ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.366.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 366/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. dubna 2010 o dovolání obviněných M. F. , a T. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 6. 8. 2009, č.j. 6 To 316/2009-6169, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 51/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. 11. 2008, č. j. 2 T 51/2001-5805, byli obvinění M. F. a T. N. uznáni vinnými trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl oběma obviněným podle §163a odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl let. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. jim byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Rozsudek obsahuje v odsuzující části také výroky týkající se obviněných M. M., P. Š., B. S. a J. M. Zprošťující část rozsudku se vztahuje k obviněným L. M., P. P., S. J., L. J., R. N., A. G. a M. S.
Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 6. 8. 2009, č. j. 6 To 316/2009-6169, byla odvolání obviněných P. Š., M. F., T. N., B. S. a J. M. podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Ačkoliv obvinění podali dovolání každý prostřednictvím jiného obhájce, obsahově jsou téměř totožná. Nesouhlasí s tím, že byly naplněny zákonné znaky trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. K těmto znakům patří především vnitřní organizační struktura, rozdělení funkcí a dělba činností (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 1182/2006-I). Konstatují, že kumulace těchto zákonných znaků znamená, že k doložení dělby činností nestačí jen konstatování, že obvinění mezi sebou prováděli koordinaci prostřednictvím mobilních telefonů. Namítají, že i když soud prvního stupně označil obviněného M. M. za osobu, která zločinné spolčení založila, již nespecifikoval, která složka je nadřízená a podřízená, která řídící nebo rozhodovací a která výkonná. Jedinými usvědčujícími důkazy přitom byly odposlechy a záznamy telefonických rozhovorů, avšak fakt, že by hlas patřil obviněným není dostatečně prokázán. Odmítají, že by se podíleli na finančním výnosu v rámci činnosti zločinného spolčení. Těchto výnosů dosahovali pouze ostatní obžalovaní, ve vztahu konkrétně k nim však žádná taková skutečnost zjištěna nebyla. Účast na zločinném spolčení předpokládá, že pachateli je známo, že páchá trestný čin se členem zločinného spolčení. Zároveň se tato vědomost musí vztahovat ke skutkovým okolnostem charakterizujícím zločinné spolčení, nikoliv k jejich právnímu hodnocení. Na záznamu telefonního odposlechu hovoří osoba pouze s jedním člověkem. Drtivou většinu spoluobviněných vůbec neznají a popírají, že by hlasy na telefonických záznamech patřily jim. Uzavírají, že pokud byl skutek posouzen jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., pak je napadené usnesení rozhodnutím spočívajícím na nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný M. F. navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil, aby ji znovu projednal a rozhodl. Obviněný T. N. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu však nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Nelze tedy přihlížet k té části námitek, ve které obvinění hodnotí záznamy odposlechů telefonních hovorů a distancují se od jejich obsahu. Má za to, že skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě vykazuje znaky trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. Jak vyplývá ze skutkové věty, šlo o společenství většího množství osob (mimo obviněných do něho nepochybně byly zapojeny i další osoby, a to i v zahraničí, např. osoby zajišťující pohyb imigrantů na S.), zaměřené na dosahování zisku ilegálním převáděním imigrantů z A. a B. p. do zemí E. u. Obviněný M. za součinnosti obviněných P. a Š. vykonával řídící úlohu, další pachatelé pak přebírali imigranty na č. - s. hranici a další jako řidiči zajišťovali jejich dopravu dále do vnitrozemí. Specifickou úlohu plnili dovolatelé, kteří jako příslušníci P. předávali dalším obviněným informace potřebné pro „bezproblémové“ převedení běženců přes hranici, což je v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně konkretizováno tak, že předávali obviněnému M. informace o počtu, pohybu a rozmístění hlídek v prostoru, který měli střežit, a o prováděných opatřeních P. na hranicích (str. 36 - 37 rozsudku). Šlo tedy o organizaci s hierarchickou strukturou tvořenou několika vrstvami osob s přesně rozdělenými funkcemi a úkoly, které směřovaly k totožnému cíli, tj. převedení co největšího množství utečenců přes naše území a tím získání co nejvyšší sumy finančních prostředků. Podle názoru státního zástupce je nutno takovouto organizaci považovat za zločinné spolčení ve smyslu ust. §163a tr. zák. Z hlediska právní kvalifikace považuje státní zástupce za bezpředmětnou námitku, podle níž dovolatelé údajně většinu spoluobviněných neznali. Způsob účasti dovolatelů na zločinném spolčení, který spočíval v předávání informací o situaci v ostraze státní hranice, totiž nikterak nevyžadoval, aby dovolatelé osobně znali další osoby zajišťující převod imigrantů přes hranici a jejich dopravu dále do vnitrozemí. S ohledem na charakter předávaných informací si ovšem museli být vědomi skutečnosti, že tyto informace dost dobře nemohou sloužit ničemu jinému nežli ilegálnímu převádění osob přes státní hranici zajišťovaného dalšími osobami a že jsou součástí širšího okruhu osob, s nimiž se podílejí na činnosti organizace zaměřené na ilegální transfer imigrantů. Obviněný M. F. ostatně podle zjištění obsaženého v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v některých případech sám v době své služby umožňoval překročení státní hranice ilegálními imigranty. Tím, že se jednotliví členové společenství navzájem neznají, je zajištěna určitá utajenost jeho existence a brání do jisté míry odhalení celé struktury společenství při případném dopadení jednoho či více členů. Pokud jde o dosahování zisku, tento zákonný znak vyžadoval, aby na dosahování zisku byla zaměřena činnost celého společenství. Nebylo tedy podle státního zástupce nezbytné zjišťovat konkrétní výši majetkového prospěchu jednotlivých obviněných a v tzv. skutkové větě lze vyčíslit zisk celého společenství pouze „globálně“. V obecné rovině je možno připustit, že by se nějaký člen zločinného spolčení na jeho činnosti podílel např. z důvodů závislosti na jiných členech společenství nebo přátelského vztahu k nim bez toho, že by sám měl z činnosti společenství majetkový prospěch. S ohledem na okolnosti případu, kdy oba obvinění svojí činností ohrožovali profesionální existenci policistů, má však státní zástupce za to, že lze vyloučit, že by obvinění poskytovali informace dalším členům společenství naprosto „nezištně“. Vzhledem k těmto okolnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámci lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Těmto požadavkům nevyhovuje námitka obviněných zpochybňující záznamy odposlechů telefonních hovorů. K nim soud prvního stupně prováděl důkazy ve vztahu k jednotlivým telefonním číslům. U telefonních čísel a dospěl k závěru, že mobilní telefon s těmito čísly měl v držení obviněný M. F. (viz str. 36 rozsudku). U telefonního čísla zjistil, že mobilní telefon s tímto čísle patří obviněnému T. N. Dále je třeba konstatovat, že obvinění odmítli součinnost k provedení znaleckého posudku z oboru fonoskopie, neboť odepřeli poskytnout hlasový projev pro znalecké zkoumání. I když je právem obviněného rozhodnout se, jakým způsobem se bude hájit, nelze považovat toto právo za absolutní, neboť také součinnost obviněného s orgány činnými v trestním řízení může mít vliv při rozhodování soudu. Podle Evropského soudu pro lidská práva toto právo nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 457/05). Jinými slovy řečeno, pokud obviněný nepovažuje za nutné se k určitým otázkám vyjádřit (v dané věci poskytnout srovnávací materiál nebo hodnověrně vysvětlit svoje odmítavé stanovisko), musí nést následky, které z tohoto jeho postoje vyplývají.
Těžiště dalších námitek obvinění shledávají v nenaplnění zákonných znaků zločinného spolčení podle §163a tr. zák. Tyto námitky již Nejvyšší soud shledal v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako právně relevantní. Avšak jejich opodstatněnost jim přiznat nemohl. Protože obvinění omezili svoji argumentaci na trestný čin podle §163a tr. zák., byl Nejvyšší soud vázán tímto rozsahem, a správností kvalifikace trestných činů nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., se tedy již nezabýval.
Obvinění M. F. a T. N. se dopustili trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. tím, že „nejméně v období od března 1998 do 7. 6. 1998 se podíleli na činnosti obž. M. M. v U. B. a okolí vytvořeného společenství lidí začleněného do mezinárodního gangu zabývajícího se výdělečným pašováním ilegálních migrantů ze zemí A. a B. p. do zemí E. u., přičemž obž. M. M. tyto činnosti koordinoval a řídl buď sám anebo prostřednictvím obž. D. P., který je stíhán samostatně v jiné trestní věci, a obž. P. Š. přebírání běženců na č. - s. s. h. mimo oficiální přechody, zejména v prostoru mezi obcemi S. a B. s využitím důležitých informací od příslušníků P. Č. r. obž. M. F. a T. N. tak, že věděl, v kterém prostoru a čase lze provést převzetí běženců od s. skupiny L. O. a tyto za mnohdy nelidských podmínek, obvykle pod dohledem jiných osob nakládali do vozidel řidičů obžalovaných B. S., J. M., J. Š. a jiných osob a odváželi je do vnitrozemí buď k dočasnému ubytování anebo přímo odběrateli na území Č. r., který dál zajišťoval ubytování běženců a jejich další transport do různých měst S. r. N., přičemž takto převedli nejméně cca 500 osob a touto činností získali nejméně částku blížící se 4.000.000,- Kč".
Podle §89 odst. 17 tr. zák. bylo před novelou provedenou zákonem č. 134/2002 Sb., účinným od 1. 7. 2002, za zločinné spolčení považováno společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na dosahování zisku soustavným pácháním úmyslné trestné činnosti.
Obvinění namítají, že závěr o naplnění zákonných znaků zločinného spolčení soudy učinily pouze na základě konstatování, že ke koordinaci činnosti mezi jednotlivými členy spolčení docházelo prostřednictvím mobilních telefonů. Podle názoru Nejvyššího soudu z tzv. skutkové věty výroku o vině vyplývá následující. Vůdčí osobou sdružení byl obviněný M. M., z jehož podnětu vycházely pokyny směrem k dalším členům společenství. Významné bylo jeho napojení na další osoby působící ve S. r. kolem L. O. Lze hovořit o sdružení mezinárodního rozsahu, neboť činnost této organizace byla zaměřena na pašování běženců ze zemí A. a B. p. do zemí E. u. přes č. – s. s. h. mimo oficiální přechody, zejména v prostoru mezi obcemi S. a B. Sám nebo prostřednictvím D. P. (stíhaného v jiné trestní věci) nebo obviněného P. Š. organizoval převedení těchto osob do zemí E. u., zejména do S. r. N. K převozu běženců bylo nutno zajistit osobní vozidla, nákladní vozidla, autobusy, řidiče těchto vozidel a přebírat finanční prostředky za uskutečněný transport. Tyto úkoly byly svěřovány dalším členům zločinného spolčení, což vypovídá o tom, že uvnitř společenství byla vytvořena organizační struktura se vztahy nadřízenosti - na samotném vrcholu stál zmíněný M. M. - a podřízenosti, tedy takové rozdělení funkcí, které umožňovalo po dobu několika měsíců páchat úmyslnou trestnou činnost. Je tedy zřejmé, že používání mobilních telefonů bylo jen prostředkem k páchání rozsáhlé a vysoce plánované a organizované trestné činnosti, protože kromě převodu běženců přes č. – s. hranice další aktivita účastníků společenství zahrnovala odvoz osob do vnitrozemí buď k dočasnému ubytování nebo jejich předání odběrateli na území Č. r., který dál zajišťoval jejich ubytování nebo další transport do různých měst S. r. N. Úloha obviněných M. F. a T. N. přitom nebyla vůbec zanedbatelná. Jako příslušníci P.získávali důležité informace o rozmístění hlídek v úseku, který měli střežit, o prováděných opatřeních P. na jimi hlídaném úseku a předávali tyto informace přímo obviněnému M. M. Vzhledem k tomu ostatním členům spolčení výrazně usnadnili převod ilegálních migrantů, ať už mimo nebo v době své služby. Jako příslušníci P. tedy selhali tam, kde existuje zájem státu na kontrole osob, které překračují jeho státní hranici. Tento zájem vyplývá např. z potřeby regulovat přistěhovalectví nebo bojovat proti mezinárodnímu zločinu. Účastí na zločinném spolčení založeným obviněným M. M. vytvořili významný spojovací článek v rámci tohoto uskupení, čímž výrazně pomohli k utajení celé organizace a jejích akcí. K naplnění subjektivní stránky postačuje, aby pachatel alespoň v obecných rysech věděl, že se účastní na činnosti spolčení, které má znaky zločinného spolčení podle §89 odst. 17 tr. zák. Je nepochybné, že jak počet běženců - kolem 500 osob, jejichž převod byl přes státní hranice uskutečněn, tak i páchání tohoto specifického druhu trestné činnosti po dlouhou dobu vede k závěru, že obvinění museli o skutečnostech spadající pod zákonné znaky zločinného spolčení vědět. V tomto směru soudy správně po subjektivní stránce dovodily u obou obviněných zavinění ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Lze tedy s ohledem na shora uvedené konstatovat, že šlo o hierarchicky uspořádanou skupinu osob složenou z několika vrstev, jejichž členové měli mezi sebou přesně vymezené úkoly. Dělba funkcí v rámci společenství měla sloužit k tomu, aby byla dlouhodobě páchána úmyslná trestná činnost zaměřená na to, aby přes území Č. r. bylo převedeno co největší množství běženců, a to za účelem dosažení maximálně možného zisku. Znak soustavnosti páchání úmyslné trestné činnosti i zaměření na dosahování zisku mají být posuzovány z hlediska celého zločinného spolčení (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 619). Není proto rozhodné, zda konkrétní výše majetkového prospěchu byla prokázána jednotlivým pachatelům. Na tomto místě se lze ztotožnit s názorem státního zástupce, že s přihlédnutím k tomu, že obvinění mohli ohrozit své postavení u Policie ČR, lze o takové „nezištnosti“ důvodně pochybovat.
Podle Nejvyššího soudu jsou skutková zjištění ohledně znaků zločinného spolčení podle §89 odst. 17 tr. zák., v tehdy účinném znění, podrobně rozepsaná soudem prvního stupně na str. 32 – 33 rozsudku, dostatečná pro závěr, že obvinění spáchali trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1182/2006-I. je třeba považovat za nepřípadný, neboť toto rozhodnutí se zabývá otázkou, kdy soudy nižších stupňů nebyly prokázány znaky zločinného spolčení, resp. kdy soudy znaky zločinného spolčení dovodily z existence „mezinárodní zločinecké organizace“. To však není případ právě projednávaný. Ze všech shora uvedených důvodů proto argumentaci obviněných Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal právní kvalifikaci skutku podle §163a odst. 1 tr. zák. za správnou, dovolání obviněných M. F. a T. N. uplatněná s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann