ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.38.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 38/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2010 o dovolání obviněného R. E. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 10 To 224/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 263/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. E. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 4 T 263/2008, byl obviněný R. E. uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák., a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 odst. 2 tr. zák., jichž se dopustil tím, že v H. nejméně v období od 9. 1. 2004 do 23. 10. 2006 společně s další (dnes již zemřelou) osobou obchodoval s ojetými osobními motorovými vozidly, ačkoliv nebyl oprávněn v tomto období podnikat, neboť
- v době od 9. 1. 2004 do 31. 1. 2006 neměl k takovéto činnosti příslušné živnostenské oprávnění,
- a byť v době od 1. 2. 2006 vlastnil živnostenský list na předmět podnikání „maloobchod motorovými vozidly a jejich příslušenství“, měl tuto živnost přerušenu jednak v době od 1. 2. 2006 do 31. 8. 2006 a dále v době od 1. 9. 2006 do 31. 8. 2008, avšak druhé přerušení zkrátil a ohlásil pokračování v této živnosti od 1. 2. 2007,
přičemž vozidla převážně dovezená ze zahraničí či v menší míře zakoupená v České republice na základě plných mocí vystavených onou další osobou nechal na její jméno zaregistrovat na příslušném odboru dopravy, když předtím u vozidel dovezených ze zahraničí nechal opět na její jméno schválit jejich technickou způsobilost, a dále jménem oné jiné osoby inzeroval i jiným způsobem sháněl potencionální zájemce o zakoupení těchto vozidel, aby následně většinou sám o jejich prodeji s kupujícími jednal a za onu další osobu sepisoval příslušné kupní smlouvy a rovněž tak vyřizoval veškeré formality spojené s převodem zakoupených automobilů na nové majitele, když takto zajistil prodej 115-ti ve výroku o vině konkrétně uvedených automobilů,
ona další osoba, pod jejíž hlavičkou obviněný vystupoval, byla narozena v roce 1934, nikdy v minulosti nevlastnila řidičské oprávnění a ani nikdy nepodnikala v oblasti obchodování s automobily, byla plně invalidní (když v roce 2004 žádala o příspěvek z důvodu slepoty), takže jejím jediným úkolem bylo legalizovat nepovolené obchodování s ojetými automobily, které ve skutečnosti prováděl pouze a jedině obviněný; obviněný pak nejméně v 21 případech automobil prodával s vědomím, že na měřiči počtu ujetých kilometrů je uveden nižší počet než skutečný, čímž zvýšil prodejní cenu ve výroku o vině uvedených prodávaných automobilů a jejich prodejnost, čímž v úhrnu se ku škodě ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu uvedených poškozených obohatil nejméně o částku ve výši 321.000,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný R. E. podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu 16 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let a 6 měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen též peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému pro případ, že v soudem stanovené lhůtě peněžitý trest nezaplatí, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dobu 5 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněný byl uznán povinným nahradit škodu poškozeným, a to
- V. P., bytem Č. M., N. N., ve výši 20.000,- Kč,
- L. Š., bytem B., B., ve výši 16.000,- Kč,
- P. Z., bytem Ú., ve výši 29.000,- Kč,
- L. Š., bytem O., N., ve výši 18.000,- Kč,
- O. J., bytem P., V., ve výši 9.000,- Kč,
- J. F., bytem N. M. n. M., D., ve výši 29.000,- Kč,
- R. P., bytem J., U V., ve výši 12.000,- Kč,
- E. J., bytem V., A. J., ve výši 9.000,- Kč,
- M. H., bytem P., H., ve výši 26.000,- Kč, a
- V. K., bytem P., K B., ve výši 19.000,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození L. Š., O. J. a J. F. odkázáni se zbytky svých požadavků na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. E. odvoláním, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 10 To 224/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 10 To 224/2009, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 4 T 263/2008, podal obviněný R. E. prostřednictvím obhájce JUDr. Ivana Brože dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Tyto dovolací důvody dále odůvodnil tím, že usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného proti rozsudku soudu nalézacího, byť jím došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, a byl tedy ve vztahu k němu dán dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolatel si je sice vědom, že dovolacím důvodem není hodnocení důkazů soudem, i kdyby bylo objektivně nesprávné, přičemž je však přesvědčen, že skutek tak, jak byl vymezen v rozsudku nalézacího soudu, neodpovídá skutkovým zjištěním, která byla ve věci učiněna. Soudem bylo zjištěno, že již zemřelý J. H. podepisoval veškeré smlouvy, jakož i další doklady, spojené s obchodem s ojetými vozidly. Vlastnoručním podpisem potvrzoval i obdržení finančních prostředků za prodej těchto vozidel. Jenom na okraj je třeba v této souvislosti poukázat na to, že pravost veškerých podpisů J. H. byla prokázána znaleckým zkoumáním. Řada svědků, jako M. K. a další, potvrdili, že aktivní jednání při prodeji vedl právě J. H. Soud rovněž zjistil, že J. H. byl prověřován jako osoba podezřelá z nelegální činnosti spočívající v obchodu s ojetými automobily bez odpovídajícího živnostenského oprávnění, přičemž jeho trestní stíhání bylo odloženo z důvodu jeho úmrtí. Již jen tato skutečnost nasvědčuje tomu, že oba soudy správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudily ve vztahu k obviněnému R. E. po právní stránce, což našlo svůj výraz i v popisu skutku. Provedeným důkazům pak vůbec neodpovídá tvrzení soudu, že zemřelý J. H. se na obchodu vůbec nepodílel a jeho jediným úkolem bylo legalizovat nepovolené obchodování, které prováděl pouze a jedině obviněný. Nelze také dovodit, že obviněný R. E. měl povědomost o tom, že J. H. nikdy neměl odpovídající živnostenské oprávnění a že tedy participuje na neoprávněném podnikání ve smyslu §118 tr. zák. Na doplnění je třeba ještě uvést, že výpověďmi svědků (např. M. H.) bylo prokázáno, že s J. H. spolupracovalo naprosto shodně, jako obviněný E., několik dalších osob, především M. K. a J. H., a to u automobilů vymezených ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku ve vztahu k obviněnému R. E. U trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. byla nepřesně vymezena škoda, neboť bylo vycházeno jen z počtu ujetých kilometrů, aniž byla zohledněna další hlediska, která mají vliv na stanovení hodnoty vozidel. Ze všech těchto důvodů obviněný R. E. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 10 To 224/2009, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 4 T 263/2008, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Semilech, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného R. E. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom směru, že uplatněné námitky, které směřují do skutkových zjištění, nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť z jeho dikce vyplývá, že výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnosti v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). Podle učiněných skutkových zjištění obviněný asi po dobu 3 let soustavně obchodoval s automobily, a to přesto, že zpočátku neměl příslušné živnostenské oprávnění a později měl provozování živnosti přerušeno. Celé obchodování obviněný formálně vedl jménem J. H., který byl ve věku přesahujícím 70 let, trpěl zrakovým postižením (téměř neviděl) a byl omezeně pohyblivý. Navíc nikdy v oblasti prodeje automobilů nepodnikal a neměl ani řidičské oprávnění. Do souvisejících jednání J. H. v podstatě nijak nezasahoval (nebyl toho ani schopen), případně jen podle pokynů obviněného učinil podpisy dokumentů. Automobily obviněný prodával s vědomím, že je u nich na tachometru za účelem zvýšení prodejnosti a ceny uveden snížený počet ujetých kilometrů (než jaký odpovídal skutečnosti). Z toho je zřejmé, že osobou skutečně realizující předmětné jednání a rovněž tak osobou za ně odpovědnou je zjevně obviněný, a nikoli v zásadě zneužitý J. H. Ze skutkových zjištění popsaných v odůvodnění rozhodnutí obou soudů je současně zřejmé, že obviněný si byl vědom toho, že J. H. rovněž nemá žádné živnostenské oprávnění k obchodování s automobily. Obviněný R. E. tedy vykonával podnikatelskou činnost neoprávněně ve smyslu §118 odst. 1 tr. zák. Obviněný prodával podle výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu vozidla s vědomím, že je u nich snížen počet kilometrů. Za této situace je nerozhodné, zda fakticky toto snížení provedl sám obviněný nebo na jeho pokyn či s jeho vědomím jiná osoba. Rozdíl v hodnotě podvodně prodávaných vozidel byl vyvozen na základě znaleckého posudku, a proto ani výši způsobené škody není namístě zpochybňovat. Je tedy třeba uzavřít, že veškeré námitky obviněného mají svůj podklad v tvrzení odlišných výchozích skutkových okolností, než jaké jsou součástí ustáleného skutkového stavu věci, a proto, byť se formálně obviněný opírá o zákonný dovolací důvod podle §165b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo ve skutečnosti dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a jako takové je navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný R. E. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, případně že též bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, kterým bylo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové řízení, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obviněný ve svém dovolání požaduje, neboť napadá rozhodnutí soudu odvolacího a potažmo i nalézacího jen z toho důvodu, že oba soudy neakceptovaly jeho obhajobu, přičemž námitky v podstatě totožného obsahu vznášel již v rámci odvolání. Stejně tak ohledně výše způsobené škody u trestného činu podvodu dovolatel pouze zpochybňuje závěry znaleckého posouzení s tím, že nemělo být vycházeno jen z počtu ujetých kilometrů, nýbrž měla být zohledněna i další hlediska, která mají vliv na stanovení hodnoty vozidel.
Jen z hlediska případné existence extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů v předmětné věci a pro úplnost přezkoumání věci považuje Nejvyšší soud za potřebné se ve stručnosti vyjádřit k dovolatelovým námitkám. Vzhledem k obsahu spisu nelze vytýkat soudům obou stupňů způsob hodnocení důkazů, neboť zejména soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku náležitě a logicky vysvětlil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k závěru, že to byl právě obviněný R. E., kdo zajišťoval nákup a prodej automobilů a jejich úřední registraci, když účast J. H. na těchto záležitostech byla pouze formální a obviněný veškeré obchody prováděl na svůj účet a za účelem svého zisku. V dostatečné míře se vypořádal i s obhajobou obviněného (srov. str. 9 až 13 rozsudku). Pokud obviněný R. E. v dovolání namítl, že zemřelý J. H. podepisoval veškeré smlouvy, jakož i další doklady, spojené s obchodem s předmětnými vozidly, a že potvrzoval i obdržení finančních prostředků za prodej těchto vozidel, není tato námitka v rozporu se zjištěním nalézacího soudu, neboť ten uvedl, že ve všech případech je jako prodávající uveden J. H., ve většině případů je smlouva také H. podepsána, v části případů je smlouva podepsána v zastoupení obviněným. Podle svědka H. J. H. nebyl aktivní ani při nákupech automobilů, neboť nebyl přítomen vůbec a nebo, pokud přítomný byl, do jednání nijak nezasahoval. K tomu je však třeba dále zdůraznit, že J. H. byl velmi starý člověk, bylo mu více než 70 let a trpěl zrakovým postižením, že téměř neviděl. To vyplývá nejen z výpovědi většiny svědků, ale i z rozhodnutí příslušných úřadů o poskytnutí sociálních dávek souvisejících se slepotou jmenovaného, jakož i z žádostí o tyto dávky. Někteří svědci dokonce tvrdili, že J. H. byl zdravotně omezen i jinak, například svědkyně M. uvedla, že J. H. viděla sedět na vozíčku. Svědek K. uvedl výslovně, že H. na tom byl zdravotně velice špatně, jevil se mu jako naprosto bezprizorný, udělal vše, co mu řekl obviněný. Rovněž podle svědka F. byl J. H. při jednání o prodeji automobilu naprosto apatický. Kupní smlouvy byly podle svědků připraveny již předem, buď obsahovaly už připravený podpis pana H. jako prodávajícího, případně pan H. smlouvy podepisoval přímo před kupujícími, v takovém případě mu obviněný musel vždy přesně ukázat, kam se má podepsat a navést mu tam ruku. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem nelze podle názoru Nejvyššího soudu uvedenou obhajobu obviněného považovat za relevantní. Pokud jde o výslovně v dovolání zmiňovaného svědka M. K., který měl podle obviněného potvrdit, že aktivní jednání při prodeji vedl právě J. H., je třeba na podkladě spisu konstatovat, že toto tvrzení obviněného neodpovídá skutečnosti, neboť i tento svědek uvedl, že jednání vedl obviněný E., pan H. byl jednání přítomen a podepsal smlouvu, což však i s udávanou poradou obviněného s H. nelze považovat za vedení aktivního jednání (srov. č. l. 2789 p. v. spisu). Podobně je tomu i s výpovědí další v dovolání zmiňované svědkyně M. H., která v hlavním líčení uvedla, že když přijela do H., byli tam dva mladí pánové, kteří jí auto předvedli, neví jak se jí představili, ten mladý kluk měl pro ni kupní smlouvu, která byla psána na nevidomého pána, kterého vůbec neviděla, ale ten jeden říkal, že je to jeho tatínek (srov. č. l. 2786). Z toho vyplývá, že i tato svědecká výpověď zapadá do celého kontextu hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně. Nedůvodné jsou i námitky týkající se znaleckého posouzení výše škody u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. znalcem Ferdinandem Brádlerem (viz příloha označená DI bez desek). Ostatně v zásadě ke stejným závěrům dospěl i odvolací soud, který rozhodoval o odvolání obviněného. Z jeho rozhodnutí je třeba k tomu ještě uvést, že při určování rozsahu trestné činnosti a účasti obviněného na jednotlivých úkonech směřujících k prodeji a administrativnímu převodu vozidel okresní soud důvodně vycházel z vyjádření obviněného, učiněného v rámci jeho písemných podání ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení. Ostatně obviněný sám o tento postup písemně požádal (viz č. l. 2769 – třetí odstavec shora). Obviněný v nich opakovaně připustil svoji účast na všech obchodních transakcích uvedených v usnesení o zahájení trestního stíhání (kde jsou jednotlivé dílčí útoky popsány obsahově shodně s obžalobou a následně i s vyhlášeným rozsudkem), potvrdil, že učinil úkony týkající se registrace vozidel, schválení jejich technické způsobilosti apod., s výhradou, že tak činil na základě plné moci udělené J. H. K jeho námitce, že nemohl uzavírat kupní smlouvu v případě popsaném pod bodem 29), neboť v konkrétní den byl mimo ČR, odvolací soud poznamenal, že popis forem jednání, která jsou obviněnému kladena za vinu (obstarání vozidel, zaregistrování, schválení technické způsobilosti, shánění zájemců prostřednictvím inzerce, jednání s kupci o prodeji, sepis kupní smlouvy, vyřizování formalit spojených s převodem vozů apod.), je natolik široký a obsáhlý, že i když v konkrétním případě obviněný prokazatelně nesepisoval s p. Ch. kupní smlouvu na předmětné vozidlo (jednání pod bodem 29), neboť byl v tu dobu mimo ČR, ostatní úkony ve směru výše naznačeném činil on sám, případně za pomoci jiných osob, které o pomoc požádal. Obviněnému je nutno přisvědčit, že na obchodních transakcích a následných administrativních převodech vozidel se kromě něj podílely i další osoby. V tomto směru lze poukázat např. na výpovědi svědků H. a C.; z jejich výpovědí však současně vyplynulo, že o pomoc je požádal obviněný, nikoli J. H., byť J. H. byl formálním vlastníkem jednotlivých vozidel, jichž se administrativní převod týkal. I tito svědci tedy jednoznačně hovoří o pouze formální účasti J. H. ve věcech, jichž se sami nějakou formou účastnili. Obhajoba obviněného, že veškeré úkony vždy činil výlučně na základě zmocnění J. H., pak má své opodstatnění, pokud bude posuzována z hlediska pouhé formální stránky věci. Obviněný skutečně předložil řadu dokladů k jednotlivým obchodům, kde vesměs figuruje jméno J. H. jako osoby prodávající konkrétní vozidla. Z usnesení o odložení věci podezřelého úmrtí J. H. i dalších důkazů k jeho zdravotnímu stavu je zřejmé, že zdravotní stav J.o H. zjevně vylučoval jinou formu jeho účasti na předmětném neoprávněném podnikání s auty než ryze pasivní, formální, kdy tento prakticky pouze podepsal vše, co mu obviněný k podpisu předložil. J. H. s obviněným bydlel v jeho domě, na pomoci obviněného byl svým způsobem závislý. Obviněnému podepsal prakticky jakýkoli doklad, který mu obviněný předložil a vzhledem k jeho téměř slepotě nijak blíže nezkoumal (a ani toho zřejmě nebyl schopen), co podepisuje. Ostatně po jeho náhlé smrti po něm nezůstal téměř žádný majetek, který by se (pokud by soud měl uvěřit tvrzení obviněného) vzhledem k rozsahu obchodů s vozidly a množství příjmových dokladů potvrzujících přijetí úhrady za prodaná vozidla, důvodně dal ve větším rozsahu očekávat. K popěrné obhajobě obviněného ohledně jeho vědomosti o tom, že J. H. není držitelem živnostenského oprávnění, pak soud připomíná, že jak vyplynulo z výpovědí jednotlivých svědků, tito vesměs shodně uváděli, že obviněný jim tvrdil, že je vnukem, případně synem J. H. – „H. mladším“ – a prodej vozu zpravidla doprovázel smyšlenou legendou o důvodu, proč konkrétní vozidlo jeho dědeček (tatínek) prodává. Je evidentní, že pokud by byl obviněný přesvědčen (jak tvrdí), že J. H. má živnostenské oprávnění na prodej vozidel a on mu pouze pomáhal na základě zmocnění, nebyl by důvod jeho podnikání jakkoli zastírat smyšlenými historkami o důvodech prodeje vozidla a svém vztahu k J. H. Jeho jednání podle názoru odvolacího soudu jasně svědčí o tom, že se obviněný snažil u kupujících navodit dojem, že jeho příbuzný prodává z osobních důvodů své jedno konkrétní auto, a snažil se tak zastřít rozsah celé činnosti. Neoprávněnosti tohoto „podnikání“ si tedy byl velmi dobře vědom.
K jednání kvalifikovanému jako trestný čin podvodu pak podle názoru odvolacího soudu okresní soud správně uzavřel, že obviněný si byl přinejmenším vědom toho, že deklarovaný stav tachometru neodpovídá skutečnému stavu. Skutečnosti zjištěné v rámci dokazování prvostupňovým soudem umožňují vyslovit závěr, že právě dohoda mezi obviněným a svědkem U., který mu (resp. formálně panu H.) vozidla dodával, o tom, že nebude skutečný stav tachometru do dokladů k prodeji vozidla uváděn, vytvořila prostor pro manipulaci s tachometrem tak, jak posléze byla s vědomím obviněného provedena. Je evidentní, že důvodem, proč prodejce vozidel U. neuvedl do žádné smlouvy, na základě níž od něj vozidla kupoval obviněný (resp. formálně J. H.), stav tachometru, ačkoli podle svého tvrzení toto do smlouvy uváděl vždy, bylo právě vytvoření možnosti skutečný stav tachometru zastřít. Jinak si totiž lze jen těžko představit důvod, proč svědek U. u jiných kupních smluv stav tachometru uváděl vždy (tento údaj byl velmi dobře zjistitelný pouhým pohledem na přístrojovou desku), a pouze v případě prodeje vozidel obviněnému (resp. formálně J. H.), zůstala kolonka o stavu tachometru nevyplněna. Shromážděné důkazy neumožňují učinit závěr, že to byl osobně obviněný, kdo s tachometry manipuloval (okresní soud tak správně nečiní), o úpravě tachometru však velmi dobře věděl, stejně jako o důsledcích této úpravy v prodejní ceně vozidla. Je obecně známo, že právě počet najetých kilometrů je jedním ze základních rozhodovacích kritérií potencionálního kupce a významnou měrou se odráží v prodejní ceně vozidla. Ke znaleckému posudku z oboru ekonomiky, který se vyjadřoval k hodnotě vozidel a výši škody, odvolací soud neshledal žádné výhrady, když pouze pro úplnost dodává, že fyzická prohlídka oceňovaných vozidel není nezbytnou podmínkou pro podání takového posudku (str. 10 až 12 usnesení odvolacího soudu).
Za tohoto stavu věcí tedy dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jen polemizuje se skutkovými závěry soudů prvního i druhého stupně, které jsou podkladem pro rozhodnutí o vině, trestu a o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně, a proto nezbývá než zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumávaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Stejně tak nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v jedné z obou variant, neboť jednak nebyl v předcházejícím řízení dán žádný z dovolacích důvodů uvedených v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř., a jednak bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně při zachování všech procesních podmínek stanovených zákonem. Jen pro úplnost, tato varianta by navíc připadala v úvahu jen v takových situacích, kdy by například bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání pro jeho opožděnost, avšak toto odvolání by ve skutečnosti opožděně podáno nebylo. Jak již bylo uvedeno výše, dovolatel se v rámci svých skutkových námitek ani nepřiblížil namítnutí takového či podobného pochybení soudu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného R. E. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. února 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.