ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1155.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1155/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2010 o dovolání, které podal obviněný M. S . , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 13 To 107/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 73/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 20 T 73/2009, byl obviněný M. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „1) jako podnikatel provozující živnost s předmětem podnikání - realitní činnost, převzal na základě smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitosti, kterou měl uzavřenou s M. Č., ve své provozovně - realitní kanceláři AAAA R. P., od pana J. F., který při jednáních zastupoval svou matku J. F., dne 2. 3. 2004 finanční částku ve výši 200.000,- Kč a dne 14. 5. 2004 finanční částku ve výši 700.000,- Kč, které byly určeny jako část kupní ceny na nákup nemovitosti - pozemku parcelní číslo v katastrálním území S. J., zapsané na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště P. pro obec S. J., katastrální území S. J., majitele M. Č., kterému měly být předány, z uvedených finančních prostředků však M.Č. předal pouze částku 200.000,- Kč, zbývající část, tj. 700.000,- Kč si neoprávněně ponechal pro svou potřebu poté, co koupě pozemku nebyla realizována, svým jednáním tak způsobil škodu ve výši 700.000,- Kč M. Č., kterému byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu Havlíčkův Brod pod č. j. 3 C 70/2006 ze dne 20. 11. 2007 uložena povinnost zaplatit žalobkyni J. F.částku 900.000,- Kč s úrokem z prodlení,
2) dne 19. 5. 2004 v P. jako majitel realitní kanceláře AAAA R. P. v sídle firmy převzal od M. H. částku 50 000,- Kč jako zálohu kupní ceny rodinného domku ve S., avšak k nákupu nemovitosti v dohodnutém termínu nedošlo, přičemž částku 50 000,- Kč poškozenému M. H. nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 50 000,- Kč,
3) dne 20. 8. 2004 v P. jako majitel realitní kanceláře AAAA R. P. v sídle firmy převzal od R. S. částku 85 000,- Kč jako zálohu na nákup pozemku, který měl vzniknout rozdělením parcely zapsané na katastrální území S., okr. P. avšak ke koupi pozemku nedošlo, poškozenému R. S. do současné doby finanční prostředky nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 85 000,- Kč,
4) dne 15. 11. 2004 v P. jako majitel realitní kanceláře AAAA R. P. v sídle firmy převzal od ing. H. P. částku 300 000,- Kč jako zálohu na nákup pozemku, který měl vzniknout rozdělením parcely zapsané na katastrální území S., okr. P. avšak ke koupi pozemku nedošlo, poškozené H. P. do současné doby finanční prostředky nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 300 000,- Kč,
5) dne 3. 9. 2004 v P. jako majitel realitní kanceláře AAAA R. P. v sídle firmy převzal od M. P. 200 000,- Kč jako zálohu na nákup pozemku, který měl vzniknout rozdělením parcely zapsané na katastrální území S., okr. P. avšak ke koupi pozemku nedošlo, poškozenému M. P. do současné doby finanční prostředky nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 200.000,- Kč,
6) v blíže nezjištěné době v P. jako majitel realitní kanceláře AAAA R.P. v sídle firmy převzal od poškozeného E. H. částku ve výši 150 000,- Kč, v hotovosti ve dvou splátkách dne 15. 2. 2005 ve výši 20 000,- Kč a dne 21. 2. 2005 ve výši 130 000,- Kč jako zálohu na nákup bytu v domě ul. D. v P., avšak ke koupi bytu nedošlo, poškozené vrátil pouze část zálohy ve výši 70 000,- Kč a do současné doby ji nevrátil zbylou část zálohy ve výši 80 000,- Kč, čímž poškozené E. H. způsobil škodu ve výši 80 000 Kč,
7) dne 2. 6. 2005 v P. jako majitel realitní kanceláře AAAA R. P. v sídle firmy převzal od L. P., t.č. Ch. částku ve výši 140 000,- Kč jako zálohu na nákup pozemku, který měl vzniknout rozdělením parcely zapsané na katastrální území S., okr. P., avšak ke koupi pozemku nedošlo, poškozené L. P., t.č. Ch. do současné doby finanční prostředky nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 140 000,- Kč,
přičemž ve všech případech si ponechal finanční prostředky pro svou potřebu“.
Za tento trestný čin a za trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 2 T 88/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 13 To 253/2006, byl obviněnému podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §37a tr. zák. uložen souhrnný společný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, přičemž podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro účely výkonu trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §37a tr. zák. byl současně zrušen výrok o vině pod bodem 1) až 6) z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 2 T 7/2007, jakož i celý výrok o trestu a všechny další výroky, které mají ve zrušeném výroku o vině svůj podklad. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 2 T 88/2004, ve znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 13 To 253/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným E.H. částku ve výši 80.000,- Kč, L. Ch. částku ve výši 140.000,- Kč, R. S. částku ve výši 85.000,- Kč, M. P. částku ve výši 200.000,- Kč a M. Č. částku ve výši 700.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození E.H. a M. Č. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl na totéž řízení se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán poškozený M. P.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 13 To 107/2010, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že nebylo důsledně zváženo, zda vůbec byly dány podmínky pro použití takového krajního právního prostředku, kterým je trestní právo a že odvolací soud se s námitkou nerespektování principu subsidiarity trestní represe dostatečně nevypořádal. Vyjádřil přesvědčení, že v dané věci byl standardní občanskoprávní vztah (spor) řešen na úkor jednoho z jeho účastníků (obviněného) přímo prostředky trestního práva. Takový postup shledal nepřípustným s tím, že jím došlo ke znerovnoprávnění jeho postavení v rámci vztahu zprostředkovatel - zájemce. V návaznosti na to prohlásil, že zjištěný skutkový stav nelze podřadit pod ustanovení trestního zákona. Uvedl, že vzhledem k tomu, že v celém obchodním případu bylo jednáno tak, jak se on jako zprostředkovatel a poškozený jako zájemce na počátku dohodli, byla v souladu se zásadou ultima ratio vznesena námitka v tom smyslu, zda vůbec došlo při vyřizování tohoto obchodního případu k porušení práva, a pokud ano, zda se tak stalo způsobem odůvodňujícím použití předpisů trestního práva. Dodal, že princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, a že v tomto konkrétním případě jiné prostředky ochrany práv osob čerpány vůbec nebyly a nelze ani dospět k závěru, že by byly neúčinné či nevhodné. Podání trestního oznámení poškozeným označil za jednání účelové, vedené snahou zmírnit důsledky pro něj nepříznivého občanskoprávního soudního rozhodnutí.
Soudům nižších stupňů obviněný dále vytkl, že jeho jednání posoudily jako dílčí útok pokračujícího trestného činu zpronevěry s tím, že v tomto řízení posuzované jednání svým charakterem, způsobem provedení i časovou souvislostí zapadá do série dalších podobných útoků, o kterých bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 2 T 7/2007. K tomu poznamenal, že v daném případě nehraje charakter jednání a způsob provedení velkou roli, když postupoval tak, jak obvykle postupoval ve všech případech a jak by na jeho místě obvykle postupoval kterýkoli zprostředkovatel prodeje nemovitosti. Podle jeho názoru je naopak průběh tohoto případu zcela odlišný od těch, o kterých rozhodoval jmenovaný okresní soud pod sp. zn. 2 T 7/2007 už jen z hlediska toho, v kterém okamžiku a za jakých podmínek poškozený podal trestní oznámení (okamžik, podmínky a zejména pak důvody, za nichž poškozený podával na jeho osobu trestní oznámení, jsou zcela odlišné od těch, za kterých podávali trestní oznámení či se připojovali k náhradě škody poškození v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 7/2007). Dodal, že časová souvislost je toliko podpůrným kritériem a sama o sobě není plnohodnotným podkladem pro rozhodnutí o jeho vině. Uzavřel, že jeho vina je tak posuzována na základě zcela nedostatečných skutečností, resp. na základě skutečností nerespektujících zásadu presumpce neviny.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V prvé řadě konstatoval, že argumentace dovolání je prakticky totožná s dosavadní obhajobou obviněného, jež byla vtělena i do důvodů řádného opravného prostředku, s nímž se náležitě zabýval soud druhého stupně. Na jeho logické závěry plně vycházející z obsahu provedeného dokazování lze bez výhrad odkázat. Řízení o dovolání přitom neznamená pro obviněného nějakou možnost opakovat odvolání či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před obecnými soudy, ale jde o mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu. Jestliže přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, jak se očividně stalo i v tomto případě, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku a nyní je opakuje jen proto, že není spokojen s výsledkem řízení o odvolání.
Následně státní zástupce seznal, že ani z věcného hlediska nelze obviněnému přisvědčit. Především nelze akceptovat tvrzení, že v předmětné věci (tj. v časově prvním z celkem sedmi dílčích skutků) se jednalo ryze o spor občanskoprávní povahy. Rozhodující je totiž zjištění, že obviněný v daném případě svým faktickým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., nese tudíž trestní odpovědnost za své jednání, byť by bylo z hlediska jiného odvětví práva v souladu se zákonem (což ostatně z hlediska práva občanského rovněž nebylo). V takovém případě nelze úspěšně namítat, že z hlediska zásady ultima ratio nemělo být pro tento skutek vedeno trestní řízení. Obviněný nemá pravdu ani v tvrzení, že předmětný dílčí skutek neměl být chápán jako součást pokračujícího trestného jednání, pro něž byl postižen rozsudkem pardubického okresního soudu sp. zn. 2 T 7/2007. Ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. se za pokračování v trestném činu považuje takové jednání pachatele, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Právě v podobnosti způsobu provedení činu, totožnosti skutkové podstaty i předmětu útoku, jednotícím záměru pachatele a blízké časové souvislosti spatřovaly oba soudy podklad pro právní závěr o pokračování v trestném činu. Obviněný tudíž irelevantně bagatelizuje význam charakteru svého jednání a způsobu provedení činu a v rozporu se zákonem označuje blízkou časovou souvislost za pouhé podpůrné kritérium. Naopak tyto faktory jsou pro pokračující trestnou činnost zvláště významné a v tomto případě plně odůvodnily právní závěry soudu, že se jedná o dílčí skutek pokračujícího deliktu. Akcentoval, že dovolatel marně argumentuje skutečnostmi týkajícími se podání trestního oznámení v tomto případě, neboť ty jsou pro posouzení pokračujícího jednání zcela bez významu. Nejedná se totiž o okolnost, jež by se týkala skutku jako takového, nýbrž jde o právní úkon poškozeného učiněný ex post , a to v poměrně značném časovém odstupu do doby, kdy ke skutku jako takovému došlo.
Státní zástupce shrnul, že v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně nespatřuje žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 13 To 107/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž porušení presumpce neviny a de facto též vadná skutková zjištění, když uplatňuje vlastní verzi skutkového stavu věci – tvrdí, že v celém obchodním případu bylo jednáno tak, jak se on jako zprostředkovatel a poškozený jako zájemce na počátku dohodli. Z části až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však nelze pod tento (ani jiný dovolací důvod) podřadit.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však uplatnil ještě další argumentaci, již sice lze formálně pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
K námitce týkající se otázky pokračování v trestném činu je třeba v prvé řadě citovat ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., podle něhož pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Pokračování v trestném činu je tedy vymezeno čtyřmi znaky:
a) útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu,
b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost),
c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a
d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislosti).
V návaznosti na dovolací argumentaci obviněného je na místě připomenout, že odvolací soud uzavřel, že: „Posuzované jednání svým charakterem, způsobem provedení i časovou souvislostí zapadá do série dalších podobných útoků, které byly projednávány v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 2 T 7/2007 a o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem tohoto soudu ze dne 27. 11. 2007, č. j. 2 T 7/2007 – 594 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 17. 4. 2008, č. j. 2 T 7/2007 – 654.“
Nejvyšší soud k tomu stručně poznamenává, že pokud obviněný odmítá právní závěr soudů nižších stupňů o pokračování v trestném činu s tím, že v daném případě nehraje charakter jednání a způsob provedení činu velkou roli, když postupoval tak, jak obvykle postupoval ve všech případech a jak by na jeho místě obvykle postupoval kterýkoli zprostředkovatel prodeje nemovitosti, resp. že časová souvislost je toliko podpůrným kritériem, pak nelze než označit jeho úvahy za liché. S ohledem na shora vymezené zákonné znaky pokračování v trestném činu je totiž zřejmé, že právě tato kritéria jsou pro závěr, zda se v posuzovaném případě jedná o pokračování v trestném činu či nikoliv, rozhodující. Naproti tomu obviněný nesprávně hodnotí a vyzdvihuje význam skutkových okolností týkajících se podání trestního oznámení poškozenými. Tyto okolnosti nejsou pro kvalifikaci pokračování v trestném činu relevantní. Jak správně podotkl již státní zástupce, nejedná se totiž o okolnosti, jež by se týkaly skutku jako takového, nýbrž jde o právní úkony poškozených učiněné ex post , a to v poměrně značném časovém odstupu do doby, kdy ke skutku jako takovému, resp. k dokonání trestného činu došlo.
Nutno pouze dodat, že podle názoru Nejvyššího soudu podobnost způsobu provedení činu, totožnost skutkové podstaty, kterou svým jednáním naplnil, zjevný jednotný záměr provazující všechny útoky obviněného a blízká souvislost časová i v předmětu útoku v daném případě plně odůvodnily právní závěr soudů nižších stupňů, že jednání popsané pod bodem 1) je dílčím útokem pokračujícího trestného činu, který byl původně projednáván v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 7/2007.
Pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných či škodlivých činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Nutno především zdůraznit, že celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů. Popsaným skutkem obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty (pokračujícího) trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (včetně materiální stránky).
V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně. Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo.
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mj. i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P.,Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C.H. Beck 2005, str. 4).
Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu. To posiluje právní vědomí veřejnosti, že trestný čin a jeho pachatel nezůstanou utajeni, že je volán k trestní zodpovědnosti, přičemž trestní řízení je současně zaměřeno i na zjišťování a odstraňování příčin trestné činnosti. Vlastní odhalování trestných činů, stíhání a spravedlivé potrestání pachatelů je spolehlivou zárukou umožňující předcházet a zamezovat trestné činnosti (k dané problematice zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 4 Tdo 398/2009).
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s názorem obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi. Za situace, kdy čin (celý skutek) obviněného zásadním způsobem vybočil z rámce běžných civilních (občanskoprávních) vztahů a dostal se, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva [jak již uvedeno obviněný jím naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.] , bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného vztažené k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý