ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.403.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 403/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovolání obviněného R. Z. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. H. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 5 To 62/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 215/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2009, č. j. 5 To 62/2009-724, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 11. 2008, č. j. 4 T 215/2008-643 ohledně obviněného R. Z. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný R. Z. byl odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněných (obviněného R. Z. a obviněného F. N.) byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2009, č. j. 5 To 62/2009-724, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Naplnění zmíněných dovolacích důvodů spatřuje v tom, že „byl uznán vinným trestným činem podle §187 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve větším rozsahu, tedy kvalifikovanou skutkovou podstatou, aniž by však naplnil všechny obligatorní znaky jak základní, tak i kvalifikované skutkové podstaty“. Poukazuje na to, že jeho jednání spočívalo ve zprostředkování, avšak vždy na základě cílené policejní provokace. Dále tvrdí, že jednal pod tlakem neustálého jednání a provokací ze strany policie a jeho vůle nebyla svobodná, a proto je přesvědčen, že po subjektivní stránce nenaplnil všechny znaky trestného činu. Dále soudům vytýká nepřesnosti mezi skutkovým zjištěním a použitou právní větou. Obviněný rovněž nesouhlasí se závěry soudů, v tom, že byl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve „větším rozsahu“, neboť použití tohoto znaku nemá oporu v provedeném dokazování, kdy obviněný dále argumentuje tím, že „pojem větší rozsah není v zákoně nijak upraven a s ohledem na nikoliv precedenční soudní systém platný v České republice nelze uplatňovat rozhodnutí v jiné věci, zaměřené na uvedenou problematiku“. Podle obviněného nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák., rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně jsou nepřezkoumatelná a mohl být podle jeho mínění odsouzen maximálně podle §187 odst. 1 tr. zák. S ohledem na shora uvedené námitky navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v odůvodnění svých rozhodnutí soudy „znak většího rozsahu“ náležitě v souladu s ustálenou soudní praxí odůvodnily. Pokud jde o námitku, že se obviněný dopustil jednání, pro které byl odsouzen na základě policejní provokace, tuto považuje státní zástupce za irelevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Obviněnému přisvědčil státní zástupce pouze v tom, že v právní větě rozsudku soudu prvního stupně, vztahující se ke skutku popsanému v bodě 1 a 2 výroku o vině, uvedl soud ve vztahu k obviněnému tři alternativní znaky skutkové podstaty, popsané v §187 odst. 1 tr. zák., přičemž z popisu skutku lze usuzovat pouze na naplnění znaku „prodá“, avšak uvedená nepřesnost nemá žádný vliv na správnost závěru soudu, že se obviněný dopustil jednání, pro které byl odsouzen, byť pouze jedním ze tří alternativních způsobů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle skutkového zjištění obviněný „ (1) dne 9. 11. 2007 v 17.30 hod. v restauraci M. D. sousedící s benzínovou čerpací stanicí O. v ul. C. v P. v Ď. prodal příslušníkovi rakouské policie pracujícímu ve prospěch Policie ČR a vystupujícímu dle §55 odst. 2 tr. ř. v utajení pod jménem Z. P. za finanční částku 1.000 EUR v rámci povoleného předstíraného převodu balíček o hmotnosti 49,753 gramů, obsahující omamnou látku DIACETYLMORFIN, zvanou HEROIN, a to v množství 17,24 gramů čisté báse heroinu, (2) dne 12. 12. 2007 ve 20.25 hodin v osobním automobilu zn. Ford Escort tmavě modré barvy RZ zaparkovaném před pizzerií C. C. na T. ul. čp. v D., prodal příslušníkovi rakouské policie pracujícímu ve prospěch Policie ČR a vystupujícímu dle §55 odst. 2 tr. ř. v utajení pod jménem Z. P. za finanční částku 2.000 EUR v rámci povoleného předstíraného převodu balíček o hmotnosti 97,82 gramů obsahující směs DIACETYLMORFINU (zvané HEROIN) s PARACETAMOLEM a KOFEINEM, a to v množství nejméně 3,13 gramů čisté báse heroinu“; společně s obviněným F. N. „dne 1. 4. 2008 kolem 22.25 hod. v osobním automobilu zn. Ford Escort tmavě modré barvy RZ zaparkovaném na křižovatce ulic T. a J. v blízkosti pizzerie C. C. v D., prodali po předchozím společném jednání příslušníkům rakouské policie pracujícím ve prospěch Policie ČR a vystupujícím dle §55 odst. 2 tr. ř. v utajení pod jménem Z. P. a P. H. za finanční částku 30.000 EUR v rámci povoleného předstíraného převodu celkem 3 kusy balíčků přebalených černou lepící páskou o celkové hmotnosti 1.558,7 gramů obsahující směs omamné látky DIACETYLMORFINU zvaný HEROIN spolu s ACETAMINOFENEM a KOFEINEM, a to v množství nejméně 116,74 gramů čisté báse heroinu“ a takto jednali přesto, že DIACETYLMORFIN, zvaný heroin je omamnou látkou zařazenou jak do přílohy č. 3 zákona o návykových látkách č. 167/1998 Sb., tak i do Seznamu IV. Jednotné úmluvy o omamných látkách a dále i přesto, že k jakémukoliv nakládání či zacházení s touto látkou neměli a nemají oprávnění dle uvedeného zákona.
Předně je potřebné konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, kterými obviněný odůvodnil své odvolání a se kterými se vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Ve vztahu k argumentaci obviněného ohledně skutkového zjištění a použité právní věty musí Nejvyšší soud konstatovat, že ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný sám, ev. s obviněným F. N. prodali příslušníkovi(kům) rakouské policie vystupujícím ve prospěch Policie ČR omamnou látku zvanou heroin v množství a čisté bási (viz shora). V tomto směru došlo tedy ze strany okresního soudu k nepřesnosti při aplikování všech tří znaků trestného činu podle §187 tr. zák., avšak uvedená nepřesnost nemá žádný vliv na správnost závěru soudu, že se obviněný skutečně dopustil tohoto trestného jednání, byť pouze jednou ze tří alternativních způsobů a to prodejem a tato nepřesnost se nijak nedotýká trestnosti takového jednání a neovlivňuje ani zákonnou výměru trestní sankce. Sám soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že se jednalo o prodej heroinu (viz str. 5, 6).
Další okruh námitek obviněného po obsahové stránce spočívá v tom, že se soudy řádně nezabývaly otázkou „volní svobody obviněného, neboť tento konal pod tlakem výzev a proseb provokujících agentů“. Uvedená námitka vzbuzuje zdání právní relevantnosti, neboť otázka zavinění je otázkou hmotně právní. V daném případě však nelze na pojem zavinění nahlížet izolovaně bez přihlédnutí k další argumentaci, kterou obviněný v rámci dovolání uplatnil. Obviněný zejména uvádí, že se jednalo o provokaci ze strany „provokujících policistů“. Pro uvedenou argumentaci však neexistuje ve skutkovém zjištění ani odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů žádná skutečnost. Naopak z popisu skutku vyplývá, že obviněný prodal příslušníkům policie heroin v rámci povoleného předstíraného převodu a z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (str. 8) vyplývá, na základě kterých důkazů soudy k uvedenému závěru, tedy že to byl obviněný, kdo volal jako první a uváděl, kdy se sejdou, posílal SMS zprávy apod. Na základě uvedených skutečností soudy správně dovodily, že obhajoba obviněného v uvedeném směru je v rozporu s uvedenými důkazy. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje (nad rámec úvah soud I. a II. stupně) mj. také na další okolnost vyplývající z výpovědi obviněného, kdy tento uvedl k dotazu obhájkyně (č. l. 636), že „vše dělal proto, aby získal peníze a mohl zaplatit dluhy“ a dále uvedl – „oni to po mě chtěli a přemlouvali“ (myšleno příslušníci policie). Z výpovědi příslušníků policie, ale i dalších důkazů (viz shora) vyplývá, že to byl obviněný, kdo přišel s iniciativou, a pro takový závěr svědčí i vyjádření obviněného – vše jsem dělal proto, abych získal peníze a mohl zaplatit dluhy. Za takové situace, kdy obviněný se snaží docílit změny nikoli v právním posouzení skutku, ale v hodnocení důkazů a v popisu skutku (snaha docílit toho, aby bylo zjištěno, že se jednalo ze strany příslušníků policie o provokaci, když uvedená argumentace byla již dříve obviněnému provedenými důkazy vyvrácena), je třeba uplatněnou námitku označit z pohledu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za irelevantní.
Za právně relevantní lze označit námitku, kde obviněný poukazuje na zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. „větší rozsah“. V této souvislosti zpochybňuje obviněný právní úpravu, kdy podle jeho mínění není uvedený pojem v zákoně upraven a vzhledem k tomu, že v České republice se neuplatňuje precedenční právo, nelze uvedený pojem vykládat s odkazem na jiná rozhodnutí. V rámci objektivity je potřebné uvést, že uvedenou námitkou se zabýval již také odvolací soud a velmi podrobně rozvedl své úvahy na str. 8 – 9 a Nejvyšší soud se s těmito plně ztotožňuje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Uvedený dovolací důvod ve své prvé alternativě spočívá v tom, že má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř.. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí týt odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dané trestní věci se však o takový případ nejedná, neboť odvolací soud po věcné stránce přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a sám také rozsudkem změnil k odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Za této situace pak není rozhodující, že odvolací soud při svém rozhodování považoval námitky uvedené obviněnými v podaném odvolání za nedůvodné a jejich odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen a Nejvyššímu soudu nezbylo než konstatovat, že v této první alternativě nebyl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. naplněn.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., pak lze vycházet z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu (uvedené alternativy) byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S touto částí dovolání se vypořádal Nejvyšší soud již shora, v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nezbývá mu nic jiného, než na toto odůvodnění odkázat. Tudíž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jako druhé alternativy.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann