ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.968.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 968/2010-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2010 o dovolání obviněného M. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 12 To 2/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 4/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 4 T 4/2008, byl obviněný M. P. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a za použití §88 odst. 1 tr. zák. pokračujícím trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák, kterých se měl dopustit tím, že
I. jako jediný společník a jednatel firmy KM + P, spol. s r. o., se sídlem v Pardubicích, Jiráskova čp. 1295, za situace, kdy si byl vědom tíživé situace zmíněné společnosti a nedostatku vlastních finančních prostředků, odebral v době od 5. 9. 1995 do 9. 10. 1995 ve 2 případech na faktury od firmy Slovnaft Moravia, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Příkop čp. 8, pohonné hmoty pro benzínovou čerpací stanici v P. – T., ulice P., v celkové hodnotě 393.988,75 Kč, přičemž se jednalo konkrétně o odběry pohonných hmot uskutečněné
- dne 5. 9. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 112.845,12 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 25. 9. 1995, na níž částečně uhradil částku ve výši 25.483,99 Kč
- dne 9. 10. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 281.143,63 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 29. 10. 1995,
když od počátku takto realizovaných výše uvedených odběrů pohonných hmot byl srozuměn s tím, že fakturované částky za odebrané pohonné hmoty ve lhůtě splatnosti dodavateli neuhradí, a takto způsobil škodu ve výši 368.504,76 Kč,
II. jako jediný společník a jednatel firmy KM + P, spol. s r. o., se sídlem v Pardubicích, Jiráskova čp. 1295, a současně jako společník a jednatel firmy MPM obchodní, s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Poděbradská ul., kdy obě společnosti měly stejný předmět činnosti,
- dne 18. 9. 1997 převedl na základě kupní smlouvy z majetku společnosti KM + P, spol. s r. o., pozemek v T., na kterém se nacházely stavby, do majetku firmy Promot, s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Svobody čp. 2191, za částku 8.334.000,- Kč, a jelikož kupující neuhradil do konce roku 1997 kupní cenu v celé výši, uzavřel dne 31. 12. 1997 za společnost KM + P, spol. s r. o., i za společnost MPM obchodní, s. r. o., dohodu o postoupení pohledávky, která vznikla prodejem pozemku společnosti Promot, spol. s r. o., podle které se společnosti MPM obchodní, s. r. o., od společnosti KM + P, spol. s r. o., postupuje pohledávka z kupní smlouvy ze dne 18. 9. 1997 za souhlasu společnosti Promot, spol. s r. o., ve výši 4.884.000,- Kč, v důsledku čehož uvedenou částku posléze obdržela společnost MPM obchodní, s. r. o.,
- dne 22. 12. 1997 převedl na základě kupní smlouvy z majetku společnosti KM + P, spol. s r. o., čerpací stanici s pozemky v hodnotě 15.900.510,- Kč společnosti MPM obchodní, s. r. o., přičemž kupní cena nebyla nikdy později ani zčásti prodávající společnosti KM + P, spol. s r. o., uhrazena,
a takto jednal v uvedených případech s úmyslem odčerpat aktiva firmy KM + P, s. r. o., a poté převést svůj obchodní podíl v této firmě na další osobu, konkrétně J. Š., jemuž zamlčel předchozí transakce s majetkem této firmy, což také dne 9. 1. 1998 učinil.
Za tyto trestné činy byl obviněnému podle §250 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §49 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu soukromého podnikání, a to v předmětu podnikání spočívajícím v koupi pohonných hmot za účelem jejich dalšího prodeje a prodeji na dobu 5 (pěti) let.
Výše uvedeným rozhodnutím byl obviněný také podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby z dílčích útoků pokračujícího trestného činu spočívajících v tom, že podle obžaloby měl jako jediný společník a jednatel firmy KM + P, spol. s r. o., se sídlem v Pardubicích, Jiráskova čp. 1295, za situace, kdy si byl vědom tíživé situace zmíněné společnosti a nedostatku vlastních finančních prostředků, odebrat v době od 5. 9. 1995 do 19. 12. 1995 celkem ve 21 případech na faktury od firmy Slovnaft Moravia, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Příkop čp. 8, pohonné hmoty pro benzínovou čerpací stanici v P. – T., ulice P., přičemž se jednalo konkrétně o odběry pohonných hmot uskutečněné:
- dne 12. 9. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 281.820,- Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 5. 10. 1995,
- dne 19. 9. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 395.800,94 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 9. 10. 1995,
- dne 19. 9. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 183.190,05 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 9. 10. 1995,
- dne 19. 9. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 281.820,- Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 9. 10. 1995,
- dne 22. 9. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 281.820,- Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 12. 10. 1995,
- dne 26. 9. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 281.820,- Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 16. 10. 1995,
- dne 26. 9. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 571.382,41 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 20. 10. 1995,
- dne 29. 9. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 267.189,86 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 19. 10. 1995,
- dne 2. 10. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 427.254,57 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 22. 10. 1995,
- dne 4. 10. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 547.795,96 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 24. 10. 1995,
- dne 6. 10. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 129.587,55 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 26. 10. 1995,
- dne 6. 10. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 110.045,51 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 26. 10. 1995,
- dne 9. 10. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 113.149,24 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 29. 10. 1995,
- dne 11. 10. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 207.907,13 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 31. 10. 1995,
- dne 11. 10. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 420.502,16 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 31. 10. 1995,
- dne 13. 10. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 139.317,72 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 2. 11. 1995,
- dne 16. 10. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 281.820,- Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 5. 11. 1995,
- dne 17. 10. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 291.679,50 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 6. 11. 1995,
- dne 3. 11. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 265.206,53 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 23. 11. 1995,
- dne 1. 12. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 220.374,94 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 21. 12. 1995,
- dne 19. 12. 1995 na fakturu s fakturovanou částkou 99.502,22 Kč za dodané pohonné hmoty, splatnou do 13. 1. 1996,
když od počátku takto realizovaných výše uvedených odběrů pohonných hmot měl být přinejmenším srozuměn s tím, že fakturované částky za odebrané pohonné hmoty dodavateli neuhradí, čímž měl podle obžaloby spáchat pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., neboť tyto dílčí útoky žalovaného skutku nejsou trestným činem.
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 12 To 2/2010, tak, že
I. Z podnětu odvolání krajského státního zástupce v Hradci Králové napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 4 T 4/2008 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. P. odsoudil podle §250 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen. Podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byla stanovena zkušební doba na 5 (pět) let. Podle §49 odst. 1, 2 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu soukromého podnikání, a to v předmětu podnikání spočívajícím v koupi pohonných hmot za účelem jejich dalšího prodeje a prodeji na dobu 5 (pěti) let.
II. Odvolání obviněného M. P. podle §256 tr. ř. zamítl, neboť nebylo důvodné.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 12 To 2/2010, resp. jeho výroku pod bodem I., podal obviněný M. P. prostřednictvím obhájce Mgr. Marka Landsmanna dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V podrobnostech dovolatel uvedl, že v případě prvního skutku soud prvého stupně sice hovořil o fakturách, nicméně neexistuje jednoznačný podklad pro závěr, že faktura č. = č. a faktura č. = č. . Obviněný odkázal na argumentaci uplatněnou již v odvolání s tím, že odvolací soud se s uplatněnými námitkami dostatečně nevypořádal, když se spokojil s pouhým tvrzením o jednoznačnosti odběru na 2 faktury v celkové hodnotě 393.988,75 Kč, na něž bylo uhrazeno toliko 25.483,99 Kč, přičemž svou jistotu podpořil poukazem na dodací listy a výpověď svědka B. Za stávajícího důkazního stavu tak zůstal podle obviněného zpochybněn předmětný trestný čin podvodu, a to v otázce obligatorního znaku, jímž je škoda. Pokud soudy obou stupňů činí závěr o prokázaném odběru za dvě shora specifikované faktury, pak tento závěr je v příkrém rozporu se závěry, k nimž došel jak znalec Ing. Sodomka, tak i společnost FINAUDIT, spol. s r. o.
Obviněný dodal, že pochybnosti jsou pak gradovány v tom kontextu, že právě na jednu z předmětných dvou faktur s fakturovanou částkou 112.845,12 Kč bylo částečně plněno, a to částkou 25.483,99 Kč. Je přitom zjevné, že je zcela namístě se právě v kontextu s tímto částečným plněním zaobírat otázkou o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Částečné plnění obviněným je znakem jeho zájmu dostát svým závazkům. V tomto směru jsou závěry soudů obou stupňů zcela nepřesvědčivými.
Ve vztahu k druhému skutku obviněný namítl rozpor mezi znaleckými posudky znalce Sodomky a společnosti FINAUDIT, spol. s r. o., oproti závěrům obou soudů nižších stupňů. Podle znalců prodej čerpací stanice a postoupení pohledávky na společnost MPM obchodní, spol. s. r. o., byl z ekonomického hlediska pro společnost KM + P, spol. s r. o., výhodný. Prodejem aktiv ve výši 21.220.370,00 Kč došlo k úhradě závazků společnosti, které dosahovaly hodnoty 23.183.904,20 Kč. Oproti tomu oba soudy dospěly k závěru, že smlouvy uzavřené obviněným byly nevýhodné pro KM + P, spol. s r. o., na druhé straně pro MPM obchodní, s. r. o., znamenaly neoprávněný prospěch, když těmito smlouvami ze společnosti KM + P, spol. s r. o., vyváděl majetek a ponechával tam toliko dluhy, když tato aktiva současně získala firma MPM obchodní, spol. s. r. o. Tento závěr se tak za dané důkazní situace jeví zcela neopodstatněným. I ve vztahu k tomuto skutku obviněný vznesl námitku týkající se absence zjištění existence a případné výše způsobené škody.
V závěru dovolání obviněný M. P. navrhl, aby z podnětu jeho dovolání byl napadený rozsudek zrušen a nově rozhodnuto tak, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že pokud obviněný v rámci své argumentace předložené v dovolání zpochybňuje zejména správnost skutkových závěrů, učiněných soudy činnými dříve ve věci s tím, že jiným (obviněným navrhovaným) hodnocením důkazů (vyšší mírou akceptace vyjádření znalce Ing. Michala Sodomky a společnosti FINAUDIT, spol. s r. o.) bylo možné učinit skutkové závěry jiné, je třeba konstatovat, že takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.
Státní zástupce má za to, že za námitku relevantně uplatněnou ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu lze považovat jen poukaz obviněného na částečné plnění realizované v návaznosti na jednu z faktur, popsanou v bodu I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, v jehož důsledku dovozuje nedostatek subjektivní stránky v rámci svého jednání. K tomu je ovšem nutné zmínit, že soudy dříve činné se všemi rozhodnými souvisejícím okolnostmi dostatečně zaobíraly (a obviněný byl také v části žalovaných dílčích útoků zproštěn obžaloby) a dovodily, že v případě faktur, zmíněných výše, obviněný znal dobře situaci své společnosti včetně toho, že je velmi zadlužen, že není schopen řádně dostát ostatním závazkům již uzavřeným a splatným, a tedy mu muselo být jasné, že peníze na úhrady takto fakturovaných dodávek mít v dohodnutém čase nebude. Poškozenou společnost tak uvedl v omyl o své solventnosti (strana 30 a 31 rozsudku soudu prvního stupně). S ohledem na tato skutková zjištění je zjevné, že obviněný jednal nejméně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., neboť minimálně musel vědět, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že takové porušení způsobí, s tím byl srozuměn. Na popsaném závěru přitom ničeho nemění ani skutečnost, že na celkovou fakturovanou částku ve výši 393.988,75 Kč obviněný od okamžiku splatnosti (tj. od 25. 9. 1995, resp. 29. 10. 1995), uhradil 25.483,99 Kč, protože z ní, při zohlednění dalších citovaných skutkových zjištění, nijak absence potřebného úmyslu obviněného nevyplývá, neboť obviněný totiž i přes zmíněnou částečnou úhradu byl – zjednodušeně řečeno – zadlužen a bez dostatečných finančních prostředků a byl si tohoto stavu i z něj vyplývajících následků vědom.
Za naznačených okolností dospěl státní zástupce k závěru, že soudy dříve činné ve věci jednání obviněného hmotně právně posoudily zákonu odpovídajícím způsobem, přičemž se tak stalo současně v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), vysloveným v usnesení ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 21/2009, a proto předmětné dovolání shledal zjevně neopodstatněným a navrhl jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat zásadně z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je totiž povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, C. H. Beck, 1995, č. 34, str. 257; dále srov. sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný M. P. vznesl právně relevantní námitku, spočívající v nedostatku subjektivní stránky v jeho jednání, konkrétně pak namítl, že na jednu z předmětných dvou faktur s fakturovanou částkou 112.845,12 Kč bylo částečně plněno, a to částkou 25.483,99 Kč. Částečné plnění obviněným je znakem jeho zájmu dostát svým závazkům. V tomto směru jsou podle něj závěry soudů obou stupňů zcela nepřesvědčivými.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Jde o úmyslný trestný čin, a proto musí být ke všem těmto znakům dáno úmyslné zavinění podle §4 tr. zák. Ve smyslu §250 odst. 2 tr. zák. postačí ve vztahu k naplnění znaku škody nikoli malé zavinění z nedbalosti podle ustanovení §5 tr. zák. [srov. §6 písm. a) tr. zák.]
Soud první instance se k této problematice vyjádřil zejména na straně 27 odůvodnění svého rozhodnutí, kde konstatoval, že „obviněný jednal přinejmenším v eventuálním úmyslu opatřit společnosti KM + P, spol. s r. o., prospěch, tj. vylákat v její prospěch dodávky pohonných hmot s vědomím toho, že k jejich úhradám následně nedojde. Shora uvedené fakticky zpočátku nerozporovala ani obhajoba a lze zde odkázat i na výpověď obviněného v části, kde de facto připouští, že si byl vědom tzv. druhotné platební neschopnosti společnosti KM + P, spol. s r. o., … je zde logický řetězec důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech vedoucích k jedinému závěru svědčícímu o spáchání předmětného skutku, přinejmenším v eventuálním úmyslu, a to minimálně v rozsahu dvou dodávek“. Na straně 30 rozsudku nalézací soud dále rozebírá, že „podvodný úmysl obviněného dále dokládá i fakt, že zatímco K. či Autotrans Petrol z odebraných faktur neuhradil mezi 19 – 40ti procenty dodaného zboží, firmě Slovnaft Moravia neuhradil 92 % dodaného PHM“. Na straně 31 nalézací soud vyhodnocuje výši nesplacených faktur s uvedením, že je zde výjimka částečné úhrady ve výši 25.483,99 Kč.
Odvolací soud se k totožné námitce obviněného o nedostatku subjektivní stránky vyjádřil zejména na straně 6 odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl, že obviněný „vytrhává jednotlivé důkazy, konkrétně faktury, aniž by tyto hodnotil v kontextu s celkovou důkazní situací a s ostatními důkazy včetně dřívější výpovědi obviněného, kde připouští, že si byl vědom tzv. druhotné platební neschopnosti společnosti KM + P, spol. s r. o., a odběr pohonných hmot od poškozené firmy Slovnaft Moravia, spol. s. r. o., akceptoval“. Odvolací soud tedy neshledal pochybení nalézacího soudu ve vztahu k posuzované subjektivní stránce předmětného trestného činu.
Nejvyšší soud se s těmito závěry obou soudů plně ztotožňuje a dále k tomu považuje za nutné uvést, že na podporu závěrů obou soudů nižších stupňů bylo ze spisového materiálu zjištěno, že obviněný M. P. u hlavního líčení dne 1. 11. 2002 vypověděl: „Pokud se týká Slovnaftu Moravia, tak od nich jsme odebrali pohonné hmoty za 5 mil. Kč. Je pravdou, že došlo ke skluzu v placení, zboží v uvedené hodnotě nám bylo dodáno a neuhradili jsme ho, ale měl jsem dojednán splátkový kalendář. … Potom mě přestali urgovat. Pak jsem se dozvěděl, že pohledávka byla postoupena paní M., která ji potom postoupila zpět Slovnaftu Moravia, a tak jsem přestal platit“ (srov. č. l. 1056 spisu). Z výpovědi obviněného v přípravném řízení vyplynulo, že existovaly „nějaké faktury po splatnosti vůči firmě Slovnaft Moravia, Brno z naší strany. Nebyla upřesněna výše, takže se prováděly částečné splátky“ (srov. č. l. 48 spisu).
Podle ustálené judikatury k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle ustanovení §4 tr. zák. se v tomto případě vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době uzavření smlouvy jednal v úmyslu vylákané zboží (zde pohonné hmoty), buď vůbec nezaplatit, nebo nezaplatit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že takový závazek nebude schopen splnit a že tím uvádí věřitele v omyl o své finanční situaci, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. (srov. R 54/1967; dále R 15/1969, R 57/1978-III. a R 56/1994). Obviněný ve svých výpovědích jednoznačně doznal, že si byl vědom tzv. druhotné platební neschopnosti společnosti KM + P, spol. s r. o., a proto věděl, že závazky plynoucí z odběru pohonných hmot nebude moci splnit a že tím uvádí dodavatele pohonných hmot (věřitele) v omyl. Navíc poté, co ho dodavatel přestal urgovat úmyslně přestal platit i drobnější splátky. Z toho je zřejmě, že pokud zaplatil částku 25.483,99 Kč, jednalo se pouze o částečnou úhradu, aby vylákal další pohonné hmoty na základě uvedení v omyl dodavatele, že je schopen tyto dodané pohonné hmoty zaplatit, a na základě toho se mu podařilo další uvedené podvodné jednání realizovat. Za této situace tato částečná úhrada nemůže zpochybnit zcela správné úvahy obou soudů o tom, že obviněný naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. O naplnění subjektivní stránky trestného činu tak není žádných pochyb.
V další námitce týkající se skutku pod bodem I. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu obviněný M. P. upozornil, že soud prvého stupně sice hovořil o fakturách, nicméně neexistuje jednoznačný podklad pro závěr, že faktura č. .. se rovná faktuře č. .. a u faktury č. .. jde o fakturu č. .., kdy odvolací soud se s uplatněnými námitkami dostatečně nevypořádal, když se spokojil s pouhým tvrzením o jednoznačnosti odběru na 2 faktury v celkové hodnotě 393.988,75 Kč, na něž bylo uhrazeno toliko 25.483,99 Kč, přičemž svou jistotu podpořil poukazem na dodací listy a výpověď svědka B., čímž tak zůstal podle obviněného zpochybněn předmětný trestný čin podvodu, a to v otázce obligatorního znaku, jímž je škoda. Pokud soudy obou stupňů činí závěr o prokázaném odběru za dvě shora specifikované faktury, pak tento závěr je v příkrém rozporu se závěry, k nimž došel jak znalec Ing. Sodomka, tak i společnost FINAUDIT, spol. s r. o. Tato námitka obviněného je však skutkového charakteru a pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 12 písm. g) tr. ř. není zařaditelná. Přesto je podle Nejvyššího soudu třeba zmínit, že již nalézací soud na straně 16 rozsudku zaznamenal tu část výpovědi svědkyně Ing. J. K., která zde vysvětluje, že pokud jde o přepisování čísel na fakturách, tak ještě než nastoupila, došlo ke změně účetního programu, čímž podle jejího názoru pravděpodobně došlo při přenášení dokladů ze systému do systému k přečíslování, takže vlastně dopisovala na už vystavené faktury ve starém systému nová čísla. Zároveň také uvedla, že nemohlo dojít k chybě. Nalézací soud tak v odůvodnění svého rozhodnutí zachytil přesné znění výpovědi svědkyně Ing. K., jak je zažurnalizováno na č. l. 1770 spisu. Navíc, jestliže na faktuře je vedle tohoto čísla propisovací tužkou dopsáno .. (srov. č. l. 305 spisu) a na faktuře je taktéž vedle tohoto čísla propisovací tužkou dopsáno .. (srov. č. l. 307 spisu), je naprosto logické, že faktura č. .. je fakturou č. .. uvedenou jen pod novým číslem a stejně tak faktura č. .. je totožná s fakturou č. .. .
Nejvyšší soud také nemůže souhlasit s tvrzením obviněného o tom, že pokud soudy obou stupňů učinily závěr o prokázaném odběru pohonných hmot za faktury, pak tímto došlo k příkrému rozporu se znaleckými posudky Ing. Sodomky a společnosti FINAUDIT, s. r. o. Na straně 6 znaleckého posudku Ing. Sodomky se totiž dočítáme, že „faktura číslo má stejnou částku k úhradě jako v účetnictví neevidovaná faktura .. … jde o jednu a tu samou dodávku pohonných hmot“. V doplňku č. 2 k reviznímu znaleckém posudku společnosti FINAUDIT, s. r. o., je na č. l. 1518 spisu zachyceno, že „k fakturám chybí dodací listy (jsou založeny pouze k faktuře), přičemž tyto dodací listy musí být nedílnou součástí faktury, aby bylo možné nevyvratitelně prokázat, že zboží uvedené na faktuře bylo opravdu odběratelskou firmou přijato“. V návaznosti na tento závěr revizního znaleckého posudku byly nalézacím soudem obviněnému kladeny za vinu pouze faktury č. .. a č. .., zatímco v rozsahu ostatních faktur byl v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zproštěn (srovnej zprošťující výrok v rozsudku nalézacího soudu). Tento postup nalézacího soudu byl soudem odvolacím následně potvrzen jako správný. Nejvyšší soud v tomto případě nedospěl k závěru o příkrém rozporu, ale naopak o souladu mezi rozhodnutími obou soudů nižších stupňů a znaleckými posudky Ing. Sodomky a společnosti FINAUDIT, s. r. o.
V další námitce, týkající se skutku ad II. výroku rozsudku nalézacího soudu v jeho druhé části, dovolatel namítl rozpor mezi znaleckými posudky znalce Sodomky a společnosti FINAUDIT, s. r. o., oproti závěrům obou soudů nižších stupňů. Podle znalců prodej čerpací stanice a postoupení pohledávky na společnost MPM obchodní, spol. s. r. o., byl z ekonomického hlediska pro společnost KM + P, spol. s r. o., výhodný. Prodejem aktiv ve výši 21.220.370,00 Kč došlo k úhradě závazků společnosti, které dosahovaly hodnoty 23.183.904,20 Kč. Oproti tomu oba soudy dospěly k závěru, že smlouvy uzavřené obviněným byly nevýhodné pro KM + P, spol. s r. o., na druhé straně pro MPM obchodní, spol. s. r. o., znamenaly neoprávněný prospěch, když těmito smlouvami ze společnosti KM + P, spol. s r. o., vyváděl majetek a ponechával tam toliko dluhy, když tato aktiva současně získala firma MPM obchodní, spol. s. r. o. Tento závěr se tak za dané důkazní situace jeví zcela neopodstatněným. I ve vztahu k tomuto skutku obviněný vznesl námitku týkající se absence zjištění existence a případné výše způsobené škody.
Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. spáchá ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odstavci 1 §128 tr. zák. uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich, a získá-li zároveň takovým činem pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu. Ustanovení §128 odst. 2 o tzv. selftradingu (obchodování ve svůj prospěch – na sebe – v souvislosti se zneužíváním postavení ve dvou nebo více ekonomických subjektech), které je samostatnou skutkovou podstatou, chrání před zneužíváním postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti. Nemusí jít přitom o uzavření smlouvy nebo popud k uzavření smlouvy jen mezi společnostmi, podniky nebo organizacemi, v nichž je pachatel činný, ale postačí, že jde o smlouvu na úkor jednoho, popř. i více takových subjektů, v nichž pachatel působí jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na jejich podnikání (srovnej č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Nevýhodná je taková smlouva, která jakýmkoli způsobem znevýhodňuje jednu organizaci vůči druhé, přičemž nemusí jít vždy jenom o finanční prospěch. Způsobení škody není zákonným znakem trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. ani v jeho kvalifikovaných skutkových podstatách podle §128 odst. 3, 4 tr. zák. Byla-li uzavřenou smlouvou ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. způsobena ztráta jednomu z podnikatelských subjektů, v nichž pachatel současně působí, lze to posoudit jako zákonný znak spočívající v tom, že uvedená smlouva je na úkor tohoto subjektu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 4 Tz 24/2002, uveřejněné ve sv. 18/2002, pod č. T 425 v Souboru trestních rozhodnutí NS).
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve věci obviněného M. P. již rozhodoval, a to usnesením ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 21/2009, ve kterém uvedl v souladu s citovanou judikaturou, že způsobení škody není zákonným znakem trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. ani v jeho kvalifikovaných skutkových podstatách podle §128 odst. 3, 4 tr. zák. Přesto se v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu na str. 33 rozsudku nachází konstatování: „byť formálně došlo i ke způsobení škody převyšující pět milionů korun, a tím i k naplnění podmínek ve smyslu odstavce 4 §128, tak soud obviněného touto přísnější právní kvalifikací vinným neuznal“. Nejvyšší soud také v předchozím usnesení ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 21/2009, uvedl, že byla-li uzavřenou smlouvou ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. způsobena ztráta jednomu z podnikatelských subjektů, v nichž pachatel současně působí, lze to posoudit jako zákonný znak spočívající v tom, že uvedená smlouva je na úkor tohoto subjektu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 4 Tz 24/2002, uveřejněné ve sv. 18/2002 pod č. T 425 v Souboru trestních rozhodnutí NS). K tomu zdůraznil, že podle jeho ustálené judikatury může nevýhodnost uzavřené smlouvy ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. mimo jiné spočívat také ve skutečnosti, že jedna ze smluvních stran byla takovouto smlouvou zbavena majetku, sloužícího k jedinému reálně fungujícímu podnikání, a tím jí bylo znemožněno i toto podnikání samotné, z jehož výnosů byla obchodní společnost v době před uzavřením smlouvy schopna uhrazovat své závazky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 2/2000, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 6/2000, str. 265).
Nalézací soud ve svém napadeném rozhodnutí na straně 17 až 18 k jednání obviněného bodem II. výroku rozsudku poznamenal: „Tvrzení obhajoby spočívající v tom, že v souvislosti s převodem aktiv společnosti KM + P, spol. s r. o., ve prospěch nově obviněným založené společnosti MPM obchodní, s. r. o., mělo současně dojít i k úhradě závazků původní společnosti vůči České spořitelně, a. s., či že takováto forma přeúvěrování měla být iniciována samotnou Českou spořitelnou, a. s., jsou vyvrácena dalšími opatřenými důkazy viz zejména podklady od České spořitelny, a. s., i výpověďmi svědků za tento peněžní ústav jednajících atd. V úvahu je třeba vzít i skutečnost, že v rozhodné době společnost KM + P, spol s r. o., neměla závazky výlučně k České spořitelně, ale měla závazky k dalším subjektům. Jednání obviněného bylo vedeno snahou vyvést ze společnosti KM + P, spol. s r. o., její v podstatě jediná aktiva a tyto vložit do společnosti MPM, s. r. o., podnikající ve stejném oboru, aniž by tedy společnosti KM + P, spol. s r. o., byla poskytnuta jakákoliv protiplnění, přičemž tato původní společnost zatížená jen závazky měla být následně převedena na třetí osobu, která by měla potom nést odpovědnost za úhradu těchto závazků, a to se i stalo“. Na straně 32 nalézací soud uzavírá: „Z provedeného dokazování je zcela zřetelné, že obviněný působil jako jednatel jak ve firmě KM + P, spol. s r. o., tak ve firmě MPM obchodní, s. r. o. (byl statutárním orgánem – jednatelem v obou firmách a byl tam také společníkem), a že ve vztahu k firmě KM + P, spol. s r. o., uzavřel smlouvy, které byly nevýhodné pro KM + P, spol. s r. o., a na druhé straně pro MPM obchodní, s. r. o., znamenaly neoprávněný prospěch, když těmito smlouvami ze společnosti KM + P, spol. s r. o., vyváděl majetek a ponechával tam toliko dluhy, přičemž tato aktiva současně získala firma MPM obchodní, spol. s. r. o. Obohacen nemusí být přímo pachatel, ale stačí, aby výhodu získala jedna ze zúčastněných společností, což se stalo“.
Odvolací soud se opřel o první rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 21/2009, ve kterém již Nejvyšší soud uvedl, že je nutné přisvědčit nejvyšší státní zástupkyni ohledně té části dovolání, kde uvádí, že podstatou prvního popsaného jednání pod bodem II. výroku rozsudku obviněného M. P. je postoupení pohledávky ve výši 4.884.000,- Kč za společností PROMOT, spol. s r. o., jako dlužníkem, za situace, kdy tato společnost do té doby pravidelně a v zásadě bez problémů hradila celý dluh v původní výši 8.334.000,- Kč, a to za cenu 488.400,- Kč, tedy za cenu zjevně neodrážející reálnou hodnotu převáděné pohledávky. Ve spise je na č. l. 84 založena Dohoda o postoupení pohledávky mezi společností KM + P, spol. s r. o., zastoupenou obviněným, jako postupitelem, a společností MPM obchodní, s. r. o., jako postupníkem, ze dne 31. 12. 1997, ve které jsou výše uváděné údaje obsaženy. Dále jsou v trestním spise založeny na č. l. 85 a 86 také doklady o tom, že společnost Promot, spol. s r. o., uhradila z výše zmiňované dlužné částky dne 9. 1. 1998 částku 1.500.000,- Kč a dne 13. 2. pak zbývající dluh ve výši 3.384.000,- Kč, tedy uhradila ve velmi krátké době celou kupní cenu za nemovitosti, které koupila od společnosti KM + P, spol. s r. o. Odvolací soud přejal také tu část rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde pojednává o tom, že fakticky jedinou podnikatelskou činností společnosti KM + P, spol. s r. o., bylo provozování čerpací stanice, k jejíž výstavbě a provozu se společnost zatížila úvěry. Tuto čerpací stanici s pozemky v hodnotě 15.900.510,- Kč přitom měl podle tvrzení obžaloby obviněný M. P. jako jediný společník a jednatel firmy KM + P, spol. s r. o., a současně jako společník a jednatel firmy MPM obchodní, s. r. o., dne 22. 12. 1997 převést na základě kupní smlouvy z majetku společnosti KM + P, spol. s r. o., na společnost MPM obchodní, s. r. o., přičemž kupní cena nebyla později ani zčásti prodávající společnosti KM + P, spol. s r. o., uhrazena. Obviněný tímto způsobem v podstatě vyváděl majetek z dluhy zatížené společnosti KM + P, spol. s r. o., do společnosti MPM obchodní, s. r. o., se záměrem získat neoprávněný prospěch, k čemuž využil svého jednatelského postavení v obou subjektech, které jinak měly stejný předmět činnosti, a sjednal smlouvu na úkor jednoho a ve prospěch druhého ze zainteresovaných podnikatelských subjektů. To vše vedlo vrchní soud k závěru, že krajský soud postupoval správně, když obviněného uznal vinným v rozsahu uvedeném ve výrokové části rozsudku.
Obviněný v odůvodnění svého dovolání namítl rozpor mezi znaleckými posudky znalce Sodomky a společnosti FINAUDIT, s. r. o., a závěry obou soudů nižších stupňů. Podle znalců prodej čerpací stanice a postoupení pohledávky na společnost MPM obchodní, spol. s. r. o., byl z ekonomického hlediska pro společnost KM + P, spol. s r. o., výhodný. Prodejem aktiv ve výši 21.220.370,00 Kč došlo k úhradě závazků společnosti, které dosahovaly hodnoty 23.183.904,20 Kč. Soudy naopak tvrdí, že smlouvy uzavřené obviněným byly nevýhodné pro KM + P, spol. s r. o., na druhé straně pro MPM obchodní, spol. s. r. o., znamenaly neoprávněný prospěch, když těmito smlouvami ze společnosti KM + P, spol. s r. o., vyváděl majetek a ponechával tam toliko dluhy, když tato aktiva současně získala firma MPM obchodní, spol. s. r. o. K tomu je třeba uvést tu část odůvodnění nalézacího soudu, kde konstatuje: „Tvrzení obhajoby spočívající v tom, že v souvislosti s převodem aktiv společnosti KM + P, spol. s r. o., ve prospěch nově obviněným založené společnosti MPM obchodní, spol. s. r. o., mělo současně dojít i k úhradě závazků původní společnosti vůči České spořitelně, a. s., či že takováto forma přeúvěrování měla být iniciována samotnou Českou spořitelnou, a. s., tak tato tvrzení jsou vyvrácena dalšími opatřenými důkazy viz zejména podklady od České spořitelny, a. s., i výpověďmi svědků za tento peněžní ústav jednajících“.
Ve sdělení České spořitelny, a. s., ze dne 6. 1. 2000 (č. l. 592) se uvádí, že úvěrová angažovanost společnosti KM + P, spol. s r. o., byla 30.000.000 Kč. Ačkoliv od července 1998 probíhala se společností MPM obchodní, spol. s. r. o., jednání o převzetí dluhu, smlouva nebyla podepsána. Dne 19. 4. 1999 byly úvěry zaplaceny částkou 25.410.956,40 Kč na základě prodeje předmětu zástavy (čerpací stanice). V období 1995 – 1999 společnost KM + P, spol. s r. o., fakticky poukázala na úhradu dluhu z úvěrových smluv 4.758.000 Kč na úhradu jistiny a 1.101.978,54 Kč na úhradu úroků. Samotná smlouva o převzetí dluhu uzavřená dne 2. 1. 1998 mezi společnostmi KM + P, spol. s r. o., a MPM obchodní, s. r. o., tvoří přílohu č. 9 znaleckého posudku Michala Sodomky. Celková výše převzatých úvěrů číslo ke dni 1. 1. 1998 byla vyčíslena na 23.183.904,20 Kč. Uvedená smlouva je jak za společnost KM + P, spol. s r. o., tak za společnost MPM obchodní, s. r. o., podepsána obviněným M. P. Příloha č. 12 téhož znaleckého posudku obsahuje odpověď České spořitelny, a. s., Advokátní kanceláři K a W ze dne 3. 3. 2003, kde Česká spořitelna uvádí, že smlouva o převzetí dluhu nebyla nikdy z důvodu nesouhlasu druhého společníka spořitelnou odsouhlasena a podepsána. Spořitelna nepopírá, že dala souhlas s převodem vlastnického práva, proto platnost kupních smluv (jak o nich bude pojednáno níže) nikdy nenapadla, pouze nedáním souhlasu s převzetím dluhu nedošlo k jeho převzetí. K vyplacení úvěrů společností MPM obchodní, s. r. o., nebylo třeba, aby úvěry byly touto společností převzaty, protože společnost jako majitel zastavených nemovitostí byla v pozici zástavního dlužníka a plnění bylo vyplacením ceny věci. V dalším svém vyjádření ze dne 16. 10. 2001 Česká spořitelna, a. s., informuje, že k prodeji čerpací stanice došlo z toho důvodu, že společnost MPM obchodní, s. r. o., koupila čerpací stanici od společnosti KM + P, spol. s r. o., a na nového majitele přešlo i zástavní právo zřízené ve prospěch spořitelny ke kupovaným nemovitostem. Protože společnost KM + P, spol. s. r. o., neměla žádný majetek ani finanční prostředky a nebyla schopna plnit své závazky z úvěrových smluv, upozornila spořitelna nového vlastníka nemovitostí na tuto skutečnost s tím, že bude navrhovat soudní prodej zástavy. Společnost KM + P, spol. s r. o., měla více věřitelů, jejichž pohledávky byly splatné, proto se nakonec vlastník zástavy dohodl s věřiteli na prodeji zástavy, aby předešel prodeji zástavy soudní cestou (č. l. 901 až 902 spisu). K zaplacení úvěrů poskytli své vyjádření zaměstnanci České spořitelny, a. s., kteří se podíleli na vypracování jednotlivých úvěrových smluv včetně dodatků. K výpovědím svědků, kteří ukončili pracovní poměr u České spořitelny, a. s., před prodejem zástavy, Nejvyšší soud nepřihlížel. Svědkyně Ing. R. M. v přípravném řízení vypověděla: „došlo k prodeji benzínové čerpací stanice a tím i k úhradě úvěrů vůči spořitelně, to je mi známo ze spořitelny …“ (č. l. 819 spisu). Svědek F. B. v přípravném řízení uvedl, že asi od 1. čtvrtletí roku 1998 přestal obviněný P. platit spořitelně úvěr, kdy problém byl v tom, že provozoval čerpací stanici pod nově založenou společností, avšak závazek vůči spořitelně měl sepsán pod starou společností. K vyrovnání úvěru obviněným P. došlo na základě prodeje firmě provozující Globus (k tomu srov. č. l. 779 až 780 spisu). Ostatně také sám obviněný u hlavního líčení dne 1. 11. 2002 vypověděl, že za společnost MPM, s. r. o., hradil úrok i splátky úvěru, ale protože spořitelna neudělala převod úvěru na společnost MPM, s. r. o., přestal úvěr i úroky platit (srov. č. l. 1057). Dále je ze spisového materiálu patrné, že čerpací stanici s pozemky a mycí linku s pozemky koupila společnost Praha West Investment, k. s., která je spřízněnou společností se společností Globus ČR, k. s., od MPM obchodní, s. r. o. Celková kupní cena byla vyplacena přímo věřitelům MPM obchodní, s. r. o. (správně KM + P, spol. s r. o.), a paní M. P. (manželky obviněného) na základě čtyř dokumentárních akreditivů. Zmíněnými věřiteli byla Česká spořitelna, a. s., TOTAL Česká republika, s. r. o., DMP, a. s., věřitelem paní P. byla GE Capital Bank, a. s. (k tomu srov. sdělení Mgr. A. pod hlavičkou firmy Globus ze dne 29. 4. 1999 na č. l. 535 až 536 spisu). Nelze tedy souhlasit s revizním znaleckým posudkem společnosti FINAUDIT, s. r. o. (srov. č. l. 1433 spisu), rovněž tak se znaleckým posudkem Michala Sodomky (srov. str. 12 posudku), podle nichž společnost MPM obchodní, s. r. o., převzala dluh vůči České spořitelně z titulu úvěrových smluv číslo .. (srov. č. l. 1433 spisu), neboť jednání o převzetí dluhu, byť smlouva byla formálně podepsána, skončila v důsledku postoje České spořitelny, a. s., s negativním výsledkem. Údaje uvedené znalci, z kterých při svých závěrech vycházeli, tedy neodpovídají skutečnosti, a proto k nim nelze v tomto směru přihlížet, zvláště když tyto závěry jsou navíc zcela nepřezkoumatelné, neboť nelze zjistit na základě čeho dospěl znalecký posudek společnosti FINAUDIT, s. r. o., k závěru, že společnost MPM obchodní, s. r. o., uhradila kupní cenu za čerpací stanici, technologiií a zásoby odkoupení od společnosti KM + P, spol. s r. o, zvláště když znalecký posudek v návaznosti na to uvádí, že se nelze vyjádřit, zda-li společnost MPM obchodní, s. r. o., měla či neměla finanční prostředky na nákup podle výše uvedených kupních smluv, což je odůvodněno tím, že účetnictví společnosti MPM obchodní, s. r. o., je nekompletní. Navíc znalci se celou situací zabývali jednostranně z finančního hlediska, aniž by přihlíželi k celému průběhu vyvádění aktiv ze společnosti KM + P, spol. s r. o., a způsobu úhrady konkrétně shora uvedených závazků na základě později uskutečněného prodeje předmětné čerpací stanice s pozemky. Společnost KM + P, spol. s r. o., měla více věřitelů, jejichž pohledávky byly splatné, a nebyla v důsledku shora popsaného jednání obviněného tyto pohledávky schopna splácet. K prodeji čerpací stanice s pozemky ze strany společnosti MPM obchodní, s. r. o., jež se v důsledku jednání obviněného M. P. stala vlastnictvím této společnosti, došlo až pod tlakem České spořitelny, a. s., která upozornila nového vlastníka nemovitostí společnost MPM obchodní, s. r. o., na tuto skutečnost s tím, že bude navrhovat soudní prodej zástavy, a nikoli na základě převzetí smlouvy o úvěru, jak se v rozporu se skutečností tvrdí ve znaleckém posudku společnosti FINAUDIT, s. r. o. (č. l. 1433 spisu).
Ze spisového materiálu bylo Nejvyšším soudem v podrobnostech také zjištěno, že návrh na přeúvěrování úvěrů ze společnosti KM + P, spol. s r. o., na společnost MPM obchodní, s. r. o., ze dne 8. 12. 1997 nebyl realizován, neboť společnost MPM obchodní, s. r. o., nesplnila podmínky v návrhu na poskytnutí úvěru stanovené. Stejně tak nebyla realizována žádost MPM obchodní, s. r. o., ze dne 28. 12. 1998, adresovaná spořitelně, o vyslovení souhlasu ve věci převedení dluhů z úvěrových smluv ze společnosti KM + P, spol. s r. o., na společnost MPM obchodní, s. r. o., neboť s tímto záměrem nesouhlasil druhý společník společností KM + P, spol. s r. o., pan M. (srov. č. l. 900). Podle sdělení České spořitelny, a. s., ze dne 16. 10. 2001 (č. l. 901) požádala obchodní společnost MPM obchodní, s. r. o., dne 5. 12. 1997 spořitelnu o poskytnutí úvěru ve výši 20.000.000 Kč na koupi čerpací stanice, poté žádala spořitelnu dne 18. 3. 1998 o poskytnutí úvěru ve výši 2.276.700,- Kč na nákup zboží podle kupní smlouvy ze dne 1. 2. 1998, avšak ani v jednom případě nebyl úvěr poskytnut. Přitom z jednotlivých smluv o převodu majetku do společnosti MPM obchodní, s. r. o., se podává, že podle smlouvy o prodeji a koupi nemovitostí v k. ú. T., obec P. ze dne 22. 12. 1997, měla být cena vyrovnána kupující stranou z poskytnutého úvěru České spořitelny, a. s., u okresní pobočky Pardubice (č. l. 754). Ze smlouvy o prodeji a koupi technologického zařízení ze dne 2. 1. 1998 plyne, že strana kupující vyrovná cenu převodem z účtu po poskytnutí úvěru od České spořitelny, a. s., u okresní pobočky Pardubice (č. l. 755), a podle smlouvy o prodeji a koupi zásob zboží ze dne 1. 2. 1998 měla být cena kupujícím vyrovnána tím, že si převezme zůstatek úvěru poskytnutého Českou spořitelnou, a. s., okresní pobočkou Pardubice, podle úvěrové smlouvy ze dne 30. 5. 1995 (č. l. 756). Není žádných pochybností o tom, že obviněný uzavřením kupních smluv (o prodeji a koupi nemovitostí v k. ú. T., obec P. ze dne 22. 12. 1997, o prodeji a koupi technologického zařízení ze dne 2. 1. 1998 a o prodeji a koupi zásob zboží ze dne 1. 2. 1998) zbavil společnost KM + P, spol. s r. o., majetku, sloužícího k jedinému reálně fungujícímu podnikání, a tím jí bylo znemožněno samotné podnikání, z jehož výnosů mohla hradit své závazky, a tak se dopustil trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení §128 odst. 2 tr. zák., jak je uvedeno ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Navíc Nejvyšší soud zdůrazňuje, že znak „úkoru“ ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. je třeba v tomto případě spatřovat také v tom, že společnost MPM obchodní, s. r. o., se obohatila na úkor společnost KM + P, spol. s r. o., i tím, že v době od převodu čerpací stanice s pozemky v hodnotě 15.900.510,- Kč na základě kupní smlouvy ze dne 22. 12. 1997 až do jejího prodeje užívala tyto nemovitosti včetně technologického zařízení ve svůj prospěch, zatímco, pokud by k tomuto převodu, kde navíc kupní cena nebyla nikdy zaplacena, nedošlo, mohla by je užívat společnost KM + P, spol. s r. o., která by pak mohla realizovat i zisk z provozování předmětné čerpací stanice pohonných hmot.
Dále je třeba připomenout, že podstatou prvního jednání obviněného M. P. popsaného v bodě II. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, které je součástí skutku, v němž je spatřován trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení §128 odst. 2 tr. zák., je postoupení pohledávky ve výši 4.884.000,- Kč za společností Promot, s. r. o., jako dlužníkem, za situace, kdy tato společnost do té doby pravidelně a v zásadě bez problémů hradila celý dluh v původní výši 8.334.000,- Kč, a to za cenu 488.400,- Kč, tedy za cenu zjevně neodrážející reálnou hodnotu převáděné pohledávky. Ve spise je na č. l. 84 založena Dohoda o postoupení pohledávky mezi společností KM + P, spol. s r. o., zastoupenou obviněným, jako postupitelem, a společností MPM obchodní, s. r. o., jako postupníkem, ze dne 31. 12. 1997, ve které jsou výše uváděné údaje obsaženy. Dále jsou v trestním spise založeny na č. l. 85 a 86 také doklady o tom, že společnost Promot, s. r. o., uhradila z výše zmiňované dlužné částky dne 9. 1. 1998 částku 1.500.000,- Kč a dne 13. 2. 1998 pak zbývající dluh ve výši 3.384.000,- Kč, tedy uhradila ve velmi krátké době celou kupní cenu za nemovitosti, které koupila od společnosti KM + P, spol. s r. o. Z toho je zcela nesporné, že na základě tohoto jednání obviněného se na úkor společnosti KM + P, spol. s r. o., obohatila společnost MPM obchodní, s. r. o.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání shora uvedených rozhodnutí a obsahu spisu dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 12 To 2/2010, v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 4 T 4/2008, nevykazuje takové vady, pro které by jej (příp. ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho odsuzující části zrušit. V těchto rozhodnutích nedošlo v přezkoumávané části k nesprávnému právnímu posouzení skutku, ale ani k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a proto není dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného M. P. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.