ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.346.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 346/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2010 o dovolání obviněné PhDr. H. P . proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 55 To 129/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 20/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné PhDr. H. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 1 T 20/2007, byla obviněná PhDr. H. P. uznána vinnou dvěma trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byla obviněná PhDr. H. P. odsouzena podle §255 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obžalované stanoveno omezení, aby podle svých sil a možností ve zkušební době uhradila způsobenou škodu. Dále byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obžalované PhDr. H. P. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému České republice – Ministerstvu kultury České republiky, Maltézské náměstí č. 1, Praha 1, částku 68.000,- Kč a poškozenému České republice – Národnímu památkovému ústavu, Valdštejnské náměstí č. 3, Praha 1, částku 109.000,- Kč.
Tento rozsudek napadla obviněná PhDr. H. P. odvoláním, o němž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 2 To 360/2007, tak, že z podnětu odvolání obviněné PhDr. H. P. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. se obviněné PhDr. H. P. ukládá povinnost zaplatit Národnímu památkovému ústavu, Valdštejnské nám. č. 3, Praha 1, náhradu škody ve výši 109.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. se poškozená Česká republika – Ministerstvo kultury České republiky, Maltézské nám. č. 1, Praha 1, odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 1 T 20/2007, podala obviněná PhDr. H. P. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Jany Přikrylové dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“). Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 42/2008, rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 2 To 360/2007, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc obviněné PhDr. H. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V návaznosti na toto zrušující usnesení Nejvyššího soudu Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, znovu projednal tuto věc a rozhodl rozsudkem ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 55 To 129/2008, tak, že obviněnou PhDr. H. P. uznal vinnou ze spáchání dvou trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., kterých se měla dopustit tím, že
1. dne 23. 10. 2001 v L., okr. O., na ul. S., na pobočce firmy Auto Hlaváček., a. s., jako ředitelka Správy státních hradů, zámků a zahrad severní Moravy, se sídlem Bouzov č. 8, při správě majetku České republiky, s nímž byla tato státní příspěvková organizace příslušná hospodařit, v rozporu s ustanovením §14 odst. 1, §19 odst. 3, §22 odst. 1 a §47 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., ze dne 27. 6. 2000, o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v tehdy platném znění, tedy v rozporu s předpisy, se kterými byla řádně seznámena, a které pro ni byly závazné, při nákupu služebního osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia 1,9 TDi Elegance, prodala protiúčtem služební motorové vozidlo zn. Škoda Octavia SLX 1,9 TDi, za částku 247.000,- Kč, aniž by předtím toto vozidlo nabídla jiné organizační složce státu, aniž by za ně požadovala alespoň cenu v místě a čase obvyklou přičemž předmětné vozidlo v hodnotě 315.000,- Kč bylo dne 6. 11. 2001 kupujícím dále prodáno jejímu tehdejšímu manželovi Ing. R. V. za částku 248.000,- Kč, čímž byla České republice způsobena škoda ve výši 68.000,- Kč,
2. dne 19. 12. 2003 v L., okr. O., na ul. S., na pobočce firmy Auto Hlaváček, a. s., jako ředitelka územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu – Správy státních hradů Bouzov a Šternberk, se sídlem Bouzov č. 8, při správě majetku České republiky, s nímž bylo toto detašované pracoviště příslušné hospodařit, v rozporu s ustanovením §14 odst. 1, §19 odst. 3, §22 odst. 1 a §47 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., ze dne 27. 6. 2000, o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v tehdy platném znění, tedy v rozporu předpisy, se kterými byla řádně seznámena a které pro ni byly závazné, při nákupu služebního osobního motorového vozidla zn. Škoda Fabia Combi Classic 1,2, prodala protiúčtem služební motorové vozidlo zn. Škoda Octavia 1,9 TDi Elegance, a částku 250.000,- Kč, aniž by předtím toto vozidlo nabídla jiné organizační složce státu, aniž by za ně požadovala alespoň cenu v místě a čase obvyklou, přičemž předmětné vozidlo v hodnotě 359.000,- Kč bylo ještě téhož dne dále prodáno její sestře Ing. E. P. za částku 250.000,- Kč, čímž byla České republice – Národnímu památkovému ústavu, způsobena škoda ve výši 109.000,- Kč.
Za tyto trestné činy byla obviněná PhDr. H. P. nově odsouzena podle §255 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněné výkon uloženého trestu podmíněně odložen se stanovením zkušební doby na 18 měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. jí bylo stanoveno omezení, aby podle svých sil a možností ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradila způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Národnímu památkovému ústavu, Valdštejnské náměstí č. 3, Praha 1, IČ 750 323 33, částku ve výši 109.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Ministerstvo kultury České republiky, Maltézské náměstí č. 1, Praha 1, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 55 To 129/2008, podala obviněná PhDr. H. P. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Jany Přikrylové dovolání ze dne 15. 9. 2009, které směřuje do všech výroků citovaného rozhodnutí, z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř. Své dovolání rozšířila o celkem 8 příloh (uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §31a zák. č. 82/1998 Sb. ze dne 3. 5. 2008, adresovaný Ministerstvu spravedlnosti České republiky, doplnění tohoto nároku ze dne 3. 6. 2008, potvrzení přijetí žádosti včetně jejího doplnění, další doplnění nároku ze dne 18. 8. 2008, sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 2. 12. 2008, žaloba na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích za nesprávný úřední postup podle zák. č. 82/1998 Sb., podnět k prošetření podezření trestného činu, týkající se svědka K. a námitka podjatosti senátu 2 To Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci). Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku k namítané vadě podle ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. rozvedla, že soud nebyl náležitě obsazen, námitku podjatosti původního složení senátu uplatnila svým podáním ze dne 3. 5. 2008, avšak o této její námitce nebylo vydáno rozhodnutí a ve věci jednal jiný senát. Podle dovolatelky nebyl dodržen postup stanovený §30 a násl. tr. ř. a je tedy otázkou, zda nedošlo k porušení ústavního principu, kdy ve věci může jednat jen zákonný soudce.
Obviněná dále poukázala, že nebyl prokázán její přímý vliv na určení ceny za výkup předmětných vozidel. Určení ceny provedla společnost Auto Hlaváček, a. s., kdy tato byla určena v souladu se zák. č. 219/2000 Sb., neboť zákon nestanoví, že cena v místě a čase obvyklá má být určena znaleckým posudkem. Dovolatelka se tak domnívá, že neporušila zákon, když nenechala udělat znalecký posudek. Cena byla vypočítána za pomoci specializovaného programu. Doklady o určení ceny vozidel (založené ve spise na č. l. 104, 111 a 118) nejsou totožné s těmi, které jí byly předány. Podle dovolatelky jí rovněž nebylo prokázáno nesplnění nabídkové povinnosti.
Obviněná PhDr. H. P. se dále zabývala výpovědí svědka Z. K., kterou soud považuje za pravdivou a bez rozporů. Obviněná upozorňuje, že nad jmenovaným svědkem neměla pravomoc a tento se nezodpovídal jí, ale svým nadřízeným. V soudním řízení nebylo vůbec přihlédnuto k hodnověrnosti tohoto svědka. S ohledem na svědka K. dovolatelka také namítla, že její jednání nemohlo být úmyslné, když úmysl soudy dovodily pouze z výpovědi jmenovaného svědka, který je vůči osobě dovolatelky zaujatý, pracuje pro společnost Auto Hlaváček a jejím prostřednictvím stále spolupracuje s poškozeným Národním památkovým ústavem. Kdyby svědek K. postupoval podle požadavků dovolatelky, vědomě by tak zvýhodnil nové kupce na úkor státu. Navíc by takovým jednáním poškodil i svého zaměstnavatele. S tímto závažným rozporem se ani jeden ze soudů nevypořádal a toliko uzavřel, že výpověď svědka K. je věrohodná. Pokud subjektivní stránku jednání obviněné dovozovaly soudy z hlediska příbuzenských vztahů mezi ní a nabyvateli předmětných vozidel, součástí spisového materiálu je i převod dalšího vozidla, které bylo prodáno třetí osobě, čímž není naplněna linie nastíněná obžalobou a je zřejmé, že závěr o úmyslném jednání je nesprávný. Pokud zaměstnavatel obviněné shledával závady v jejím postupu, měl jí při provádění účetní závěrky za rok 2003 na pochybení upozornit. Obviněná PhDr. H. P. ve svém dovolání také upozornila, že spatřuje-li soud nebezpečnost jejího jednání v „opakování“, není takový závěr podložen dostatečně zjištěným skutkovým stavem ani provedenými důkazy, neboť nebyla-li si vědoma protiprávnosti svého jednání v roce 2001, nemohla jej „úmyslně opakovat“ v roce 2003.
Obviněná se také odkazem na znalce Josefa Kempa zaměřila na skutečnost, že tento u hlavního líčení vypověděl, že podklady mu nepředal poškozený Národní památkový ústav, ale sám si je zajistil od společnosti Auto Hlaváček, a. s., a z toho vyplývá, že primární doklady nebyly předloženy a soud si je ani nevyžádal. Znalec dále uvedl, že určení ceny bylo velmi obtížné, kdy cena osciluje mezi 30.000,- – 40.000,- Kč a soud prvního stupně tak měl v souladu se zásadou in dubio pro reo tyto pochybnosti vyhodnotit v dovolatelčin prospěch a pokud výše škody neměla vliv na právní kvalifikaci, měl na tomto podkladě rozhodovat i o nároku na náhradu škody.
Dovolatelka má rovněž za to, že byl v jejím případě porušen princip presumpce neviny, který dovozuje z vehementně zastávané vůle „věřit“ korunnímu svědkovi. Vůle dospět k odsuzujícímu rozhodnutí je podle jejího názoru zřejmá i z přímé spojitosti s občanskoprávním řízením, vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 4/2009, kdy dále dovozuje zřejmý zájem státu dosáhnout jejího odsouzení v intencích „argumentace“ Ministerstva spravedlnosti České republiky, tj. vytvořit „sám sobě“ stav výhodný pro uvedené občanskoprávní řízení. Dovolatelka se domnívá, že v rozporu s ustanovením čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod jí byla způsobena újma za to, že uplatňuje svá základní práva a svobody zaručené ustanovením čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Soud chránil stát jako „původce“ nezákonného rozhodnutí ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 2 To 360/2007, a původce nesprávného úředního postupu před povinností platit jí požadovanou náhradu škody a nemajetkové újmy. Ze strany Ministerstva spravedlnosti České republiky došlo k zásahu do nezávislé rozhodovací činnosti soudu ve smyslu „pokynu“ k vydání odsuzujícího rozhodnutí soudu.
Závěrem dovolání obviněná PhDr. H. P. žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 55 To 129/2008, zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné PhDr. H. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření datovaném 13. 10. 2009, konstatuje, že vzhledem k nedostatku podkladů, se k důvodnosti námitky, že nebyl náležitě obsazen soud, který dne 26. 5. 2009 projednával odvolání obviněné, nelze objektivně vyjádřit. Řádnému uplatnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. brání skutečnost, že napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o zamítnutí ani odmítnutí řádného opravného prostředku. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že pokud v dovolání PhDr. H. P. argumentuje údajně nesprávným hodnocením provedených důkazů, resp. jinými nedostatky důkazního řízení, nelze tyto námitky pod uvedený dovolací důvod podřadit. Takovéto námitky směřují proti skutku samotnému. Podobně je třeba nahlížet na výhrady obviněné vůči procesním náležitostem dokazování (proti způsobu opatřování důkazů a údajnému porušení principu presumpce neviny). Závěr odvolacího soudu o naplnění subjektivní stránky jednáním obviněné je možno akceptovat. Ani tuto námitku dovolatelky proto nelze uznat za důvodnou. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním v neveřejném zasedání za podmínek podle §265r odst. 1 tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí tvrzené dovolací důvody, a shledal, že pouze dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněná uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který jak vyjádřila v dovolání, spočívá v nesprávném obsazení soudu. Námitku podjatosti původního složení senátu uplatnila svým podáním ze dne 3. 5. 2008, avšak o této její námitce nebylo vydáno rozhodnutí a ve věci jednal jiný senát. Podle dovolatelky nebyl dodržen postup stanovený §30 a násl. tr. ř. a je tedy otázkou, zda nedošlo k porušení ústavního principu, kdy ve věci může jednat jen zákonný soudce. Na základě žádosti Nejvyššího soudu zaslal předseda senátu Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci JUDr. Jaroslav Hudeček, Nejvyššímu soudu vysvětlení ohledně námitky podjatosti. V tomto sdělení datovaném dnem 8. 3. 2010 uvádí, že po zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 42/2008, byl spis předložen Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci dne 26. 3. 2008 a podle rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě, platného i pro pobočku v Olomouci na rok 2008, Spr. 5086/2007, byla věc přidělena senátu 55 To. Senátu 2 To, věc vyřizujícím v předchozím období, byly od 1. 1. 2008 přiděleny opravné prostředky proti rozhodnutím z jiných okresů než je Olomouc (došlo zde navíc ke změně ve složení senátu). Námitky podjatosti proti členům původního senátu 2 To, rozhodujícím ve věci dne 5. 9. 2007, byly podány za účinnosti rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2007. Předseda senátu krajského soudu uzavřel, že nebyla-li tato trestní věc znovu přidělena pro změnu rozvrhu práce senátu 2 To, pak byly považovány vznesené námitky podjatosti vůči soudcům jmenovaných na č. l. 386 – 388 za liché, neboť postupem určeným novým rozvrhem práce pro rok 2008 byl nově stanoven zákonný soudce pro jednání v této trestní věci. Soudci ze senátu 2 To se proto k věci ani již nevyjadřovali postupem určeným podle trestního řádu. Pokud by nedošlo k 1. 1. 2008 k již zmíněné změně rozvrhu práce, pak by jistě bylo na místě, aby o této námitce bylo rozhodnuto podle §31 odst. 1 věta druhá tr. ř. Dále si k této otázce Nejvyšší soud vyžádal rozvrhy práce Krajského soudu v Ostravě za roky 2007 a 2008. Z rozvrhu práce na rok 2007 vyplývá, že opravné prostředky proti rozhodnutím Okresních soudů Olomouc a Jeseník, s výjimkou věcí přípravného řízení a věcí dopravy, mladistvých a trestných činů vojenských, PP a delegací, vyřizoval senát 2 To, který také projednal v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Bayera a soudců JUDr. Vladimíra Sedláčka a JUDr. Jiřího Straňáka její původní odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 1 T 20/2007, a rozhodl dnes již Nejvyšším soudem zrušeným rozsudkem ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 2 To 360/2007. Po vrácení věci Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 42/2008, věc v důsledku nového rozvrhu práce na rok 2008 napadla do senátu 55 To, který podle uvedeného rozvrhu práce vyřizoval v tomto roce opravné prostředky proti rozhodnutím Okresního soudu Olomouc, s výjimkou věcí vyhrazených s ohledem na stanovenou specializaci k rozhodování jinému senátu. Vzhledem k tomu, že v této věci nešlo o vyhrazenou specializaci, projednal trestní věc obviněné PhDr. H. P. v souladu s rozvrhem práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2008 senát 55 To, který byl složen z předsedy JUDr. Jaroslava Hudečka a soudců JUDr. Jaroslava Malátka a JUDr. Antonína Bucheně a který po opakovaných veřejných zasedáních nakonec ve věci rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 55 To 129/2008. Za tohoto stavu věci je třeba souhlasit se shora citovaným vyjádřením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, že nebylo důvodu rozhodovat o námitce podjatosti vznesené PhDr. H. P. vůči senátu 2 To ve složení JUDr. Jindřich Bayer, JUDr. Vladimír Sedláček a JUDr. Jiří Straňák, který v důsledku shora uvedené změny v rozvrhu práce na rok 2008 již ve věci po zrušení jeho rozsudku Nejvyšším soudem nerozhodoval. S ohledem na uvedenou změnu v rozvrhu práce rozhodoval ve věci senát 55 To v zákonném složení, a proto je námitka obviněné PhDr. H. P. dovozující nesprávné obsazení ve věci rozhodujícího Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci nedůvodná.
Obviněná dále uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je naplněn v případě, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné PhDr. H. P. správně upozornil na fakt, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, který opakovaně rozhodoval jako soud odvolací, ani nezamítl a ani neodmítl řádný opravný prostředek, když nově rozhodl o vině a trestu obviněné PhDr. H. P., a proto uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zde nemá z tohoto důvodu své opodstatnění.
Konečně také obviněná uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiné okolnosti skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v předchozích rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, C. H. Beck, 1995, č. 34, str. 257; dále srov. sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03).
Ve svém dovolání obviněná PhDr. H. P. uplatnila zejména skutkové námitky. Podle obviněné nebyl prokázán její přímý vliv na určení ceny za výkup předmětných vozidel. Určení ceny provedla společnost Auto Hlaváček, a. s., kdy tato byla určena v souladu se zák. č. 219/2000 Sb., neboť zákon nestanoví, že cena v místě a čase obvyklá má být určena znaleckým posudkem. Dovolatelka se tak domnívá, že neporušila zákon, když nenechala udělat znalecký posudek. Cena vozidel byla vypočítána za pomoci specializovaného programu. Doklady o určení této ceny (založené ve spise na č. l. 104, 111 a 118) nejsou totožné s těmi, které jí byly předány. Podle dovolatelky jí rovněž nebylo prokázáno nesplnění nabídkové povinnosti. Obviněná se také odkazem na znalce Josefa Kempa zaměřila na skutečnost, že tento u hlavního líčení vypověděl, že podklady mu nepředal poškozený Národní památkový ústav, ale sám si je zajistil od společnosti Auto Hlaváček, a. s., a z toho vyplývá, že primární doklady nebyly předloženy a soud si je ani nevyžádal. Znalec dále uvedl, že určení ceny bylo velmi obtížné, kdy cena osciluje mezi 30.000,- – 40.000,- Kč a soud prvního stupně tak měl v souladu se zásadou in dubio pro reo tyto pochybnosti vyhodnotit v dovolatelčin prospěch, a pokud výše škody neměla vliv na právní kvalifikaci, měl na tomto podkladě rozhodovat i o nároku na náhradu škody.
Nejvyšší soud se s těmito námitkami, které v zásadě opakují přístupy dovolatelky v původním dovolacím řízení, vypořádal již v rámci svého prvního rozhodnutí v této trestní věci, kde své závěry k samotným skutkovým námitkám obviněné týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu ze strany obviněné rozvedl jen z hlediska možného shora uvedeného extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí. V podrobnostech již tehdy uvedl, že pokud obviněná poukazuje na to, že nebylo prokázáno, že by mohla jakýmkoli způsobem ovlivnit cenu určenou společností Auto Hlaváček, a. s., za výkup předmětných automobilů, pak je třeba odkázat na skutková zjištění učiněná již soudem první instance, který vycházel zejména z výpovědí svědka Z. K., zaměstnance společnosti Auto Hlaváček, a znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, Josefa Kempy, jakož i z listinných důkazů, obsažených ve spise, dodaných společností Auto Hlaváček. Zejména znalec Josef Kempa vozidla s ohledem na to, že cena měla být stanovena zpětně, prohlédl a pokud jde o první vozidlo Škoda Octavie, která se hodnotila k roku 2001, především uvedl, že byla opravována náprava, přičemž dále konstatoval, že pokud se mění mechanický díl za nový, tak se nezohledňuje srážka. Dále byla poškozena zadní postranice, která nebyla opravena, dále uvádí poškození, která zjistil při prohlídce, dal tedy srážku 15 % za poškození karoserie, která vystihuje případnou opravu vozidla, tzn. náklady na vyklepání postranice, případně na přestřik postranice, a za nástřik nejbližšího dílu, také zohledňoval to, že s vozidlem jezdili služební řidiči. Protože se to vztahovalo k roku 2001, byly pro něj směrodatné databáze, které vycházejí z určitého počtu prodaných vozidel a z jejich cen, v důsledku čehož je stanovena průměrná cena. Zohlednil též, že se jednalo o služební vozidlo. Používal pro srovnání dvě databáze, TAXexpert a IBSexpert, přičemž rozdíl nebyl velký. Druhá Škoda Octavia byla při prohlídce zachovalá, na karoserii bylo znatelné běžné opotřebení, šrámy od bouračky zde nebyly. Znalec nenalezl žádnou závadu, přičemž v době, kdy další auto kupovala současná majitelka, od osoby sestry obviněné odlišná, tam byla závada na elektroinstalaci, přesněji šlo o závadu na ukazateli směru a náklady na opravu byly asi 600,- až 700,- Kč. Druhé vozidlo nebylo bouráno. Znalec nenašel nic, co by svědčilo o tom, že by vozidlo bylo v minulosti opravováno. V roce 2003 cena byla poměrně dost vysoká, byl tam koeficient 104, znalec použil koeficient 098, zohlednil i prodejnost v regionu Olomouc, snížil cenu vozu a zohlednil, že se jednalo o služební vozidlo. Shora uvedené rešerše dělal ze všech bazarů, které tady fungovaly v té době, tedy asi 7 až 8 bazarů, k vozidlům měl technické průkazy, které si zajistil a které nebyly součástí spisového materiálu, neměl však k dispozici servisní knížky, které se mu nepodařilo sehnat. U prvního vozidla takto znalec dospěl k částce 315.000,- Kč k datu 6. 11. 2001 a u druhého vozidla k částce 359.000,- Kč k datu 19. 12. 2003, tzn. k datu, kdy vozidlo bylo poprvé prodáno. Pokud jde o databáze, znalec upřesnil, že jsou tam stanoveny koeficienty celoplošně. Pokud použil jiný koeficient, tak zohlednil jiný region a to, že vozidlo nemělo jednoho stabilního řidiče. Cenu nestanovil na horní nebo spodní hranici, ale stanovil uprostřed tak, aby to odpovídalo technickému stavu. Toto konkrétní vozidlo mohlo mít nějaký rozptyl ceny, ale není schopen definovat jaký. Při stanovení částky 315 tis. Kč znalec vycházel z toho, že vozidlo bylo běžně prodejné. Nejvyšší soud musí konstatovat, že znalec své závěry řádně odůvodnil a nelze tedy přisvědčit dovolatelce, že by nebylo prokázáno jednak, že ovlivnila cenu, za kterou byla vozidla dále prodána jejím rodinným příslušníkům (viz výpověď svědka Z. K.), ani že by cena stanovená obviněnou byla určena za pomocí specializovaného programu sloužícího běžně k určení cen ojetých motorových vozidel (srovnej výpověď svědka Z. K. a výpočty znalce na základě toho samého programu, který mají v autobozaru Auto Hlaváček a který potvrdil i pravdivost výpovědi svědka Z. K.). Nalézací soud uzavřel, že doklady, které požadovala dovolatelka po soudu prvního stupně zajistit, neexistují, a to na základě šetření u bývalého zaměstnavatele obviněné, názor ohledně účelovosti vytvoření skutečně existujících dokladů založených ve spise nalézací soud s dovolatelkou nesdílel. Nejvyšší soud se s těmito závěry naprosto ztotožňuje a ohledně výše stanovené škody pak odkazuje opět na výpověď znalce při hlavním líčení, kde zcela jasně odůvodnil, proč stanovil hodnotu vozidel uprostřed jím uváděného rozmezí, což bylo s ohledem na konkrétní technický stav vozidel s přihlédnutím k prodejním cenám v daném regionu, a proto soud první instance nepochybil pokud vycházel z jeho závěrů, když nebyl důvod vycházet z ceny nižší, poněvadž v rámci původního obecně stanoveného rozmezí byla cena stanovena konkrétně s přihlédnutím k danému regionu a zejména konkrétnímu technickému stavu. V tomto směru tedy nebyla porušena zásada v pochybnostech ve prospěch obviněné (in dubio pro reo), neboť zde žádné pochybnosti ohledně znaleckého posudku a závěrů z něj vyplývajících nevyvstaly. Na tyto závěry může Nejvyšší soud i v současné době odkázat, neboť v dokazování v tomto směru nedošlo k žádným změnám a námitka, že podklady znalci nepředal poškozený Národní památkový ústav, ale sám si je zajistil od společnosti Auto Hlaváček, a. s., nemá s ohledem na uvedené podrobně rozvedené skutečnosti žádný význam, neboť o správnosti závěrů nalézacího soudu, ke kterým dospěl na základě odpovědného, uceleného a logického zhodnocení shora uvedených důkazů, nevznikají žádné pochybnosti.
V zásadě jedinou novou právně relevantní námitkou, bylo tvrzení obviněné týkající se naplnění subjektivní stránky, kde se však obviněná především zabývala věrohodností svědka Z. K. Podle jejího názoru v soudním řízení nebylo vůbec přihlédnuto k jeho hodnověrnosti. Její jednání nemohlo být úmyslné, když úmysl soudy dovodily pouze z výpovědi tohoto svědka, který je vůči osobě dovolatelky zaujatý, pracuje pro společnost Auto Hlaváček a jejím prostřednictvím stále spolupracuje s poškozeným Národním památkovým ústavem. V tomto bodě je třeba opět odkázat na první rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 42/2008, a to na str. 7, kde jednak Nejvyšší soud na výpověď svědka Z. K. odkazuje, ale zároveň zaujímá i stanovisko z hlediska její věrohodnosti a pravdivosti. Dále je třeba uvést, že Nejvyšší soud se již úmyslem obviněné zabýval, když uložil soudu druhého stupně, aby se v novém rozhodnutí zabýval subjektivním vztahem obviněné k porušení shora uvedených předpisů, jež je rozhodné z hlediska právního posouzení úmyslu ve smyslu §4 tr. zák. (srov. str. 9 usnesení Nejvyššího soudu).
Odvolací soud se na základě zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 42/2008, podrobně zabýval tím, zda obviněná byla seznámena s opatřením Ministerstva kultury České republiky č. 901/2001, které podle svého vyjádření neznala, což lze považovat za relevantní právní námitku, a dospěl k závěru, že ani doplněné dokazování k této otázce ve veřejném zasedání odvolacího soudu neobjasnilo, zda skutečně měla obviněná možnost se seznámit s tímto opatřením, kterým se vyhrazuje podle zák. č. 219/2000 Sb. schvalování některých právních úkonů zřízených státních příspěvkových organizací. Nicméně odvolací soud přesvědčivě dovodil, že v případě obou skutků, kladených obviněné za vinu, bylo její jednání v rozporu s ustanoveními §14 odst. 1, §19 odst. 3, §22 odst. 1 a §47 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, s nímž byla i podle vlastní výpovědi dobře obeznámena. Porušení těchto zákonných povinností obviněnou odvolací soud správně uvedl i ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku. V případě porušení povinností vyplývajících ze zák. č. 219/2000 Sb. a jeho neznalosti obviněnou ve vztahu k nesplnění nabídkové povinnosti a zjištění ceny předmětných vozidel znaleckým posudkem, je možné odkázat na závěry soudu druhého stupně, který ve svém odsuzujícím rozsudku ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 55 To 129/2008, na str. 15 zejména uvádí: „důkazy … byly řádně vyhodnoceny již nalézacím soudem, kdy obviněná sama potvrzuje svou znalost zákona (jeho neznalost by obviněnou nikterak neomlouvala; není povinností soudu dokazovat právní normy České republiky), pak je možné uzavřít …, že obviněná … jako ředitelka zmíněných organizačních složek hospodařila v rozporu s citovanými ustanoveními zákona, tedy v rozporu s předpisy, se kterými byla řádně seznámena, a které byly pro ni závazné, i pokud při nákupu zmíněných služebních osobních motorových vozidel prodala protiúčtem další používaná služební motorová vozidla za zmíněné peněžní částky, aniž by tato vozidla řádně nabídla jiným organizačním složkám státu, a aniž by za ně požadovala alespoň v místě a čase obvyklou cenu“. Z toho odvolací soud usoudil, že popsaným jednáním obviněné v obou skutcích byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., a to včetně subjektivní stránky v podobě nepřímého úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., byť to výslovně s odkazem na toto ustanovení trestního zákona neuvedl. S těmito závěry odvolacího soudu, které jsou logickým vývodem argumentace odůvodnění uvedeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud bez jakýchkoliv výhrad souhlasí, a proto může jinak na toto odůvodnění odkázat.
Obviněná PhDr. H. P. v dovolání také upozornila, že spatřuje-li soud nebezpečnost jejího jednání v „opakování“, není takový závěr podložen dostatečně zjištěným skutkovým stavem ani provedenými důkazy, neboť nebyla-li si vědoma protiprávnosti svého jednání v roce 2001, nemohla jej „úmyslně opakovat“ v roce 2003. Ani s touto námitkou dovolatelky se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit, neboť její jednání bylo posouzeno jako dva úmyslné trestné činy, a proto jde v případě druhého úmyslného trestného činu o „opakování“ tohoto trestného činu. Nelze tedy v žádném případě přisvědčit tvrzení dovolatelky, které je i v tomto směru založeno na námitkách, které mají skutkový základ, neboť požaduje, aby soudy hodnotily provedené důkazy způsobem, jenž považuje za správný, aniž by konkrétně uvedla v čem je odlišný postup obou soudů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. nesprávný. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že mezi oběma skutky, jichž se měla obviněná dopustit, je časový odstup delší dvou let, a proto je posouzení obou jednání obviněné jako dvou samostatných skutků a dvou trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. zcela na místě. Její tvrzení, že si nebyla vědoma protiprávnosti svého jednání v roce 2001, a proto jej nemohla „úmyslně opakovat“ v roce 2003 vychází z jejího vlastního hodnocení provedených důkazů, s kterými se oba nižší soudy neztotožnily, přičemž hodnocení důkazů z tohoto hlediska oběma soudy podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud neshledává vadným a naopak se s ním ztotožňuje.
Poslední soubor námitek uplatněný dovolatelkou se týká porušení principu presumpce neviny, který obviněná dovozuje z údajné vehementně zastávané vůle „věřit“ korunnímu svědkovi. Vůle dospět k odsuzujícímu rozhodnutí je podle jejího názoru zřejmá i z přímé spojitosti s občanskoprávním řízením, vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 4/2009, kdy dále dovozuje zřejmý zájem státu dosáhnout jejího odsouzení v intencích „argumentace“ Ministerstva spravedlnosti České republiky, tj. vytvořit „sám sobě“ stav výhodný pro uvedené občanskoprávní řízení. Dovolatelka se domnívá, že v rozporu s ustanovením čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod jí byla způsobena újma za to, že uplatňuje svá základní práva a svobody zaručené ustanovením čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle dovolatelky soud chránil stát jako „původce“ nezákonného rozhodnutí ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 2 To 360/2007, a původce nesprávného úředního postupu před povinností platit jí požadovanou náhradu škody a nemajetkové újmy. Ze strany Ministerstva spravedlnosti České republiky došlo k zásahu do nezávislé rozhodovací činnosti soudu ve smyslu „pokynu“ k vydání odsuzujícího rozhodnutí soudu. Tento okruh námitek obviněné nemá podle obsahu přezkoumaného spisu Nejvyšším soudem oporu v provedeném dokazování. Kromě toho pouze z faktu, že se vede řízení o náhradě škody, nelze dovodit vůli státu poškodit dovolatelku tím, že některá řízení prodlužuje a jiná naopak zpomaluje. Z obsahu spisu, ale ani z rozhodnutí odvolacího soudu a způsobu jeho odůvodnění nevyplývá žádný poznatek, že by tento soud v napadeném rozhodnutí rozhodoval na základě „pokynu“ Ministerstva spravedlnosti. Nakonec ani dovolatelka své tvrzení o údajném „pokynu“ nedokládá žádnými konkrétními skutečnostmi a činí tento závěr pouze z faktu svého odsouzení. K tomu je třeba naopak uvést, že shora uvedené zrušující usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém byly rozvedeny již shora uvedené skutečnosti týkající se viny obviněné PhDr. H. P., bylo učiněno ještě před tím, než obviněná uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy podle §31a zák. č. 82/1998 Sb., a proto jistě nelze ohledně něj dovozovat, že Nejvyšší soud měl zájem na odsouzení obviněné, zvláště když jeho rozhodnutí ve svém důsledku vedlo k omezení viny obviněné PhDr. H. P. z hlediska porušení předpisů kladeného ji za vinu. Nejvyšší soud dále považuje za nutné ještě zdůraznit, že na základě Ústavy České republiky soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat (srov. čl. 81 a 82 Ústavy České republiky). Po provedeném přezkoumání Nejvyšší soud nezjistil žádný poznatek, že by došlo k zásahu do soudního rozhodování v této věci ze strany Ministerstva spravedlnosti, který by mohl ohrozit nezávislost a nestrannost soudní moci při rozhodování v trestní věci obviněné PhDr. H. P.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 55 To 129/2008, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého uplatněného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř. zrušit. Soud druhého stupně v návaznosti na právní názory a uložené provedení úkonů a doplnění Nejvyšším soudem nově uznal obviněnou PhDr. H. P. vinnou ze spáchání dvou trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. a současně jí uložil i nový trest a rozhodl o náhradě škody. Zejména se však vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi, jak mu bylo v předchozím zrušujícím usnesení Nejvyšším soudem uloženo, a to zejména ve vztahu k její znalosti opatření Ministerstva kultury, což také ve svém odůvodnění důsledně a podrobně popsal.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených se spisovým materiálem, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s pokyny Nejvyššího soudu a se zjištěními nalézacího soudu, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněné PhDr. H. P. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.