření se za rizikově vážená aktiva považovala veškerá aktiva banky vynásobená příslušnou rizikovou vahou podle stupně úvěrového rizika jednotlivého druhu aktiva (viz §6 posledně citovaného opatření).
Z rozhodných skutkových zjištění v posuzované věci pak vyplývá, že Česká národní banka uložila Ekoagrobance, a. s., povinnost snížit hodnotu rizikově vážených aktiv na úroveň alespoň 80 % vlastních aktiv a k tomu byl bance určen tzv. konsolidační program. Česká národní banka přistoupila k uvedenému opatření především z důvodu, že Ekoagrobanka, a. s., vystupovala jako věřitel s nárokem na úhradu peněžních částek ze smluv o úvěrech, které předtím poskytla různým subjektům a které tyto osoby dlouhodobě nesplácely. Obviněný Ing. B. B. tak (společně s obviněným Ing. F. K.) poskytnutím úvěru obchodní společnosti BOND, s. r. o., ve výši 179 802 000,- Kč (což odpovídalo částce 200 000 000,- SK) v rozporu s výše uvedenými předpisy toliko předstíral zlepšení ukazatelů kapitálové přiměřenosti Ekoagrobanky, a. s., neboť se znalostí všech rozhodných okolností (včetně znalosti skutečného účelu úvěru poskytnutého obchodní společnosti BOND, s. r. o.) umožnil jmenované obchodní společnosti čerpat peněžní prostředky k tomu, aby je sama mohla následně poukázat konkrétním dlužníkům banky ke splacení jejich dříve vzniklých závazků z uzavřených úvěrových smluv. V důsledku tohoto jednání se obviněným podařilo vytvořit dojem, že Ekoagrobanka, a. s., plní zmíněná opatření České národní banky, ačkoli to neodpovídalo skutečnosti. Jak je tedy s ohledem na zmíněnou argumentaci podle Nejvyššího soudu zřejmé, obvinění úmyslně opatřili jednotlivým dlužníkům Ekoagrobanky, a. s., uvedeným v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu neoprávněné výhody ve značném rozsahu, neboť bez jednání obviněných by nemohlo dojít ke splacení jejich dluhu. Současně však tímto jednáním obvinění způsobili další zhoršení finančních ukazatelů Ekoagrobanky, a. s., neboť i po zaplacení dluhů z dříve poskytnutých úvěrů, k němuž došlo fakticky přes prostředníka (tj. obchodní společnost BOND, s. r. o.), se tato banka nadále potýkala s nedostatky v kapitálové přiměřenosti, které jí vytýkala i Česká národní banka.
Proto Nejvyšší soud nemá pochybnosti o naplnění subjektivní stránky trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. (zde včetně požadovaného tzv. druhého, obohacovacího úmyslu), takže námitky obviněného Ing. B. B. založené na opačném tvrzení a popírající spáchání těchto trestných činů jsou neopodstatněné.
Ostatně obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě vytýkaného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení značné škody u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. (§89 odst. 11 tr. zák.) není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačovalo [§6 písm. a) tr. zák.].
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného Ing. B. B. (a spoluobviněného Ing. F. K.) popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností. V případě trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. pak lze k uvedenému závěru dospět rovněž z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku Ekoagrobanky, a. s., s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. U trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. pak úmysl obviněného charakterizuje i závažné porušení pravidel hospodářského styku, která vyplývají ze shora citovaných předpisů [tedy zejména z ustanovení §12, §14 písm. b) a §15 zákona o bankách a z opatření České národní banky ze dne 30. 6. 1994, č. 163/1994 Sb., jímž se stanovila minimální výše likvidních prostředků, ve znění účinném do 3. 8. 1995, a z opatření České národní banky ze dne 15. 4. 1993 č. 8, ve znění účinném do 31. 12. 1995] a dále účelové poskytnutí neoprávněných výhod jinému (tedy dlužníkům Ekoagrobanky, a. s., uvedeným v citovaném výroku o vině).
Pokud obviněný Ing. B. B. v souvislosti se svými námitkami týkajícími se subjektivní stránky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. rovněž zpochybňoval opatření neoprávněných výhod, které měl popsaným jednáním poskytnout jiným osobám, neshledal Nejvyšší soud ani tuto výtku důvodnou.
Předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. byla mimo jiné skutečnost, že pachatel jednal v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, a učinil tak tím, že závažným způsobem porušil pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem. K dosažení takových výhod nemuselo dojít, protože zde postačil úmysl pachatele k tomu směřující. Značným rozsahem výhod, které bylo možné vyčíslit v penězích, se rozuměly výhody odpovídající značnému prospěchu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009), tj. dosahující výše nejméně 500 000,- Kč, přičemž podle právní úpravy účinné v době spáchání posuzovaného skutku to bylo ve výši nejméně 200 000,- Kč (viz §89 odst. 14 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997). Podobná hlediska se uplatnila i v případech, v kterých úmysl pachatele tohoto trestného činu směřoval k opatření výhod, jejichž výši nebylo možno vyčíslit v penězích, anebo k opatření nemateriálních výhod; význam a rozsah takových jiných výhod by tedy z hlediska závažnosti měl být srovnatelný s materiálními výhodami, které bylo možné vyjádřit uvedenou peněžní částkou. Neoprávněnou výhodou se pak podle Nejvyššího soudu rozumělo takové zvýhodnění jiného subjektu v hospodářském styku, které spočívalo v tom, že zvýhodněná osoba získala příznivější podmínky pro podnikání nebo významnější postavení na trhu vůči ostatním podnikatelům či jiným subjektům hospodářského styku. Za splnění dalších podmínek uvedených ve skutkové podstatě trestného činu podle §127 odst. 1 tr. zák. proto mohlo dojít k opatření neoprávněných výhod též v případě, když např. pachatel jednající za banku nebo jejím jménem postupoval v rozporu s právními a dalšími normami, které regulovaly závazná pravidla tzv. obezřetného podnikání bank, a jestliže poskytl finanční prostředky v podobě úvěru ve prospěch jiné osoby za podmínek, jež byly výrazně nevýhodné pro banku a umožnily dlužníkovi čerpat úvěr, který by mu jinak nemohl být poskytnut a jehož návratnost nebyla zajištěna.
Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, v posuzované věci dosáhla neoprávněná výhoda v podobě poskytnutého úvěru výše 179 802 000,- Kč. Výhoda v této výši, kterou obviněný Ing. B. B. (společně s obviněným Ing. F. K.) opatřil obchodní společnosti BOND, s. r. o., a jejím prostřednictvím dalším osobám uvedeným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy přesáhla hranici odpovídající značnému prospěchu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 dokonce asi 359-krát (době spáchání posuzovaného skutku to pak byl ještě vyšší násobek).
V návaznosti na předchozí úvahy týkající se zavinění u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se Nejvyšší soud rovněž zabýval námitkou obviněného Ing. B. B., že nebyl osobou s rozhodovacími pravomocemi, neboť rozhodnutí o poskytnutí úvěru náleželo úvěrové komisi jako kolektivnímu orgánu Ekoagrobanky, a. s. Soudy nižších stupňů ovšem dospěly na podkladě provedeného dokazování k závěru, podle něhož tento obviněný působil jako člen úvěrové komise jmenované banky, což byl její orgán s rozhodovací pravomocí, a tudíž se bezprostředně podílel na poskytnutí předmětného úvěru ve prospěch obchodní společnosti BOND, s. r. o. Proto nelze mít žádné pochybnosti o konkrétní míře účasti tohoto obviněného na spáchané trestné činnosti včetně toho, jaké povinnosti porušil, jaké následky tím způsobil a které trestné činy tak spáchal (společně s obviněným Ing. F. K.). Takový závěr není v rozporu ani s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu k tomu, kdy lze dovodit trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby v případě, jestliže ke spáchání trestného činu vedlo rozhodnutí určitého kolektivního orgánu (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr.).
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného Ing. B. B., jimiž zpochybnil naplnění znaku spočívajícího ve způsobení škody u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje jednak skutečná škoda a jednak ušlý zisk (viz ustanovení §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce „obč. zák.“, a §379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce „obch. zák.“). Za skutečnou škodu se přitom považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je pak nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153 Sb. rozh. obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967 s. 51 Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 5 Tdo 923/2009, publikované pod č. T 1238. v sešitě 61 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2010).
V trestní věci obviněného Ing. B. B. přitom soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný (společně s obviněným Ing. F. K.) způsobil na majetku Ekoagrobanky, a. s., skutkem popsaným ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obou obviněných došlo k úbytku v majetkové sféře poškozené banky, ke kterému by jinak nedošlo, kdyby obvinění neporušili své povinnosti při péči o spravovaný majetek. Jinými slovy vyjádřeno, obvinění v tomto případě způsobili skutečnou škodu v podobě úbytku majetkových hodnot Ekoagrobanky, a. s. Přitom v důsledku popsaného jednání obviněných vznikla na majetku jmenované banky značná škoda ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. (resp. ve smyslu §89 odst. 14 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997) a §255 odst. 2 písm. b) tr. zák., za kterou se podle právní úpravy účinné do 31. 12. 1997 považovala škoda ve výši nejméně 200 000,- Kč a podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2009 škoda ve výši nejméně 500 000,- Kč. Jestliže totiž obviněný, jak je patrné ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která musí Nejvyšší soud v tomto řízení respektovat, umožnil obchodní společnosti BOND, s. r. o., čerpání úvěru ve výši 200 000 000,- SK bez jeho řádného zajištění a aniž byl bance splacen, svědčí takové jednání ve spojení s dalšími skutkovými okolnostmi o tom, že jednáním obviněného došlo ke způsobení značné škody, jejíž výše v posuzované věci dokonce mnohonásobně přesáhla hranici značné škody (podle §89 odst. 14 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání skutku to bylo asi 899-krát, podle §89 odst. 11 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 asi 359-krát).
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného Ing. B. B., podle něhož úvěr poskytnutý ve prospěch obchodní společnosti BOND, s. r. o., byl dostatečně zajištěn avalem na řádně vystavených směnkách. Především soudy nižších stupňů zde dospěly k jednoznačnému závěru, že zmíněný úvěr byl zajištěn 32 kusy směnek vlastních, které vystavila obchodní společnost BOND, s. r. o. Nešlo tedy o zajištění směnečným rukojemstvím (avalem), jak mylně tvrdí tento obviněný ve svém dovolání, přičemž uvedený závěr soud prvního stupně podrobně rozvedl na str. 29 a 30 svého rozsudku. Jak dále vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, jmenovaná obchodní společnost neměla dostatečné peněžní prostředky na úhradu svého dluhu vůči poškozené Ekoagrobance, a. s. Za popsané situace tudíž ani formální zajištění závazku směnkami vlastními v žádném případě nezajišťovalo uspokojení splatné pohledávky Ekoagrobanky, a. s., vůči dlužníkovi – obchodní společnosti BOND, s. r. o., která stejně nebyla schopna poskytnout plnění ani z vystavených směnek vlastních, protože neměla žádný majetek k tomu použitelný. Proto zde nemůže mít jakýkoli význam tvrzení obviněného, podle něhož je údajně v obchodní praxi běžné zakládání obchodních společností ke konkrétnímu účelu. Podstatné je totiž zjištění, že úvěr byl poskytnut subjektu, který ho nemohl vůbec splatit a že jeho zajištění bylo naprosto nedostatečné.
Nejvyšší soud považuje za neopodstatněnou i námitku obviněného Ing. B. B., v níž s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe tvrdí, že jeho jednání nelze považovat za protiprávní do doby, dokud může poškozený uspokojit svůj nárok z existujícího závazkového vztahu s třetí osobou. Trestní odpovědnost za posuzované trestné činy totiž není podmíněna tím, aby poškozený uplatnil své nároky s využitím prostředků soukromého práva, nehledě již k nemožnosti dosáhnout od obchodní společnosti BOND, s. r. o., jakéhokoli plnění ve prospěch Ekoagrobanky, a. s. Zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ pak nevylučují trestní odpovědnost ani použití trestních sankcí, pokud je tím nezbytné zajistit náležitou ochranu práv a právem chráněných zájmů soukromých osob. Je tomu tak zejména tehdy, jde-li ze strany pachatele o závažné porušení určitých povinností (i takové, jež lze sankcionovat též mimotrestními prostředky), které znamenalo výrazný zásah do práv a chráněných zájmů poškozených osob, neboť trestní zákon poskytuje ochranu – jak výslovně vyplývalo z ustanovení §1 tr. zák. – rovněž soukromým zájmům fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009).
Proto námitky obviněného Ing. B. B., jimiž zpochybnil naplnění zákonného znaku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spočívajícího ve způsobení škody, považuje Nejvyšší soud za nedůvodné, když napadený rozsudek odvolacího soudu nevykazuje vady vytýkané mu v tomto směru.
Další výhrady obviněného Ing. B. B. směřují proti tomu, jak byla posouzena objektivní stránka trestných činů, pro které byl stíhán a odsouzen. Zde obviněný vytýká soudům nižších stupňů zejména nesprávné závěry ohledně příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklými následky. Rovněž tyto námitky shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými.
Pro naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. bylo třeba, aby pachatel závažným způsobem porušil pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem (a učinil tak v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody). Odpověď na otázku, zda došlo k porušení zmíněných pravidel závažným způsobem, závisela vždy na posouzení konkrétního případu. Přitom ovšem bylo nezbytné zvlášť pečlivě posoudit, jestli v důsledku jednání pachatele nastal takový stav, který se podstatně odchyloval od stavu vyžadovaného příslušným obecně závazným právním předpisem upravujícím pravidla hospodářského styku. O závažném porušení stanovených pravidel hospodářského styku mohl svědčit charakter a rozsah narušení závazných hranic hospodářského styku (např. délka porušování stanovených pravidel, velikost území, které bylo zasaženo v důsledku protiprávního jednání pachatele, druh zboží a služeb, jehož se jeho jednání týkalo, apod.), dále ekonomická síla hospodářského subjektu porušujícího pravidla (např. pokud jde o jeho postavení na příslušném trhu), forma a rozsah obohacení zvýhodněného subjektu a případně též skutečnost, zda šlo o opakované jednání, které bylo v rozporu s pravidly hospodářského styku (viz Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 830). V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zejména v oblasti bankovnictví má dodržování pravidel obezřetného podnikání bank zcela mimořádný význam, neboť primárním účelem těchto pravidel je nejen omezení rizika ztrát konkrétní banky a ochrana zájmů jejích klientů, ale též ochrana rovnovážného fungování celého bankovního sektoru jako důležité součásti ekonomiky, protože závažné potíže některé z bank se zpravidla neomezují jen na ni samotnou, ale mají výrazný multiplikační důsledek. Ostatně o uvedeném závažném porušení stanovených pravidel hospodářského styku nelze mít v posuzované trestní věci žádné pochybnosti, neboť čin obviněných výrazně zasáhl do práv klientů Ekoagrobanky, a. s., a narušil též řádné fungování této banky.
Pokud jde o objektivní stránku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., její naplnění spočívá v porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která byla pachateli uložena podle zákona nebo kterou převzal smluvně, a důsledkem tohoto jednání je způsobení značné škody na cizím majetku.
Z popisu rozhodných skutkových zjištění v posuzované věci obsažených ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu mimo jiné vyplývá, že obviněný Ing. B. B. (v součinnosti s obviněným Ing. F. K.) uskutečnil několik na sebe navazujících úkonů (tj. příslib poskytnutí úvěru, podepsání návrhu úvěrové smlouvy a podepsání prohlášení o převzetí bankovní záruky k úvěrové smlouvě), které ve spojení s ostatními skutkovými okolnostmi a s tím, jaké funkce oba obvinění zastávali v poškozené Ekoagrobance, a. s., v době spáchání trestných činů, vedly ke vzniku protiprávního následku (resp. účinku) v podobě opatření neoprávněných výhod jiným osobám ve značném rozsahu a současně též ke vzniku značné škody na cizím spravovaném majetku. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na shora vyjádřenou argumentaci k subjektivní stránce posuzovaných trestných činů porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a ke způsobenému následku v podobě opatření neoprávněných výhod a vzniku značné škody na spravovaném majetku. Proto zde nejsou žádné pochybnosti ani o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním obou obviněných a zmíněnými následky. Kdyby totiž oba obvinění jako představitelé Ekoagrobanky, a. s., nejednali popsaným způsobem porušujícím příslušné právní předpisy a opatření České národní banky, který jim byl kladen za vinu, nemohlo by dojít ani k poskytnutí úvěru ve prospěch obchodní společnosti BOND, s. r. o., a jejím prostřednictvím k uhrazení pohledávek dalších dlužníků, aniž byl tento úvěr splacen nebo zajištěn dostatečným náhradním plněním. Proto jednání obou obviněných bylo tak významnou příčinou způsobených následků, že bez něj by k nim nedošlo tím způsobem a za takových okolností, jak se stalo. Uvedený závěr tedy není v rozporu s pravidlem o gradaci příčinné souvislosti, jak se mylně domnívá obviněný Ing. B. B. ve svém dovolání, a Nejvyšší soud považuje jeho námitky v tomto směru za neopodstatněné.
Nejvyšší soud se zde neztotožnil ani s dalšími výhradami tohoto obviněného, jimiž zpochybnil naplnění objektivní stránky trestných činů, kterými byl uznán vinným, a to s poukazem na nesprávné posouzení tzv. úvěrového příslibu a na uplatnění institutu „culpa in contrahendo“ v rámci úvěrových vztahů, což je podle obviněného institut, který doposud není v českém právním řádu zakotven.
Ke zmíněným námitkám Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů posuzovaly jednání obviněného Ing. B. B. (i jeho spoluobviněného Ing. F. K.) jako celek a ve všech souvislostech, a vzaly přitom v úvahu jednotlivé navazující úkony, které uskutečnil obviněný a které ve svém souhrnu a ve spojení s ostatními rozhodnými okolnostmi vedly k naplnění všech znaků skutkových podstaty obou posuzovaných trestných činů. Proto jednání obviněného spočívající v rozhodnutí o úvěrovém příslibu bylo součástí dalšího postupu, který nakonec vedl k neoprávněnému poskytnutí nezajištěného a nesplaceného úvěru v mnohamilionové částce, přestože za jiných okolností institut úvěrového příslibu nepochybně představuje zákonný prostředek k uskutečnění standardních obchodních závazkových vztahů v souvislosti se sjednáváním úvěrové smlouvy podle §497 a násl. obch. zák. Pokud jde o institut „culpa in contrahendo“ (odpovědnost za škodu způsobenou neplatností právního úkonu) v závazkových vztazích, o němž se obviněný rovněž zmiňuje ve svém dovolání, je vyjádřen v ustanovení §42 obč. zák. jako součást právní úpravy neplatnosti právních úkonů (§38 až §42 obč. zák.). V případě zaviněné neplatnosti právního úkonu má strana, která vynaložila náklady na neplatný úkon, právo na náhradu škody vzniklé v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním způsobením neplatnosti právního úkonu. V oblasti obchodních závazkových vztahů platí ustanovení §268 obch. zák., podle něhož je povinna k náhradě škody osoba, která způsobila neplatnost právního úkonu, vyjma případu, kdy osoba, jíž byl právní úkon určen, věděla o této neplatnosti. Podle názoru Nejvyššího soudu ovšem ani odpovědnost za škodu založená citovanými ustanoveními §42 obč. zák. a §268 obch. zák. (tj. uplatnění institutu „culpa in contrahendo“) nevylučuje trestní odpovědnost za spáchaný trestný čin, k němuž došlo v souvislosti s neplatným právním úkonem. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, publikované pod č. T 1274. v sešitě 64 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2010), jednání pachatele jako složka objektivní stránky trestného činu může mít navenek i podobu právního úkonu, jehož prostřednictvím lze – při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti – spáchat trestný čin. Pro posouzení otázky, zda byl takovým právním úkonem spáchán trestný čin, není podstatné to, jestli jde o úkon platný nebo neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn. Trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu nemůže být vyloučena jen tím, že právní úkon je neplatný a že zde případně přichází v úvahu odpovědnost za škodu u toho, kdo způsobil neplatnost takového právního úkonu. Proto námitky obviněného Ing. B. B. zpochybňující tyto závěry jsou neopodstatněné.
Nedůvodným je pak i tvrzení téhož obviněného, podle kterého údajně posuzovaný skutek nenaplňuje materiální stránku trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., jejichž spácháním byl uznán vinným. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že při hodnocení materiální stránky trestného činu podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2009 se soud řídil kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem u pachatele staršího 18 let pak byl jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahoval stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§3 odst. 2 tr. zák.). Přitom jak vyplývalo z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, bylo třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládal, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatnil jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosahoval stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného Ing. B. B. Na základě popsaných skutkových závěrů je totiž zřejmé, že vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost (ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.) je odůvodněn zejména spácháním dvou úmyslných trestných činů, jakož i promyšleným způsobem uskutečnění této trestné činnosti a výší způsobené škody, resp. značným rozsahem opatřených neoprávněných výhod. Vždyť způsobenou škodou obviněný naplnil i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 a §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. a její výše by jinak dokonce dosahovala úrovně stanovené pro nejzávažnější kategorii výše škody, tj. pro škodu velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 3 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (jde o částku ve výši 5 000 000,- Kč).
S ohledem na zmíněné argumenty tudíž nelze dospět k závěru, že by snad posuzovaný skutek spáchaný obviněným Ing. B. B. neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. Námitka obviněného založená na opačném tvrzení je tedy neopodstatněná. Navíc všechny okolnosti svědčící ve prospěch obviněného a snižující stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost soudy nižších stupňů náležitě zohlednily jednak v uložení mírnějšího druhu trestu nespojeného s bezprostředním výkonem odnětím svobody a jednak ve výměře tohoto trestu.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. F. K., opírá se mimo jiné o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jehož naplnění shledává obviněný v tom, že v posuzované věci nebyla dodržena zákonnost a ústavnost zahájení trestního stíhání. Ke stejným námitkám se Nejvyšší soud vyjádřil již výše v souvislosti s dovoláním spoluobviněného Ing. B. B., proto lze odkázat na argumentaci tam uvedenou a na její závěry. Zmíněné tvrzení tedy neodpovídá dovolacímu důvodu podle citovaného ustanovení.
Dále obviněný Ing. F. K. uplatnil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a s poukazem na něj především zpochybnil rozhodná skutková zjištění. Jak už Nejvyšší soud zdůraznil shora při výkladu tohoto dovolacího důvodu v souvislosti s dovoláním spoluobviněného Ing. B. B., v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani posuzovat hodnocení provedených důkazů. Jestliže tedy obviněný Ing. F. K. vytýká nesprávnost skutkových zjištění a zpochybňuje výsledky dokazování (např. v otázce svého postavení jako člena úvěrové komise a účasti na dalších úkonech), činí tak mimo rámec dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Totéž platí i o jeho námitkách, jimiž poukázal na údajné porušení totožnosti skutku a na existenci tzv. extrémního nesouladu „skutkových závěrů odvolacího soudu se skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením“. I zde Nejvyšší soud odkazuje na svou výše uvedenou argumentaci ke stejně formulovaným námitkám obviněného Ing. B. B.
Ostatní námitky obviněného Ing. F. K., jimiž zpochybnil naplnění některých znaků skutkových podstat trestných činů porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., lze sice podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.
V tomto směru jde především o tvrzení obviněného (byť částečně založené na polemice se skutkovými zjištěními), podle něhož se soudy nižších stupňů náležitě nevypořádaly se způsobením škody jako znakem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Otázkou charakteru a výše škody a toho, jakým způsobem k ní došlo v důsledku zaviněného protiprávního jednání obou obviněných, se Nejvyšší soud podrobně zabýval shora v souvislosti s dovolacími námitkami obviněného Ing. B. B., proto lze zcela odkázat na argumentaci tam uvedenou, která dopadá i na jednání obviněného Ing. F. K.
Rovněž u tohoto obviněného tedy soudy nižších stupňů postupovaly správně a plně v intencích podaného výkladu, jestliže dospěly k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný (společně s obviněným Ing. B. B.) způsobil na majetku Ekoagrobanky, a. s., skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, zejména tedy tím, že se podílel na poskytnutí zcela nedostatečně zajištěného úvěru v mnohamilionové výši ve prospěch obchodní společnosti BOND, s. r. o., která ho nesplatila a použila ho i v rozporu s formálně deklarovaným účelem. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obou obviněných došlo k úbytku v majetkové sféře poškozené banky, ke kterému by jinak nedošlo, kdyby obvinění neporušili své povinnosti při péči o spravovaný majetek. Jinými slovy vyjádřeno, škodou v tomto případě bylo zmenšení majetku Ekoagrobanky, a. s., ve smyslu způsobení skutečné škody v podobě úbytku jejích majetkových hodnot. Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného Ing. F. K., jimiž zpochybnil naplnění zákonného znaku spočívajícího ve způsobení škody na cizím majetku, za nedůvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nevykazuje vytýkané vady v právním posouzení tohoto znaku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Pokud jde o námitku obviněného Ing. F. K., kterou soudům nižších stupňů vytýká nesprávné posouzení subjektivní stránky trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., jejichž spácháním byl uznán vinným, platí zde tytéž závěry, které Nejvyšší soud vyjádřil ohledně obdobných – a taktéž nedůvodných – námitek týkajících se zavinění u obviněného Ing. B. B. a na něž odkazuje. Zmíněné výhrady obviněného Ing. F. K. jsou tedy rovněž neopodstatněné. Jak totiž vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, tento obviněný jako člen úvěrové komise věděl o všech podstatných okolnostech, které se týkaly poskytnutí úvěru obchodní společnosti BOND, s. r. o., a za popsané situace (společně s obviněným Ing. B. B.) rozhodl o příslibu poskytnutí úvěru a následně podepsal návrh úvěrové smlouvy a prohlášení o poskytnutí bankovní záruky k úvěrové smlouvě, přičemž jeho jednání vedlo ke způsobení škody na majetku banky ve výši 179 802 000,- Kč v podobě neoprávněně poskytnutého a nesplaceného úvěru, jehož návratnost nebyla náležitě zajištěna. Současně je z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu patrné, že obviněný Ing. F. K. jednal i s cílem vykázat zlepšení ukazatelů likvidity poškozené Ekoagrobanky, a. s., aniž by takový stav odpovídal skutečnosti.
Závěr o naplnění subjektivní stránky posuzovaných trestných činů zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného Ing. F. K. vyjádřeného v příslušných skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě značné škody na majetku poškozené Ekoagrobanky, a. s., s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Totéž platí o závažném způsobu porušení závazných pravidel hospodářského styku, tj. příslušných předpisů a omezení stanovených k obezřetnému podnikání banky, jehož důsledkem bylo opatření neoprávněných výhod po poskytnutí předmětného úvěru ve prospěch obchodní společnosti BOND, s. r. o. Jinak v podrobnostech lze opět odkázat na argumentaci k dovolání obviněného Ing. B. B. Nejvyšší soud se proto nemohl ztotožnit s tvrzením obviněného Ing. F. K., pokud jím popíral své úmyslné zavinění u trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., pro které byl odsouzen.
Nejvyšší soud ovšem nepovažoval za důvodnou ani námitku tohoto obviněného, kterou zpochybnil naplnění materiální stránky obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Rozhodné skutkové okolnosti totiž umožnily učinit závěr o potřebném stupni nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost, neboť obviněný Ing. F. K. se dopustil dvou trestných činů a jeho jednání se vyznačovalo (stejně jako u obviněného Ing. B. B.) promyšleným způsobem spáchání této trestné činnosti, kterou byla způsobena poměrně vysoká škoda (resp. opatřeny značné neoprávněné výhody), takže obviněný naplnil i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 a §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. Výše této škody by jinak dokonce dosahovala úrovně stanovené pro nezávažnější kategorii škody, tj. pro škodu velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 3 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (částky 5 000 000,- Kč). Rozhodně tedy nelze dospět k závěru, že by snad spáchané trestné činy neodpovídaly ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům naplňujícím formální znaky stejných skutkových podstat (viz již zmíněné rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Jestliže obviněný Ing. F. K. vytkl i jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, učinil tak jen s obecným poukazem na nesprávné premisy odvolacího soudu a na jeho údajně neodpovídající výklad zákona o bankách, opatření České národní banky a postavení obviněného v Ekoagrobance, a. s. I v tomto směru však obviněný především polemizuje s rozhodnými skutkovými zjištěními, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, takže jde o skutkové námitky neodpovídající hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle citovaného ustanovení. Navíc postavením tohoto obviněného v bance a významem příslušných ustanovení zákona o bankách a opatření České národní banky, která oba obvinění porušili, se Nejvyšší soud již zabýval výše v souvislosti s dovolacími námitkami obviněného Ing. B. B., takže lze odkázat na konkrétní závěry tam učiněné. Proto ani zmíněné výhrady obviněného Ing. F. K. nebylo možné akceptovat.
Nejvyšší soud dospěl na podkladě všech popsaných skutečností k závěru, že obvinění Ing. B. B. a Ing. F. K. podali dovolání s poukazem na skutečnosti, jimiž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Protože se však jejich dovolání částečně opírají o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o obou dovoláních v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že mu byla dovolání obviněných spolu se spisovým materiálem předložena dne 15. 3. 2010.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y