ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.176.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 176/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2010 o dovolání obviněného M. I. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2009, č. j. 3 To 415/2009-328, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 166/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2009, č. j. 3 To 415/2009-328, byl z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2009, č. j. 70 T 166/2008-300, kterým byl obviněný M. I. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., a byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, když pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a nově bylo za podmínek uvedených v §259 odst. 3, 4 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle §222 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců a pro jeho výkon byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn a odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2009, č. j. 3 To 415/2009-328, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřuje v tom, že „výrok o vině je neúplný a neodpovídá zjištěnému a prokázanému skutkovému stavu, nelze dovodit, že by takto popsaným jednáním, kdy uklidňoval plačící dítě, byla naplněna skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., a že by uvedené jednání vykazovalo vysoký stupeň společenské nebezpečnosti“. Výrok o vině podle obviněného postrádá jeho úmysl způsobit dítěti těžkou újmu na zdraví nebo přinejmenším vědomost, že takovým jednáním může takovou újmu způsobit, byť se touto problematikou soudy zabývají v odůvodnění svých rozhodnutí. Obviněný je přesvědčen, že v dané trestní věci nebyl prokázán jeho úmysl způsobit nezletilé těžkou újmu na zdraví, k čemuž nebylo ani dokazování zaměřeno. Vzhledem k tomu, že se v dané trestní věci nepodařilo orgánům činným v trestním řízení nade vší pochybnost prokázat úmysl obviněného způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek krajského soudu zrušil a zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání obviněného, jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného je předně nutno uvést, že tento byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., když podle skutkového zjištění soudu prvního stupně jednání obviněného bylo spatřováno v tom, že „obviněný dne 21. 3. 2008 v O.na ulici L. v bytě č., který obýval společně s P. K., kolem 16.30 hodin v obývacím pokoji bytu uchopil do rukou nezletilou, dceru P. K., která plakala tak, že on sám ležel na zádech na posteli, A.L. držel nad sebou na natažených rukou obličejem směrem k sobě a v této pozici se jmenovanou prudce třepal všemi směry se slovy, že není normální dítě, na což reagovala P. K. tím, že mu ji sebrala a následně poté odešla ve večerních hodinách i s dítětem na vyšetření, kde bylo zjištěno, že nezletilá utrpěla poranění spočívající v subdurálním krvácení (pod tvrdou plenu mozkovou), které bylo doprovázeno pravostrannou hemiparézou (částečným ochrnutím) především horních končetin, krvácením do sítnic obou očí a drobné petechie v okolí pupíku a v oblasti dolních končetin, kterážto zranění si vyžádala hospitalizaci nezletilé v době od 21. 3. 2008 do 26. 3. 2008 na oddělení pediatrické, resuscitační a intenzivní péče a dále s následnou hospitalizací do 17. 4. 2008 na oddělení dětské neurologie, vše ve Fakultní nemocnici s poliklinikou v Ostravě-Porubě, přičemž tato zranění mohla nezletilou ohrožovat na životě a lze je charakterizovat jako poranění důležitého orgánu“.
Pokud obviněný v podaném dovolání argumentuje tím, že mu nebyl prokázán úmysl způsobit nezletilé těžkou újmu na zdraví, dokazování nebylo tímto směrem vedeno a nebyly odstraněny veškeré důvodné pochybnosti o jeho vině, pak se z jeho strany nejedná o nic jiného než o zpochybnění skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně (s jehož závěrem se odvolací soud ztotožnil), námitku nesprávného hodnocení důkazů, ev. také nedostatečně zjištěný skutkový stav, pokud nebyly provedeny veškeré důkazy k odstranění pochybností. V této souvislosti je potřebné uvést, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu, zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
V souvislosti s výše uvedeným je potřebné zmínit, že námitkami obsahově shodnými se zabýval také odvolací soud v rámci řádného opravného prostředku, který byl obviněným podán a jeho námitky shledal nedůvodnými, a proto také odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl. Oproti odvolání však dovolání obviněného postrádalo konkretizaci námitek ve vztahu k neprovedeným důkazům, nedostatkům ve zjištěném skutkovém stavu a hodnocení důkazů, jak bylo konkretizováno v řádném opravném prostředku. Pokud obviněný soudům vytýká, že z popisu skutku nevyplývá jeho úmysl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, pak je potřebné uvést (viz i výklad shora), že ze skutkového zjištění (popisu skutku) vyplývá, že obviněný ve věku cca 28 let s nezl. prudce třepal všemi směry, přičemž se jednalo o dítě ve věku cca 3 měsíců a s ohledem na jeho věk jednal obviněný minimálně v nepřímém úmyslu. Samo konstatování uvedených skutečností v popisu skutku je dostatečné k posouzení jednání ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k §222 odst. 1 tr. zák., neboť z výše uvedeného ustanovení /§4 písm. b) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení (těžkou újmu na zdraví tříměsíčního dítěte prudkým třepáním) způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn/. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (obviněný tuto okolnost připouští) vysvětlil, které skutečnosti jej vedly k závěru, že obviněný jednal úmyslně (viz str. 6 – 7 rozsudku). S těmito závěry se ztotožnil i soud odvolací (str. 6 rozsudku). K jednání obviněného byla provedena celá řada důkazů a soud prvního stupně tyto důkazy velmi podrobně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil, přičemž se vypořádal v rámci odůvodnění svého rozhodnutí způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. s důkazy, které měly zpochybnit odpovědnost obviněného za jednání, pro které byl postaven před soud (změněná výpověď matky nezl.). Soud prvního stupně dále v odůvodnění rozsudku na str. 2 – 6 rozvádí jednotlivé důkazy, aby následně na str. 6 – 7 tyto hodnotil a jednání obviněného právně kvalifikoval. Z podaného dovolání obviněného se podává, že podle jeho verze mělo jít o uklidňování plačícího dítěte. Z popsaného skutkového stavu však nevyplývá, že by jednání obviněného s ohledem způsob, kterým s dítětem ve věku tří měsíců, nakládal, odpovídalo uklidňování plačícího dítěte. V tomto směru soud prvního stupně na str. 6 – 7 svého rozsudku hodnotí chování obviněného jako „zkratkové jednání při trvajícím stresu a spánkové deprivaci“. (Výše uvedené skutečnosti k subjektivní stránce trestného činu byly posouzeny jako právně relevantní).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 24. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann